41. Uvedl-li městský soud, že znalecký posudek ČVUT vycházel toliko ze selektivně poskytnuté dokumentace ze strany stěžovatele (str. 5 napadeného usnesení), není zřejmé, jak se toto konstatování projevilo v hodnocení posudku. Městský soud jej považoval za formálně správný, jasný a úplný, pochyboval nicméně o jeho objektivnosti. Přesto z něj soud vyšel při hodnocení toho, zda k vychýlení kovové konstrukce došlo v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele. Z napadeného rozhodnutí tak nelze zjistit, zda a v jaké míře je možné se spolehnout na vypovídací hodnotu tohoto posudku (ta je soudem zpochybněna, ale zároveň soud z posudku vychází). Stejně tak z rozhodnutí nelze zjistit, zda selektivně poskytnuté podklady mohou podle názoru soudu mít vliv na závěr posudku, podle něhož je posudek znalce Strause nedostatečný a nepřekontrolovatelný pro zásadní vady (původní posudek znalecký ústav ČVUT k dispozici měl).
42. Ve vztahu k odborné úrovni znalce Strause stěžovatel předložil též informace o výtkách odborné veřejnosti vůči tomuto znalci (č. l. 897-899, 917). Jakkoliv lze městskému soudu přisvědčit v tom, že obecné výtky této povahy nemají potenciál přivodit jiné rozhodnutí o vině či trestu, z odůvodnění jeho rozhodnutí však již neplyne, proč nemají tyto výtky vypovídající hodnotu ve spojení s ostatními důkazy v projednávané věci. Stěžovatel totiž předložil důkazy o nedostatečné kvalitě znalecké činnosti znalce Strause v konkrétní (projednávané) věci a zároveň předložil i důkazy o tom, že vůči činnosti tohoto znalce jsou odborné výhrady vznášeny obecně [stěžovatel městský soud ostatně odkázal i na výhrady Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)]. Z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, proč by tyto důkazy ve vzájemné souvislosti a v souvislosti s dále uvedenými skutečnostmi a důkazy nemohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele. Ústavní soud znovu připomíná, že znalecký posudek znalce Strause byl v původním řízení zásadní pro určení mechanismu zranění poškozeného a tím i pro zjištění skutkového stavu. Zároveň soud připomíná, že riziko možných omylů a chyb ve vědeckém poznání se zvyšuje v situaci, kdy v odborné znalecké komunitě neexistuje možnost vzájemné kontrolovatelnosti větším počtem erudovaných odborníků. Za takového stavu musí orgány činné v trestním řízení přistupovat k hodnocení znaleckých posudků obzvláště obezřetně (srov. právě nález sp. zn. III. ÚS 299/06). V odkazovaném rozhodnutí se Ústavní soud vymezil vůči pouhým apodiktickým tvrzením, že varianta skutkového děje je biomechanicky nepřijatelná, aniž by bylo fakty přesvědčivě zdůvodněno, z čeho tato nepřijatelnost má konkrétně vyplývat.
43. Stejně tak neobstojí tvrzení městského soudu, že výpověď svědkyně Sodomkové, novinářky, o tom, co jí řekl svědek Chmelík, autor kovové konstrukce, nemůže přivodit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Podle této výpovědi měl svědek Chmelík v rozhovoru se svědkyní Sodomkovou připustit, že ve vrchní části kovové konstrukce byl skutečně vložen kámen, který je zobrazen na fotografiích. Přitom městský soud svůj původní závěr o mechanismu poranění poškozeného založil kromě znaleckého posudku také na tvrzení svědka Chmelíka o tom, že kámen na sochu neumístil (str. 40 rozsudku). Z nyní napadeného rozhodnutí městského soudu tak není jasné, proč důkaz vypovídající o tom, že na soše kámen umístěn byl, nemůže odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu pro stěžovatele, které bylo založeno na východisku, že kámen na stěžovatele spadnout nemohl a že na soše možná vůbec nebyl. V této souvislosti také není možné opomenout, že rozdíly v tvrzení svědka Chmelíka v původním řízení vůči soudu a následně vůči svědkyni Sodomkové (jejíž výpověď městský soud považoval v řízení o obnově za věrohodnou) mohou být způsobeny změnou vnějších podmínek (trestní řízení zabývající se mimo jiné i mechanismem smrtelného poranění poškozeného a reportáž probíhající s odstupem od trestního řízení) a z toho plynoucí změny motivace svědka. Svědek byl totiž autorem sochy, z níž měl spadnout kámen na poškozeného, i přes poučení podle § 101 odst. 1 trestního řádu mohl mít zájem na závěru, že kámen poškozeného nezranil.
44. Ústavní soud nad rámec již uvedeného neshledal důvod, proč se podrobně vyjadřovat k dalším důkazům, které stěžovatel v řízení o obnově navrhl (popsány zejména na str. 8 a 9 usnesení městského soudu). Městskému soudu tak lze stručně přisvědčit, že obecné informace o výši trestů uložených v jiných právních věcech či informace o kárně významných pochybeních předsedkyně senátu, který v původní věci stěžovatele rozhodoval, nejsou skutečnostmi, které by měly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci stěžovatele. Námitky založené na nekvalitní práci jednotlivých soudů či celého soudního senátu mohly být uplatněny cestou řádných opravných prostředků, obnova řízení k tomu neslouží.
