37. Ústavní soud zde připomíná svou judikaturu týkající se oprávnění soudu vyššího stupně dávat soudu nižšího stupně závazné pokyny [nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153), nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31)]. Soud vyššího stupně může vyslovit právní názor, který je pro nižší soud závazný, avšak nesmí jej zavazovat k určitému hodnocení důkazů, včetně věrohodnosti svědka, a to obzvláště v případě, kdy dotčeného svědka ani osobně nevyslechl (srov. zásady přímosti a bezprostřednosti v trestním řízení). V posuzovaném případě tak městský soud mohl obvodní soud upozornit, že definitivní hodnocení věrohodnosti svědků lze učinit až po jejich vyslechnutí v hlavním líčení, ovšem již nebyl oprávněn - pokud je sám nevyslechl - implicitně vyvozovat pravdivost jejich výpovědí, respektive sám hodnotit jejich věrohodnost. Pokud tak učinil, došlo rovněž k porušení principů spravedlivého procesu v trestním řízení.
38. Ústavní soud dále konstatuje, že i pokud by bylo odhlédnuto od pochybení obecných soudů při posouzení věrohodnosti stěžejních svědeckých výpovědí, jejich postup v řízení celkově nesvědčí o náležitém respektu k principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásadě in dubio pro reo, která umožňuje odsoudit obviněného jen v případě dosažení praktické jistoty o jeho vině. Neboli, z napadených rozhodnutí obecných soudů přesvědčivě nevyplývá, že by vina stěžovatele byla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, tedy s tím nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat. Ústavní soud opakuje, že ani vysoký stupeň podezření sám o sobě nemůže být zákonným podkladem pro odsuzující výrok.
39. Pokud jde o závěr obecných soudů o tom, že tvrzení stěžovatele ohledně odcizení jeho diktafonu a manipulace s jeho mobilními telefony ze strany revizora či revizorů je nepochybně nepravdivé, ten byl opřen zejména o svědecké výpovědi, jak uvedeno výše. Ovšem tyto výpovědi, zejména výpovědi zúčastněných policistů, dopodrobna nepopisují klíčové okolnosti nalezení stěžovatele v křoví, při němž právě - podle verze uváděné stěžovatelem - mělo dojít k odcizení jeho diktafonu a manipulaci s jeho mobilními telefony ze strany revizora či revizorů. Navíc obvodní soud sám na jiném místě, a to když se zabýval stěžovatelovým tvrzením o jeho napadení ze strany revizora při incidentu, učinil na základě výpovědí slyšených policistů závěr, že tím, kdo stěžovatele při incidentu v křoví našel, byl právě revizor a nelze vyloučit určitý jeho fyzický kontakt se stěžovatelem do příchodu policistů (což sice obé dotčený revizor ve své výpovědi popíral, avšak podle obvodního soudu "nemusel v této souvislosti hovořit úplnou pravdu" - s. 18 rozsudku obvodního soudu). S ohledem na právě uvedené tak závěr soudů o tom, že mimo jakoukoli rozumnou pochybnost bylo prokázáno, že stěžovatel při incidentu u sebe neměl diktafon a revizor mu jej neodcizil, nepůsobí přesvědčivě a není zřejmé, proč při posouzení stěžovatelova tvrzení o napadení revizorem byla uplatněna zásada in dubio pro reo a při posouzení jeho tvrzení o odcizení diktafonu nikoli. Ústavní soud připomíná, že princip presumpce neviny zapovídá, aby v případě dvou či více možných výkladů provedených důkazů bylo učiněno zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného.
40. Městský soud jako soud odvolací dále v souvislosti se závěrem o vině stěžovatele, respektive o nepravdivosti jeho tvrzení uvedených v trestním oznámení, poukazoval též na jeho trestní minulost, zahrnující i trestnou činnost vůči revizorům a dalším cestujícím. Takový poukaz Ústavní soud považuje za zcela nepřípadný, ba zpochybňující nestrannost a nezaujatost soudu vůči stěžovateli. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy v trestním řízení nemohou vyvozovat skutkové závěry ze skutečností souvisejících s povahovými či osobnostními rysy obviněného, které pro posouzení určité skutkové otázky nemají žádný význam. Okruh důkazů, jejichž prostřednictvím soud dokazuje konkrétní skutek spáchaný v daném čase a na daném místě, nemůže uzavírat poukaz na předchozí trestnou činnost obviněného; takový postup značí zaujatost vůči osobě obviněného, a porušuje tím jeho právo na nestranný soud. Prokázanou minulou trestnou činnost jistě nelze pokládat za důkaz spáchání nového trestného činu (nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015, body 57 a 60).
