12. Z výše uvedených důvodů se domnívám, že návrh I. senátu měl být - za použití argumentu a minori ad maius - jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
2. Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka
1. Shodně jako soudce Vladimír Sládeček mám za to, že návrh I. senátu měl být odmítnut pro nepříslušnost Ústavního soudu podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a k jeho odlišnému stanovisku se v tomto připojuji. Nad tento rámec dodávám již jen následující:
2. Jestliže již plénum shledalo příslušnost Ústavního soudu k projednání návrhu, bylo dalším důvodem pro jeho odmítnutí nesplnění podmínky, za níž může senát podat plénu návrh podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu: totiž že skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, nastala uplatněním ke zrušení předkládaného zákona či jeho jednotlivého ustanovení. V dané věci obecné soudy při svém rozhodování uplatnily ze zákona o rodině jeho ustanovení § 66 odst. 1 a zejména § 72 odst. 2, což jsou ustanovení, na nichž se zakládá podmínka, že dítě může osvojit výlučně manžel jeho rodiče, mají-li být zachovány vztahy mezi dítětem (osvojencem) a tímto jeho rodičem. Odvolací soud nadto poukázal i na obdobné ustanovení § 832 platného občanského zákoníku, které tuto podmínku zachovává. Ustanovení § 72 odst. 1 věty druhé zákona o rodině, napadené návrhem I. senátu, tedy v řízení před nalézacím ani odvolacím soudem přímo uplatněno nebylo a ani uplatněno být nemohlo, neboť upravuje až následek vzniku osvojení. Jelikož v dané věci k osvojení nedošlo, nemohlo k uplatnění tohoto ustanovení dojít. Pokud by však navrhovatel a matka dítěte byli manželi, pak by dnem právní moci vyhovujícího rozsudku soudu o osvojení (teprve) k uplatnění ustanovení § 72 odst. 1 věty druhé zákona o rodině došlo; až tímto dnem by zanikla vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou (otcem dítěte). Jinými slovy, podmínkou sine qua non toho, že I. senátem napadené ustanovení v dané věci skutečně bylo uplatněno, je, že soud návrhu navrhovatele (zde návrhu druha matky na individuální osvojení jejího syna) vyhověl, čímž by došlo ke vzniku osvojení. Tak by ale vůbec nevznikla skutečnost, která je předmětem I. senátem projednávané ústavní stížnosti, spočívající ve vydání zamítavých soudních rozhodnutí.
3. Je nutno přitom činit rozdíl mezi návrhovým oprávněním senátu Ústavního soudu podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a návrhem soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu i potud, že v případě posléze uvedeného návrhu soudu na zrušení zákona (jeho ustanovení) ho teprve "má být při řešení věci použito", tedy soud ho "v souvislosti se svou rozhodovací činností" ještě nepoužil, neboť tento zákon (jeho ustanovení) překáží podle jeho názoru tomu, aby mohl ve věci rozhodnout při dosažení žádoucího, tj. ústavně konformního výsledku řízení [viz např. nálezysp. zn. Pl. ÚS 3/06ze dne 6. 3. 2007 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.), bod 26; Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 18]; k jeho aplikaci soudem proto nedošlo. Oproti tomu v případě návrhu senátu Ústavního soudu podle § 78 odst. 2 citovaného zákona je situace jiná v tom smyslu, že onen údajně protiústavní zákon (resp. jeho ustanovení) již orgánem veřejné moci (zde obecnými soudy) byl(o) aplikován(o), čímž právě nastala ona skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
4. Ustanovení § 72 odst. 1 věty prvé zákona o rodině, dle něhož osvojením zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou, upravuje následek úpravy plynoucí z jiných ustanovení tohoto zákona, tedy že osvojením nabude dítě postavení společného dítěte dvou lidí jen tehdy, jsou-li tito lidé manželi. I kdyby však zákonodárce od podmínky manželství pro tuto situaci v budoucnu upustil, přesto by musel alespoň v zásadě ponechat v platnosti pravidlo o zániku vzájemných práv a povinností mezi osvojencem a původní rodinou, chtěl-li by zachovat od starověku známý následek institutu adopce spočívající v mutatio familiae. Pouhým vypuštěním ustanovení § 72 odst. 1 věty prvé by vznikl problém výkladu ustanovení § 72 odst. 2 zákona o rodině (jeho smyslu), když toto je formulováno jako výjimka in favorem osvojence, jeho rodiče a příbuzných ze zásady zakotvené v prvně zmíněném ustanovení, uplatnitelná za podmínky, že tento rodič je manželem osvojitele.
