32. Pokud navrhovatelé namítají rozpor s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, je třeba nejprve uvést, že samotného práva podnikat se může jednotlivec ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí. Jak Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, v důsledku toho má zákonodárce relativně širokou dispozici pro konkrétní vymezení obsahu a způsobu realizace tohoto článku, leč ani ta není absolutní. Ve svém uvážení je totiž zákonodárce vázán především čl. 4 odst. 4 Listiny, který brání tomu, aby se omezení základního práva podnikat dotýkalo samotné jeho podstaty a smyslu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 ze dne 12. 7. 2001 (N 113/23 SbNU 105; 322/2001 Sb.), část VIII písm. H; či citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13]. Rovněž je však povinen respektovat zásadu rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny, resp. čl. 3 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012 (N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.)].
33. Při posouzení souladu napadené právní úpravy s právem podnikat, jež má povahu práva hospodářského, Ústavní soud postupuje obdobně jako v případě práv sociálních, k jejichž přezkumu byl v dosavadní judikatuře konstruován a rozvinut tzv. test rozumnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 61/04 ze dne 5. 10. 2006 (N 181/43 SbNU 57; 16/2007 Sb.) či nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (viz výše) či sp. zn. Pl. ÚS 54/10 ze dne 24. 4. 2012 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.), bod 48], v jehož prvních dvou krocích vymezuje podstatu a smysl hospodářského nebo sociálního práva, tedy jeho esenciálního obsahu, a následně hodnotí, zda se napadená právní úprava nedotýká samotné existence hospodářského nebo sociálního práva nebo skutečné realizace jeho esenciálního obsahu. Dospěje-li zde Ústavní soud k závěru, že napadená právní úprava se dotýká samotné existence některého z těchto práv nebo skutečné realizace jeho esenciálního obsahu, posoudí přípustnost zásahu do tohoto práva v rámci testu proporcionality, přičemž nebude-li splněna některá z jeho podmínek, Ústavní soud konstatuje nesoulad s ústavním pořádkem.
34. Navrhovatelé jsou toho názoru, že napadené ustanovení a jím zakotvená právní úprava výše sazby odměn za znalecké posudky nejen, že nenaplňuje zmíněný druhý krok tzv. testu rozumnosti, ale současně neobstojí ani v testu proporcionality, neboť není vůbec způsobilá dosáhnout sledovaného legitimního cíle. Ústavní soud se však s tímto názorem neztotožňuje. Jak upozorňuje i Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření, k otázce ústavnosti napadeného ustanovení z hlediska možného porušení základních práv zaručených čl. 26 odst. 1 a čl. 28 Listiny se Ústavní soud vyslovil již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 11/68 SbNU 169), nicméně pouze okrajově v souvislosti s podanou ústavní stížností, kdy stěžovatel "ponechal Ústavnímu soudu ke zvážení možnost zrušení § 16 vyhlášky", a proto Ústavní soud v daném případě nepostupoval podle ustanovení § 78 odst. 1 ve spojení s § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., který by v případě meritorního přezkumu takového návrhu činil nyní projednávaný návrh na zrušení napadeného ustanovení nepřípustným pro překážku věci rozhodnuté (res iudicata) ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud zde mimo jiné konstatoval, že "nemohl přesvědčivě dospět k závěru o protiústavnosti § 16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., jak jej k tomu stěžovatel pobídl, neboť ústavní konformitu tohoto ustanovení není možno hodnotit toliko v intencích doby, po kterou výše odměn zůstává neupravena (nezvýšena), jak je o tom přesvědčen stěžovatel. Nelze totiž opomenout, že práv uvedených v čl. 26 odst. 3 a čl. 28 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů (a na jejich základě vydaných podzákonných normativních právních aktů), které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). To ve výsledku znamená, že k jejich porušení by ze strany toho kterého právotvůrce mohlo dojít jen v důsledku takové právní úpravy, která by je zcela negovala, anebo by jejich smysl výrazným způsobem popřela, kupříkladu stanovením odměn v extrémně nepřiměřené výši. O takový případ se ovšem u ustanovení § 16 vyhlášky č. 37/1967 Sb. nejedná".
