32. Ústavní soud na závěr uvádí, že se nezabýval námitkou zbytečného prodlužování vedené exekuce, neboť ji stěžovatel uplatnil až po jejím skončení. Ústavní soud připomíná, že po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je procesním prostředkem k ochraně práva zasaženého neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady. Stejně tak se nezabýval ani námitkami, které stěžovatel uplatnil ve vztahu k výroku I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 o zastavení exekuce či k výši nákladů exekuce stanovené příkazem soudního exekutora, neboť obnova řízení pro tato rozhodnutí nebyla povolena.
33. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí exekučních soudů zrušil pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jak je ve výroku nálezu uvedeno.
1. Odlišné stanovisko soudce Ludvíka Davida
Nesouhlasím s výrokem citovaného nálezu, a tedy nevyhnutelně i s podstatnou částí jeho odůvodnění, a to z následujících důvodů:
1. V bodě 2 odůvodnění se rekapituluje, že ústavní stížnost byla původně odmítnuta usnesením Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 2760/11ze dne 29. 12. 2011 zčásti pro zjevnou neopodstatněnost, zčásti jako návrh podaný po lhůtě. Domnívám se, že druhý z důvodů odmítnutí není bez významu a měl být při rozhodování o věci zohledněn (vigilantibus iura).
2. Nynější závěry většiny pléna Ústavního soudu jsou v bodech 26-31 shrnuty korektně a otevřeně. Plyne z nich však, že při zastavení předmětné exekuce stíhalo procesní zavinění povinného, jenž (s)plnil vymáhanou povinnost po nařízení exekuce (§ 290 odst. 2 o. s. ř., bod 28). Je-li podle ustanovení § 271 o. s. ř. věty první kritériem pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení důvod, pro nějž k zastavení řízení došlo, pak se domnívám, že zjištěný důvod (ležící na straně povinného, tedy stěžovatele) měl zůstat přičten stěžovateli k tíži a že jiné řešení této otázky, jak se v následujících pasážích nálezu předestírá, není přiléhavé.
3. Lze zajisté akcentovat hodnotový rozměr případu uvozený (v konkrétní rovině) snížením vymáhaného plnění výživného od 7. 5. 2007 z částky 9 000 Kč měsíčně na částku 4 500 Kč měsíčně, přičemž se tak stalo několik měsíců po právní moci exekučního příkazu. Nejsem však přesvědčen, že to mělo vést ke zrušení obou již pravomocných nákladových usnesení. Nejde tu jen o již zmíněný důvod zastavení exekuce; svou roli měla sehrát i skutečnost, že se výše sporných nákladů řízení nejeví být v excesivním, resp. pro povinného tíživém nepoměru k částce, kterou stěžovatel na výživném dříve dlužil [srov. v obecné poloze nález ze dne 2. 3. 2000sp. zn. III. ÚS 269/99(N 33/17 SbNU 235)].
4. I při veškerém respektu k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, jenž byl závazným východiskem pro další projednání věci, se i se zřetelem k měřítkům posouzení jejího ústavního rozměru, jehož naplnění bylo podmínkou meritorního přezkumu (blíže posledně citovaný nález), domnívám, že Ústavní soud neměl ústavní stížnosti daným způsobem vyhovět.
2. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
I.
1. V záhlaví označenému nálezu oponuji proto, že ač většina pléna obecně vymezila správně důvody a důsledky užití ustanovení § 271 o. s. ř. (zejména v bodech 21 a 22 a zčásti 27), při jeho aplikaci v dané věci se však vlastních závěrů nepřidržela (ani těch, jež vyjádřila v bodu 28), resp. je nepřípustně kontaminovala úvahami, jež k němu "podle práva" vztáhnout nelze (v bodech 29 a 30).
2. Ustanovení § 271 o. s. ř. slouží k tomu, aby v případě, že v rámci exekučního řízení - v němž při nařízení exekuce platí ustanovení § 270 o. s. ř., reflektující okolnost, že oprávněný měl obdobou § 142 odst. 1 o. s. ř. "plný úspěch" - nastanou okolnosti, které předpoklad toho "úspěchu" eliminují, byly eliminovány i náhradové důsledky, jež s ním byly při nařízení exekuce spojeny. Zjednodušeně řečeno, při zastavení exekuce lze dodatečně o nákladech exekuce rozhodnout jinak, nikoli ve prospěch oprávněného, nýbrž povinného, a to i cestou zrušení nákladových výroků původních, či dokonce uložením povinnosti oprávněnému vrátit to, co bylo na jejich základě plněno.