5. Lze ovšem pochopit důvody, pro něž většina pléna chtěla o návrhu I. senátu rozhodnout meritorně. Nebýt shora zmíněných procesních okolností, připojil bych se rovněž k zamítavému výroku nálezu i k jeho přijatému odůvodnění.
3. Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové
1. S rozhodnutím pléna se nemohu ztotožnit, neboť nepovažuji za správné takové rozhodnutí, které obětuje zájmy konkrétních dětí kvůli abstraktní ochraně nějakého, třeba i důležitého, právního institutu, jakým je manželství. Jsem přesvědčena, že návrhu mělo být vyhověno, neboť napadená právní úprava je v rozporu jak s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, tedy s povinností všech státních orgánů vždy sledovat nejlepší zájem dítěte, tak i s čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy s právem na rodinný život.
2. Jako soudkyně zpravodajka jsem byla konfrontována s příběhem třináctiletého chlapce, který již více než deset let žije ve společné domácnosti se svou matkou, jejím druhem a svým polorodým bratrem. Jeho biologický a matrikový otec, bývalý manžel matky, se o něj nezajímá, dokonce byl opakovaně trestně postižen za neplnění své vyživovací povinnosti. Tento třináctiletý chlapec si přeje, aby se jeho otcem i z právního pohledu stal jeho otec sociální, druh jeho matky a otec jeho bratra. Není to jen přáním dítěte, ale je to i v jeho nejlepším zájmu, což v soudním řízení před obecnými soudy potvrdila jak škola, kterou chlapec navštěvuje, tak i orgán sociálně-právní ochrany dětí. Chlapec druhovi své matky říká "tati", chce se jmenovat jako on a chce být plnoprávným členem rodiny tvořené svou matkou, jejím druhem a svým polorodým bratrem. Obecné soudy však adopci nemohly povolit, neboť zákon o rodině (stejně jako nový občanský zákoník) sice umožňuje adopci dítěte jednotlivcem i manželem matky, ale adopci nesezdaným partnerem (druhem) matky brání - v případě, že by dítě adoptoval kdokoli jiný než manžel matrikového rodiče, by totiž podle napadeného ustanovení adopce znamenala výmaz obou původních rodičů z rodného listu dítěte.
3. Plénum Ústavního soudu shledalo, že napadená právní úprava není protiústavní, a tedy že popsaná situace je ústavně konformní. Není podle něj tedy možno ani v takto frapantních situacích, jako je případ, na jehož základě I. senát napadené ustanovení předložil plénu ke zrušení, prolomit pravidlo, že druh jednoho z rodičů nemůže dítě jako druhý rodič osvojit. A to ani tehdy, kdy by toto prolomení bylo ve zřejmém zájmu dítěte, bylo jeho přáním a fakticky nic nezměnilo ani na jeho vztahu s původním druhým rodičem, kterého dítě již dříve ztratilo.
4. Já jsem na rozdíl od většiny pléna Ústavního soudu přesvědčena, že napadená právní úprava je v prvé řadě v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Připomínám, že podle tohoto ustanovení nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Ústavní soud sám dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 23/02ze dne 30. 6. 2004 (N 89/33 SbNU 353; 476/2004 Sb.); nálezsp. zn. Pl. ÚS 15/09ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), bod 29; nálezsp. zn. IV. ÚS 3305/13ze dne 15. 10. 2014; nálezsp. zn. I. ÚS 1506/13ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); či nálezsp. zn. III. ÚS 3363/10ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)]. Podle autoritativního výkladu Výboru pro práva dítěte "vždy, když je činěno rozhodnutí s dopadem na konkrétní dítě, ... musí rozhodovací proces zahrnovat posouzení možného dopadu (negativního nebo pozitivního) rozhodnutí na dotčené dítě. ... z odůvodnění rozhodnutí musí být patrné, že [nejlepší zájem dítěte] byl vzat v potaz" [obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte - o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), z 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14, § 6; obdobně § 29].
