43. Z uvedených, místy pochopitelně emotivních pasáží výpovědí stěžovatele mimo jiné vyplývá, proč je se slovy "objektivně mu nic nebránilo pátrat po majetku" nutno v obdobných případech zacházet opatrně. Je notorietou, že v právním státě se majetku ani nároku na něj nikdo dobrovolně nezbavuje. Stěžovatel nebyl laxním ani nedbalým, což prokazuje také skutečnost, že majetku, o kterém měl povědomost, se řádně domáhal a domáhá, ale z výše popsaných, zvláštního zřetele hodných důvodů zjistil, že majetek po jeho prarodičích vůbec existuje, pozdě, až po uplynutí všech restitučních lhůt. Pokud k uvedeným skutečnostem, charakterizujícím daný případ a činícím jej případem sui generis, obecné soudy dostatečně nepřihlédly, porušily tím základní garance spravedlivého zjišťování materiální pravdy.
44. Uvedený závěr je podepřen ještě dalšími stěžejními okolnostmi, tvořícími z tohoto případu specifickou a zvláštního přístupu hodnou záležitost. Je zjevné, že první konfiskace majetku provedená z rasových důvodů nacistickou Německou říší je nulitním aktem, jehož vady dosahují takové úrovně, že nelze vůbec mluvit o právním aktu. Nikoho nezavazuje a nikdo není povinen ho respektovat. Bez zbytečných eufemismů je nutno konstatovat, že se jednalo o zbavení majetku v důsledku totalitním státem organizované a dokonané loupežné vraždy.
45. K podobnému "zákonodárství" se vyjádřil jednoznačně německý Spolkový ústavní soud při posuzování nařízení k zákonu o říšském občanství, na základě kterého bylo židům, kteří před nacisty uprchli, odňato občanství a konfiskován majetek. Ve slavném nálezu z roku 1968 (BverfGE 23, 98 - Ausbürgerung I), ve kterém zdůraznil prioritu přirozeného práva nad právem pozitivním, mimo jiné Spolkový ústavní soud vyslovil, že nacionálně socialistické "právní" předpisy nelze uznat jako platné právo, neboť tak evidentně protiřečí fundamentálním principům spravedlnosti, takže soudce, který by je použil, nebo jejich právní následky uznal, by aplikoval neprávo místo práva (Nationalsozialistischen "Rechts" vorschriften kann die Geltung als Recht abgesprochen werden, wenn sie fundamentalen Prinzipien der Gerechtigkeit so evident widersprechen, daß der Richter, der sie anwenden oder ihre Rechtsfolgen anerkennen wollte, Unrecht statt Recht sprechen würde). Jednou stanovené neprávo, které zjevně porušuje konstitutivní základy práva, se nestane právem tím, že je používáno a dodržováno (Einmal gesetztes Unrecht, das offenbar gegen konstituierende Grundsätze des Rechtes verstößt, wird nicht dadurch zu Recht, daß es angewendet und befolgt wird).
46. K neblahým pokusům nahrazovat legitimitu právních předpisů pomocí pouhé legality připomenul významný německý právní vědec Horst Dreier, že při postupném zbavování práv židů sehráli tehdejší "vědci státního práva" jenom roli protokolantů, popisujících jednotlivá opatření. Ze čtyř zastávek na cestě k vyhlazení evropského židovstva - za prvé definice, za druhé izolace, za třetí koncentrace a za čtvrté deportace a likvidace, státovědci popisovali a objasňovali jenom první dvě, a to ještě převážně zdrženlivě. Již o fázi koncentrace v lágrech a ghettech se v právních textech nenachází prakticky nic. U deportací a vyvraždění pak režim úplně rezignoval na jakoukoli právní ozdobu; zjevně neexistuje ani jeden listinný tajný rozkaz v tomto směru. Konec národního právního myšlení (Den Endpunkt des völkischen Rechtsdenkens) je poznamenán masovým a bezprecedentním zločinem. (Dreier, H. Die Deutsche Staatsrechtslehre in der Zeit der Nationalsozialismus. In Veröffentlichungen der Vereinigung der Deutschen Staatsrechtslehere. Berlin : Walter de Gruyter, 2001, str. 39-40).
