39. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že nalézací i odvolací soud v této věci významně pochybily při hodnocení předložené dokumentace (zpráv kontrolních orgánů), neboť k nim přistoupily zcela formalisticky, pouze odkazem na závěr o "neprokázání diskriminačního jednání", přičemž zcela pominuly závěr vyplývající ze zjištění veřejného ochránce práv, totiž že nerovné zacházení na pracovišti vedlejšího účastníka řízení ze strany kompetentního orgánu (inspekce práce) de facto zjišťováno nebylo. V takovém hodnocení, které vedlo též k paušálnímu odmítnutí stěžovatelem navrhovaného výslechu svědků (pro nadbytečnost), spatřuje Ústavní soud prvky libovůle z hlediska požadavků na řádně vedené soudní řízení. Právní závěr soudu, že stěžovatel sám neunesl důkazní břemeno, a tudíž nemohlo dojít k jeho přenosu na vedlejšího účastníka řízení dle pravidla stanoveného v § 133a občanského soudního řádu, je založen na zcela nedostatečných skutkových zjištěních. Nelze než konstatovat, že takovým rozhodnutím soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nebyla mu poskytnuta náležitá soudní ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
40. Stěžovatel rovněž napadl závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti podaného dovolání. Při přezkumu napadeného usnesení Nejvyššího soudu byl Ústavní soud rovněž veden tím, že do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen tehdy, má-li taková činnost za následek porušení základních práv stěžovatele [srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 74/02ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Jakkoli z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku, jsou-li takové mimořádné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [viz nálezy Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 1/03ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) asp. zn. I. ÚS 962/14ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323)]. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, ačkoli dovolání vytýkanou vadou netrpí, dopustí se excesu, který představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [viz nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 3876/13ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779)].
41. Z obsahu napadeného usnesení vyplývá, že dovolání bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, s tím, že "dovolatel pouze zpochybňuje skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že důvod, pro nějž žalovaný přistoupil k rozvázání pracovního poměru výpovědí se žalobcem, byl v daném případě naplněn ...". Napadené usnesení odůvodnil Nejvyšší soud sice stručně podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu, z odůvodnění jsou zřejmé důvody, které jej k odmítnutí odvolání vedly. Tyto důvody však dostatečně nezohledňují obsah podaného dovolání.
42. Jakkoli stěžovatel v dovolání primárně napadá nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu, jasně pojmenovává též okolnosti, které lze pod nesprávné posouzení věci dle názoru Ústavního soudu jistě podřadit. Stěžovatel v dovolání např. namítal, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 6 odst. 1 antidiskriminačního zákona, na které nalézací i odvolací soud odkazovaly a které se týká výjimek z diskriminace z důvodu věku (nikoli pohlaví), dále uváděl, že došlo k nesprávnému posouzení okamžiku, k němuž došlo ke srovnání (na)plnění podmínky odborné kvalifikace stěžovatele a jiné zaměstnankyně vedlejšího účastníka řízení, v důsledku čehož nebyla tato zaměstnankyně shledána jako vhodný komparátor. Mezi námitky nesprávného posouzení věci lze pak rovněž zařadit i námitku týkající se nesprávného výkladu výjimky podle § 32 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, ze strany obecných soudů, který nerespektoval její účel. Nejvyšší soud na tyto námitky nijak nereagoval a k věci přistoupil tak, jako by se v řízení problematika nerovného zacházení neměla řešit. O tom svědčí i judikatura, na niž ve svém stručném odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud odkázal, a jejímž předmětem problematika nerovného zacházení (diskriminace) ve vztahu k výpovědnímu důvodu nesplňování předpokladů pro výkon sjednané práce nebyla ani okrajově. Pokud snad Nejvyšší soud právní posouzení uvedených okolností nepovažoval za významné pro rozhodnutí samé, měl tento závěr uvést v odůvodnění svého rozhodnutí (byť podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu), nikoli tyto námitky stěžovatele zcela pominout. Tímto postupem došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces i napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
