37. Protože rozhodnutí o přípustnosti vydání vede v případě jeho následného povolení ke zbavení osobní svobody, musí být na něj kladeny odpovídající nároky i z hlediska požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí. Mají-li být zachována pravidla spravedlivého procesu, musí příslušný soud z úřední povinnosti bedlivě zkoumat všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání. Soud rozhodující o přípustnosti vydání, jakož i soud rozhodující o stížnosti proti takovému rozhodnutí se zároveň musí procesně adekvátně vypořádat se všemi relevantními námitkami osoby, jež má být vydána [nález sp. zn. III. ÚS 534/06 (viz výše)]. Při jeho právním hodnocení se přitom uplatní zásada, že zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánů státu omezen na své osobní svobodě, je třeba vždy vykládat restriktivně [např. nález ze dne 20. května 2004 sp. zn. II. ÚS 198/04 (N 73/33 SbNU 225)].
38. Vydání do cizího státu může představovat i zásah do jiných práv vydávané osoby. Vedle práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy jde zejména o zákaz být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, jakož i čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Povinnost státu plynoucí z tohoto zákazu (či jemu odpovídajícího práva), mající rovněž povahu mezinárodního závazku, musí mít v případě kolize se závazky plynoucími z extradičních mezinárodních smluv přednost [nález ze dne 15. dubna 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. července 1989 ve věcí stížnosti č. 14038/88 - Soering proti Spojenému království].
39. Vydávající stát samozřejmě nemůže s jistotou zaručit, že se dožadující stát nedopustí postupu, který by vedl k porušení základních práv a svobod. Obecné soudy jsou však při rozhodování o přípustnosti vydání povinny z moci úřední posoudit, zda v případě jeho realizace nehrozí osobě, jež má být vydána, reálné nebezpečí, že k takovémuto následku dojde, případně zda neexistuje reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti. Pakliže by takovéto nebezpečí zjistily, nesmí vydání připustit [blíže např. nález sp. zn. I. ÚS 752/02 (viz výše) nebo nález ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 ve znění opravného usnesení sp. zn. II. ÚS 1221/13 ze dne 10. února 2014 (N 12/72 SbNU 169)]. Pojmu "reálného nebezpečí" je třeba (v souladu s ustáleným výkladem pojmu "substantial grounds" zavedeným v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému království, § 91) rozumět tak, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. Nevyžaduje se zde intenzita trestního standardu "nade vši pochybnost" ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech ["vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne" (balance of probabilities)], neboť za situace, kdy by mohlo dojít k tak závažným důsledkům, jakými může být smrt či vážné fyzické nebo psychické poškození vydávané osoby, nelze požadovat, aby tato dokazovala, že k těmto důsledkům skutečně bez pochyby či s nadpoloviční pravděpodobností dojde (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2008 č. j. 2 Azs 71/2006-82). K pojmu "flagrantního odepření spravedlnosti" ("flagrant denial of justice") je pak nutno připomenout, že tento je Evropským soudem pro lidská práva vykládán jako nespravedlnost soudního procesu, která je natolik zásadní, že způsobuje naprostou destrukci práva zakotveného v čl. 6 Úmluvy. Takovýto následek lze identifikovat např. s nemožností obnovy řízení v případě, kdy je vydávaná osoba odsouzena in absentia, s naprostým odepřením práva obhajoby, s držením ve vazbě bez možnosti o přezkum důvodů této vazby požádat nezávislý a nestranný soud či se záměrným a systematickým odepíráním přístupu k právníkovi [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. ledna 2012 ve věci stížnosti č. 8139/09 - Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, § 259].