35. Jak bylo výše rekapitulováno, navrhovatelé ve svém návrhu předestřeli argumentaci, jejíž ústavněprávní dimenze se snažili docílit zejména obsáhlou citací z judikatury Ústavního soudu, která je sice relevantní z hlediska obecných závěrů ohledně způsobu přezkumu zásahu do (omezení) základních práv sociální či hospodářské povahy vyjmenovaných v čl. 41 odst. 1 Listiny, ovšem dílčí závěry z citovaných nálezů derogujících přezkoumávanou právní úpravu na nyní projednávaný případ zdaleka přenositelné nejsou. Ústavní soud se proto, navzdory této argumentaci, od svého dříve vysloveného závěru nehodlá odchýlit, neboť (s ohledem na výše uvedené) právní úpravu obsaženou v napadeném ustanovení nepovažuje za takovou, která by zcela negovala, anebo by přinejmenším výrazným způsobem popírala smysl práva podnikat zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny, či dokonce porušovala zákaz nucených prací zakotvený v čl. 9 odst. 1 Listiny. Tím méně se pak může napadené ustanovení a jím zakotvená právní úprava výše sazby odměn za znalecké posudky nacházet v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, neboť projevem garance zde zakotveného principu demokratického právního státu (a to v jeho formálním i materiálním smyslu), založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana, v žádném případě nemůže být způsob (či dokonce konkrétní výše) "důstojného odměňování jeho intelektuální elity", který nelze považovat za aspekt, na němž jsou vystavěny ústavní základy fungování demokratického právního státu, jak se domnívají navrhovatelé.
36. Jak ostatně Ústavní soud již zdůraznil výše, samotná povaha znalecké činnosti vykonávané pro orgány veřejné moci představuje svojí podstatou činnost ve veřejném zájmu, a je proto chybné ji interpretovat jen jako jakoukoliv jinou podnikatelskou činnost, jejímž primárním účelem je dosažení zisku. Jinak řečeno, v případě takto specifické činnosti, jako je činnost znalce, by se o protiústavnosti nepřiměřeně nízké odměny za znalecký posudek dalo daleko případněji uvažovat v kontextu čl. 26 odst. 3 věty první Listiny (právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací), a nikoliv ve vztahu k právu podnikat podle odstavce 1 stejného článku. Tato protiústavnost by však byla založena teprve tehdy, pokud by z dané činnosti neplynul vůbec žádný zisk, případně jestliže by určitý minimální zisk i dán byl, nicméně byla by současně stanovena např. povinnost zpracovávat znalecké posudky osobami s určitou specializací, což však ani v jednom ze zmíněných příkladů neplatí. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, určitý zisk (nad rámec vynaložených nákladů) zaručuje i stávající právní úprava a nikdo nesmí být k zařazení mezi znalce nucen. Naopak, jmenování znalcem je třeba vnímat i jako jakési potvrzení odbornosti a ocenění schopností dané osoby, což je okolnost, která se samozřejmě může pozitivně projevit i v její další profesní činnosti.
37. Nad tento rámec nicméně Ústavní soud uvádí, že si je vědom toho, že v soudních řízeních dochází k průtahům i z důvodů na straně znalců, jichž v některých specializacích může být nedostatek či kteří nejsou dostatečně kvalitní či rychlí (srov. např. i stanovisko veřejné ochránkyně práv ze dne 3. 9. 2015, dostupné na http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2015/stiznosti-na-soudy-neubyva plynulost-rizeni-neni-zarucena), přičemž tyto průtahy mohou způsobovat dokonce i zásah do ústavně zaručeného práva na soudní rozhodnutí vydané v přiměřené lhůtě. Za průtahy způsobované v soudních řízeních z důvodů čekání na soudněznalecký posudek přitom odpovídá stát, a to včetně odpovědnosti finanční, a proto by mělo být prvotním zájmem exekutivy, zejména příslušného ministerstva, aby byly případné problémy v této oblasti náležitě řešeny. Tento zásadní problém průtahů v soudním řízení, který by mohl mít případně i ústavní rozměr, však navrhovatelé zcela opomíjejí a návrh směřují výlučně k finančním zájmům jednotlivých soudních znalců, nikoli k nápravě systému poškozujícího případně práva účastníků soudních řízení.