45. Z hlediska předpokladů pro obnovu řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu je však možné uvést, že znalecký posudek ČVUT je novým důkazem, který zpochybňuje správnost závěrů původního znaleckého posudku. Toto zpochybnění je třeba vnímat nejen z hlediska vlastní argumentace a závěrů tohoto posudku, ale též v souvislosti s obecnými výhradami vůči odborné úrovni práce původního znalce. Tento posudek vypovídá o možném mechanismu poranění poškozeného a o zpochybnění skutkového stavu zjištěného v původním řízení, směřuje tedy ke zjištění nové skutečnosti (ve smyslu změněné skutečnosti, která byla v původním řízení zjištěna se zcela jiným výsledkem). Novými důkazy jsou též výslechy svědka Makovce o podobě kovové sochy a svědkyně Sodomkové o umístění kamene na vrchol kovové sochy. I tyto důkazy vypovídají o nesprávném zjištění skutkového stavu v původním řízení, kde existence kamene nebyla prokázána, taktéž tedy směřují ke zjištění nové skutečnosti.
46. Uvedené důkazy tedy samy o sobě vypovídají o tom, že na vrcholu kovové sochy mohl být umístěn kámen a že není vyloučeno, že tato socha (či kámen na ní umístěný) spadla na poškozeného. Uvedené důkazy je třeba hodnotit také ve spojitosti se skutečnostmi a důkazy známými již dříve. Mezi ně patří především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle něhož podstatná poranění hlavy poškozeného mohla být způsobena padajícím kamenem, což je pro tato zranění dobré vysvětlení. Tento posudek vypovídá o možném mechanismu zranění poškozeného. Dále mezi tyto důkazy patří výpovědi svědků ve vztahu k údajnému pádu kamene či jiného předmětu na hlavu poškozeného (o tom vypověděl svědek Príbelský v přípravném řízení a svědek Hofmann v hlavním líčení) a ve vztahu k bití a kopání ze strany stěžovatele vůči ležícímu poškozenému. Žádný ze svědků totiž nevypověděl, že by stěžovatel bil poškozenému hlavou o patu kovového sloupu. To platí dokonce i pro svědky Príbelského a Vlasáka, kteří jinak o násilí ze strany stěžovatele vůči ležícímu poškozenému vypovídali a o jejichž výpověď městský soud opřel své původní zjištění mechanismu poranění poškozeného. Mezi další důkazy patří datované fotografie kovové sochy s kamenem na jejím vrcholu, které stěžovatel předložil v odvolacím řízení a v řízení o obnově.
V. Závěr
47. Není úkolem Ústavního soudu, aby městskému soudu určoval, jak má uvedené důkazy hodnotit, tedy zda by uvedené nové důkazy směřující k prokázání nových skutečností mohly vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele. Z rozhodnutí napadených ústavní stížností však zatím neplyne, proč by tyto novoty k jinému rozhodnutí v trestní věci stěžovatele vést nemohly. Pokud by totiž byla prokázána skutková verze stěžovatele, tedy pád kovové sochy či kamene jako mechanismus smrtelného zranění poškozeného, původní řízení neposkytuje oporu pro závěr o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 222 odst. 1 a 3 trestního zákona. Mohlo by tedy dojít k jinému rozhodnutí o vině (podle rozsahu zranění poškozeného, jež lze stěžovateli klást za vinu), tak případně o trestu (např. ve vztahu ke způsobu spáchání činu).
48. S ohledem na výše uvedené důvody dospěl Ústavní soud k závěru, že v projednávané věci nebyla úprava obnovy řízení uplatněna v souladu s požadavky plynoucími z ústavního pořádku. V důsledku toho bylo usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 84/2014 ze dne 16. října 2014 a usnesením Městského soudu v Praze č. j. 47 T 4/2009-1096 ze dne 25. dubna 2014 porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost důvodnou a napadená rozhodnutí zrušil dle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
49. Městský soud v dalším řízení musí podrobněji vyložit, proč není dán předpoklad jiného rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele s ohledem na vypovídací hodnotu zejména výše uvedených důkazů a skutečností (a to jak těch nových samostatně, tak ve spojení s těmi dříve známými). Je přitom vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), nemůže tak mimo jiné vycházet z toho, že otázka pádu kovové konstrukce či kamene na konstrukci umístěného, případně samotná existence tohoto kamene byla již v původním řízení vyřešena a není novotou ve smyslu § 278 trestního řádu. Stejně tak nemůže vycházet z toho, že v původním řízení bylo konečným způsobem vyřešeno samotné vychýlení kovové konstrukce z rovnovážné polohy a zavinění stěžovatele ve vztahu k pádu této konstrukce. Pokud výsledky nového řízení o obnově nebudou poskytovat dostatečný podklad pro závěr, že uvedené novoty by nemohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele, městský soud musí obnovu řízení povolit (§ 278 odst. 1 trestního řádu nedává soudu prostor k volnému uvážení, pokud jsou podmínky pro obnovu splněny).
50. S ohledem na skutečnost, že po zrušení rozhodnutí městského soudu bude řízení o obnově pokračovat a jeho strany budou potřebovat prostor na opětovné seznámení s věcí, odpadl podle názoru Ústavního soudu důvod, pro který městský soud zamítl provedení důkazů navržených v průběhu řízení o obnově (č. l. 1071). Z toho důvodu se Ústavní soud nezabýval tvrzením městského soudu, že návrhy nových důkazů musí být koncentrovány do samotného návrhu na povolení obnovy řízení, aby státní zastupitelství mělo možnost se na věc řádně připravit (str. 9 usnesení městského soudu).