40. Při rozhodování o přípustnosti vydání do ciziny je třeba otázku splnění všech právních podmínek vyplývajících z vnitrostátní úpravy a mezinárodních smluv posuzovat ve vztahu ke konkrétní osobě, jež má být vydána, a jejímu jednání, pro které má být vydána. Nejde tedy o abstraktní rozhodování v tom smyslu, zda je vydání do některého státu obecně přípustné, či nikoliv. Při posuzování, zda vydání nebrání důvod jeho nepřípustnosti podle § 393 písm. k) trestního řádu, jenž spočívá v existenci důvodné obavy, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy, anebo že by trest odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v dožadujícím státě nebyl vykonán v souladu s požadavky čl. 3 Úmluvy, je pak třeba vycházet z aktuálních informací o situaci v daném státě, které lze získat zejména ze zpráv mezivládních a nevládních organizací o stavu dodržování lidských práv. Ostatně i Evropský soud pro lidská práva se při posuzování celkové situace v zemi pro účely zjištění, zda osobě v případě jejího vydání reálně hrozí vystavení mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, opírá o informace a důkazy, které považuje za spolehlivé a objektivní, mezi něž počítá informace od smluvních i nesmluvních států Úmluvy, zprávy orgánů Organizace spojených národů nebo uznávaných mezinárodních nevládních organizací (např. Amnesty International), nebo vládních zdrojů [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. ledna 2007 ve věci stížnosti č. 1948/04 - Salah Sheekh proti Nizozemsku, § 136]. Obdobný postup se předpokládá i při posuzování důvodu nepřípustnosti podle § 91 odst. 1 písm. o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
41. Má-li soud na základě zpráv o stavu dodržování lidských práv ve vyžadujícím státě (po jejich zhodnocení ve vztahu ke konkrétní osobě) nadále pochybnosti o tom, zda by řízení v takovém státě odpovídalo zásadám Úmluvy, pak je namístě vyžádání záruk ze strany dotčeného státu, které tyto pochybnosti rozptýlí, zvláště, jde-li o stát, který zjevně určité standardy respektování lidských práv naplňuje. Vždy je přitom nezbytné se vypořádat s otázkou, zda takovéto ujištění představuje dostatečnou záruku, že vydávaná osoba bude v praxi chráněna před nebezpečím zacházení v rozporu s Úmluvou, a zda jeho prostřednictvím dožadující stát poskytuje dostatečné prostředky kontroly [např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. února 2009 ve věci stížnosti č. 48514/06 - Gasayev proti Španělsku, viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2016 sp. zn. 11 Tcu 1/2016].
42. Obecné soudy musí v neposlední řadě zvažovat, zda na straně osoby, jež má být vydána, nejsou humanitární, zdravotní a jiné závažné (např. rodinné) důvody, vzhledem k nimž by jí vydání do cizího státu způsobilo nepřiměřenou újmu [nález ze dne 10. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 353/12 (N 171/67 SbNU 97), bod 23].
V./b Formální nedostatky žádosti
43. Uvedená východiska ústavněprávního přezkumu se uplatní i v projednávané věci. Ústavní soud se předně zabýval námitkou, že vrchní soud nerespektoval právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 1354/13 ze dne 11. 9. 2013 (N 161/70 SbNU 501), kterým bylo rozhodnuto ve věci stěžovatele týkající se nedostatků extradiční žádosti. V tomto ohledu připomíná, že uvedený nález shledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele již v tom, že o přípustnosti vydání bylo rozhodnuto na základě neúplných podkladů. Popis extradičního skutku v nich byl totiž nedostatečně konkretizován a současně z nich nebyly seznatelné důkazy, na jejichž základě dospěly ruské orgány k podezření, že se uvedeného skutku měl dopustit právě stěžovatel.
