37. V případě řízení ve věcech dětí mladších patnácti let nejde o trestní řízení, nýbrž o zvláštní druh občanského soudního řízení, pro který se subsidiárně použijí ustanovení občanského soudního řádu (§ 96 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Užití § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže v něm přesto není vyloučeno, a to s ohledem na jeho quasitrestní povahu, jež vyplývá z toho, že v něm uložené opatření má rovněž povahu sankce. Jím upravené vyšetření duševního stavu dítěte je dokonce nezbytnou podmínkou pro případné uložení opatření spočívajícího v ochranném léčení (§ 93 odst. 4). Stejně jako v případě mladistvých se i ve vztahu k dětem mladším patnácti let uplatní omezení délky, po kterou může být dítě drženo ve zdravotnickém ústavu za účelem pozorování. Opravným prostředkem proti rozhodnutí o nařízení nebo prodloužení předmětného vyšetření je však odvolání, a nikoliv stížnost. Ta je totiž institutem trestního řízení.
38. K zamezení tomu, aby stěžovatel neohrozil sebe nebo někoho jiného, nakonec přicházel v úvahu postup podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), podle něhož lze bez souhlasu hospitalizovat pacienta, který ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. Jestliže zdravotní ústav (poskytovatel zdravotních služeb) takovouto osobu omezil na svobodě, byl podle § 191a občanského soudního řádu (nyní § 75 zákona o zvláštních řízeních soudních) povinen oznámit tuto skutečnost do 24 hodin příslušnému soudu. Soud pak musel rozhodnout do 7 dnů ode dne, kdy došlo k převzetí, o tom, zda se tak stalo ze zákonných důvodů, a pokud ano, zda tyto důvody trvají (čl. 8 odst. 6 Listiny; § 191b odst. 1 občanského soudního řádu).
39. Vyslovil-li soud, že převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody a že tyto důvody trvají, a umístěný byl nadále omezen ve styku s vnějším světem, pokračoval soud v řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení v ústavu zdravotnické péče. Ke zjištění zdravotního stavu umístěného a zjištění, zda další držení umístěného v ústavu je či není nutné, měl soud ustanovit znalce, kterým nemohl být lékař pracující v ústavu, kde byl pacient umístěn. Následně měl nařídit jednání, k němuž by přizval umístěného (pokud by podle vyjádření ošetřujícího lékaře nebo písemného znaleckého posudku byl schopen vnímat průběh a význam jednání), jeho zástupce nebo opatrovníka a ústav. Při jednání měl vyslechnout umístěného, znalce, podle okolností ošetřujícího lékaře a provést popřípadě další vhodné důkazy. V rozsudku, který musel být vyhlášen do 3 měsíců od výroku o přípustnosti převzetí do ústavu a o trvání jeho důvodů, pak měl rozhodnout, zda další držení je přípustné a na jakou dobu (§ 191d občanského soudního řádu, nyní § 80 a § 81 odst. 1 a 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). Účinnost uvedeného rozsudku zanikla uplynutím doby jednoho roku ode dne jeho vyhlášení, nebyla-li v něm určena lhůta kratší. Mělo-li být držení v ústavu prodlouženo nad tuto dobu, bylo třeba provést nové vyšetření a soud musel o povolení dalšího držení znovu rozhodnout. Tento rozsudek nebránil tomu, aby ústav propustil osobu drženou v ústavu před uplynutím uvedené doby (§ 191e občanského soudního řádu).
