49. S tímto názorem Ústavní soud plně souhlasí; je politováníhodné, že zákrok vůči stěžovateli nebyl zachycen na kameru, i když byl policejní kameraman přítomen, začátek kontaktu se stěžovatelem natočil a nic nenasvědčuje tomu, že by nějaké zvláštní okolnosti v pokračování záznamu bránily. Tato skutečnost sama o sobě vyvolává pochybnosti o přiměřenosti samotného zákroku policie. Policie takovým postupem také nevhodně omezuje možnosti státu prokázat, že zásah byl v souladu se zákonem a přiměřený v dané situaci. Přitom, jak bylo řečeno výše, je to v těchto situacích stát, který musí prokázat, že ke špatnému zacházení se stěžovatelem nedošlo.
50. Nakonec Ústavní soud nemohl přehlédnout, že lékařská zpráva o vyšetření stěžovatele z Nemocnice Sušice uvádí, že stěžovatel měl rýhu v kůži a povrchní odřeninu na dolní třetině předloktí. Rovněž dvě osoby potvrdily, že u stěžovatele bezprostředně po zákroku pozorovaly červená a otlačená zápěstí a odřeniny na rukou.
51. V tomto kontextu Ústavní soud uvádí, že nasazení pout obvykle není z hlediska čl. 3 Úmluvy problematické, pokud bylo toto opatření použito v souvislosti se zákonným zatčením nebo zadržením a není provázeno užitím fyzické síly nebo vystavením dané osoby veřejnosti způsobem, který nelze za daných okolností důvodně považovat za nezbytný a přiměřený. V tomto ohledu je například důležité, zda existuje důvod domnívat se, že se daná osoba bude zatčení bránit nebo bude chtít uprchnout, způsobit zranění či škodu nebo zničit důkazy. ESLP vždy přikládá velký význam konkrétním okolnostem každého případu a zkoumá, zda bylo použití omezovacích prostředků nezbytné. V žádném případě však pouta nemohou být nasazena příliš silně (viz nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, body 78-80 a odkazy tam uvedené).
52. V nyní posuzované věci stěžovatel tvrdí, že pouta byla nasazena příliš silně. I tato okolnost může představovat ponižující zacházení a toto tvrzení je také hájitelné, neboť je podloženo lékařskou zprávou a svědectvím dvou osob. Úkolem orgánů činných v trestním řízení bylo tedy zvážit, zda použití pout bylo vůbec v dané situaci nezbytné a zda skutečně nebyla příliš silně utažena.
53. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v dané věci přednesl hájitelné tvrzení, že byl podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení. Povinností orgánů činných v trestním řízení proto bylo provést účinné vyšetřování. Vzhledem k tomu, že větší část z tvrzení stěžovatele je do určité míry podložena, tak je nutno na celé tvrzení stěžovatele pohlížet jako na hájitelné. Pokud část tvrzení není zcela nedůvěryhodná, zvyšuje to i důvěryhodnost ostatních částí tvrzení stěžovatele, která dosud ničím podložena nejsou (sypání mravenců za oblečení u krku a hrozba motorovou pilou). Pokud i tato část tvrzení, jako v tomto případě, je možná časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnná, je povinností orgánů činných v trestním řízení vést šetření i k prověření těchto okolností.
D. Účinné vyšetřování
54. Ústavní soud zdůrazňuje, že nelidské a ponižující zacházení je velmi závažné jednání. Zákaz nelidského a ponižujícího zacházení "zakotvuje jednu z nejzákladnějších hodnot demokratických společností" (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci A. a další proti Spojenému království ze dne 19. 2. 2009 č. 3455/05, § 126). Vznese-li někdo hájitelné tvrzení, že byl takovému zacházení ze strany policie vystaven, musí být takové oznámení velmi pečlivě prošetřeno. V demokratické společnosti je nepřípustné, aby případy nelidského a ponižujícího zacházení zůstaly nepotrestány. Z judikatury ESLP jasně vyplývá, že úmyslné špatné zacházení musí podléhat trestnímu postihu: "Čl. 3 Úmluvy vyžaduje, aby státy přijaly účinná trestněprávní ustanovení s cílem odradit od páchání trestných činů proti osobní integritě a za účelem prevence, překažení a trestání takových činů tato ustanovení podepřely vynucovacím mechanismem. Vnitrostátní právní řád, zejména trestní právo použitelné za okolností určitého případu, musí nabídnout účelnou a účinnou ochranu práv zaručených článkem 3" (rozsudek ESLP ve věci Bureš proti České republice ze dne 18. 10. 2012 č. 37679/08, § 121; shodně např. rozsudek ESLP ve věci Archip proti Rumunsku ze dne 27. 9. 2011 č. 49608/08; či Myumyun proti Bulharsku ze dne 3. 11. 2015 č. 67258/13, § 68). Proto je dle Ústavního soudu nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení věnovaly šetření namítaného špatného zacházení zvláštní pozornost, aby bylo skutečně důkladné a splňovalo i další požadavky na účinné vyšetřování.