44. Na tyto nedostatky extradiční žádosti bylo v dalším řízení reagováno ze strany příslušných orgánů Ruské federace jejím doplněním o další dokumenty. Z nich vyplývá, že "podvodný způsob a zneužití důvěry", kterým měl stěžovatel dosáhnout převodu finančních prostředků poškozené společnosti na jím zadané účty několika firem, měl spočívat v nabídce uzavření smluv s touto organizací a slibu dodávky různých stavebních materiálů za ceny nižší nežli tržní, ačkoliv sám věděl, že tyto firmy jsou zapsány na nastrčené osoby. Kromě toho byly poskytnuty kopie důkazů, jež mají odůvodňovat podezření, že se stěžovatel dopustil extradičního skutku. Konkrétně jde o:
a) protokoly o výslechu jednatele společnosti s ručením omezeným Promstrojmatěrialy Ali Abdulajeviče Alimagomedova ze dne 1. července 2010 a 17. září 2013, v nichž popisuje své setkání se stěžovatelem v Machačkale začátkem prosince, které vyústilo do uzavření smluv mezi touto společností a společnostmi s ručením omezeným "Konsalt Kompany", "Domos Grupp" a "Alkom Trast" o velkoobchodních dodávkách stavebních materiálů, na jejímž základě došlo k zaplacení částky 2 mil. rublů na účty těchto společností, aniž by tyto materiály byly skutečně dodány;
b) protokol o rekognici ze dne 21. září 2010, v jejímž rámci uvedený svědek poznal osobu stěžovatele a označil jej jako osobu, která se vůči němu dopustila trestného činu;
c) protokol o výslechu svědkyně Mariny Alexandrovny Ťepljakové ze dne 23. července 2010, na níž byla zapsána společnost s ručením omezeným "Konsalt Kompany" a jež poznala fotografii stěžovatele a označila jej jako osobu jménem "Viktor", která měla při sobě ustavující doklady uvedené společnosti;
d) protokoly o výslechu svědkyň Věry Vladimírovny Kašajevé, Olgy Vladimirovny Chlopotiné a Gulnary Ovedmuratovny Olennikové ze dnů 27. července 2010, 29. července 2010 a 12. srpna 2010, na které byly v době, kdy žádaly o zaměstnání kurýrů, nezjištěnými osobami přihlášeny různé společnosti, mimo jiné již zmíněné společnosti "Konsalt Kompany", "Domos Grupp" a "Alkom Trust", ve skutečnosti však nebyly jejími vedoucími;
e) platební příkazy, na jejichž základě byly společností s ručením omezeným Promstrojmatěrialy převedeny na běžný účet uvedených tří společností finanční prostředky v částce 1 milionu, 500 tisíc a 500 tisíc rublů.
Žádného jiného podvodného jednání se stěžovatel podle vyjádření orgánů Ruské federace neměl dopustit.
45. Podle jednatele poškozené společnosti měl stěžovatel při jejich vzájemném jednání v první dekádě prosince 2009 prokázat svou identitu náhradním dokladem. Takovýto doklad mu měl být vystaven rok předtím v souvislosti se změnou příjmení (původní příjmení stěžovatele bylo Judin). Z vyjádření příslušného orgánu Ruské federace pro otázky občanství vyplývá, že dřívější občanský průkaz odevzdal dne 23. prosince 2008.
46. Doplněním žádosti byly odstraněny její formální nedostatky, které bránily tomu, aby ze strany obecných soudů vůbec mohla být posuzována přípustnost vydání stěžovatele. Vrchní soud proto nepochybil, pokud za této situace přistoupil k hodnocení jednotlivých důvodů nepřípustnosti vydání podle § 393 trestního řádu. Ústavní soud se tak dále zabýval otázkou, zda tím, že uvedený soud vyslovil přípustnost vydání stěžovatele, neporušil jeho ústavně zaručená práva a svobody. Zaměřil se přitom na jím provedené posouzení důvodů nepřípustnosti vydání podle písmen k), l), m) a n) uvedeného ustanovení, vůči němuž směřovaly ústavní stížností uplatněné námitky.