41. Konečně obvodní soud svůj závěr o nepravdivosti stěžovatelových tvrzení uvedených v trestním oznámení odůvodnil též poukazem na jejich "neuvěřitelnost". V tomto ohledu obvodní soud nejprve zpochybnil, z jakého důvodu - v souladu s verzí stěžovatele - by se revizor či revizoři vůbec pokoušeli napadat stěžovatele a zmocňovat se jeho diktafonu a mobilních telefonů, a to tím spíše, když by předem nemohli předpokládat reakci policistů na takové jednání. Dále pak obvodní soud konstatoval, že revizoři ani neměli důvod si myslet, že stěžovatel událost nahrává na mobilech, neboť s ním byli v kontaktu hned po jeho nastoupení do tramvaje, pročež stěžovatel neměl fakticky čas si nepozorovaně spustit nahrávání na mobilech. Podle Ústavního soudu taková argumentace vychází ze spekulativních domněnek obvodního soudu, na nichž ovšem rovněž nelze, a to ani podpůrně, postavit závěr o vině obviněného.
42. Zejména však Ústavní soud nemohl přehlédnout, že poukaz na neuvěřitelnost představuje v zásadě jediný důvod, o nějž obvodní soud opřel svůj závěr o nepravdivosti stěžovatelova tvrzení o tom, že po incidentu postrádá obálku s penězi (k výhradám k posouzení tohoto tvrzení jako obvinění viz dále). Při posuzování (ne)pravdivosti tohoto tvrzení obvodní soud nepoukázal na žádnou svědeckou výpověď, z níž by vyplývala nepravdivost tvrzení, ani jiný důkaz vyjma výpovědi stěžovatele, která jej zkrátka nepřesvědčila o tom, že by stěžovatel měl dotčenou obálku s tvrzenou částkou při incidentu u sebe. Ústavní soud musí zdůraznit, že odsouzení za trestný čin křivého obvinění vyžaduje, aby byla prokázána - a to mimo jakoukoli rozumnou pochybnost - nepravdivost tvrzení obviněného, že se jiný dopustil jednání představujícího trestný čin; nestačí tedy přesvědčení soudu o neuvěřitelnosti či nepravděpodobnosti posuzované informace tvrzené obviněným. Závěr o vině obviněného trestným činem křivého obvinění proto zásadě nelze opřít o jediný důkaz výpovědí samotného obviněného, ledaže by se tento k činu doznal. Důkazní břemeno přitom samozřejmě leží na státu; obviněný proto není povinen přesvědčovat soud o pravdivosti, či alespoň domnělé pravdivosti, svého tvrzení. V nyní posuzovaném případě navíc, na rozdíl od obvodního soudu, Ústavnímu soudu ani nezní "vskutku neuvěřitelně" či vyloučeně sama o sobě verze stěžovatele, že obálku s částkou 10 000 Kč, kterou nesporně vyhrál ve fotografické soutěži, nosil po dobu cca jednoho měsíce u sebe a neschovával doma a že tyto peníze nevyužil na placení jízdného a vůbec z nich nic neutratil, ale celou částku opatroval nedotčenou třeba s vidinou její "lepší budoucí investice", jak se stěžovatel vyjádřil ve svém odvolání k městskému soudu (č. l. 742 spisu obvodního soudu). Nehledě na to však, jak vyplývá ze shora uvedeného, uvěřitelnost či neuvěřitelnost tvrzení stěžovatele není pro posouzení jeho viny rozhodující; odsouzení za trestný čin křivého obvinění vyžaduje prokázání objektivní nepravdivosti dotčeného tvrzení.
43. I to je ovšem nakonec v posuzovaném případě bezpředmětné, neboť stěžovatelovo tvrzení, že po incidentu s revizory a policisty postrádá obálku s částkou 10 000 Kč, vůbec nepředstavuje obvinění jiného z trestného činu, jak ostatně dovodil i obvodní soud ve svém původním rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Podstatou trestného činu křivého obvinění je uvedení nepravdivé informace, že určitá konkrétní osoba se dopustila jednání představujícího trestný čin. Ovšem z formulace, že stěžovatel obálku s penězi po incidentu "postrádá", kterážto formulace odpovídá obsahu stěžovatelova trestního oznámení (v něm stěžovatel uvedl, že obálku určitě měl u sebe při odchodu z práce a po incidentu si všiml, že ji u sebe již nemá), vůbec nelze dovodit, že by stěžovatel nepochybně oznamoval, že došlo k trestnému činu (zřejmě krádeži); a to například na rozdíl od jeho tvrzení o "odcizení" diktafonu za použití násilí (vykroucení z ruky). Naopak na základě stěžovatelova vyjádření nebylo lze vyloučit kupříkladu možnost - vedle možnosti, že mu peníze vskutku byly odcizeny revizory či policisty - že obálku při incidentu zkrátka někde vytratil, že mu někde vypadla. Skutková věta výroku rozsudku obvodního soudu, jakož ani jeho odůvodnění tedy v této části vůbec nesvědčí o naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění. Stěžovatel tudíž byl odsouzen za jednání, které podle zákona není trestným činem, čímž došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege obsažené v čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.