40. Ze srovnání všech tří zákonných institutů lze vyvodit závěr, že ani vyšetření duševního stavu nezletilého dítěte podle § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, ani převzetí a držení pacienta v ústavu zdravotnické péče podle § 191a a násl. občanského soudního řádu nelze obcházet nařízením předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu. Zbavení osobní svobody podle § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže má v případě, že směřuje vůči dítěti mladšímu patnácti let, vést k objasnění jednání jinak trestného a k zamezení pokračování nebo opakování takovéhoto jednání. Na rozdíl od předmětného předběžného opatření je uvedené omezení vázáno na potřebu znaleckého zkoumání (slouží vypracování znaleckého posudku, jenž bude jako důkaz proveden v předmětném řízení) a současně je omezeno délkou jednoho měsíce s možností prodloužení maximálně o jeden měsíc na odůvodněný návrh znalce. Pokud ale existovala důvodná obava, že nezletilý stěžovatel v důsledku svého duševního stavu může ohrozit sebe nebo jiné osoby, poskytovatel zdravotních služeb mohl nezletilého pacienta bez souhlasu jeho zákonného zástupce hospitalizovat podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Tuto skutečnost by do 24 hodin oznámil soudu, čímž by bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti jeho převzetí a držení v ústavní zdravotnické péči podle § 191a a násl. občanského soudního řádu, v jehož rámci by soud posoudil zákonnost tohoto postupu. V příslušném řízení by byly zaručeny přísnější lhůty pro rozhodnutí soudu, byl by kladen větší důraz na slyšení účastníků řízení a nezbytné by bylo též vypracování příslušných znaleckých posudků. Ve svém celku tak poskytují oba tyto instituty více procesních garancí před neoprávněným zásahem do osobní svobody než zmíněné předběžné opatření.
41. Ústavní soud v obecné rovině uznává, že nepříznivý zdravotní stav nezletilého a bránění mu v přístupu ke zdravotní péči ze strany jeho zákonných zástupců může představovat důvod pro nařízení předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu, které by tak jeho umístěním do vhodného prostředí otevřelo cestu pro jeho případnou hospitalizaci (uvedený zásah Ústavní soud aproboval ve svém výše citovaném nálezusp. zn. III. ÚS 459/03, v němž však napadené předběžné opatření neposuzoval z hlediska ústavně zaručené osobní svobody). Z napadených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o nařízení a prodloužení předběžného opatření, však jednoznačně vyplývá, že jejich smyslem bylo dosáhnout hospitalizace stěžovatele bez souhlasu jeho zákonných zástupců, aniž by bylo posuzováno, zda pro takovýto postup jsou splněny podmínky, které pro zbavení osobní svobody stanoví zákon o soudnictví ve věcech mládeže nebo zákon o zdravotních službách. Důvody jeho umístění do péče Fakultní nemocnice Motol, Dětské psychiatrické kliniky, kterými bylo vyšetření duševního stavu a zamezení tomu, aby ohrozil sebe nebo někoho jiné, nelze vykládat jinak. Stěžovatel sám navíc v době nařízení předmětného opatření v péči zdravotnického ústavu byl, a tudíž nebyl dán ani žádný věcný důvod k tomu, aby byla rodičům uložena povinnost strpět umístění dítěte v jiném prostředí. Nemocnice mohla přistoupit k jeho hospitalizaci bez souhlasu rodičů již na základě toho, že k tomu podle jejího názoru byly splněny podmínky podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
42. Z uvedeného vyplývá jednoznačný závěr, že původně napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rozporu se zákonem. Nařízením předběžného opatření podle § 76a občanského soudního řádu totiž nebylo možné nahradit souhlas zákonných zástupců nezletilého dítěte s jeho hospitalizací. Takovýto právní následek jednoznačně vylučoval (a i dnes vylučuje) § 38 zákona o zdravotních službách, který taxativně stanoví případy, kdy lze k hospitalizaci pacienta přistoupit i bez jeho souhlasu. Zbavení osobní svobody nezletilého za účelem vyšetření jeho duševního stavu pro účely řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, nebo k zamezení tomu, aby s ohledem na svůj duševní stav ohrozil sebe nebo někoho jiného, bylo navíc možné dosáhnout i jinak. Příslušné procesní instituty upravené v § 58 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a § 191a násl. občanského soudního řádu mu v této souvislosti poskytovaly vyšší míru ochrany před neoprávněnými zásahy do jeho osobní svobody a měly se aplikovat přednostně. Jejich existence tak rovněž vytvářela překážku pro takový výklad § 76a občanského soudního řádu, podle něhož by se umístěním nezletilého "do vhodného prostředí" rozuměla i jeho případná hospitalizace.
43. Protože § 76a občanského soudního řádu neumožňoval nařízení předběžného opatření za účelem hospitalizace nezletilého bez souhlasu jeho zákonných zástupců, napadenými rozhodnutími došlo k zbavení osobní svobody stěžovatele v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Stalo se tak totiž jiným způsobem, než který stanoví zákon. Ze stejných důvodů znamenal uvedený zásah porušení práva stěžovatele na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, resp. do práva dítěte na rodičovskou péči a ochranu podle čl. 32 odst. 4 Listiny. V důsledku aplikace výkladu § 76a občanského soudního řádu, který přehlíží jiná kogentní zákonná ustanovení upravující hospitalizaci nezletilého bez souhlasu jeho zákonných zástupců, bylo porušeno rovněž právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (výrok II).