5. Napadená právní úprava ovšem obecným soudům neumožňuje nejlepší zájem dítěte při žádosti o osvojení druhým rodičem v případě nesezdaného páru vůbec zohlednit. Většina pléna Ústavního soudu se touto otázkou konkrétně nezabývá a pouze v obecné rovině konstatuje, že napadená úprava sleduje nejlepší zájem dítěte, neboť předpokládá vyšší míru stability manželských párů. I kdybych připustila, že ve většině případů budou manželské páry skutečně stabilnější než jiné druhy soužití, rozhodnutí většiny pléna nijak nezohledňuje situace, ve kterých tomu tak nebude.
6. Souhlasím, že stabilita vztahu mezi současným rodičem dítěte a osobou, která žádá o osvojení jako druhý rodič, je v řízeních o osvojení součástí zkoumání nejlepšího zájmu dítěte. Napadená právní úprava však nijak neumožňuje obecnému soudu tuto stabilitu v konkrétní situaci zkoumat. Právní úprava odtrženě od reality předpokládá jednak, že stabilní je každé uzavřené manželství, byť podle statistiky je asi padesátiprocentní šance, že se manželství rozpadne, a jednak, že stabilní naopak není žádný vztah mimo manželství bez výjimky, a to ani pokud pár spolu žije deset let a má společné děti jako v nyní dotčeném případě. Právní úprava tak nijak nereflektuje, že některá nesezdaná soužití mohou být mnohem stabilnější než některá manželství.
7. Jinými slovy, otázka, kterou mělo plénum v tomto nálezu vyřešit, nezní, zda třeba i ve většině případů současná právní úprava sleduje nejlepší zájem dítěte, ale zda tato úprava umožňuje, aby v každém jednotlivém případě mohl být zohledněn nejlepší zájem dítěte. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte totiž každé rozhodnutí soudu, které má dopad na konkrétní dítě, musí zohlednit nejlepší zájem tohoto konkrétního dítěte.
8. Existuje-li kategorické, bezvýjimečné pravidlo upravující záležitosti dětí, je třeba být zvlášť obezřetný, neboť taková úprava může vést k tomu, že v konkrétním případě bude nejlepší zájem dítěte při soudním rozhodování v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte ignorován. Přesně k této situaci dochází i při aplikaci napadené právní úpravy v nyní posuzovaném případě. Z rozhodnutí většiny pléna vyplývá, že v případě žádostí o osvojení druhým rodičem u nesezdaných párů obecné soudy nadále mohou, ba dokonce musí, ignorovat nejlepší zájem dítěte, za účelem ochrany..., těžko říct vlastně čeho. Z rozhodnutí většiny není zcela zřejmé, jaké zájmy mohou být v konkrétním řízení o osvojení nadřazeny zájmu konkrétního dítěte na realizaci osvojení. Domnívám se, že zde ani žádné konfliktní zájmy nejsou. Pokud bychom osvojení v takových případech umožnili, tak to ničí zájmy negativně nezasáhne.
9. Plénum Ústavního soudu svým rozhodnutím upřednostnilo v obecné rovině ochranu institutu manželství, aniž by se však zabývalo otázkou, zda skutečně bude institut manželství nějak degradován tím, že ve výjimečných situacích, pokud to bude v nejlepším zájmu dítěte, bude umožněno osvojení druhým rodičem i u nesezdaných párů.
10. Plně respektuji manželství jako důležitý společenský institut, respektuji, že v naší zemi žije mnoho lidí, kteří manželství považují za svátost, ale zároveň nemohu přehlížet, že ve společnosti narůstá počet lidí, kteří spolu žijí v harmonických a stabilních párech mimo manželství (ať už jako druh a družka, nebo jako registrovaní či neregistrovaní partneři). Realita nás též přesvědčuje o tom, že manželství zdaleka nezaručuje šťastné a stabilní soužití a že rozvod může být takovým utrpením, že jsou i lidé, kteří si jej prostě už nikdy nechtějí zopakovat. Řada lidí má s manželstvím též například tu zkušenost, že pád jednoho z manželů do dluhové pasti (třeba kvůli závislosti, špatnému podnikatelskému záměru, lehkomyslnosti či okradení) znamená ožebračení celé rodiny. Úmluva - na rozdíl od našeho ústavního pořádku, který o manželství mlčí - zakotvuje právo uzavřít manželství; myslím, že součástí tohoto práva by mělo být i to, aby nikdo, kdo manželství uzavřít nechce, nebyl nucen jej uzavírat. V našem případě se v emotivní a sociální rovině náš stěžovatel stal otcem dítěte - cítí se jím, stará se o dítě a dítě jej za svého otce považuje - máme ale právo vynucovat si na tomto sociálním rodiči dítěte, aby uzavřel manželství, jinak jeho dítě nebude šťastné?