47. Československý stát pak při nápravě poměrů po 2. světové válce vycházel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a proto jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Majetkové změny v oblasti veřejnoprávní proto prováděl automaticky, nicméně v případě majetku osob soukromého práva byla náprava stavu způsobeného dobou nesvobody spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili. Restituce po roce 1945 tak byly spjaty s přezkoumáváním národnosti a postojů i těch, kteří byli v době okupace postiženi. Z tohoto postupu nebyly vyňaty ani osoby, které byly pro svůj židovský původ postiženy v době nesvobody v největším rozsahu. Pro osoby soukromého práva platila pro obnovení jejich vlastnických vztahů především zvláštní právní úprava provedená dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. V daném případě však byl podruhé neoprávněně konfiskován majetek, který byl nesprávně považován za majetek německý. Kdyby se ale následně rozhodovalo v podmínkách demokratického právního státu, jistě by k nápravě došlo, z iniciativy samotného takového státu, který by tyto nesrovnalosti zjistil. Po únorových událostech roku 1948, kdy poté "lidově demokratický" a "socialistický" stát nedodržoval ani své vlastní zákony, když se mu to hodilo, však bylo iluzorní očekávat jakoukoli nápravu. Přitom šlo zjevně o majetek nezákonně odňatý v průběhu druhé světové války osobám židovského původu a podruhé neoprávněně konfiskovaný jako majetek Velkoněmecké říše po skončení druhé světové války Československým státem podle dekretu č. 108/1945 Sb., aniž by byla zohledněna absolutní neplatnost předchozího majetkového převodu.
48. V těchto souvislostech stěžovatel také uvedl, že to byl vlastně žalovaný stát (spojený se současným právní kontinuitou), jednající tehdy prostřednictvím svého mocenského orgánu, Ministerstva vnitra, kdo zapříčinil, že nemohl uplatnit včas svůj nárok podle restitučních předpisů. Toto ministerstvo bylo totiž až do roku 2010 jak složkou státu příslušnou k hospodaření s nemovitostmi po jeho prarodičích, tak zároveň organizační složkou státu oprávněnou jednat za Českou republiku jako za osobu povinnou vyplatit vypořádání podle zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů. Kontaktovat jej tato odpovědná složka státu mohla, když měla o stěžovateli veškeré informace, byla jí známa jeho adresa i skutečnost, že zůstal po tragických událostech naživu. Musela si být vědoma, že o nemovitost může být žádáno, což vyplývá mj. i z poznámky na konfiskační kartě "restituce nehlášena, ale možná - majetek býv. žid". Stěžovatel se proto původně rozhodl nejdříve požádat Ministerstvo vnitra o mimosoudní vyřešení celé situace a její nápravu. V žádosti podrobně popsal celou situaci, historii své rodiny a okolnosti konfiskací. Ministerstvo však žádost dne 14. 9. 2007 přípisem odmítlo s odkazem na podmínky restitučních předpisů. Tuto argumentaci považuje stěžovatel za zarážející. Uvedl, že ten stejný subjekt, jednající za stát (jako držitel ve zlé víře), který jeho prarodičům nemovitosti podruhé neoprávněně odebral, nyní argumentuje, že by nebylo společensky žádoucí nemovitosti vydat. Takový postup se podle stěžovatele neshoduje ani s dobrými mravy, ani s oficiálním postojem státu k problematice obětí holocaustu, vyjádřeným např. v Terezínské deklaraci, kde je mj. uvedeno: "Berouce v úvahu význam nemovitého majetku, který patřil obětem holocaustu (šoa), zúčastněné státy se důrazně vyzývají, aby bylo vyvinuto veškeré úsilí k nápravě důsledků protiprávního zabavení majetku, které bylo součástí perzekuce těchto nevinných lidí, z nichž převážná většina zemřela bez dědice ... proces restituce či kompenzace by měl být veden spravedlivě, komplexně a nediskriminačně, měl by být rychlý, jednoduchý, transparentní a pro jedince uplatňující nárok by neměl být nákladný ani zatěžující."