1. Důkladnost, dostatečnost a rychlost
55. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu, včetně mimo jiné očitých svědectví a použití forenzních metod. Závěry šetření musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou účinnosti vyšetřování (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, bod 56, a nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, bod 88).
56. Ústavní soud konstatuje, že šetření provedené v případě stěžovatele Inspekcí a dalšími orgány činnými v trestním řízení již na první pohled nesplňuje požadavek důkladnosti a dostatečnosti. Inspekce ve věci nevyslechla žádného svědka, i když již podle popisu stěžovatele zacházení s ním bylo přítomno několik policistů, zaměstnanci NP Šumava a částečně i jeden lesní dělník. Inspekce si pouze e-mailem vyžádala svědectví dvou osob, které označil stěžovatel. Ani ty však následně procesně řádně nevyslechla. Navíc tyto svědky oslovila až měsíc po tom, co obdržela trestní oznámení stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že zvlášť v případech, kde jedinými očitými svědky událostí jsou osoby podezřelé ze špatného zacházení, je nezbytné je vyslechnout co nejdříve po předmětné události, aby byla co nejvíce omezena možnost koluze jejich svědectví (viz např. rozsudek ESLP ve věci Kummer proti České republice ze dne 25. 7. 2013 č. 32133/11, § 82).
57. Kromě e-mailového svědectví dvou osob Inspekce ve věci stěžovatele pouze shromáždila úřední záznamy policie a policejní videozáznam pořízený dne 2. 8. 2011. Úřední záznamy samozřejmě mohou být užitečné pro úplnost informací o daném incidentu. Nelze se však o ně v podstatné míře opírat při formulaci závěru, že ke špatnému zacházení nedošlo. Těžko lze totiž předpokládat, že policista napíše do úředního záznamu, že nějakou osobu podrobil špatnému zacházení. Navíc jde o dokument sepsaný osobou, která má být podezřelá ze spáchání trestného činu. Co se týče videozáznamu, tak podle popisu GIBS nedošlo k záznamu použití donucovacích prostředků proti stěžovateli (viz bod 13 výše). Z hlediska šetření namítaného špatného zacházení vůči stěžovateli tedy tento záznam postrádá relevanci. Navíc nebylo vůbec vyhodnoceno, zda je správné a v souladu s předpisy, aby byl záznam přerušen právě v momentě, kdy proti stěžovateli začínají být používány donucovací prostředky.
58. V rámci celého šetření zásahu policie v NP Šumava si Inspekce nechala vypracovat také odborné stanovisko Policejní akademie České republiky v Praze. Toto stanovisko se však případu stěžovatele nevěnuje a použití donucovacích prostředků vůči němu nijak nehodnotí. Tento důkazní prostředek tedy nemá žádný vztah k případu stěžovatele a z pohledu dodržení jeho práva na účinné vyšetřování je jeho vypracování irelevantní.
59. O celkové laxnosti a bagatelizaci přístupu k trestnímu oznámení stěžovatele zřetelně vypovídá způsob, jakým Inspekce případ odložila (viz bod 11 výše). Ústavní soud se ztotožňuje s názorem okresního státního zástupce vyjádřeným v dopise Inspekci ze dne 22. 12. 2011, že takové vyhodnocení je neakceptovatelné. Inspekce nijak nehodnotila nashromážděné důkazy, nijak se nevypořádala s tvrzeními stěžovatele a nijak je nevyvrátila. Nutno dodat, že v tomto ohledu věc nenapravila ani následně GIBS. Ani její vyhodnocení trestního oznámení stěžovatele neobsahuje žádné hodnocení důkazů a vyvrácení závažných tvrzení stěžovatele. Závěrečný odstavec tohoto vyhodnocení, který jediný obsahuje vlastní úvahy GIBS, je téměř identický s původní verzí Inspekce. Je proto s podivem, že tento dokument byl již pro krajské státní zastupitelství akceptovatelný, neboť nedostatky vytýkané dříve okresním státním zastupitelstvím napraveny nebyly. Takové ukončení prověřování hájitelného tvrzení stěžovatele vůbec nesplňuje požadavek, aby závěry šetření byly založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností.