44. Otázkou, zda původně napadenými rozhodnutími byla porušena i další ústavně zaručená práva stěžovatele, se Ústavní soud již dále nezabýval, protože by to bylo z hlediska výsledku tohoto řízení nadbytečné.
IV./d Zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření
45. Ústavní stížnost nakonec směřovala i proti usnesení, kterým Okresní soud v Rakovníku zamítl návrh rodičů stěžovatele na zrušení předběžného opatření, a proti navazujícímu usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Důvodem zamítnutí předmětného návrhu byla skutečnost, že v době rozhodování soudů o něm již předběžné opatření pozbylo platnosti uplynutím doby, na kterou bylo stanoveno. Stěžovatel tento důvod nezpochybňuje, má však za to, že pouze tímto způsobem mohla být zpětně konstatována nezákonnost předběžného opatření (byť jen po určitou časově omezenou dobu). Nevyhověním jeho návrhu tak byl porušen čl. 13 Úmluvy, neboť mu byl odepřen efektivní prostředek k ochraně jeho práva, ačkoliv takovéto určení mohlo mít význam pro jeho případný nárok na náhradu škody způsobené nezákonným odnětím jeho osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
46. Ústavní soud konstatuje, že v samotném zamítnutí návrhu rodičů stěžovatele z důvodu pozbytí platnosti předběžného opatření nespatřuje žádnou skutečnost, která by opodstatňovala závěr o porušení základního práva stěžovatele. Jde o logický závěr, v němž nelze spatřovat žádné pochybení, které by jakkoliv opodstatňovalo kasační zásah Ústavního soudu. Za situace, kdy Ústavní soud dodatečně přezkoumal rozhodnutí obecných soudů, na jejichž základě bylo nařízeno a následně prodlouženo předmětné předběžné opatření, a tímto rozhodnutím konstatoval, že jimi byla porušena základní práva stěžovatele, přitom bez dalšího pozbývá jakékoliv relevance i námitka ohledně absence efektivního prostředku k ochraně jeho práva. Ten totiž již tímto rozhodnutím dosáhl autoritativního konstatování nezákonnosti omezení své osobní svobody. Ústavní stížnost v této části proto není důvodná.
47. Zbývá dodat, že uvedenými závěry Ústavní soud nijak nepředjímá, zda a v jaké výši bude mít stěžovatel v důsledku tohoto nálezu nárok na náhradu škody. Přesto je žádoucí zdůraznit, že jakákoliv úvaha v tomto směru musí brát zřetel nejen na výše zjištěnou nezákonnost napadených usnesení, ale rovněž na to, zda konkrétní okolnosti věci (resp. obecnými soudy učiněná skutková zjištění) přece jen neopodstatňovaly, nebo dokonce nečinily nezbytným (dočasné) zbavení osobní svobody stěžovatele za stejným účelem, jaký sledovalo předmětné předběžné opatření, byť k jeho dosažení měl být správně použit jiný zákonný prostředek. Lze nakonec uznat, že potřeba hospitalizace stěžovatele, která by umožnila vyšetření jeho zdravotního stavu jak pro účely řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, tak k zamezení tomu, aby ohrozil sebe nebo někoho jiného, byla přinejmenším v počátku předmětného řízení osvědčena. Tím není nijak relativizován již zmíněný požadavek, aby ke zbavení osobní svobody docházelo jen způsobem, který zákon stanoví. Při posuzování škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která má být nahrazena, nicméně nelze odhlédnout od toho, zda by určitá újma vůči poškozenému nevznikla i v případě, pokud by k nezákonnému zásahu do jeho práv nedošlo.
V. Závěr
48. Protože původně napadenými rozhodnutími byla porušena výše uvedená základní práva a svobody stěžovatele (viz bod 43), Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti (výrok II) a tato rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil (výrok III). Ve zbylé části rozhodl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o jejím zamítnutí (výrok IV).