VI. B. Namítané porušení zásady rovnosti v právech (čl. 1 Listiny)
38. Ústavní soud považuje za nepřípadnou rovněž argumentaci navrhovatelů, v níž namítají rozpor napadeného ustanovení s principem rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny, neboť srovnávají způsoby a výši odměňování znalců za znalecké posudky s některými dalšími subjekty zúčastňujícími se soudních či jiných řízení před orgány veřejné moci, konkrétně se soudci, advokáty a státními zástupci. Ústavní soud ve své judikatuře při posouzení ústavnosti napadené právní úpravy z hlediska případného porušení principu rovnosti a také zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny) zdůraznil, že "uvažovat v kategorii rovnosti lze pouze v relaci mezi nejméně dvěma subjekty ve stejném, resp. srovnatelném postavení (srov. též citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92). Zatímco zpravidla není těžké stanovit, zda právní úprava zachází se dvěma situacemi rozdílně nebo stejně, zcela klíčovým krokem pro aplikaci všeobecné zásady rovnosti je stanovit, zda jsou dvě situace, s nimiž právo zachází odlišně, vskutku srovnatelné, tedy zda jsou relevantně podobné. To si vyžaduje analýzu opírající se o kritérium relevance" [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 42/03 ze dne 28. 3. 2006 (N 72/40 SbNU 703; 280/2006 Sb.) či nález sp. zn. Pl. ÚS 50/06 ze dne 20. 11. 2007 (N 196/47 SbNU 557; 18/2008 Sb.)]. Zatímco ve složitých případech aplikace práva vymezení či určení skupiny osob, které lze z hlediska zachování principu rovnosti srovnávat, patří k nejobtížnějším úkolům při aplikaci tohoto principu, neboť posouzení srovnatelnosti, a tedy nalezení kritéria relevance v sobě nezbytně zahrnuje hodnotový úsudek, který předpokládá pochopení smyslu a účelu přezkoumávané právní úpravy, v jednoduchých případech, kdy je srovnatelnost (nebo naopak nesrovnatelnost) bez dalšího patrná, se Ústavní soud blíže těmito otázkami nezabývá.
39. Uvedené dle názoru Ústavního soudu plně dopadá i na navrhovateli předkládané srovnání ve způsobu odměňování znalců a ostatních subjektů zúčastňujících se soudních či jiných řízení před orgány veřejné moci, neboť jimi uvádění soudci, advokáti či státní zástupci mají (nejen) v těchto řízeních zcela zjevně odlišné pozice i funkce, čemuž také obecně odpovídá charakter a obsah zákonné, či dokonce ústavní úpravy jejich postavení a činnosti, včetně způsobu odměňování. Z čistě procesního hlediska nahlíženo ostatně znalci (podobně jako zapisovatelé či tlumočníci) nejsou ani účastníky (popř. stranami), ani vedlejšími účastníky těchto řízení či jejich zástupci, nýbrž "pouze" osobami zúčastněnými na řízení. Jedná se tak o zcela zjevně nesrovnatelné subjekty, přičemž ani navrhovateli uváděné "paralely" mezi činností soudce a znalce, na jehož činnost jsou rovněž "kladeny požadavky odbornosti, nestrannosti a nezaujatosti", tento závěr zdaleka zvrátit nemohou. Tím spíše, že rovněž tyto požadavky na činnost soudců a znalců mají zcela jiný charakter a obsah, což se projevuje kupříkladu již u předpokladů vymezených v zákonech pro vznik těchto funkcí a také v tom, že soudci - na rozdíl od znalců - nesmí vykonávat žádnou jinou výdělečnou činnost s některými úzce vymezenými výjimkami [§ 85 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 192/2003 Sb.]. Navrhovatelé naopak zcela pomíjejí další ze subjektů zúčastňujících se těchto řízení před orgány veřejné moci, a to osoby svědků, a způsob úhrady jejich nákladů (tzv. svědečné), jejichž postavení v řízení je, s jistou dávkou zjednodušení, mnohem více srovnatelné s postavením znalců, než je tomu u soudců, advokátů či státních zástupců.
40. Z těchto důvodů Ústavní soud nepovažuje za účelné, aby se nadále podrobněji zabýval argumentací navrhovatelů, pokud protiústavnost napadeného ustanovení spatřují v porušení principu rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny, neboť takový závěr ze srovnání způsobu odměňování znalců a soudců, advokátů či státních zástupců dovodit nelze.
VII. Závěr
41. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že nejsou dány důvody ke zrušení napadeného ustanovení, a proto návrh podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.