V./c Posouzení závěrů vrchního soudu ohledně neexistence důvodů nepřípustnosti vydání podle § 393 trestního řádu
47. Stěžovatel má být vydán do Ruské federace, která je stranou Úmluvy. Obdobně jako v případě jejích ostatních smluvních státu lze i v jejím případě vycházet z předpokladu, že její orgány se na Českou republiku obracejí v dobré víře a že na jejím území je obecně respektován standard touto Úmluvou zaručených základních práv a svobod. Na druhé straně nelze přehlédnout, že v tamním justičním systému a oblasti vězenství se vyskytují některé závažné deficity. Tyto sice samy o sobě nečiní vydání automaticky nepřípustným (viz usnesení ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 48/13), podmiňují jej však řádným individuálním posouzením příslušných otázek, v jehož rámci bude postaveno najisto, zda vydání v konkrétní věci nebrání určitá zcela konkrétní závažná zjištění [srov. např. výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 353/12 nebo nález ze dne 26. května 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14 (N 99/77 SbNU 473)]. Předpoklad dobré víry musí být vyvrácen právě s ohledem na okolnosti týkající se konkrétní věci [např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. dubna 2013 ve věci stížnosti č. 49872/11 - Tymošenko proti Ukrajině, § 294].
48. Jak již bylo uvedeno, v extradičním řízení představuje stěžejní záruku ochrany základních práv a svobod vydávané osoby jeho soudní fáze, v jejímž rámci je rozhodováno o přípustnosti vydání. Ústavní soud přezkoumal závěry vrchního soudu z hlediska výše shrnutých ústavněprávních požadavků, neshledal však opodstatněnými ty námitky stěžovatele, jež se týkaly důvodů nepřípustnosti jeho vydání podle § 393 písm. l), m) a n) trestního řádu. Vrchní soud náležitým a přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů není v případě stěžovatele dána důvodná obava, že by byl v případě svého vydání vystaven pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory, nebo že by se zhoršilo jeho postavení v trestním řízení anebo při výkonu trestu odnětí svobody [písmeno l)], ani že by byl vydáním zřejmě nepřiměřeně postižen vzhledem ke svému věku a osobním poměrům při zohlednění závažnosti trestného činu, ze kterého je obviněn [písmeno m)]. Rovněž bylo vyloučeno, že by trestný čin, pro který se o vydání stěžovatele žádá, nebyl trestným činem podléhajícím vydání [písmeno n)]. Argumentace, kterou ve vztahu k těmto důvodům uplatnil stěžovatel, podle Ústavního soudu nebyla způsobilá zpochybnit příslušné závěry vrchního soudu. Z příslušného spisu vyplývá, že tyto závěry mají oporu v provedeném dokazování a nelze v nich spatřovat svévoli nebo jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné identifikovat závěr o porušení základních práv a svobod. V podrobnostech postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení, jež byly stručně shrnuty výše (viz body 6 až 10 tohoto nálezu).
49. K obdobnému závěru již nicméně nelze bez dalšího dospět ve vztahu k posouzení důvodu nepřípustnosti vydání podle § 393 písm. k) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení bylo vydání osoby do cizího státu nepřípustné, jestliže byla důvodná obava, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy, anebo trest odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v dožadujícím státě by nebyl vykonán v souladu s požadavky čl. 3 Úmluvy.
50. Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí, ze které vycházel i vrchní soud, vyplývá, že i když jsou v Ruské federaci ve vztahu k trestnímu řízení formálně zajištěna základní práva podle čl. 3 a 6 Úmluvy, v praxi nejsou nijak ojedinělé případy, kdy dochází s ohledem na nejrůznější zájmy k manipulaci trestního řízení, včetně soudního procesu. Podle dokumentů nevládních organizací, které uvedená zpráva také shrnuje, existuje velká pravděpodobnost, že vydaná osoba nebude mít přístup ke kompetentnímu a nezávislému soudu a bude neprávem odsouzena; vyloučit nelze ani nebezpečí ztráty života (č. l. 184a-189a).