49. Náhradu nákladů řízení Ústavní soud stěžovateli nepřiznal (výrok V). Pro řízení před Ústavním soudem je totiž pravidlem úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky, přičemž v dané věci nebyly shledány důvody, které by postup podle § 83 zákona o Ústavním soudu opodstatňovaly. Nelze přehlédnout, že v daném případě podávali ústavní stížnost jménem nezletilého stěžovatele jeho rodiče, jejichž osobní a majetkové poměry byly pro posouzení poměrů stěžovatele rovněž relevantní. Ve vztahu k nim však existence žádných mimořádných okolností tvrzena nebyla.
Odlišné stanovisko soudce Jana Musila
Nesouhlasím s výroky I a II a s odůvodněním nálezusp. zn. III. ÚS 916/13a podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k nálezu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:
1. Nemohu se ztotožnit se závěrem Ústavního soudu, že rozhodnutími obecných soudů o předání nezletilého J. E. do péče Dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Motol bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu podle článku 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle článku 10 odst. 2 Listiny a článku 8 odst. 1 Úmluvy, právo na rodičovskou výchovu a péči podle článku 32 odst. 4 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Jsem přesvědčen o tom, že k žádnému takovému porušení stěžovatelových základních práv nedošlo a že nebyl dán důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
2. Základním argumentem, o nějž se nález v bodech 33 až 44 opírá, je závěr, že k omezení osobní svobody prý nedošlo na základě zákona. Nález tvrdí, že při rozhodování o předání nezletilého do péče dětské psychiatrické kliniky neměly soudy postupovat podle ustanovení § 76a občanského soudního řádu, upravujícího předběžné opatření (zajištění péče o nezletilé děti v těch případech, kdy jsou vážně ohroženy nebo narušeny život nebo příznivý vývoj nezletilého dítěte), nýbrž mělo k tomu dojít jinými procesními postupy, jejichž použití by prý bylo procesně přiléhavější a pro stěžovatele méně zatěžující.
3. Konkrétně se v nálezu naznačuje, že vhodnějšími právními instrumenty, jež měly být v dané věci aplikovány, by byl postup podle § 191a a násl. občanského soudního řádu (převzetí a držení pacienta v ústavu zdravotnické péče), podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, podle § 116 odst. 2 trestního řádu (pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu za účelem vyšetření jeho duševního stavu), nebo postup podle ustanovení § 58 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Použitím těchto postupů by prý byla lépe chráněna stěžovatelova základní práva.
4. S těmito argumenty, jimiž je dovozována protiústavnost postupu obecných soudů v posuzovaném případě, nesouhlasím.
5. Je samozřejmě pravdivé tvrzení obsažené v bodě 29 odůvodnění nálezu, že jakýkoliv zásah do základních práv, má-li obstát z hlediska ústavních garancí, musí být proveden na základě zákona (musí mít zákonný základ), musí směřovat k dosažení legitimního neboli ústavně aprobovaného cíle, musí být z hlediska tohoto cíle přiměřený (musí dostát požadavku proporcionality), musí být vhodný (způsobilý cíl dosáhnout) a nezbytný, tedy jestliže jej nebude možné dosáhnout za použití jiného v úvahu přicházejícího prostředku, jenž by byl, pokud jde o posuzovaný zásah do základního práva, šetrnější. Vždy je třeba též posoudit, kterému z více v kolizi stojících zájmů nebo hodnot je třeba dát v konkrétním případě přednost (tedy zda veřejnému zájmu na provedení předmětného zásahu nebo základnímu právu jednotlivce).
6. Oproti názoru zastávanému v nálezu soudím, že všechny tyto ústavní požadavky obecné soudy při svém rozhodování splnily a že rozhodnutími o předání nezletilého stěžovatele do péče dětské psychiatrické kliniky žádná jeho základní práva porušena nebyla.
7. Tvrdím, že ústavní požadavek zákonného zmocnění vyslovený v čl. 8 odst. 2 a 6 Listiny pro převzetí nebo držení osoby v ústavní zdravotnické péči je splněn též zákonnou úpravou obsaženou v ustanovení § 76a občanského soudního řádu, podle něhož postupovaly obecné soudy v daném případě. Procesní pravidla upravující postup soudu v řízení o předběžném opatření podle ustanovení § 76a občanského soudního řádu garantují dostatečně zákonnost řízení a jsou analogicky srovnatelná s jinými právními postupy, jejichž aplikace se nález dovolává.