3. Neplyne však odtud, že by - touto cestou - mohla být napravována případná pochybení co do výše náhrady nákladů, jež byla dřívějšími rozhodnutími exekučních orgánů pravomocně přiznána.
4. To ostatně i většina pléna uznává v bodu 28 i. f., činí však odtud nepřípustnou výjimku v bodech následujících (29 a 30).
5. Nejenže s ní nelze souhlasit obecně; nelze s ní souhlasit zvláště v situaci, kdy k zastavení exekuce došlo podle ustanovení § 290 odst. 2 o. s. ř. Toto speciální ustanovení totiž umožňuje - oproti situacím předjímaným ustanovením § 271 o. s. ř. - zastavit exekuci i tehdy, když žádný obecný důvod zastavení (viz § 268 o. s. ř.) zde není, a naopak vše svědčí tomu, aby dále probíhala, leč jde již jen o běžné výživné, a v povinném lze spatřovat naději, že oproti stavu minulému již dospěl ve vztahu ke svým povinnostem k nápravě potud, že bude výživné plnit bez potřeby nuceného vymáhání.
6. Coby klíčové se odtud podává, že tento důvod zastavení exekuce ke změně předchozích nákladových výroků ani v jejich základu (o což jediné může jít - viz bod 3 výše) jakkoli nesměřuje, neboť nikterak nezpochybňuje náhradově nákladový předpoklad podle § 270 o. s. ř.
7. Z toho plyne, že ustanovení § 271 o. s. ř. se při zastavení exekuce podle § 290 odst. 2 o. s. ř. typově (až na zde nevýznamné výjimky) neuplatní, resp. se "uplatní" tak, že dosavadní náhradově nákladová rozhodnutí zůstanou nedotčena (skutkové důvody tohoto zastavení exekuce logicky nemohou zatížit oprávněného, neboť na něm nemá "zavinění") a že jediné, o čem může být nákladově rozhodováno, jsou eventuálně náklady - nikoli exekuce, nýbrž - řízení o jejím zastavení.
8. Jestliže právě tak rozhodly obecné soudy v nyní napadených rozhodnutích, rozhodly jediným možným způsobem (bez ohledu na jeho "praktický" význam, jestliže nikomu zde - v této dílčí fázi exekučního řízení - náklady nevznikly).
9. Procesní prostor pro nové (odlišné) určení odměny soudního exekutora coby složky nákladů exekuce, který většina pléna sledovala otevřít, zde tedy očividně nebyl, neboť šlo (a mohlo jít) jen o náklady jiné.
10. Tento "prostor" nelze založit ani na tom - jak většina pléna míní (bod 29) - že v průběhu exekuce došlo ke změně výše vymáhaného výživného; na zastavení exekuce podle § 290 odst. 2 o. s. ř., což zde bylo jedině rozhodné, tato okolnost totiž nemá žádný vliv.
11. Co lze napadeným rozhodnutím obecných soudů vytknout je, že do náhradově nákladového výroku zahrnuly i soudního exekutora, neboť ten účastníkem této části exekučního řízení nebyl; jak bylo výše zdůrazněno, nešlo o náklady exekuce, nýbrž o náklady řízení o jejím zastavení, což jest rozdíl. Pakliže mu však nepřiznaly žádné nároky, nic dramatického se nestalo; jen se tak stát nemuselo. Paradoxně právě tuto nadbytečnou a věcně neefektivní část rozhodnutí obecných soudů zasáhla nálezová kasace.
12. Tím, že většina pléna uvažuje (v bodu 31) i tak, že kromě opětovného přezkumu pravomocně přiznané odměny soudnímu exekutorovi by měla nastoupit i možnost exekutorovi uložit povinnost vrátit povinnému co na nákladech exekuce mu již zaplatil, ocitá se ve zjevné kolizi právě s tím procesním základem (§ 271 o. s. ř.), jehož se dovolává, neboť jej právě v neprospěch stěžovatele jakožto povinného sama (a to správně) vymezila (bod 28, věta druhá).
II.
Jest shrnout: většina pléna se v dané věci nejen nesprávně chopila instrumentária dle § 271 o. s. ř., nýbrž jej zamířila i na zcela nevhodný (výrokový) terč.
Ústavní stížnost měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.