51. Ústavní soud na tomto místě nijak nerozporuje závěr vrchního soudu, že nejde o jednání, které by bylo schvalováno orgány Ruské federace, nýbrž o případy nežádoucí, které se veřejná moc v té či oné míře snaží odhalovat. Nelze ovšem přehlédnout, že jde současně o reálnou hrozbu, která je zvlášť umocněna poměry v Republice Dagestán. Jak dále uvádí citovaná zpráva, "specifikem většiny převážně etnických republik v Ruské federaci je systém moci ovlivněný do značné míry neformálními vztahy mezi jednotlivými klany a rody. Soudní řízení, výkon vazby a trestu proto v některých případech může být pozitivně nebo negativně ovlivněn tím, zda je zájmová osoba pod ochranou některého z vládnoucích klanů nebo je naopak s takovým klanem v konfliktu. ... Nevládní organizace zabývající se ochranou lidských práv a také vlastní poznatky zastupitelského úřadu v Moskvě ... konstatují četné případy hrubého porušování standardních vyšetřovacích a soudních procesů", byť se tak děje "především v případech spojených s bojem proti terorismu, kdy je násilná forma získávání přiznání nebo svědectví neformálně povolována vedením těchto autonomních republik" (č. l. 200-201).
52. Závěry týkající se možných rizik v souvislosti s trestním řízením v Ruské federaci jsou podpořeny i jinými důkazy provedenými obecnými soudy (např. zpráva Českého helsinského výboru, rekapitulovaná na str. 8 napadeného usnesení, podle níž lze mít důvodnou obavu ohledně trestního řízení i výkonu trestu).
53. Postupu vrchního soudu lze nepochybně přisvědčit v tom, že se neomezil jen na celkové zhodnocení poměrů v Ruské federaci a vedle toho se zabýval rovněž situací v Republice Dagestán, na jejímž území a jejímiž orgány by v případě vydání bylo vedeno trestní řízení proti stěžovateli. Z ústavněprávního hlediska přitom není co vytknout ani jeho obecnému závěru, že i když nedostatky vytčené v jednotlivých zprávách vypovídají o tom, že případy porušování zásad podle čl. 3 a 6 Úmluvy v souvislosti s trestním řízením nejsou v Ruské federaci nijak neobvyklé, situace není natolik kritická, že by sama o sobě zcela vylučovala nepřípustnost vydání jakékoliv osoby, a to i kdyby toto řízení mělo být vedeno na území Republiky Dagestán.
54. Výhradu lze mít až ke způsobu, jakým vrchní soud vztáhl tyto obecné závěry na případ stěžovatele. Z provedeného dokazování totiž vyplývá reálné nebezpečí, že trestní stíhání prováděné ze strany příslušných orgánů Republiky Dagestán bude z nejrůznějších důvodů ovlivněno v neprospěch stěžovatele a že v jeho rámci nebudou respektovány záruky spravedlivého procesu. Stěžovatel sice dostatečným způsobem neprokázal, že ve vztahu k jeho osobě by toto nebezpečí mělo být s ohledem na konkrétní okolnosti intenzivnější, když ostatně sám tvrdil, že v Republice Dagestán nikdy nebyl a na místní poměry nemá žádné vazby. Navzdory tomu nelze uvedená obecná zjištění bagatelizovat pouhým poukazem na to, že se zpravidla týkají jen trestního řízení proti určitým skupinám osob, typicky politickým odpůrcům či příslušníkům určitého náboženství. Možnost, že v případě trestního stíhání dojde ke flagrantnímu odepření spravedlnosti, je zde natolik intenzivní, že je povinností obecných soudů v každém konkrétním případě pečlivě zvažovat, zda trestní stíhání, pro které má k vydání dojít, má rozumný základ a zda žádost a s ní spojené extradiční materiály dostatečným způsobem eliminují riziko jeho případné vykonstruovanosti. Povinnost provést takovéto posouzení Ústavní soud naznačil již z nálezu sp. zn. III. ÚS 1354/13 (viz bod 36 tohoto nálezu).
55. V této souvislosti nepochybně nelze upřít význam zárukám poskytnutým Generální prokuraturou Ruské federace. Závěr o jejich reálném fungování je podpořen dosavadní praxí, kterou v průběhu řízení před obecnými soudy potvrdil i zastupitelský úřad České republiky v Moskvě. Jde však pouze o jednu z relevantních skutečností, která má navíc stěžejní význam zejména z hlediska zajištění dodržování čl. 3 Úmluvy. S ohledem na nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti bylo proto nezbytné hodnotit i další extradiční materiály. Přesněji řečeno, měl vrchní soud na jejich základě učinit úvahu ohledně toho, zda má trestní stíhání stěžovatele rozumný základ, aniž by je zároveň hodnotil v tom smyslu, zda předmětné důkazy postačují i pro závěr o jeho vině, což mu s ohledem na účel extradičního řízení nepřísluší.