49. Pokud odvolací soud konstatoval, že nikdo neměl stanovenou povinnost stěžovatele na možnost restituce upozorňovat, a to ani ohledně majetku, který nepřešel na třetí osoby, ale zůstal ve vlastnictví konfiskujícího státu, tu Ústavní soud konstatuje, že i když takový výklad (prostý veškeré velkorysosti) lze z čistě úřednického hlediska připustit, postačilo by jen trochu dobré vůle. Úřady, ministerstva a jiné orgány veřejné moci mnohdy jednají v duchu přepjaté "úřední logiky" a ve jménu majetkových zájmů státu tak, že pomocí striktně formalistického výkladu odbývají stěžovatele, kterým by naopak mohlo být vyhověno. Tím však potlačují mravní kapitál materiálního právního státu, vázaný na nezrušitelné a nepromlčitelné ústavní záruky spravedlivého procesu a práva na individuální posouzení každého případu. Zároveň tím promarňují věrohodnost demokratického právního státu, který by měl být schopen uznat podíl své odpovědnosti, projevit ochotu k odčinění alespoň části minulých křivd a založit tím důvěru ve stát, který nedohlíží jen na občany, ale i na sebe.
50. Zjištěné skutečnosti, vycházející z dostupných listin týkajících se majetkoprávního osudu předmětných nemovitostí, jakož i výše popsané zvláštní okolnosti případu odůvodňují závěr, ke kterému dospěl soud prvního stupně, když stěžovateli zcela vyhověl. Na straně stěžovatele tedy lze shledat legitimní očekávání úspěchu na požadovaném určení, jakož i naléhavý právní zájem. K obcházení restitučního zákonodárství dochází za situace, kdy navrhovatel mohl nárok uplatnit. Ústavní soud zde tedy nachází první skutečnost odlišující posuzovaný případ od skutečností popsaných v stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.
51. Druhou odlišující se skutečností je to, že stěžovatel se ve své věci nedomáhá určení vlastnického práva, které by mělo být podkladem pro záznam jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí, ale určení rozsahu aktiv, které by měly být předmětem dědického řízení po jeho prarodičích.
52. První z těchto odchylných skutečností oproti citovanému stanovisku považuje Ústavní soud za dostatečně závažnou, aby posuzovaný případ odlišoval od jeho závěrů, druhou nikoliv.
53. Ústavní soud tedy uzavírá že, skutkové okolnosti případu stěžovatele se neshodují s podmínkami vymezenými Ústavním soudem v citovaném stanovisku a první z těchto odchylek je natolik významná, aby odůvodnila rozhodnutí ve prospěch stěžovatele.
54. Dále Ústavní soud zvažoval, jak rozsoudit radbruchovský rozpor mezi obecným blahem, individuální spravedlností a právní jistotou.
55. Mohlo by se jevit, že ponechání předmětných nemovitostí ve státním vlastnictví by bylo v souladu s obecným blahem, avšak okolnosti, za kterých prarodiče stěžovatele o svůj majetek přišli, to nedovolují. Hrůzné zločiny, spáchané na československých občanech za okupace, často právě pod záminkou obecného blaha (árijské rasy, třetí říše apod.), nedovolují, aby takovou argumentaci akceptoval jakýkoliv soud státu, který si váží sám sebe i lidských práv svých (i cizích) občanů. Kdyby se tímto způsobem zmocnila cizího majetku fyzická osoba, jistěže by nebyly nejmenší pochybnosti o tom, že stěžovatel má právo na vydání věci, že jeho vlastnické právo, resp. dědické právo zůstalo zachováno. Jen skutečnost, že pachatelem byla státní moc třetí říše, nemůže způsobit rozdíl v posouzení práv stěžovatele.
56. Pokud se týká právní jistoty, Ústavní soud rovněž souhlasí se stěžovatelem, že zde dosažení individuální spravedlnosti nebrání žádná podstatná právní jistota dalších osob, která by byla narušena. Majetek jeho prarodičů nepřešel do vlastnictví jiných soukromých osob a byl nepřetržitě buď v majetku třetí říše, obce, nebo našeho státu. Jiná situace by byla, pokud by v mezidobí v dobré víře předmětný majetek nabyla třetí osoba, zde bylo by nutné poměřovat oprávněné zájmy stěžovatele a právní jistotu třetí osoby.