8. Chci upozornit na to, že správná aplikace přiléhavé zákonné úpravy týkající se umísťování osob do ústavní zdravotnické péče bez jejich souhlasu je pro soudy nesnadná, protože samotná tato právní úprava je v českém právním řádu chaotická a nepřehledná, je obsažena ve více zákonech (zejména v občanském soudním řádu a v zákoně č. 372/2011 Sb.), obsahuje několik variant možného procesního postupu, na něž právní normy vzájemně komplikovaně odkazují. Tato roztříštěnost právní úpravy je zvlášť markantní při řešení případů deliktního jednání osob mladších 15 let, u nichž přichází v úvahu též užití speciální právní úpravy obsažené v trestním řádu, v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže a v oddílu pátém zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Pro obecné soudy, které musejí rozhodovat často v urgentních situacích, vyžadujících velmi rychlé a neodkladné řešení, je taková nepřehledná právní úprava velmi svízelná.
9. Postup realizovaný obecnými soudy, tj. postup podle ustanovení § 76a občanského soudního řádu, je v posuzovaném případě ústavněprávně obhajitelný, byl dostatečně šetrný a respektoval náležitě práva nezletilého a jeho rodičů, jakož i pravidla spravedlivého procesu. To lze dokumentovat zejména těmito skutečnostmi:
• umístěním na dětské psychiatrické klinice nebyly sledovány (či realizovány) žádné léčebné zákroky, nýbrž toliko pasivní sledování nezletilého lékařským personálem za účelem stanovení diagnózy (existence eventuální psychické poruchy nebo její vyloučení), které pacienta nijak závažně nezatěžovalo;
• od samého počátku byl na soudním řízení aktivně účasten orgán sociálně-právní ochrany dětí, který ve věci činil příslušné návrhy a konal jiné procesní úkony a chránil dostatečně zájmy nezletilého;
• nezletilému byla okresním soudem, rozhodujícím ve věci péče o nezletilého, ustanovena právně kvalifikovaná opatrovnice - advokátka JUDr. Zita Chvojanová;
• oba rodiče nezletilého byli okamžitě po činu příslušnými orgány o záležitosti informováni, zúčastnili se policejního výslechu dne 29. 10. 2012, a dokonce sami převezli nezletilého na Dětskou psychiatrickou kliniku FN Motol a zpočátku souhlasili s jeho ponecháním v nemocniční péči; dne 2. 11. 2012 převzali rodiče osobně na okresním soudě usnesení o předběžném opatření, proti němuž podali dne 16. 11. 2012 odvolání a v dalším průběhu řízení uplatnili další opravné prostředky;
• oběma rodičům a nezletilému se dostalo kvalifikované právní pomoci jimi přibraným advokátem JUDr. Martinem Pavlíkem;
• ve věci opakovaně rozhodovaly soudy prvního a druhého stupně, a to jednak v opatrovnickém řízení vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 0 Nc 2106/2012, jednak v řízení vedeném podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 Rod 1/2013; je tedy očividné, že řízení bylo neustále v soudní ingerenci a pod kontrolou opravných prostředků, což dostatečně garantovalo regulérnost řízení.
• nezletilý měl v průběhu řízení možnost vyjádřit své stanovisko k celé záležitosti - byl slyšen policií a s protokoly o jeho výslechu byly soudy seznámeny. Jeho postoj k věci mohly soudy dostatečně seznat prostřednictvím zpráv orgánu sociálně-právní ochrany dětí a lékařských zpráv, konstatovaných v průběhu dokazování před soudy. Také pro jeho rodiče a advokáty byly veškeré listiny použité při dokazování dostupné v soudních spisech.
10. Především však chci zdůraznit, že ať již by soudy zvolily jakýkoli procesní postup, byly by jimi aplikované a zákonem připuštěné zásahy do základních práv stěžovatele prakticky identické s těmi, jež byly použity v posuzované věci. Nedovedu si, vzhledem ke skutkovým okolnostem případu, vůbec představit, že by výsledek jakéhokoli typu procesní procedury mohl vést k jinému výsledku, než jaký byl dosažen v této věci, tj. nařízení pozorování na dětské psychiatrické klinice. Odlišnosti v různých typech těchto procedur jsou nepodstatné a nedosahují ústavněprávní relevance.