56. Z extradičních materiálů Ústavní soud zjistil, že trestní stíhání stěžovatele je fakticky založeno jen na svědectví jednatele poškozené společnosti a podpůrně též na výpovědi jedné z jednatelek "schránkových" firem, která však - jak vyplývá z příslušného protokolu - obsahuje v některých bodech jeho odlišný popis. Z extradičních materiálů se již ale nepodávají jakékoliv další skutečnosti, z nichž by bylo lze usuzovat na to, že k jednání, které se stěžovateli klade za vinu, z jeho strany skutečně došlo. V tomto ohledu chybí jakákoliv informace, která by zasazovala předmětné jednání do kontextu jeho podnikatelských či jiných aktivit na území Ruské federace, potažmo na území Republiky Dagestán. Bez odpovědi zůstává i otázka, jakým způsobem měl být stěžovatel napojen na "schránkové" firmy, jejichž účty byly použity v rámci převodů finančních prostředků poškozené společnosti, a z čeho je dovozováno, že to byl právě on, kdo tyto prostředky vybral a jak mělo být s těmito finančními prostředky naloženo. Z extradičních materiálů neplynou ani žádná konkrétní zjištění ohledně jeho návštěvy Republiky Dagestán, tedy kdy se konala, jaký byl její průběh nebo kde se během ní stěžovatel zdržoval.
57. Uvedené nesrovnalosti nelze vykládat tak, že žádost o vydání měla podrobně zodpovědět každou z těchto dílčích otázek. Měla ale poskytnout dostatek informací k tomu, aby byly v potřebné míře odstraněny pochybnosti ohledně toho, zda zjištěná obecná rizika spojená s trestním řízením, k němuž by mělo dojít na území Republiky Dagestán, mohou dopadat i na případ stěžovatele. Podle názoru Ústavního soudu tomu tak v dané věci zjevně není, neboť zjištění, na nichž je žádost o vydání stěžovatele založena, k prokázání rozumného základu jeho trestního stíhání zjevně nepostačují. Pokud přitom Vrchní soud v Praze zaujal v této otázce odlišný názor, pak ve svém rozhodování neposkytl ochranu základnímu právu stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jež - za daných okolností - musí dostat přednost před mezinárodněprávním závazkem plynoucím z extradiční smlouvy. Ve výsledku tak tento soud napadeným usnesením posoudil důvod nepřípustnosti vydání podle § 393 písm. k) v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což mělo současně za následek porušení uvedeného základního práva.
VI. Závěr
58. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení zrušil (výrok II). Tím se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze, který bude o přípustnosti vydání opětovně rozhodovat vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu. V pokračujícím řízení by měl tento soud ověřit, zda s ohledem na informace uvedené v posledním podání stěžovatele (viz bod 26 tohoto nálezu) nadále trvá žádost Ruské federace o vydání stěžovatele. Rovněž bude muset zohlednit, zda v mezidobí nenastaly - pokud jde o vývoj v Ruské federaci nebo jejím subjektu Republice Dagestán - nové skutečnosti, jež by měly význam z hlediska posouzení důvodu nepřípustnosti vydání podle § 393 písm. k) trestního řádu [nyní § 91 odst. 1 písm. o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních].
59. Návrh stěžovatele na uložení povinnosti Vrchnímu soudu v Praze a Městskému soudu v Praze obnovit stav před porušením jeho základních lidských práv odmítl Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný. Možnost vyhovění mu je vázána na to, že ústavní stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, což však v tomto případě není splněno. Podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pak odmítl návrh, aby rozhodl o změně rozhodujícího senátu Vrchního soudu v Praze, neboť k takovémuto rozhodnutí není příslušný.