57. V daném případě nelze opomenout rovněž další stěžejní okolnost. Stále existuje dům, který vlastnili a obývali stěžovatelovi prarodiče, po kterých mu jinak nezůstala ani jediná památka. Jak vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 ze dne 7. 1. 2009 (N 4/52 SbNU 27), "rodina a rodinný život představují společenství osob spojených biologickou, emoční a odvozeně též majetkovou vazbou; jde o soubor těchto vazeb udržovaných nejen mezi žijícími jednotlivci, ale také o vazby, které naopak transcendují lidský život. Představují linii, která spojuje současníky s jejich předky i potomky". V důsledku rasové perzekuce byl stěžovatel připraven nejen o nejbližší příbuzné a o rodinný majetek, ale i o všechno, co tvoří rodinnou paměť, vědomí člověka o rodinných kořenech, emocionální zakotvení v čase, pevné přesvědčení o kontinuitě paměti předávané z předků na potomky. Nárok stěžovatele tak ve své podstatě nesměřuje pouze k nápravě majetkové křivdy, ale zahrnuje i požadavek na navrácení části rodinné identity. Jelikož soudy všech stupňů, rozhodující ve věci, tento aspekt případu úplně přehlédly, došlo také k porušení stěžovatelova základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
58. Z obecného právněfilozofického hlediska lze rovněž připomenout, co vyslovil Karl Jaspers na několika místech svého legendárního vyrovnávání se s německou minulostí (citováno dle Jaspers, K. Otázka viny: Příspěvek k německé otázce. Praha : Academia, 2006, v překladu J. Navrátila): "Tam, kde s válkou nastupuje násilí, přestává právo. My Evropané jsme se snažili udržet v platnosti zbytek práva mezinárodněprávními ustanoveními, která byla uložena do haagské a ženevské konvence. Jak se ukázalo, bylo to marné. Právo je výsostná myšlenka lidí, kteří o ně opírají svoji existenci, a která je zajištěna násilím užívající moci; ta ale není určující zásadou. Tam, kde lidé vědí o svém lidství, dospívají k pochopení lidských práv a opírají se o přirozené právo, na které může každý apelovat. Navzdory platným zákonům působí, aby otevřelo prostor spravedlnosti prosté zákona. Neboť každé lidské ustanovení je při svém uskutečňování plné nedostatků a nespravedlností. Jsme politicky odpovědni za vládnoucí režim a za to, že jsme připustili, aby se na přední místa dostali lidé určitého typu. Nesmí se zaměňovat požadavek pomáhat tam, kde existuje bída vyžadující pomoc, s požadavkem přiznat zvláštní právo lidem, které nacistický režim deportoval a oloupil, vydrancoval a mučil, a stejně tak emigrantům. Onen odevzdaný mezní postoj v největší krajnosti - před tváří smrti, je pravdivý, jenom je-li za ním pevné rozhodnutí, které se vždy chápe toho, co je možné učinit, pokud ještě život trvá."
59. Není třeba dodávat, že to, co německý filozof řekl Němcům, platí pro každý národ, který se dopouštěl nepravostí nebo jen přihlížel zločinům na svých spoluobčanech s omluvou, že by v podmínkách zotročení nemohl stejně ničeho změnit. Vůdčím principem zde je princip občanské odpovědnosti, a nikoliv kolektivní viny. Právo tu musí hrát stěžejní úlohu, jinak by žádným právem nebylo, ale jen souborem zákonů vyhovujících většině, či jen skupince právě mocných. Je notorietou, že veškeré křivdy napravit nelze a vše zcela odškodnit také není možno; ale to, co zbývá, i když se jedná třeba jen o zanedbatelnou nápravu z hlediska celkově způsobeného utrpení, tedy to, co je možné a zároveň správné a spravedlivé vykonat, je přirozenoprávní povinností orgánů materiálního právního státu učinit.
60. Pro řešení zkoumaného případu také nelze přehlédnout, že ačkoliv se z uvedených důvodů nejedná o restituci, přesto je rozhodování v této věci v širším slova smyslu způsobem, jak odstranit křivdy minulých režimů a nastolit spravedlivé řešení ve vztahu k oprávněným dědickým nárokům stěžovatele. Do značné míry analogicky tedy platí, co Ústavní soud v restitučních věcech již mnohokrát vyslovil: Je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné moci v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo a aby přitom vycházely z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Tyto nároky jsou nároky do té míry mimořádnými, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků i jejich právních zástupců týče. Namístě je shora popsaná interpretace vycházející z hodnotových a principiálních hledisek současného ústavního státu, kterým musí být všechny právní předpisy poměřovány.
V. Závěr
61. Určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány třetí říše v letech 1938-1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky.
62. Ústavní soud tedy uzavírá, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení zjištění absentuje určitá část skutkových skutečností, které vyšly v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud je účastník řízení, a to třeba jen nepřímo, namítal, leč obecný soud je náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v jeho důsledku i k porušení základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k porušení práva dědit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
63. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.