60. Povinností orgánů činných v trestním řízení bylo se vypořádat se všemi tvrzeními stěžovatele, která jsou hájitelná. Především měly vysvětlit, jakým způsobem stěžovatel utrpěl otlačení krku, o kterém vypověděli svědci v e-mailovém svědectví. Příslušné orgány se také vůbec nevěnovaly tomu, zda použití donucovacího prostředku - tlačení na krk a použití pout bylo v dané situaci nezbytné a přiměřené, či zda nepředstavovalo zakázané špatné zacházení se stěžovatelem.
61. Ústavní soud tedy shrnuje, že povinností Inspekce a dalších orgánů činných v trestním řízení bylo urychleně vyslechnout všechny očité svědky události, která byla předmětem trestního oznámení stěžovatele a ve svých závěrech se vypořádat se všemi hájitelnými tvrzeními stěžovatele a vysvětlit, jak mu byla způsobena zjištěná zranění, a zda k nim došlo v důsledku špatného zacházení ze strany policistů, či nikoliv. Šetření provedené v této věci tedy nesplňovalo požadavek na důkladnost a rychlost.
2. Nezávislost a nestrannost
62. Ústavní soud podotýká, že šetření ve věci trestního oznámení stěžovatele prováděla Inspekce. ESLP ve věci Kummer proti České republice (rozsudek ze dne 25. 7. 2013 č. 32133/11) shledal, že vyšetřování Inspekce nesplňovalo vůči policii požadavek nezávislosti, neboť se jednalo o útvar Ministerstva vnitra a členy Inspekce policie byli nadále příslušníci policie, kteří byli povoláni k výkonu úkolů na Ministerstvu vnitra. Podle názoru ESLP takové uspořádání nevyvolává dojem nezávislosti a nezaručuje důvěru veřejnosti v monopol státu na použití síly (§ 85-86).
63. GIBS jako následovník Inspekce žádné nové šetření v dané věci neprovedla a plně vyšla z materiálů sebraných Inspekcí. Postup GIBS ani nevykazuje žádný nový pohled na věc a zhodnocení důkazů. To je nakonec do určité míry pochopitelné, neboť návrh GIBS na odložení věci vypracovala stejná osoba i schválila stejná osoba jako předchozí návrh Inspekce. Obdobně ani v reakci na nové trestní oznámení stěžovatele v roce 2014 GIBS žádné vlastní šetření neprovedla. Ve vyjádření k ústavní stížnosti GIBS sama uvádí, že veškerá zásadní šetření byla provedena již v původním prošetřování. Je tedy nutno uzavřít, že šetření věci, které bylo výlučně provedeno Inspekcí, nesplňovalo požadavek nezávislosti.
64. Lze dodat, že je otázkou, zda v nyní posuzovaném případě lze GIBS považovat za nezávislý orgán, pokud šetření prováděly stejné osoby jako v dřívější Inspekci, která tímto nezávislým orgánem nebyla. Nelze přehlédnout, že GIBS převzala do služebního poměru téměř všechny příslušníky předchozí Inspekce. Z formálního pohledu se GIBS jeví být vůči policii nezávislým orgánem. Není podřízena Ministerstvu vnitra, neboť její ředitel odpovídá přímo předsedovi vlády. Avšak formální nezávislost nezaručuje nezávislost praktickou. Pokud je GIBS převážně obsazena bývalými příslušníky sborů, které má vyšetřovat, její nezávislost může být čistě iluzorní. To zejména pokud i vedení GIBS se rekrutuje z bývalých příslušníků policie a Inspekce. Praktickou nezávislost GIBS by podpořilo výraznější zapojení osob, které dříve nebyly příslušníky orgánů, které GIBS vyšetřuje.
65. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že nelze opomíjet, že princip nezávislosti je úzce spjat s principem nestrannosti. V očích vnějšího pozorovatele absence nezávislosti přirozeně vyvolává pochybnosti ohledně nestrannosti postupu daného orgánu. Takové pochybnosti Ústavní soud sdílí i v nyní posuzované věci. Inspekce a následně GIBS se fakticky ve vyhodnocení situace spolehly pouze na úřední záznamy policie o zákroku proti stěžovateli. Tvrzení stěžovatele a svědků, kteří uváděli skutečnosti ve prospěch stěžovatele, zcela ignorovaly a vůbec se s nimi nevypořádaly. Takový postup Inspekce a GIBS podkopává důvěru veřejnosti v nestrannost jejich práce, a v důsledku tak vyvolává i pochybnosti o práci policie, jejíž zákroky nejsou nezávisle a nestranně posouzeny.
