27. Pokud jde o výroky stěžovatele označujícího soudce za "kreténa", "blbečka" či "pokřiveného chudáka", Ústavní soud konstatuje, že tyto výroky stěžovatele zjevně vybočují z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti - ve skutečnosti se jedná o pejorativní až vulgární výrazy, které byly samy o sobě s to znevážit osobu rozhodujícího soudce. Takové pejorativní až vulgární výrazy jsou podle judikatury ESLP chráněny pouze výjimečně - a to například tehdy, pokud jsou vyprovokovány podobně či stejně ostrými výroky ze strany soudce na adresu účastníka řízení či jeho právního zástupce [tzv. odvetná (counterattaack, Gegenschlag) funkce svobody projevu; srov. rozsudek ESLP ve věci Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku ze dne 2. 11. 2006, stížnost č. 60899/00, § 30-31; 12 BverfGE 113 (1961); 54 BverfGE 129 (1980); 60 BverfGE 234 (1982); srov. rovněž, mutatis mutandis, rozsudek ve věci Kuliś a Różycki proti Polsku ze dne 6. 10. 2009, stížnost č. 27209/03, § 37-39]. Shodně přistoupil k obdobným výrokům i ESLP v rozsudku ve věci Skałka proti Polsku ze dne 27. 5. 2003, stížnost č. 43425/98. V této věci stěžovatel označil členy polského soudu za "nezodpovědné šašky" ("irresponsible clowns") a jednoho soudce kromě jiného i za "neuvěřitelného kreténa" ("outstanding cretin", "spotegovany kretyn") - ESLP poukázal na to, že tato urážlivá slova stěžovatel použil, aniž by vznesl konkrétní námitky a vysvětlil, proč byla tak silná reakce podle něj na místě (Skałka proti Polsku, § 36-37). V projednávané věci soudce žádné urážlivé výroky, které by mohly legitimně zavdat příčinu k tak intenzivní reakci (takovým výrokem by mohly být například urážky soudce na adresu stěžovatele v průběhu jednání soudu) vůči stěžovateli nepronesl (a contrario již citovaný rozsudek ESLP ve věci Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku, § 30-31) a stěžovatel neuvedl pro svou silnou reakci žádné jiné legitimní důvody. Z tohoto důvodu tyto výroky nepožívají čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy.
28. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že žádný právní řád ani soudní soustava není imunní vůči chybám, přesto se jejich výskyt snaží cestou řádných a mimořádných opravných prostředků minimalizovat. Jedinec, který považuje soudní rozhodnutí za nezákonné, nebo dokonce protiústavní, se tak proti němu musí bránit pomocí těchto právních prostředků, a nikoliv slovním napadáním soudu. Je legitimní žádat totéž i po stěžovateli, přestože Ústavní soud uznává, že ten se svého práva v jednom případě domohl až u ESLP (viz rozsudek ve věci Fiala proti České republice ze dne 18. 7. 2006, stížnost č. 26141/03). V projednávaném případě navíc kritiku stěžovatele vyvolalo rozhodování o vazbě, které má specifickou povahu. "Ve vazebním řízení [totiž] obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají ‚pouze' existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě" [nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517), bod 13]. Je tedy logické, že do vazby může být vzata i osoba, která později není shledána vinnou; v takovém případě jí ovšem náleží odškodnění, které ostatně za vykonanou vazbu obdržel i stěžovatel (bod 11 výše). Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud by byly připuštěny takto pejorativní výroky na adresu konkrétních soudců, které nemají dostatečný skutkový základ, mohlo by to ochromit fungování justice, neboť by to vedlo k výraznému nárůstu námitek podjatosti, ať už ze strany účastníků řízení či ze strany soudce. Vzhledem k úloze, kterou soudy plní, totiž nelze přijmout, aby účastníci řízení slovně útočili na osobnost soudců soudu prvního stupně jen z toho důvodu, že jejich rozhodování či procesní postup pokládají za nezákonný, tak jako to učinil stěžovatel.
29. Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud za nezbytné posuzovat samostatně ústavnost dalších výroků stěžovatele, v nichž označil dotčeného soudce okresního soudu za "nebezpečnou osobu, masově zneužívající své pravomoci".
30. Konečně se Ústavní soud zabýval i přiměřeností sankce, kterou byl stěžovatel potrestán. ESLP v rozsudku ve věci Skałka proti Polsku uvedl, že trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců jako sankce za verbální urážky soudu není přiměřený a poukázal při tom výslovně na to, že stěžovatel nikdy nebyl za obdobné jednání trestán (rozsudek ve věci Skałka proti Polsku ze dne 27. 5. 2003, stížnost č. 43425/98, § 39). Rovněž Ústavní soud pokládá uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody výlučně za slovní urážky nebo znevažování soudu za nepřiměřeně tvrdý trest, nicméně o tento případ se v projednávané věci nejedná. Ještě před tím, než bylo jakkoliv v projednávaném případě rozhodnuto, byl totiž stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, neboť se dopustil přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (vůči místopředsedovi Obvodního soudu pro Prahu 9) a zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (vůči justiční stráži). Okresní soud napadeným rozsudkem tento výrok o trestu zrušil a stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Jedná se tak o souhrnný trest podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku, kterým byl stěžovatel potrestán za tři trestné činy, nikoliv pouze za přečin pohrdání soudem. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že při ukládání souhrnného trestu není možné dříve uložený trest zmírnit, takže nebylo možné stěžovateli uložit podmíněný trest. Trest se navíc ukládá podle nejpřísnějšího ustanovení, v daném případě tedy podle § 325 odst. 2 trestního zákoníku upravujícího trestný čin násilí proti úřední osobě. Jak už upozornil krajský soud, toto ustanovení umožňuje uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až šest let a v rámci této sazby není trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců nijak nepřiměřeně vysoký. To platí tím spíše, že se v případě stěžovatele jedná o opakovaný útok na představitele soudní moci. Přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního a zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za které byl stěžovateli uložen nejprve úhrnný a posléze i souhrnný trest (viz bod 2 tohoto usnesení), totiž rovněž směřovaly proti představitelům justice a její ostraze, a to konkrétně vůči místopředsedovi Obvodního soudu pro Prahu 9 (u přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu) a vůči justiční stráži (u zločinu násilí proti úřední osobě), a navíc jde o fyzické útoky. Je tedy zjevné, že projednávaná věc se zásadně liší od rozsudku ESLP ve věci Rodriguez Ravelo proti Španělsku, neboť ve věci Rodriguez Ravelo neudělily španělské soudy stěžovateli souhrnný trest (a contrario rozsudek ve věci Rodriguez Ravelo proti Španělsku ze dne 12. 1. 2016, stížnost č. 48074/10, § 44 a 50) a ESLP tak přezkoumával skutkově zcela odlišnou situaci. Ve věci Rodriguez Ravelo proti Španělsku šlo navíc o trestní sankci vůči advokátovi hájícímu zájmy strany sporu, což podle ESLP může mít dalekosáhlé důsledky pro efektivní právní zastoupení před obecnými soudy (Rodriguez Ravelo proti Španělsku, § 49-50), nejednalo se o recidivu stěžovatele, v úvahu připadal disciplinární postih advokáta jakožto šetrnější opatření dosahující sledovaného cíle v podobné míře (Rodriguez Ravelo proti Španělsku, § 48-49) a i další relevantní skutečnosti byly odlišné (srov. např. bod 26 tohoto usnesení, který zdůrazňuje, že výroky ve věci Rodriguez Ravelo směřovaly na rozdíl od projednávané věci výhradně do profesní sféry soudce; viz též Rodriguez Ravelo proti Španělsku, § 18 a 47).
31. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy právo stěžovatele na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy neporušily.
C. Právo zúčastnit se řízení před soudem a na kontradiktorní řízení 32. Další námitky stěžovatele se obsahově týkají porušení jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces. Ústavní soud se z těchto námitek bude zabývat nejprve tím, že krajský soud konal odročené veřejné zasedání v nepřítomnosti stěžovatele.
33. Právo osobně se zúčastnit řízení před soudem je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto právo nabývá na významu v případě trestního řízení, neboť samotné trestní stíhání a případně i z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další důsledky pro jeho osobní život. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315), bodě 21, Ústavní soud uvedl, že k uplatnění tohoto základního práva "mají [...] soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení)". Uvedené požadavky se vztahují i na řízení před odvolacím soudem, případně dovolacím soudem, v nichž je otázka viny i trestu obviněného opětovně přezkoumávána (tamtéž, bod 22; dále nález sp. zn. II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311); nebo nález sp. zn. II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27)].
34. Rovněž ESLP dovodil, že právo obviněného zúčastnit se jednání soudu je chráněno čl. 6 Úmluvy, přestože v něm není výslovně zmíněno, a to s ohledem na předmět a účel tohoto článku jako celku. Navíc má osoba obviněná z trestného činu na základě čl. 6 odst. 3 písm. c), d) a e) Úmluvy právo obhajovat se osobně, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky a mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví, a tato práva by mohla jen těžko vykonávat v případě, že by nebyla přítomná u soudního jednání (rozsudek ESLP ve věci Colozza proti Itálii ze dne 12. 2. 1985, stížnost č. 9024/80, § 27).
35. Osobní účast obviněného ovšem nemá v odvolacím řízení stejně zásadní význam jako při jednání u soudu prvního stupně (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, § 60). I v případě, že odvolací soud má pravomoc přezkoumávat veškeré skutkové a právní otázky, nevyplývá obviněnému z čl. 6 Úmluvy vždy právo na veřejné zasedání nebo právo osobně se zúčastnit jednání. V úvahu je třeba vzít specifickou povahu daného řízení a způsob, jakým byly zájmy obviněného vyloženy a chráněny u odvolacího soudu, zejména s ohledem na povahu otázek, které měly být posouzeny, a na jejich důležitost pro obviněného (Hermi proti Itálii, § 62).
36. V projednávaném případě se stěžovatel zúčastnil jednání před okresním soudem. Zúčastnil se rovněž prvního veřejného zasedání u krajského soudu, avšak nikoliv odročeného zasedání. Předmětem sporu ovšem nebyly, a to ani u okresního soudu, skutkové otázky, nýbrž výlučně otázky právní. Skutečnost, že stěžovatel pronesl výroky, za něž byl odsouzen, totiž byla dokázána na základě zvukových záznamů z příslušných jednání a stěžovatel ji nikdy nezpochybnil. Spor byl veden výlučně o právní kvalifikaci těchto výroků a o různé procesní aspekty řízení; stěžovatel své námitky v tomto směru vznesl již v písemném zdůvodnění odvolání (své argumenty později uplatnil i u Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). S ohledem na povahu řešených otázek a skutečnost, že stěžovatel předložil odvolacímu soudu celou svou argumentaci, dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 6 Úmluvy v projednávaném případě nevyžadoval, aby byl stěžovatel přítomen jednání u krajského soudu.