VI. Závěr
43. Ústavní právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi dostatečně nevypořádají, má to za následek vadu řízení, která představuje zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Je tak respektována základní funkce důkazního řízení v občanském soudním procesu, které zahrnuje provedení důkazů, jejich hodnocení a na něm založené zjištění skutkového stavu [srov. nálezysp. zn. I. ÚS 593/04ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) asp. zn. II. ÚS 1774/14ze dne 9. 12. 2014 (N 221/75 SbNU 485)]. Jak zdůrazňuje Ústavní soud setrvale ve své judikatuře [srov. nálezsp. zn. II. ÚS 623/2000ze dne 30. 4. 2002 (N 55/26 SbNU 99)a řadu usnesení, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz], právo na soudní ochranu jím poskytované nespočívá podle čl. 36 odst. 1 Listiny v zaručení úspěchu ve věci, nýbrž právě v právu na takový postup soudu, který splňuje výše uvedené požadavky. Totéž platí pro požadavek férového (spravedlivého) soudního řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
44. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost důvodnou jak ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, tak ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, aniž by předjímal samotný výsledek řízení (z důvodů uvedených sub 43). Vzhledem k tomu, že ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel namítal porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces, spočívající ve vadě řízení, kterou lze prima facie podřadit pod vadu skutkových zjištění (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.), jejíž odstranění je pro ústavně konformní rozhodnutí ve věci klíčové, Ústavní soud se s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení rozhodl přistoupit ke zrušení obou napadených rozhodnutí.
45. Úkolem krajského soudu v dalším řízení tak bude především odstranit vadu skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak bylo shora uvedeno, řádně se vypořádat (na základě předložených výstupů kontrolní činnosti kompetentních orgánů, příp. na základě doplněného dokazování) s tím, zda stěžovatel unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, resp. zda došlo k přenosu tohoto břemene na žalovaného, a to způsobem ústavně konformním, a v návaznosti na to se vypořádat s otázkou aplikace ustanovení § 133a občanského soudního řádu.
46. Ústavní soud tedy podané ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
I.
Je mi líto, vstupuji-li do kolize se senátem, jehož jsem členem, ale v dané soudní věci (což je třeba lišit od rozhodnutí senátní většiny) žádnou diskriminaci - na bázi pohlaví natožpak - nevidím, ať dělám, co dělám...
Stěžovatel dle reprodukce rozhodnutí nižších soudů namítal, že 1. svým shodným vzděláním "ohrožoval" ředitelku, 2. kolegyně - žena - také neměla požadované vzdělání, 3. zaměstnanci - muži v posledních deseti letech z pečovatelského domova odcházeli na dohodu, někteří již ve zkušební lhůtě, 4. byl perzekuován proto, že si na ředitelku domova stěžoval, a 5. nebylo mu umožněno doplnit si potřebné vzdělání.
Ani jedno z těchto tvrzení - podle mne - prostor pro posuzování výpovědi z pracovního poměru prizmatem "diskriminace z důvodu pohlaví" nezakládá; co do námitek pod body 1, 4 a 5 o tom nemůže být pochyb očividně, pod bodem 2 viz níže a ohledně bodu 3 platí: svědčí to - samo o sobě - o něčem pro danou věc bezprostředně významném?
Jakási "diskriminace" se vznáší jen ve všeobecné a nekonkrétní poloze...
Naznačuje-li stěžovatel, že byl diskriminován, mělo se tak dít vskutku proto, že je "muž"? A kdyby, tvrdil někde, proč tomu tak mělo být? Má to nějaký smysl? Chce se říci, že je to tím, že ředitelka domova je žena? Podle vzoru, že kde je ředitelka žena, jsou diskriminováni muži, a kde muž, tak ženy?
Rovněž okolnost, že veřejný ochránce práv shledal některá dřívější negativní (!) zjištění na téma "diskriminačních" poměrů v domově jako "formální", k přítomnosti znaků diskriminace jako úhelného prvku posouzení výpovědi dané pro nedostatek zákonných předpokladů k výkonu pracovní funkce, který nezpochybňuje ani stěžovatel, ani většina nyní rozhodujícího senátu, stačit přirozeně nemůže.
Obdobnou absenci takových znaků vykazuje i tvrzení, že stěžovatelova spolupracovnice - žena - nesplňovala rovněž požadavky na výkon dané pracovní funkce (námitka pod bodem 2 výše), a přitom výpověď nedostala, neboť příčiny takové situace mohou být reálně rozmanité; ostatně ředitelka domova se jej - jak sám stěžovatel uvádí - mínila (jako osoby, nikoli muže či ženy) "zbavit" proto, že na ni podal dvě stížnosti...
Což implikuje i širší pohled: je více pracovníků, kteří "disponují" potenciálem výpovědi z pracovního poměru: zaměstnavatel zvolí (z utilitárních provozních důvodů, či pro tentokrát) jednoho, konkrétně ženu; je argumentem diskriminace, že stejně tak mohla (měla) být výpověď dána muži? A to už nemluvím o výpovědích z důvodů organizačních změn, resp. jim korespondující nadbytečnosti zaměstnance; tradičně se přec uznává, že takový výběr je výlučně věcí zaměstnavatele... Vskutku vždy bude mít "vybraná žena" či "vybraný muž" proti výpovědi napříště argument diskriminace...?
Jest domýšlet důsledky: posuzování neplatnosti výpovědi z pracovního poměru - přijmeme-li oponentní stěžovatelovu metodu - v situaci, kdy zákonné předpoklady k výkonu pracovní funkce nesplňují i další zaměstnanci, bude již jen o "diskriminaci"... muži-ženy, starší zaměstnanci-mladší zaměstnanci, sexuálně orientovaní tak-sexuálně orientovaní jinak apod.
II.
Většina senátu soustřeďuje svoji pozornost k výkladu ustanovení § 133a o. s. ř. a prezentuje se judikatorně ustálenými závěry o jím založeném rozdělení důkazního břemene. Jistě není pochyb, že žalobce musí dokázat "odlišné zacházení", a na tomto základě, uspěje-li, je na žalovaném, aby prokázal, že se tak nestalo z "diskriminačně" relevantních, resp. "podezřelých" důvodů.
K tomuto přesunu důkazního břemene však - podle mého názoru - nedochází bez dalšího, nýbrž až při splnění dalšího předpokladu, totiž existence relevantního tvrzení žalobce (samozřejmě důkazu netřeba), že odlišné zacházení má svůj původ právě v těchto "podezřelých" skutkových okolnostech.
Tvrzení takové kvality stěžovatel nepředložil (viz výše shrnuté žalobní námitky); obecné soudy přesto - byť k tvrzením nerelevantním, povýtce mimosměrným, a případně, co do jeho diskriminace jako "muže", jen "všeobecným" - vedly dokazování a na tomto základě dospěly k závěru, že zde okolnosti svědčící o "diskriminaci" zjistitelné nejsou. Což ovšem nemělo být pochopeno (jak učinila většina senátu) jako důvod pro úsudek o nesprávném zacházení s důkazním břemenem (a contrario ustanovení § 133a o. s. ř.), nýbrž jako výraz snahy - stěžovatele suplující - o zjištění, zda jeho tvrzení o diskriminaci je - a přece jen - tvrzením relevantním.
Zjištění obecných soudů, že zde takové relevantní tvrzení o odlišném zacházení z podezřelého (diskriminačního) důvodu nebylo, má dvojí konsekvence:
za prvé, překáželo rozhodným způsobem tomu (co však většina senátu obecným soudům vytýká), totiž aby byl aktivován přesun důkazního břemene ze stěžovatele na žalovaného,
a za druhé, nebylo na Ústavním soudu - vzhledem k jeho ústavnímu vymezení vůči rozhodovací činnosti soudů obecných jmenovitě v kontextu skutkovém - aby toto rozhodné zjištění přehodnocoval, neboť standardně jím dovozovaná podmínka zjevného excesu v úsudku obecných soudů zde evidentně splněna nebyla, a ani většina senátu svoji kritiku takto potřebně neformuluje.
Za této situace - i z pozic "ústavněprávních" - pak mohlo jít v dané soudní věci jen o to, zda byl dán důvod k výpovědi z pracovního poměru pro nedostatek zákonem stanovených předpokladů k výkonu stěžovatelem zastávané funkce či nikoli. Pakliže byl, jakože ano, nebylo o čem dále vést řeč.
III.
Ústavní stížnost proto měla být zamítnuta.