1. Odůvodnění navrhované změny původního stanoviska považuji jen za málo přesvědčivé a ne zcela konzistentní, v nemalé míře předkládající spekulativní, nepodložené úvahy, a nikoliv racionální právní argumentaci. Ostatně stanovisko prošlo těsnou většinou devíti hlasů. Obsah odůvodnění se spíše blíží k (předběžnému) odůvodnění legislativní změny úpravy ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) v tom směru, že advokát nemusí být v řízení u Ústavního soudu zastoupen. Také se – na rozdíl od většiny – nedomnívám, že došlo k tak závratným právním či faktickým změnám, které by vyvolávaly potřebu úpravy dosavadního stanoviska.
2. Nepovažuji za relevantní argument, pokud se uvádí, že je „čirým formalismem“ striktní požadavek advokátního zastoupení, když po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je ústní jednání v praxi zcela výjimečné (bod 10). Je sice pravda, že od účinnosti této novely se žádné ústní jednání nekonalo, ale nedomnívám se, že je advokáta (který se, pravda, zpravidla umí na ústním jednání řádně „chovat“) třeba především právě na ústním jednání. Úkolem advokáta je – v každém jednotlivém případě – především zpracovat kvalifikovaný a ústavněprávní argumentací podložený návrh (zpravidla ústavní stížnost). Snad je vhodné v této souvislosti připomenout, že zdrcující většina ústavních stížností se rozhoduje usnesením, a nikoliv nálezem (a tedy ani ústní jednání nepřichází v úvahu).
3. Předchozí bod úzce souvisí se zpochybněním jednoho z „nosných důvodů“ předchozího stanoviska, totiž se zajištěním právně kvalifikovaných podání. Dovoluji si vyslovit důvodnou pochybnost o tom, jak dalece se úroveň podání zlepšila. Argument, že je kvalifikovanost podání zajištěna, protože se studenti na právnických fakultách učí sepisovat ústavní stížnosti a advokáti jsou v tomto směru snad vzděláváni, mají k dispozici různé příručky atp. (bod 9), podle mých zkušeností příliš neobstojí. Zdá se, že se „kvalifikovanost“ podání zlepšila v převažující většině v tom, že ústavní stížnosti jsou podstatně obsáhlejší. Není to však zpravidla způsobeno hojností argumentace svědčící o vysoké erudici advokáta. Rozsáhlost podání totiž umožňuje technicky jednoduchý přenos (písemné) argumentace použité v rámci předchozího (soudního) řízení, který bývá nezřídka doplněn toliko holou citací ustanovení zejména Listiny základních práv a svobod, která měla být porušena. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že se nesetkáváme s podáními advokátů, kteří ústavní stížnost „umějí“, tj. formulují návrh poměrně stručně, výstižně a s potřebnou podporou odkazů na judikaturu nejen Ústavního soudu.
4. Pokud jde o druhý „nosný důvod“, který je napadán, tedy o aspekt odstupu či „garance vyššího stupně objektivity“, myslím si, že advokát by měl také působit jako určitý filtr, který zajišťuje jistý odstup od subjektivního hodnocení věci, kterého se zastupovaný navrhovatel – a to nejen advokát – může sotva zbavit. Vůbec se domnívám, že obecně by mělo platit, že (slušný) advokát (na základě svých zkušeností a znalostí) klientovi vysvětlí, proč je nevhodné podání nějakého návrhu či jiný klientem požadovaný postup, protože má zcela minimální (mizivou) naději na úspěch či jde o úkon zcela marný (zbytečný). Tím spíše by se tento přístup měl uplatnit u tak významného podání, jako je ústavní stížnost. A proto je i zde role advokáta zastupujícího advokáta podle mého názoru žádoucí a nezastupitelná, sotva lze v tomto případě mluvit o „přepjatém formalismu“ (bod 16). Není vcelku rozhodující, zda jde o kamarádskou výpomoc či placenou službu. Nedomnívám se ale, že advokát bývá – na rozdíl od jiných stěžovatelů – v tak kritické situaci, aby si nemohl dovolit „zbytečně (?) zaplatit jinému advokátovi“ (bod 19).
5. Pokud jde o v odůvodnění prosazovaný výklad ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. že z něj má vyplývat, že advokát nepotřebuje zastupování advokátem, považuji takovou interpretaci za naprosto absurdní. Citované ustanovení zcela zřetelně (kogentně) stanoví pro každého povinnost obligatorního zastoupení advokátem, když uvádí, že „fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem“. Dovozovat z této dikce možnost nezastoupení advokáta, protože právě jen advokát může zastupovat účastníka řízení, je zkrátka nad mé chápání…
6. Není bez zajímavosti si v této souvislosti připomenout přípravu této úpravy. Návrh zákona o Ústavním soudu z dubna roku 1993 počítal s tím, že fyzické a právnické osoby budou muset být zastoupeny jenom tehdy, jestliže samy nemají vysokoškolské právnické vzdělání nebo osoba, která je zastupuje, nemá vysokoškolské právnické vzdělání. Vládní návrh – zřejmě i s přispěním tehdejšího ministra spravedlnosti (J. Novák, advokát) – již v ustanovení § 29 obsahoval současné znění a po cílené diskusi v Poslanecké sněmovně se předloha doplnila tak, aby mohli kromě advokátů zastupovat také notáři a komerční právníci. Novelizace zákona o Ústavním soudu provedená zákonem č. 83/2004 Sb. vypustila z dikce ustanovení komerční právníky a notáře, neboť zastupování notáři se ukázalo problematickým a stav komerčních právníků zanikl fúzí s advokáty.
7. Ve světle výše uvedeného (bod 6) se nabízí také hyperbolicky pojatý pohled jaksi z druhé strany. Ovšem též spíše ve formě eventuální legislativní iniciativy ke změně, tedy stejně jako vyznívá odůvodnění přijatého stanoviska. Není schválená exkluzivita (nezastupování) advokátů diskriminací ostatních právníků (a to např. nejen soudců, státních zástupců či akademiků)? Vždyť většina právníků – bez ohledu na to, zda se „vyučili“ psaní ústavních stížností na škole – by jistě byla schopna sepsat ústavní stížnost, ostatně všechny příručky, které má k dispozici advokát (bod 9), jsou přístupné každému právníkovi.
8. Na závěr jen suché konstatování, že přijaté stanovisko, obávám se, jen přispěje k nepříznivému rozšiřování fenoménu tzv. judicializace společenského života, tedy k nárůstu „sudičství“.