37. Z pohledu čl. 38 odst. 2 Listiny je ovšem nutné vyřešit otázku, zda stěžovatel řádně a včas krajskému soudu oznámil, že se nemůže veřejného zasedání krajského soudu konaného dne 23. 7. 2014 z objektivních důvodů zúčastnit. Dne 21. 7. 2014 předložil stěžovatel krajskému soudu potvrzení o tom, že byl kvůli úrazu oka hospitalizován od 5. do 8. 7. 2014. Toto potvrzení krajský soud nepovažoval za dostatečně vypovídající o jeho zdravotním stavu, a proto stěžovatele téhož dne vyzval k doložení lékařské zprávy. Současně ho upozornil, že zasedání neodročí, pokud svou omluvu nedoplní. To stěžovatel neučinil a krajskému soudu zaslal téhož dne pouze sdělení, že jeho praktická lékařka je na dovolené, takže nemůže lékařskou zprávu zaslat, a požadoval, aby byl vyšetřen soudním znalcem. Ústavní soud je ovšem toho názoru, že po stěžovateli bylo možné spravedlivě požadovat, aby za účelem vystavení lékařské zprávy navštívil jiného (např. zastupujícího) praktického lékaře nebo očního lékaře. Jak totiž stěžovatel i soudy uvádí (body 4, 9 a 18 výše), stěžovatel i v této době musel docházet k očnímu lékaři na kontroly, a další obdobná návštěva proto byla slučitelná s jeho zdravotním stavem. Ústavní soud proto nemůže jeho omluvu považovat za řádnou, a to bez ohledu na úvahy, které ohledně zdravotního stavu stěžovatele učinil Nejvyšší soud.
38. Ústavní soud se totiž v souvislosti s uvedenými otázkami musí zabývat i tím, že Nejvyšší soud si pro účely posouzení zdravotního stavu stěžovatele v předmětné době vyžádal vyjádření jeho praktické a oční lékařky, aniž by poté dal stěžovateli příležitost se s jejich vyjádřeními seznámit a reagovat na ně. Na tyto skutečnosti stěžovatel upozornil ve druhém doplnění své ústavní stížnosti.
39. Z judikatury ESLP i Ústavního soudu plyne, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na kontradiktorní řízení. "Podstatou kontradiktorního soudního procesu je spor, konfrontace a diskuse dvou stran, které musejí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na projednávanou věc" [nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)]. Účastníkům řízení proto musí být poskytnuta možnost se seznámit s veškerými důkazy a vyjádřeními, které mají ovlivnit rozhodování soudu, a vyjádřit se k nim [rozsudek ESLP ve věci Mantovanelli proti Francii ze dne 19. 3. 1997, stížnost č. 21497/93, § 33; rozsudek velkého senátu ve věci Lobo Machado proti Portugalsku ze dne 20. 2. 1996, stížnost č. 15764/89, § 31; rozsudek velkého senátu ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996, č. 19075/91, § 33; shodně viz nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2826/13 ze dne 10. 2. 2015, bod 13]. Jak ovšem uvedl ESLP v rozsudku ve věci Vokoun proti České republice ze dne 3. 7. 2008, stížnost č. 20728/05, § 26, právo na kontradiktorní řízení nemá absolutní charakter a jeho rozsah se může lišit v závislosti na zvláštnostech daného řízení. V některých případech, jejichž okolnosti byly velmi specifické, dospěl ESLP k názoru, že neposkytnutí určité písemnosti v rámci řízení a nemožnost stěžovatele se k ní vyjádřit nebyly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, neboť měl za to, že taková možnost by neměla vliv na výsledek sporu nebo že zvolené právní řešení nedávalo žádný prostor pro další diskusi. V této souvislosti odkázal ESLP na rozsudek ve věci Stepinska proti Francii ze dne 15. 6. 2004, stížnost č. 1814/02, a rozsudek ve věci Verdú Verdú proti Španělsku ze dne 15. 2. 2007, stížnost č. 43432/02.
40. Nejvyšší soud si vyjádření dvou lékařek vyžádal proto, aby posoudil, zda krajský soud mohl konat veřejné zasedání v nepřítomnosti stěžovatele. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že tato vyjádření neměla sloužit k posouzení otázky viny či trestu, nýbrž pouze k posouzení procesní otázky. Ta je navíc významná jen z pohledu čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť z čl. 6 Úmluvy v projednávaném případě neplynulo právo stěžovatele na účast při jednání u krajského soudu (viz bod 36 výše). Ústavní soud dále nepovažuje tato vyjádření za významná ani pro rozhodnutí této procesní otázky. Bez ohledu na tato vyjádření a související úvahy Nejvyššího soudu totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že omluvu stěžovatele nebylo možno pokládat za řádnou (viz bod 37 výše). Ostatně i Nejvyšší soud ve svém usnesení uvádí, že o této procesní otázce "mohl rozhodnout již na základě dosavadních podkladů", tedy bez těchto vyjádření. Zaslání těchto vyjádření by tedy nemělo vliv na řešení předmětné otázky, u níž nebyl dán další prostor k diskuzi. Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že popsané pochybení Nejvyššího soudu nebylo způsobilé porušit právo stěžovatele na kontradiktorní řízení jako součásti práva na spravedlivý proces.
