Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o návrhu stěžovatele Mgr. Jiřího Kožiny, zastoupeného Mgr. Bc. Irenou Ochmannovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Žertvách 2230/42, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem při stanovení stěžovatelova platu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá výroku o porušení základního práva na rovnost před zákonem podle čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod, k nimž mělo dojít tím, že kvůli odmítnutí uzavření dohody o narovnání podle Usnesení vlády ČR ze dne 9. 2. 2015 č. 90 a nepodání žaloby na platový nárok za období od 21. 11. 2014 do 31. 12. 2014 mu za toto období byl vyplacen nižší plat než státním zástupcům, kteří dohodu o narovnání uzavřeli. Stěžovatel současně navrhl, aby Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem bylo zakázáno pokračovat v porušování jeho základních práv a přikázáno, pokud je to možné, obnovení stavu před porušením, tedy tak, aby vyplacení doplatku platového nároku nebylo podmiňováno podepsáním dohody o narovnání.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální předpoklady stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní stížnost není přípustná.
4. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu dále platí, že jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
5. Pracovněprávním postavením státních zástupců se Ústavní soud věnoval již v minulosti (srov. nález ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 182/05) a jeho závěry jsou aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc. V prvé řadě je nutno uvést, že pokud je účastníkem pracovněprávních poměrů stát, je právnickou osobou a je zaměstnavatelem (srov. ustanovení § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 9 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, platí, že za Českou republiku v pracovněprávních vztazích jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, která jménem státu v základním pracovněprávním vztahu zaměstnance zaměstnává. Podle § 18 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, se pracovní poměr státního zástupce zakládá k České republice jmenováním do funkce státního zástupce a vzniká po složení slibu podle odstavce 3 dnem, který je stanoven k nástupu výkonu této funkce. Nestanoví-li tento zákon jinak, vykonává práva a povinnosti z pracovního poměru státní zastupitelství, k němuž je státní zástupce přidělen k výkonu funkce. Současně podle § 18 odst. 6 zákona o státním zastupitelství platí, že pracovní poměr státních zástupců se řídí zákoníkem práce, pokud tento zákon nestanoví jinak. Z uvedeného proto vyplývá závěr, že státní zástupce vykonává svou funkci v pracovním poměru k České republice, která je jeho zaměstnavatelem, přičemž obsahem pracovního poměru je i otázka vzájemných plnění.
6. Ústavní soud proto konstatuje, že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele o postavení Krajského státního zástupce jako orgánu veřejné moci.
7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, tedy že návrh nesměřuje proti rozhodnutí, opatření ani jinému zásahu orgánu veřejné moci, Ústavní soud soudcem zpravodajem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh, a to podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2016
David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj