41. Ústavní soud podotýká, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud ve své nejnovější judikatuře částečně moderoval svůj postoj k tzv. souběhu funkce člena statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu a připustil, že náplní funkce výrobně-technického náměstka generálního ředitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016 ve věci 21 Cdo 2310/2015) a obchodní ředitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 ve věci 21 Cdo 496/2014) nebyla stejná činnost, kterou dotčení manažeři vykonávali jako členové statutárního orgánu, a tudíž shledal souběžný pracovní poměr těchto manažerů s dotčenou obchodní společností v souladu se zákonem a jako platný. Jinými slovy, Nejvyšší soud vykládá v nejnovější judikatuře "stejnou činnost" (která brání tzv. souběhu) úžeji, a tudíž de facto rozšiřuje možnost souběhu funkce člena statutárního orgánu a pracovněprávního poměru. To však nic nemění na závěru Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku č. j. 21 Cdo 1781/2012-330 (ostatně od těchto právních závěrů Nejvyšší soud ve výše citovaných pozdějších rozsudcích 21 Cdo 2310/2015 a 21 Cdo 496/2014 neprovedl judikatorní odklon a nadále je zastává; v posledně dvou citovaných rozsudcích toliko provedl odlišení ve smyslu distinguishing na základě odlišné povahy činností prováděných v pracovním poměru výrobně-technickým náměstkem generálního ředitele a obchodním ředitelem na jedné straně a generálním ředitelem na straně druhé) a na závěrech v na něj navazujících napadených rozsudcích Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě.
i. Pracovněprávní argumentace obecných soudů
42. Ústavní soud se nejprve zabýval pracovněprávní argumentací obecných soudů.
43. Člen statutárního orgánu podle Nejvyššího soudu nemůže vykonávat svou činnost v pracovněprávním vztahu, protože na výkon této činnosti se nevztahují pracovněprávní předpisy.
44. Zákoník práce upravuje - mimo jiné - i právní vztahy, které vznikají mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem při výkonu závislé práce [§ 1 písm. a) zákoníku práce]. Závislá práce je vymezena zákoníkem práce (§ 2 zákoníku práce) a může být vykonávána jen v základním pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce nebo ve vztahu upraveném zvláštním zákonem (§ 3 zákoníku práce). Smluvní svoboda stran je tedy ve vztazích, jejichž předmětem je výkon závislé práce, významně omezena. Toto omezení smluvní svobody má ovšem zajistit, že při výkonu závislé práce bude zaměstnanec vždy chráněn pracovněprávními normami. Jde tedy o omezení, které sleduje účel spočívající v zajištění zvláštní zákonné ochrany zaměstnance. Jde o jeden ze základních účelů a cílů pracovního práva, který byl navíc později v zákoníku práce vyjádřen výslovně [§ 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce; srov. i nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.), zejm. body 196 a 202]. Tento účel musí hrát rozhodující úlohu při výkladu odkazovaných ustanovení.
45. Vztahy, jejichž předmětem je výkon závislé práce, jsou tak vždy podřízeny režimu zákoníku práce (či zvláštního zákona). To ale na druhou stranu neznamená, že by na základě vůle stran nemohly být režimu zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy, v nichž o výkon závislé práce nejde. Definiční ustanovení o závislé práci není možné chápat tak, že brání takovému ujednání - takový výklad by totiž přehlížel účel právní úpravy. Právě účel právních norem přitom musí mít v soukromém právu rozhodující váhu při zvažování, zda je či není určité jednání zakázáno (bod 31 tohoto nálezu). Ustanovení zákoníku práce, která definují závislou práci, jsou tak jen relativně (jednostranně) kogentní. Vymezují sice právní vztahy, které se řídí zákoníkem práce vždy, ale nebrání ani tomu, aby si v jiných případech strany režim zákoníku práce zvolily.
46. Argumentace Nejvyššího soudu pomíjí účel právní úpravy a je vnitřně rozporná. Podle Nejvyššího soudu není činnost člena statutárního orgánu zákoníkem práce vůbec regulována. Současně ovšem podle Nejvyššího soudu ze zákoníku práce plyne, že právní jednání, které má upravit výkon této činnosti v pracovněprávním vztahu, je neplatné. Jinak řečeno, zákoník práce způsobuje neplatnost právních jednání, na něž ale vůbec nedopadá. Takové úvahy není možné přijmout. Logickým důsledkem názoru, že zákoník práce nedopadá na vztahy spočívající ve výkonu činnosti statutárního orgánu, je totiž naopak to, že právní jednání upravující takový vztah vůbec nelze posuzovat podle zákoníku práce. Tím spíše z něj není možné dovozovat jejich neplatnost.
47. Z pracovněprávního pohledu tedy není důvod, pro který by nemohl člen statutárního orgánu vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy, v níž bude ujednán režim zákoníku práce. Zda je ujednán režim zákoníku práce, je třeba posuzovat především podle úmyslu stran (srov. body 29-30 tohoto nálezu). Takový úmysl stran nemusí být vždy ve smlouvě výslovně vyjádřen, přesto však z jednotlivých ustanovení, jejich celku nebo z okolností případu může vyplývat. Zejména v případech, kdy se strany domnívaly, že zákoník práce se na právní vztah vztahuje povinně, a smlouva vykazuje náležitosti smluvního typu podle zákoníku práce, je zřejmé, že strany takový úmysl měly. Nadto byl zaměstnanec zpravidla v dobré víře v to, že zaměstnavatel vůči němu má i povinnosti v rámci veřejného práva (spočívající zejména v platbách nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení) a zneplatnění pracovněprávní smlouvy může pro něj mít výrazné negativní důsledky i v této oblasti.
48. Při absenci výslovného zákazu člena statutárního orgánu obchodní korporace vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu, v zákoníku práce je tak ústavně konformním výkladem pouze výklad, který respektuje zásadu pacta sunt servanda. Jakýkoliv jiný výklad, včetně výkladu předkládaného Nejvyšším soudem, je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, jenž představuje ústavní garanci svobodného jednání, autonomie vůle a smluvní svobody (srov. body 24-28 tohoto nálezu), a se zásadou priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, jež vyvěrá z principu právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy (srov. body 29-30 a 32 tohoto nálezu).
ii. Obchodněprávní argumentace obecných soudů
49. Ústavní soud se dále zabýval obchodněprávními argumenty obecných soudů.
50. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích odkazuje na "povahu" obchodních korporací, která podle něj brání tomu, aby člen statutárního orgánu vykonával svou činnost na základě smlouvy podřízené zákoníku práce. Kromě tohoto odkazu na povahu obchodních korporací Nejvyšší soud již žádné odůvodnění svého postoje ve své judikatuře nenabízí. Ve svém vyjádření Nejvyšší soud poukázal na to, že argumenty pro svůj právní názor pokládá za obecně známé. Konkrétně pak pouze odkázal na to, že nikdo nemůže činit stejné úkony současně z titulu dvou různých právních vztahů, a dále na "okolnosti" týkající se odměňování a odpovědnosti za škodu.
51. Ústavní soud považuje obecný odkaz na povahu obchodních korporací za naprosto nedostačující. Úvahy, které stojí za určitým právním názorem, by měly být v judikatuře uvedeny. Není namístě odkazovat na jejich obecnou známost. Pokud nejsou důvody pro určité právní posouzení zřejmé z konkrétního rozhodnutí, ba ani z judikatury v něm citované, nemají adresáti práva žádnou možnost zjistit, o jaké argumenty soud své rozhodnutí opírá. Kromě snížení přesvědčivosti, a tudíž i legitimity, takového rozhodnutí je tím zasažena i právní jistota a předvídatelnost práva, které má naopak Nejvyšší soud - jehož úkolem je i sjednocovat judikaturu - posilovat. Požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí je rovněž důležitou pojistkou proti libovůli v soudním rozhodování [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151); nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.); nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011 (N 55/60 SbNU 677), bod 16].
52. Již tento nedostatek spočívající v nedostatečném odůvodnění soudního rozhodnutí sám o sobě dosahuje ve světle výše uvedených nálezů Ústavního soudu intenzity protiústavnosti, a to tím spíše, že jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob, které vyžaduje obzvláště přesvědčivé argumenty ve prospěch takového postupu (srov. bod 32 tohoto nálezu).
53. V souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a za účelem umožnit oboustranně plnohodnotný dialog mezi Ústavním soudem a obecnými soudy považuje Ústavní soud za nevhodné, aby sám domýšlel obchodněprávní argumentaci obecných soudů, která v napadeném rozhodnutí nebyla rozvedena.
54. Je tedy na obecných soudech, aby v následujícím řízení, pokud hodlají setrvat na svém dosavadním právním názoru, předložily dostatečně pádné argumenty ve prospěch svého právního názoru. Ústavní soud v této souvislosti opět zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob, takový výklad vyžaduje obzvláště přesvědčivé argumenty ohledně jeho souladu s principy autonomie a smluvní svobody ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny (srov. body 24-28 tohoto nálezu), se zásadou pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy (srov. bod 32 tohoto nálezu) a rovněž s principem dělby moci, který je součástí principu právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy (srov. bod 32 tohoto nálezu).
55. Obecné soudy musí v prvé řadě náležitě odůvodnit, proč si člen statutárního orgánu a korporace nemohou upravit vzájemná práva a povinnosti prostřednictvím smlouvy o výkonu funkce, pro který si zvolí režim zákoníku práce. Za druhé, musí obecné soudy odůvodnit, proč - pokud může člen statutárního orgánu část svých oprávnění k obchodnímu vedení delegovat na jiné (pověřené) osoby, kterými mohou být i zaměstnanci korporace (přičemž posouzení míry takové delegace je v zásadě vnitřní věcí společnosti) - není přípustné, aby tato působnost byla svěřena přímo členovi statutárního orgánu (a aby za tím účelem byla uzavřena s členem statutárního orgánu pracovní smlouva). V této souvislosti je rovněž nutné odůvodnit, v čem je z materiálního hlediska rozdíl mezi tzv. souběhem u výrobně-technického náměstka generálního ředitele a obchodního ředitele (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2310/2015 a sp. zn. 21 Cdo 496/2014 citované v bodě 40 tohoto nálezu), kde obecné soudy shledaly tzv. souběh přípustný, a tzv. souběhem u generálního ředitele (zde projednávaný případ), kde obecné soudy shledaly tzv. souběh jako nepřípustný. Tímto materiálním rozdílem těžko může být uvedení dalších činností v manažerské smlouvě (jdoucích nad rámec zastupování obchodní společnosti navenek a její obchodní vedení), aby nešlo výhradně o "stejnou činnost". Za třetí, zákaz souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu, respektive zákaz podřídit výkon funkce pracovněprávnímu režimu, odebírá dotčeným osobám, které relevantní práci reálně vykonávají, ochranu, kterou jinak mají zaměstnanci, a to zejména ochranu před výpovědí bez uvedení důvodů a ochranu před propuštěním v ochranné době (v souvislosti s nemocí, mateřskou dovolenou a rodičovskou dovolenou). Navíc se na tyto manažery nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele (ze kterého se hradí škoda na zdraví a škoda vzniklá v souvislosti s pracovním úrazem a nemocí z povolání), což opět snižuje standard jejich ochrany. I s tímto aspektem je nezbytné se vypořádat. Konečně, zákaz souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu, respektive zákaz podřídit výkon funkce pracovněprávnímu režimu, negativně ovlivňuje setrvání žen ve vrcholných manažerských funkcích, neboť v důsledku tohoto zákazu ženy v těchto funkcích nemají nárok na mateřskou dovolenou, nemají zajištěnu garanci návratu po mateřské dovolené a musí strpět další negativní dopady v souvislosti s mateřskou dovolenou (např. v souvislosti s výší peněžité podpory v mateřství v případě druhého dítěte). Výklad zastávaný v napadených rozhodnutích tak disproporčně zasahuje ženy ve vrcholných manažerských funkcích, a tudíž se musí obecné soudy vypořádat i s tím, zda takový výklad nevede k nepřímé diskriminaci na základě pohlaví.
iii. Shrnutí závěrů Ústavního soudu
56. Lze tedy shrnout, že pracovněprávní argumentace obecných soudů v napadených rozhodnutích (srov. body 42-48 tohoto nálezu) je v rozporu se subjektivním právem stěžovatele na svobodné jednání v zákonných mezích zakotveným v čl. 2 odst. 3 Listiny a zásadou pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 201/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 96/6 SbNU 197) a nález sp. zn. II. ÚS 3292/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 140/58 SbNU 163)]. Obchodněprávní argumentace obecných soudů v napadených rozhodnutích pak nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí, jež je důležitou pojistkou proti libovůli v soudním rozhodování. Obecné soudy tak porušily i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151); nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.); nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011 (N 55/60 SbNU 677), bod 16].
57. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svým výkladem zasáhly rovněž do vymahatelnosti potenciálních nároků statutárních orgánů plynoucích z čl. 28 Listiny, který garantuje "[z]aměstnanc[ům] ... právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky". Právo na spravedlivou odměnu za práci Ústavní soud vykládá široce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2873/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 67/64 SbNU 759); nález ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 2388/10 (N 80/61 SbNU 261) a nález sp. zn. II. ÚS 398/03 ze dne 13. 12. 2007 (N 220/47 SbNU 903)] a nepochybně pod něj spadá i právo na spravedlivou odměnu za práci vykonávanou na základě manažerské smlouvy.
58. Na základě těchto skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími okresního a krajského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 a s čl. 28 Listiny. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti v této části vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tato dvě napadená rozhodnutí zrušil.
59. Ve zbývající části směřuje ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu. I když právě na základě tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu byly pracovní poměr a manažerská smlouva posouzeny jako neplatné, Ústavní soud připomíná, že kasační rozhodnutí obecných soudů ruší pouze v případech, kdy je to nezbytné pro ochranu základních práv nebo svobod stěžovatele; jinak takovou část ústavní stížnosti odmítne pro nepřípustnost (bod 18 výše). V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele není zrušení kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu nezbytné. V dalším řízení jsou totiž obecné soudy vázány v prvé řadě právním názorem vysloveným v tomto nálezu, a nikoliv kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu (bod 18 tohoto nálezu).
60. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, odmítl pro nepřípustnost podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
61. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti požaduje, aby Ústavní soud uložil účastníkům řízení a vedlejší účastnici povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem. Náklady řízení před Ústavním soudem si ovšem zásadně nese každý z účastníků i vedlejších účastníků sám (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); pouze "v odůvodněných případech" lze podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit jinému náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel nevyložil, v čem spatřuje důvody pro použití tohoto výjimečného institutu, a ani Ústavní soud takové důvody neshledal; proto tomuto návrhu stěžovatele nevyhověl [srov. shodně např. nález sp. zn. II. ÚS 2124/14 ze dne 26. 1. 2016 (N 13/80 SbNU 163), bod 38].