D. Právo na nestranný soud 41. V prvním doplnění své ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53), z něhož podle stěžovatele vyplývá, že trestný čin pohrdání soudem nesmí být souzen u téhož soudu, u kterého byl údajně spáchán. Závěr, který stěžovatel z citovaného nálezu dovodil, z něj ovšem neplyne. Stěžovatel zřejmě odkazuje na pasáž, v níž Ústavní soud s ohledem na objektivní aspekt nestrannosti soudců vyslovil, že "je-li podána obžaloba pro trestný čin útoku na veřejného činitele k soudu, kde působí soudce, který měl být tímto trestným činem poškozen, jsou dány důležité důvody k tomu, aby věc byla příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu". Totéž má podle nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 platit v případě, kdy je poškozenou osobou přísedící. V projednávaném případě ovšem stěžovatel nebyl obžalován z trestného činu útoku na veřejného činitele, nýbrž z přečinu pohrdání soudem, a v okamžiku podání obžaloby na okresní soud už u něj nepůsobil soudce JUDr. Koudelka, vůči kterému byly urážlivé výroky namířeny. Závěry citovaného nálezu proto na projednávaný případ nelze uplatnit. Ústavní soud ovšem posoudil tuto námitku stěžovatele i v obecnější rovině.
42. Nestrannost soudce se posuzuje ve dvou krocích prostřednictvím subjektivního a objektivního testu nestrannosti. Při subjektivním testu se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem příslušného soudce. Přitom platí, že soudce je považován za nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989, stížnost č. 10486/83, § 47). V rámci objektivního testu se zkoumá, zda osoba soudce poskytuje dostatečné záruky vylučující jakoukoliv oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti (rozsudek ESLP ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01, § 55). V projednávaném případě nepoukázal stěžovatel na nic, co by bylo způsobilé vyvrátit domněnku subjektivní nestrannosti příslušných soudců. Na objektivní stránku nestrannosti míří námitka, že soudce JUDr. Koudelka dříve působil u téhož okresního soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a nyní působí u téhož krajského soudu, který rozhodoval v druhém stupni. Těmito aspekty se opakovaně zabývaly už obecné soudy (viz bod 5 výše). Ústavní soud je ve shodě s nimi toho názoru, že tyto skutečnosti bez dalšího nejsou způsobilé vyvolat pochybnost o nestrannosti příslušných soudců. Jak již bylo uvedeno, JUDr. Koudelka v době rozhodování u příslušného okresního soudu už nepůsobil. Působil sice u příslušného krajského soudu, avšak z toho plynoucí profesní vztahy samy o sobě důvodem k vyloučení soudce nejsou.
E. Další námitky a návrhy stěžovatele 43. Dále mělo podle stěžovatele dojít k opomenutí důkazu, a to výslechu JUDr. Ladislava Koudelky. Soudy ovšem nemají povinnost provést všechny navržené důkazy. "Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze [však] dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno" [nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)]. Obecné soudy uvedly, že navrhovaný výslech by nemohl přispět k dalšímu objasnění věci, poukázaly tedy na nadbytečnost důkazu, a tento závěr považuje Ústavní soud za přesvědčivý. Zjištění, že stěžovatel pronesl předmětné výroky, se totiž opírá o zvukové záznamy z příslušných jednání a nebylo stěžovatelem zpochybňováno. Spor se týká výlučně právních otázek, k jejichž vyřešení z povahy věci nemůže další dokazování nijak přispět.
