37. Jakkoli by bylo v rovině jednoduchého práva jistě možné představit si takovou právní úpravu, která by skýtala větší záruky ochrany menšinových členů sdružení (ostatně nový občanský zákoník, který s účinností od 1. 1. 2014 nahradil i zákon o sdružování občanů, v tomto ohledu pokročil, viz § 212), s ohledem na zachování možnosti soudní ochrany dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., a rovněž případných nároků odvíjejících se od soudem deklarovaného nezákonného rozhodnutí orgánu sdružení, stěžovatelově námitce nelze přiznat ústavněprávní relevanci. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 211/96, N 34/7 SbNU 227, není pro nyní řešený spor stěžovatele skutkově přiléhavý, nicméně obecně lze závěry o možnosti uplatnění majetkových nároků člena sdružení v rámci soukromoprávního vztahu se sdružením považovat za platné. V případě stěžovatele však nelze odhlédnout od toho, že majetkový nárok odvozuje od rozhodnutí vedlejšího účastníka, jehož zákonnost nebyla zpochybněna.
38. Pokud stěžovatel namítá porušení práva svobodně se sdružovat, které spatřuje v nedostatcích soudní ochrany člena sdružení, již ze shora uvedeného vyplývá, že tato námitka nemá ústavněprávní opodstatnění. Z tohoto důvodu nelze za relevantní považovat ani tvrzené porušení vlastnického práva, neboť princip soudní ochrany člena sdružení zde byl zachován. Pokud se stěžovatel nebránil proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, z něhož své majetkové nároky odvozuje, nelze jeho závěrům o selhání soudní ochrany těchto jeho práv vůbec přisvědčit. Ve vztahu k ostatním námitkám stěžovatele (zejména stran zdůrazňované přípustnosti dovolání, a též ke způsobilosti rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 18. 12. 2009 ovlivnit tento spor) je možné odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu.
39. Lze shrnout, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, a stěžovatel je mohl předvídat. Provedený výklad jednoduchého práva je ústavněkonformní, tvrzení o porušení stěžovatelových základních práv nemohl Ústavní soud přisvědčit. Proto ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu