39. Z pohledu Ústavního soudu však byl odvolací soud povolán se v plném rozsahu zabývat argumentací a námitkami stěžovatelky, jež vyjadřovaly závažné pochybnosti o tom, zda byla její vina prokázaná na základě důkazů vyplývajících z důkazních prostředků přiměřených předmětu dokazování (zejména pokud se jedná o opatření dat z elektronického účetního systému, resp. jejich objektivní ověření ze strany orgánů činných v trestním řízení). Nelze mít za to, že vznesené námitky stěžovatelky byly bezobsažné či zjevně redundantní, tedy takové, kterými by se odvolací soud právem nemusel hlouběji zabývat. Odvolací soud se s otázkou spolehlivosti usvědčujících důkazů v odůvodnění odsuzujícího rozsudku nikterak nevypořádal.
40. S ohledem na výše řečené se nelze spokojit s odůvodněním odvolacího soudu, který toliko konstatoval, že považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná, a odmítl veškeré návrhy na přehodnocení jeho postupu a návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování jako nadbytečné. V dané věci tak odvolací soud nepostupoval zákonem (trestním řádem) stanoveným způsobem do té míry, která již přesáhla meze jednání, které lze ještě označit za ústavně konformní.
41. Ústavní soud proto z výše uvedeného dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatelka dopustila jednání, které jí je kladeno obžalobou za vinu. Ve věci tudíž došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatelky [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377) nebo sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007 (N 225/47 SbNU 951)]. Obecné soudy s náležitou pečlivostí nehodnotily obhajobu stěžovatelky a jejich postup neodpovídal zásadám uvedeným v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a ustanovení § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 trestního řádu. Vzhledem ke kumulaci řady vytýkaných okolností dospěl Ústavní soud k závěru o porušení práv a svobod stěžovatelky plynoucích z čl. 36 Listiny a porušení práva být stíhán jen zákonným způsobem dle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny.
42. Nejvyšší soud se věcí meritorně odmítl zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Ústavní soud toto usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1338/2014 ze dne 26. 11. 2014 zrušil již z toho důvodu, že jeho existence by při zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí - na které přitom procesně navazovalo - postrádala rozumný smysl. Ústavní soud na tomto místě považuje za potřebné taktéž připomenout stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), podle kterého se dovolací řízení v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou [srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)]. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 trestního řádu, je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.
43. Ústavní soud proto postupoval dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 6 To 150/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1338/2014 zrušil.