11. Připomínám, že postup soudu byl vyvolán mimořádně závažným agresivním jednáním nezletilého, které by v případě dosažení věkové hranice trestní odpovědnosti pachatele mohlo být kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku; jen náhodou nedošlo k usmrcení oběti a čin skončil ve stadiu pokusu. Útok byl spáchán ve školním prostředí, reagujícím na takové agresivní činy mimořádně senzitivně, a byl způsobilý vyvolat pocity ohrožení a znepokojení dětí ve škole, jejich rodičů a široké veřejnosti. Počínání nezletilého (útok bez zjevného motivu) vykazovalo nepochybně znaky abnormálnosti a dostatečně odůvodňovalo potřebu zkoumání jeho duševního stavu, aby se předešlo nebezpečí opakování agrese, ať již namířené navenek nebo proti sobě. Nelze si prakticky vůbec představit, že by za dané situace mohl být nezletilý útočník okamžitě po činu vrácen zpět do rodinné péče. Rodiče ostatně sami zpočátku souhlasili s jeho umístěním na dětské psychiatrické klinice. V lékařské zprávě, vystavené ošetřující lékařkou MUDr. Štěpánkou Beranovou při přijetí nezletilého na kliniku dne 2. 11. 2012, je konstatováno, že přednosta dětské psychiatrické kliniky "prof. Hrdlička ... doporučuje pokračovat v observaci ... s ohledem na nejasné okolnosti pacientova jednání je pacient v tuto chvíli nebezpečný okolí a stav vyžaduje další vyšetřování ...". Tato lékařská zpráva doporučuje "zvýšený dohled pro nebezpečí agrese". Potřebnost dalšího odborného pozorování je lékaři zmiňována i v návrhu na prodloužení umístění o další měsíc ze dne 27. 11. 2012.
12. Z reakcí veřejnosti na podobné násilné incidenty na školách nebo na jiných veřejných místech (viz nedávný případ násilí ve škole ve Žďáru nad Sázavou) je notoricky známo, že jak psychiatři, tak soudci rozhodující o detenci agresivního útočníka jsou konfrontováni s naléhavým a oprávněným požadavkem, aby školní děti byly účinně chráněny před možnou recidivou. Podobná situace se nepochybně vyskytovala i v posuzovaném případě a opravňovala soudy k bezodkladnému přijetí předběžného opatření.
13. S těmito legitimními veřejnými zájmy musely obecné soudy při svém rozhodování poměřovat intenzitu zásahu do osobní svobody stěžovatele. Stejné poměření by měl provést i Ústavní soud při posouzení toho, zda umístění stěžovatele na dvouměsíční psychiatrické pozorování za daných okolností porušilo jeho základní práva.
14. K oblíbenému repertoáru ústavního soudnictví patří v posledních desetiletích všemožné axiologické testy, jimiž jsou poměřovány různé kolidující hodnoty a zájmy, které jsou "ve hře". Nad rámec ústavněprávní argumentace se nyní pokusím o jakési metajuristické porovnání, jak posuzovaný skutek zasáhl do sféry základních práv dvou hlavních aktérů události: 1. stěžovatele v roli pachatele činu jinak trestného a 2. jeho oběti v roli osoby poškozené. K tomuto srovnání mě dovedl můj celoživotní zájem o relativně mladý vědní obor viktimologie, což je nauka o obětech protiprávních činů. Pokusím se útržkovitě porovnat, jak zasáhla tato tragická událost, jež je předmětem našeho posuzování, do života jejích účastníků.
15. Na jedné straně je útočník - čtrnáctiletý chlapec, jemuž česká právní úprava dolní věkové hranice trestní odpovědnosti (ve srovnání se světem dosti benevolentní) zaručuje beztrestnost. Po tragické události je umístěn na dva měsíce na pozorování do dětské psychiatrické kliniky špičkové odborné úrovně. Lze samozřejmě pochopit, že dvouměsíční pobyt v nemocnici je pro mladého pacienta skličující. Nicméně je možno vzít v úvahu, že náš pacient byl v nemocnici toliko pozorován, nebyl podrobován žádným bolestivým nebo invazivním medicinským procedurám, dostávalo se mu kvalifikované lékařské péče, udržoval stálý kontakt s rodiči.
16. Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti tvrdí, že umístěním na psychiatrické pozorování byla porušena nejen jeho "pohoda", ale navíc též řada základních práv a svobod (ústavní stížnost vyjmenovává porušení hned šestnácti všemožných článků ústavních předpisů a mezinárodních smluv). Stěžovatel požaduje nejen vyslovení protiústavnosti a zrušení napadených soudních rozhodnutí, ale požádal též o náhradu nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 5. 2013 stěžovatel naznačuje, že bude od státu žádat též odškodění nemateriální újmy způsobené mu prý nezákonným soudním rozhodnutím.
17. Z veřejně dostupných informačních zdrojů vyplývá, že stěžovatel po činu a po svém návratu z nemocnice pokračuje bez potíží v normálním životě, nadále studuje na pražském soukromém gymnáziu, úspěšně se zúčastňuje studentských literárních soutěží.
18. Podívejme se nyní, jaké následky měla tato událost pro oběť - jednašedesátiletou profesorku A. R.: Jen o vlásek unikla usmrcení, byla těžce zraněna. S hlubokou bodnou ránou v zádech byla dopravena vrtulníkem do nemocnice, aniž by se jí kdokoliv mohl dotázat, zda bylo jejím svobodným přáním strávit řadu dní na nemocničním lůžku a na operačním sále. Logicky vzniká otázka: Její základní práva - právo na život (čl. 6 odst. 1 Listiny), právo na nedotknutelnost osoby a právo na osobní svobodu (čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 Listiny) - nebyla porušena?
19. Poté, co se vyléčená profesorka vrátila do zaměstnání, dozvěděla se, že "část rodičů se domnívá, že další působení paní učitelky v kvartě může být pro děti traumatizující. Jiní rodiče vyslovili pochybnosti o jejím způsobu vedení výuky v této třídě. Někteří z nich dokonce vyslovili přání, aby už kvartu neučila." (viz Týdeník Raport Rakovnicka č. 49/2014, http://raport.cz/noviny/2012-49_radvanova-uz-kvartu-neuci/2012-49/). Po této ponižující protestní akci rodičů byla poškozená učitelka vedením školy skutečně přeložena do jiné třídy.
20. Tato kauza by mohla podle mého názoru vstoupit do univerzitních viktimologických učebnic jako exemplární příklad tzv. viktimizace, a to nejen viktimizace primární, nýbrž též sekundární. Napadá mně otázka: Jak asi bude dnešní nález Ústavního soudu psychicky působit na oběť a na její rodinu? Nemůže úzkostlivý ohled Ústavního soudu na lidská práva útočníka způsobit další traumatizaci oběti? Dostává se ochrany a satisfakce opravdu tomu správnému aktérovi události?
21. Samozřejmě jsem si vědom toho, že nastíněné viktimologické aspekty nemusí mít pro posuzování ústavnosti napadených soudních rozhodnutí žádnou pozitivněprávní relevanci. Ústavní soud beztak nemůže z vlastní iniciativy poskytnout oběti v tomto případě žádnou pomoc, a to již proto, že oběť nepostupuje stejně asertivně jako stěžovatel a jeho rodiče a sama se ústavněprávní ochrany nedovolává.
22. Naprosto nezpochybňuji tezi, že všechny soudy, včetně soudu Ústavního, musí garantovat, aby spravedlivého procesu se dostalo každému, tedy i stěžovateli, a to bez ohledu na to, čeho se dopustil.
23. Adjektivum "spravedlivý" v sousloví spravedlivý proces však podle mého názoru neznamená totéž, co otrocký postup toliko podle litery procesního předpisu. Existují i takové mimořádné situace, při nichž úzkostlivé lpění na liteře zákona ve prospěch jedné procesní strany způsobuje do očí bijící jinou nespravedlnost, třeba nespravedlnost vůči oběti. Tak je tomu též v posuzovaném případě.
24. Právě Ústavní soud je povolán k tomu, aby rozlišil subtilní diferenci mezi lpěním na korektnosti formálně-procesní procedury a mezi požadavkem obecné spravedlnosti (spravedlivosti), jak ji chápali třeba Aristoteles (Etika Nikomachova), John Rawls (Teorie spravedlnosti), Gustav Radbruch (Rechtsphilosophie) či Herbert L. A. Hart (Pojem práva).
25. Domnívám se, že v posuzovaném případě se obecné soudy ve svém postupu nedopustily vůči stěžovateli žádné nespravedlnosti ani jiného porušení základních práv. Proto měla být ústavní stížnost zamítnuta.