11. Pokud chce stěžovatel vyhovět přání dítěte, o které se stará již mnoho let, ačkoli není ani jeho právním, ani jeho biologickým otcem, pak si prostě musí matku dítěte vzít za manželku, aby tím prokázal, že je kvůli svému dítěti ochoten převzít na sebe závazek manželství. S tím navíc musí samozřejmě souhlasit i matka dítěte, nehledě na své případné důvody, proč dosud toto manželství neuzavřela. Tuto podporu institutu manželství ze strany většiny pléna lze však také zcela obrátit proti němu. V dané situaci by totiž manželství mohlo být uzavřeno zcela "účelově" proto, aby bylo možné osvojení dítěte stěžovatelem. Nebyl by tak ovšem nakonec institut manželství degradován na pouhý administrativní úkon, při kterém vlastně o nic nejde? A není vlastně mnohem větším závazkem než vstoupit do manželství starat se o dítě své družky po mnoho let a být připraven vstoupit do všech právních povinností, které pro otce ze zápisu do rodného listu dítěte plynou?
12. Už je to dlouho, co jsme zrušili všechny rozdíly mezi dětmi manželskými a nemanželskými (viz čl. 32 odst. 3 Listiny či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Marckx proti Belgii ze dne 13. 6. 1979 č. 6833/74). Dnešním rozhodnutím pléna jako by bylo dělení mezi dětmi sezdaných a nesezdaných rodičů opětovně stvrzeno. Chlapec z našeho případu by byl adoptován, pokud by jeho matka uzavřela manželství se svým druhem. Pokud však chlapec žije v rodině nesezdaného páru, jeho zájem a přání být adoptován se nenaplní. Podle dnešního rozhodnutí většiny pléna bylo tedy též schváleno různé zacházení s dítětem jen podle toho, zda se jeho matka za jeho sociálního otce vdala, či nikoli.
13. Rozhodnutí většiny pléna také v důsledku znamená, že dítě, u něhož je osvojení v jeho nejlepším zájmu a je i jeho přáním, je fakticky penalizováno za rozhodnutí svých rodičů neuzavřít manželství. Přitom uzavřít manželství je výlučným rozhodnutím rodiče dítěte a jeho druha či družky. Je nepřípadné za rozhodnutí rodičů trestat dítě tím, že budeme jeho nejlepší zájem ignorovat. Podobně tento argument, že daná právní úprava je v pořádku, neboť umožňuje osvojení manželi a zároveň matce dítěte a jejímu druhovi nic nebrání manželství uzavřít, jasně odmítl i ESLP, který ve věci Emonet a další proti Švýcarsku uvedl, že uzavření manželství je čistě individuální a vysoce intimní záležitostí dvou osob a rozhodnutí vstoupit do manželství musí zůstat jejich svobodným rozhodnutím a "není úkolem vnitrostátních orgánů namísto dotčených osob rozhodovat o druhu společného života, který chtějí vést" (rozsudek ze dne 13. 12. 2007 č. 39051/03, § 82). V tomto případě ESLP rozhodl tak, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy. Přitom posuzoval případ, na který byla aplikována tehdejší švýcarská právní úprava, která byla prakticky shodná s českou (v případě osvojení druhem biologického rodiče dítě ztrácelo vazbu na oba původní biologické rodiče).