3. Přístup stěžovatele do spisu
66. Jak Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, nemíní polemizovat s výkladem podústavního práva učiněným orgány činnými v trestním řízení, které odmítly umožnit stěžovateli nahlédnout do spisu vedeného Inspekcí a poté GIBS. V každém případě však právo stěžovatele na nahlédnutí do spisu vyplývá přímo z jeho ústavního práva na účinné vyšetřování (bod 68). Poškozený musí být do vyšetřování zapojen v rozsahu nezbytném k zajištění svých oprávněných zájmů. Tento požadavek zahrnuje i umožnění přístupu do spisu. Právo přístupu však není automatické a může být odepřeno v úvodních fázích šetření, pokud spis obsahuje citlivé informace, které by mohly poškodit třetí osoby nebo ohrozit vyšetřování. Rozsah přístupu do spisu lze omezit i po skončení vyšetřování, které nevyústilo v postih pachatele, pokud pro to existují závažné důvody, jako je např. ochrana práv třetích osob. Oběť však musí mít přístup do spisu alespoň po skončení šetření a v takovém rozsahu, aby mohla posoudit, zda vyšetřování splňovalo všechny dílčí aspekty účinného vyšetřování, a to bez ohledu na to, v jaké fázi ke skončení šetření dojde (bod 57).
67. Stěžovatel v této věci měl právo na účinné vyšetřování, neboť vznesl hájitelné tvrzení o špatném zacházení. Přístup do spisu mu lze tedy odmítnout pouze ve výjimečných případech, zejména v raných fázích šetření, kdy by mohl být ohrožen jeho účel. Takové okolnosti však orgány činné v trestním řízení neuvedly. Jejich jediným argumentem bylo, že stěžovateli právo na nahlédnutí do spisu podle trestního řádu nesvědčí, neboť není poškozenou osobou ve smyslu trestního řádu a ani nebyly ve věci zahájeny úkony trestního řízení. Nicméně, jak bylo již uvedeno, právo na přístup do spisu vyplývá přímo z ústavního práva a je tady aplikovatelné ve všech fázích šetření, tedy i pokud daný orgán postupuje jen podle § 158 odst. 1 trestního řádu. I v tomto ohledu shodně jako ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 je třeba konstatovat porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování.
4. Závěr
68. Ústavní soud uzavírá, že šetření provedené v dané věci Inspekcí a GIBS požadavky účinného vyšetřování nesplňuje. Krajské ani vrchní státní zastupitelství tyto nedostatky nijak nenapravily a naopak KSZ bylo s tímto povrchním šetřením a vyhodnocením spokojeno. Proto z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl, neboť postupem orgánů činných v trestním řízení je porušováno právo stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Následně Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal GIBS pokračovat svou nečinností spočívající v neprovedení účinného vyšetřování případu stěžovatele ve věci vedené Generální inspekcí bezpečnostních sborů pod sp. zn. GI-K-200/2012 v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele na účinné vyšetřování dle čl. 7 odst. 2 Listiny. Povinností GIBS nyní bude, aby vyslechla všechny relevantní svědky policejního zásahu proti stěžovateli dne 2. 8. 2011 (zejména zasahující policisty, zaměstnance NP Šumava, lesní dělníky a zajištěné osoby, které stěžovatele viděly v policejním voze po zákroku) a provedla další úkony, které mohou vést k objasnění skutečností, zda stěžovatel byl dne 2. 8. 2011 podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení, či nikoliv. Je také nutno, aby do tohoto šetření GIBS na nějaké úrovni (např. jako schvalovatele návrhu) zapojila osoby, které nebyly spojeny s předchozí Inspekcí ani policií.
69. Ústavní soud však nevyhověl té části ústavní stížnosti, kde stěžovatel brojí i proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem NSZ, že v dané věci v rámci dohledu byla jeho pravomoc posuzovat meritum věci značně omezená, neboť mohlo učinit pouze tzv. "dohled nad dohledem". Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, tak z těchto důvodů nepovažuje ani žádost o dohled k NSZ za účinný opravný prostředek, který musí stěžovatelé vyčerpat (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, body 31-32 a contrario). NSZ tedy nemohlo právo na účinné vyšetřování porušit, neboť možnost nápravy v daném šetření spočívala pouze na dvou stupních státního zastupitelství (KSZ a VSZ). Z těchto důvodů se v této části ústavní stížnost odmítá.