34. Vzhledem k tomu, že záměrem smluvních stran nepochybně bylo sjednat smlouvu o šíření díla, bylo nezbytné řešit, zda sporné ujednání o ceně obsažené v čl. III bodu 1 Smlouvy mělo podle vůle smluvních stran zahrnout jen odměnu za vytvoření díla a odměnu za šíření díla si smluvní strany opomněly ve Smlouvě sjednat, nebo zda toto ujednání mělo představovat jak odměnu za vytvoření díla, tak za jeho šíření, kdy smluvní strany vycházely z toho, že částka uvedená v citovaném ujednání zahrnuje obě tyto složky, to např. i z důvodu, že mylně pod širší pojem vytvoření díla podřadily i pojem šíření díla (což by bylo pochopitelné, protože i § 27 odst. 1 autorského zákona u smlouvy o vytvoření díla hovoří o "užití" díla, a nejen právní laik si to může vyložit tak, že jde i o veřejné užití; ostatně vrchní soud na str. 6 dole opravuje soud nalézací, že nejde o smlouvu o "užití díla", ale správně o "šíření díla"; i Nejvyšší soud v napadeném rozsudku rozsáhle vysvětluje, že smlouva o vytvoření díla podle autorského zákona nemá sama povahu smlouvy o šíření díla, přičemž vytýká stěžovatelce, že "zcela fatálně nerozlišuje právě mezi oběma smluvními typy...").
35. Se závěry odvolacího a dovolacího soudu by mohlo korespondovat, že smlouva byla nazvána "Smlouva o vytvoření díla" a že je v ní odkazováno jen na ustanovení autorského zákona zakotvující smlouvu o vytvoření díla, stejně jako to, že její čl. I vymezuje předmět smlouvy a v čl. II se hovoří o vytvoření díla. Na straně druhé se v čl. I Smlouvy hovoří i o jeho "realizaci ... pro dojednaný účel", současně vedlejší účastník v ní, a to prostřednictvím čl. IV bodu 2, uděluje stěžovatelce výslovné svolení k užití vytvořeného díla odpovídajícímu dohodnutému účelu. Ten pak plyne (i) z čl. VI, v němž vedlejší účastník uděluje stěžovatelce svolení, aby jím vytvořené dílo, které je předmětem Smlouvy, bylo použito "jako logo a takto bylo užito, šířeno a veřejně užíváno pro účely reklamy, propagace a další komunikace prostřednictvím tiskovin, tisku, rozhlasu, televize, velkoplošných i jiných reklam a služeb v rozsahu potřeb reklamy a propagace" stěžovatelky "v období ode dne podpisu této smlouvy na dobu neurčitou", přičemž ta se zavazuje "šířit dílo na vlastní účet po stanovenou dobu". Dále čl. VIII nese název "Užití a šíření díla", přičemž se v něm odkazuje na autorský zákon a další právní předpisy "pro práva a povinnosti neuvedené v obsahu této smlouvy". Rovněž tato část Smlouvy si vyžadovala odůvodnění z hlediska kategorických závěrů odvolacího a dovolacího soudu. Totéž možno uvést ve vztahu k čl. I Smlouvy, označenému jako "Vytvoření a realizace díla", což nevylučuje, že směřoval nejen k vytvoření díla, ale i k jeho užití formou šíření, což zase na základě systematického výkladu citovaných smluvních ustanovení nevylučovalo možnost čl. III vyložit tak, že pojednává nejen o odměně za vytvoření, ale i za šíření díla (tomu ostatně nasvědčuje i jeho název "Dohoda o ceně", pod nějž je možné podřadit i cenu za šíření díla).
36. S ohledem na výše uvedené důvody má Ústavní soud za to, že za pomoci gramatického, logického a systematického výkladu čl. III bodu 1 Smlouvy (resp. v něm obsaženého termínu odměna za "vytvořené dílo"), jenž přihlíží k terminologii použité v dalších částech Smlouvy, nelze v prvé řadě dospět k závěru, že by projev vůle stran Smlouvy, jak při jejím uzavření, tak po následující období více než osmi let byl "jednoznačný" natolik, aby se vůči němu nemohla "prosadit" (případná) vůle smluvních stran upravit si jeho prostřednictvím plnění jak za vytvoření, tak za šíření díla. Z toho následně plyne, že v souzené věci bylo zcela nezbytné posoudit právě to, jaká byla - s ohledem na již analyzovaný obsah Smlouvy - skutečná vůle smluvních stran, jak to odpovídá požadavkům, které na výklad smluvních ujednání klade současné právo z pohledu respektování čl. 2 odst. 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 34 Listiny z roku 1991, nikoli pak z hlediska čl. 7, 16 a 28 Ústavy z roku 1960. V tomto směru nebylo třeba čekat na výslovnou úpravu prozařování [viz již nález ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a jej sledující konstantní judikaturu Ústavního soudu] těchto zásad do oblasti soukromého práva, jak to nyní činí nový občanský zákoník.
37. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že na vůli smluvních stran nelze usuzovat jen na základě izolovaně braných článků samotného textu Smlouvy (resp. jeho výkladu) a okolností, za jakých k danému úkonu došlo, ale i z následného chování smluvních stran po řadu let platnosti Smlouvy, přičemž stěžovatelka v soudním řízení i v tomto ohledu přednesla konkrétní argumenty, když poukázala na text faktury č. 9/1998, kterou vystavil vedlejší účastník, ale i obecně na okolnosti, za jakých probíhala vzájemná spolupráce mezi ní a vedlejším účastníkem. Bez významu, z hlediska posuzování skutečné vůle smluvních stran, přitom nemusí být ani snaha vedlejšího účastníka o ukončení Smlouvy, přesněji (jak plyne z povahy věci) v ní obsažené smlouvy o šíření díla, výpovědí, neboť takový postup vycházel z předpokladu, že tato byla řádně uzavřena, jen vedlejší účastník již neměl zájem na jejím dalším pokračování.
38. Ústavní soud svými úvahami nikterak nemíní zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, jde-li o řešení skutkových a právních otázek (spočívají-li v rovině "podústavního práva"), nemůže však již přejít, jestliže tato jejich činnost nerespektuje ústavněprávní a hodnotový rámec, který je v případě interpretace soukromoprávních smluv (jako je tomu zde) vymezen (ústavním) principem autonomie vůle smluvních stran odvozovaným z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy, a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny; podle něho vůle účastníků smlouvy hraje při vytváření smluv a jejich interpretaci zásadní roli, přičemž nelze akceptovat právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na jejich formulaci [viz např. nález ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267)]; proto také logicky platí, že existuje-li vícero plauzibilních interpretací, z nichž některé respektují nepochybně vyjádřenou vůli účastníků právního vztahu, zatímco jiné - byť formálně jinak udržitelné - jejich vůli deformují, či dokonce zcela popírají, musí dostat přednost výklad prvně uvedený [nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N 64/69 SbNU 197)].
39. Vrchní soud se otázkou skutečné vůle účastníků daného smluvního vztahu, na základě interpretace Smlouvy samotné, prakticky nezabýval a pouze konstatoval, že ve Smlouvě nebylo výslovně a nepochybně sjednáno, že uvedená odměna je i odměnou za užití díla, stejně tak se nezabýval hodnocením relevantních skutkových okolností. Nejvyšší soud se pak jen s daným závěrem ztotožnil, aniž by vysvětlil, jak dovoláním napadený rozsudek obstojí ve světle judikatury Ústavního soudu, natožpak judikatury jeho vlastní, přičemž nijak nereagoval na stěžovatelčinu (dlužno zdůraznit) právní argumentaci ohledně posouzení otázky platnosti smlouvy o šíření díla. Důvodem takového postupu zjevně bylo, že vůli účastníků uvedené soudy považovaly za daných okolností za irelevantní, což je ovšem předpokladem chybným, jak bylo výše vyloženo. Z tohoto důvodu je třeba, aby se obecné soudy otázkou skutečné vůle účastníků Smlouvy pečlivě zabývaly, přičemž za tímto účelem provedou posouzení obsahu předmětné smlouvy na základě zmíněných výkladových metod a zhodnotí provedené důkazy, eventuálně v potřebném rozsahu doplní dokazování, přičemž výsledky toho adekvátním způsobem promítnou do interpretace sporného smluvního ujednání. Jde-li o argumentaci vedlejšího účastníka, tato se netýkala důvodů, proč Ústavní soud přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí, přičemž se jí budou zabývat obecné soudy v pokračujícím řízení.
40. Protože však hlavním předmětem ústavněprávního přezkumu byla interpretace Smlouvy ze strany obecných soudů, pokládá Ústavní soud za potřebné se vyjádřit k otázce, jež do tohoto rámce zapadá, tj. k poukazu vedlejšího účastníka na princip contra proferentem. Jeho použití by přicházelo do úvahy, jestliže by vedlejší účastník kvůli (eventuálně) nejasnému obsahu výrazu, který stěžovatelka použila, nebyl schopen zhodnotit výsledek alternativního výkladu (tj. že částka sjednaná v čl. III bodu 1 Smlouvy zahrnuje i odměnu za šíření díla), a posoudit tak přesný rozsah svých práv a povinností (a současně by při uzavírání smlouvy postupoval v tomto ohledu s dostatečnou pečlivostí). Taková situace by mohla sotva nastat, pokud by bylo prokázáno, že úmyslem obou smluvních stran bylo sjednat si ve Smlouvě práva a povinnosti odpovídající právě tomuto alternativnímu výkladu.
41. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že právní posouzení věci ze strany vrchního soudu a Nejvyššího soudu trpí deficitem spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z důvodu porušení výše uvedeného ustanovení podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).