14. Nález většiny pléna také nereflektuje judikaturu ESLP, která se konzistentně staví k rigidním pravidlům v oblastech rodinného života velmi skepticky, a to zejména tehdy, jsou-li ve hře zájmy dětí. Přehled rozhodnutí, jimiž ESLP shledal porušení čl. 8 Úmluvy z důvodu, že nebyl v konkrétním případě dostatečně zohledněn nejlepší zájem dítěte, je dlouhý. Například ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku (rozsudek ze dne 28. 6. 2007 č. 76240/01) šlo o odmítnutí uznání adopce provedené v cizině jednou osobou, neboť takovou adopci lucemburské právo nepovolovalo. ESLP shledal porušení Úmluvy a konstatoval, že lucemburské soudy dostatečně nezohlednily sociální realitu a pouze mechanicky aplikovaly lucemburské právo bez toho, aby vzaly v potaz nejlepší zájem dítěte (§ 132-133). ESLP pak kritizoval mechanickou aplikaci právních předpisů a nedostatečné zohlednění nejlepšího zájmu dítěte v konkrétní situaci i v dalších případech (v poslední době např. rozsudek ve věci Gözüm proti Turecku ze dne 20. 1. 2015 č. 4789/10, § 50-51; či rozsudek ve věci Penchevi proti Bulharsku ze dne 10. 2. 2015 č. 77818/12, § 71; z dřívější doby viz např. rozsudek ve věci Zaunegger proti Německu ze dne 3. 12. 2009 č. 22028/04, § 58-60; a Anayo proti Německu ze dne 21. 12. 2010 č. 20578/07, § 67 a 71). Z judikatury ESLP tak jasně vyplývá, že v případě dětí nelze upřednostňovat abstraktní principy před nejlepším zájmem dítěte v konkrétním případě. Avšak právě toto činí česká právní úprava osvojení, která byla napadena v tomto řízení.
15. Odkazy rozhodnutí většiny pléna na rozsudky ESLP ve věci X proti Rakousku a Gas a Dubois proti Francii naopak nejsou zcela případné, a to již z toho důvodu, že se týkají adopcí stejnopohlavními páry, v čemž většina štrasburských soudců spatřovala citlivé etické, společenské a politické otázky, a proto vyjádřila svou zdrženlivost. To jasně vyplývá například ze separátních souhlasných stanovisek ve věci Gas a Dubois (viz zejména většinou citované stanovisko soudů Costy a Spielmanna). Odkazy na uvedené případy nepovažuji v kontextu tohoto nálezu za případné dále proto, že v nich byl posuzován výlučně zákaz diskriminace, a nikoliv právo na rodinný život či nejlepší zájem dítěte. Pouze v tomto kontextu možného porušení čl. 14 Úmluvy, který není pro věc nyní posuzovanou Ústavním soudem relevantní, ESLP v rámci zkoumání jednoho z kroků testu diskriminace (srovnatelnosti skupin) vyslovil, že Úmluva obecně nevyžaduje, aby nesezdaným párům byl umožněn přístup k adopci stejně jako párům sezdaným. Důraz je tu na obecnou otázku, neboť pouze toto je relevantní pro určení srovnatelnosti komparovaných skupin. Z těchto rozsudků však nijak nevyplývá, že zákaz osvojení druhým rodičem u nesezdaných párů nemůže být nikdy v konkrétním případě porušením práva na rodinný život, či snad dokonce ani zásahem, jak většina pléna uvádí. Domnívám se naopak, že napadená právní úprava je právě nepřiměřeným zásahem i do práva na rodinný život. Nemohu proto ani souhlasit se závěry většiny v bodě 35, že nedošlo k porušení stěžovatelova práva na rodinný život.
16. Mezi sociálním rodičem a dítětem, jak i většina pléna uznává, rodinný život existuje. V takovém případě je povinností orgánů veřejné moci jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a musí být stanoveny právní záruky, které umožňují integraci dítěte v rodině [viz nálezsp. zn. II. ÚS 485/10ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 24; rozsudek ESLP ve věci Emonet a další proti Švýcarsku, § 64]. Právní úprava, která bezvýjimečně znemožňuje v takovém případě osvojení druhým rodičem, tyto rodinné vztahy naopak narušuje a brání jejich plnému rozvoji a integraci.
17. Druh nebo družka rodiče nemá vůči dítěti rodičovskou odpovědnost, což přináší těžkosti v každodenním životě. Druh nemůže dítě zastupovat, nemá například automaticky právo být informován o zdravotním stavu dítěte (musel by prokázat, že je osoba blízká), nemůže jako zástupce dítěte vystupovat ve škole (musel by se prokázat plnou mocí) atd. Dítě také nemůže po druhovi dědit ze zákona jako jeho dítě. V neposlední řadě druh nemá právní povinnost péče o dítě a nemá vůči němu vyživovací povinnost. Nezletilý tak má v situaci soužití jednoho jeho rodiče s druhem z právního pohledu pouze jednoho funkčního rodiče. Právní rodič pečující o dítě a dítě samotné proto žijí pod neustálou hrozbou, že kdyby se tomuto rodiči stala nějaká nehoda a on by nebyl schopen o dítě pečovat, tím spíše přišel-li by o život, bude situace nezletilého nejistá bez ohledu na to, že má faktického a funkčního druhého rodiče. Všechny zmíněné důsledky přitom spadají do sféry rodinného života, který se skládá nejen ze sociálních, morálních a kulturních vztahů, například ve sféře výchovy dětí, ale zahrnuje i zájmy peněžní povahy, včetně vyživovací povinnosti nebo dědictví (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Şerife Yigit proti Turecku ze dne 2. 11. 2010 č. 3976/05, § 95; a usnesení Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 3283/14ze dne 14. 4. 2015, bod 19).