44. Stěžovatel rovněž namítl, že Nejvyšší soud se odchýlil od usnesení sp. zn. 7 Tdo 315/2009 ze dne 17. 12. 2009 a usnesení sp. zn. 6 Tdo 1096/2011 ze dne 3. 11. 2011, v nichž měl vyložit znaky trestného činu pohrdání soudem odlišně než v projednávaném případě. Ústavní soud zjistil, že v prvním z citovaných usnesení se Nejvyšší soud skutečně zabýval trestným činem pohrdání soudem podle minulé právní úpravy (§ 169b zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud uvedl, že tento trestný čin lze spáchat třemi alternativními způsoby. Dopustí se ho ten "kdo opakovaně závažným způsobem ruší jednání soudu (alinea 1), nebo kdo se opakovaně při takovém jednání k soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje (alinea 2), anebo kdo opakovaně jednání soudu zmaří (alinea 3)". Dále se však v prvním citovaném usnesení věnoval pouze první a třetí možnosti, nikoliv druhé, která by měla význam pro projednávaný případ. V druhém citovaném usnesení se Nejvyšší soud zabýval procesními otázkami a z důvodu procesní vady zrušil i dovoláním napadená rozhodnutí, avšak k trestnému činu pohrdání soudem se žádným způsobem nevyjádřil. Je proto zřejmé, že Nejvyšší soud se výkladem trestného činu pohrdání soudem ve svém napadeném usnesení od těchto rozhodnutí nemohl odchýlit.
45. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že mu při jednání okresního soudu bylo upřeno poslední slovo ve smyslu § 217 trestního řádu. Ústavní soud souhlasí s námitkou stěžovatele, že poslední slovo není součástí závěrečné řeči obžalovaného; § 217 trestního řádu totiž výslovně stanoví, že poslední slovo se uděluje obžalovanému až "[p]o skončení závěrečných řečí". Na druhou stranu se ztotožňuje s Nejvyšším soudem v tom, že smyslem tohoto ustanovení je, aby obžalovaný mohl jako poslední ovlivnit rozhodování soudu o vině a trestu, aniž by byl ve svém projevu přerušován. Průběhem řízení před okresním soudem se zabýval už Nejvyšší soud. Uvedl, že během své závěrečné řeči - která zazněla jako poslední - nebyl stěžovatel nijak přerušován. Dále Nejvyšší soud ze zvukového záznamu zjistil, že po skončení závěrečné řeči byl stěžovatel "samosoudkyní dotázán, zda je to vše, co chtěl uvést - a k tomu neměl již co dodat". To stěžovatel nezpochybňuje, a okresnímu soudu tedy vlastně vytýká, že nebyl výslovně upozorněn na to, že se mu uděluje poslední slovo. Účelu, který má institut posledního slova, ovšem bylo dosaženo. Stěžovatel totiž dostal příležitost se vyjádřit i po skončení své závěrečné řeči, která navíc měla charakter posledního slova. Ústavní soud proto konstatuje, že tato námitka stěžovatele nemá ústavněprávní rozměr, stejně jako to učinil v obdobných případech (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 479/03 ze dne 9. 2. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1926/14 ze dne 15. 10. 2014 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 671/15 ze dne 28. 4. 2015).
46. Stěžovatel spojil svou ústavní stížnost s návrhem, aby byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí. Takovému návrhu lze obecně vyhovět, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností stěžovatel brojí proti tomu, že byl shledán vinným z trestného činu pohrdání soudem, avšak napadenými rozhodnutími mu nebyl uložen trest jen za tento trestný čin, ale i za dva další trestné činy (souhrnný trest, viz bod 2 výše). Odložením vykonatelnosti napadených rozhodnutí by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, aby byl trest uložený i za tyto činy vykonán. Návrhu na odklad vykonatelnosti proto nebylo možné vyhovět.
IV. Závěr 47. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
David Uhlíř, v. r. předseda senátu