18. Z těchto důvodů je nutno na právní úpravu, která neumožňuje osvojení druhým rodičem u nesezdaných párů, u nichž byl již rodinný život vytvořen, nahlížet jako na zásah do rodinného života, obdobně jako tak činí ve své rozhodovací praxi ESLP (viz například citovaný rozsudek ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku). Takový zásah je přitom ospravedlnitelný, pouze pokud sleduje legitimní účel a je tomuto účelu přiměřený.
19. Jak jsem již zmínila výše, i pokud bych akceptovala, že obecně v tomto nálezu posuzovaná právní úprava sleduje legitimní cíl (aby děti byly adoptovány do stabilního rodinného prostředí), nemohu tuto úpravu považovat za proporcionální. Jak bylo řečeno již výše, a jak uznává i většina pléna v bodě 32, současná realita je taková, že manželství o stabilitě vztahu vypovídá velmi málo (viz shodně i rozsudek ESLP ve věci Emonet a další proti Švýcarsku, § 81). Je tedy otázkou, zda je splněn již krok vhodnosti, tedy zda vyžadování podmínky manželství pro osvojení druhým rodičem je vůbec schopno dosáhnout sledovaného legitimního cíle, kterým je osvojení dítěte stabilním párem. V každém případě však není splněna podmínka nezbytnosti této úpravy, neboť tohoto legitimního cíle je možno dosáhnout, a to dokonce lépe, i tím, že by obecné soudy rozhodující o návrhu na osvojení druhým rodičem mohly i u nesezdaného páru zkoumat stabilitu vztahu rodiče a jeho druha či družky.
20. Zároveň je nutno podotknout, že v tomto případě nerozhodovalo plénum o tom, zda podmínky pro osvojení druhým rodičem mají být zcela stejné pro sezdané a nesezdané páry. V takovém případě by bylo nutné znát data o stabilitě nesezdaných párů, jak podotýká většina pléna v bodě 32. Nicméně v této věci šlo pouze o otázku, zda při osvojení druhým rodičem obecné soudy vůbec mohou v konkrétním případě stabilitu vztahu nesezdaného páru v rámci posuzování nejlepšího zájmu dítěte zkoumat a v odůvodněných výjimečných případech takové osvojení připustit. Podle současné právní úpravy nemohou, a fakticky jsou tak vázány právní fikcí, že manželské páry jsou vždy stabilní a nemanželské páry naopak stabilní nikdy nejsou.
21. Mohu tedy shrnout, že se domnívám, že většina pléna obětovala nejlepší zájem dítěte, který by měl být předním hlediskem při každém rozhodování týkajícím se dětí, ve prospěch domnělé potřeby ochrany právního institutu manželství. Manželství by však reálně nebylo nijak ohroženo, pokud by obecné soudy mohly povolit osvojení druhým rodičem i nesezdaným párům ve výjimečných případech, pokud zjistí, že konkrétní osvojení by bylo v nejlepším zájmu dítěte. V nejlepším zájmu dítěte je mít dva funkční rodiče. Pokud sociální rodičovství je již ustanoveno, je v nejlepším zájmu dítěte, aby faktická situace byla uvedena v soulad se situací právní. Zde napadená právní úprava však tomu brání a já ji z výše uvedených důvodů shledávám protiústavní.
22. V důsledku je mi pak moc líto, že dnešní rozhodnutí většiny pléna zklamalo přání jednoho chlapce, abychom mu umožnili vyrůstat v úplné funkční rodině podle jeho představ, s úředně potvrzeným tátou, který se o něj stará, a se stejným příjmením, jako má jeho bratr. Přitom vyhovění tomuto přání by nepoškodilo vůbec nikoho.