44. Lze tak uzavřít, že v řízení před obvodním soudem jako soudem nalézacím došlo k odsouzení stěžovatele, o němž vznikají důvodné pochybnosti. Stěžovatel byl zčásti odsouzen za jednání, které není trestným činem. Jeho vina celkově byla shledána z podstatné části na základě svědeckých výpovědí, jejichž věrohodnost však v zásadě vůbec nebyla zkoumána, a to přestože se jednalo o svědky objektivně nikoli nezaujaté na výsledku řízení. Krom toho ani při hodnocení důkazů, svědeckých výpovědí i jiných, a vyvozování skutkových a následně i právních závěrů nebyla respektována zásada in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny. Ústavní soud připomíná, že v situaci "tvrzení proti tvrzení" jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.
45. Zmíněná pochybení obvodního soudu pak nenapravil ani městský soud, který ani v návaznosti na relevantní odvolací námitky stěžovatele neshledal důvod k zásahu do zjištění a závěrů obvodního soudu a naopak ještě při potvrzení závěru o vině stěžovatele protiústavním způsobem poukázal na jeho trestní minulost (viz bod 40 výše). Městský soud se v napadeném rozhodnutí k námitkám stěžovatele vyjádřil jen velmi stručně a povšechně, na hraně práva stěžovatele na odvolání v trestních věcech, na některé odvolací námitky dokonce vůbec nereagoval, stejně jako na návrh stěžovatele na doplnění dokazování znaleckým posudkem k osobě revizora. Městský soud tak svým postupem toliko pokračoval v porušování základních práv stěžovatele.
46. Na pochybení obvodního a městského soudu pak náležitým způsobem nereagoval ani Nejvyšší soud, který stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nemalou částí dovolacích námitek se odmítl blíže zabývat s tím, že nespadají pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod [dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu]. Mezi jinými tak Nejvyšší soud za relevantní nepovažoval námitku porušení principu presumpce neviny, respektive zásady in dubio pro reo v předcházejícím řízení. Nejvyšší soud uvedl, že taková námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění či způsobu hodnocení provedených důkazů, má tedy procesní charakter, pročež není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod.
47. Ústavní soud v této souvislosti připomíná závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), v němž bylo zdůrazněno, že i pro Nejvyšší soud jsou závaznými kompetenčními normami čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky, zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces či i například principu presumpce neviny, zaručeného čl. 40 odst. 2 Listiny, a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Pokud tedy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces - či i jiných ústavně zaručených procesních principů a zásad trestního řízení - v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265g odst. 1 písm. g) trestního řádu], popřípadě jiný z dovolacích důvodů, je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tedy nemůže a priori vyloučit svůj přezkum rozhodnutí odvolacího soudu při uplatnění námitky porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo v předcházejících fázích řízení a v případě shledání důvodnosti této námitky je povinen zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. I v nyní posuzovaném případě tak byl povinen zasáhnout, a to jak pro vady dokazování a porušení presumpce neviny v řízení před obvodním a městským soudem, tak i pro vady jejich právního posouzení (odsouzení stěžovatele zčásti za čin, který není trestným).
IV. Závěr
48. Ústavní soud tedy shledal, že napadenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zásady nullum crimen sine lege a presumpce neviny zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil v souladu s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
49. Na obecných soudech nyní bude, aby se znovu zabývaly podanou obžalobou. Obecné soudy předně budou muset důkladně hodnotit věrohodnost klíčových svědeckých výpovědí dotčených policistů a revizora, a to i při zohlednění objektivní pochybnosti o jejich nezaujatosti na výsledku řízení. Při uvážení všech v řízení provedených důkazů pak budou muset pečlivě posoudit, zda vůbec bylo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, a tedy v souladu s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo, prokázáno, že se stal skutek, z něhož je stěžovatel obžalován (případně v jakém rozsahu), tedy zejména, zda byla prokázána nepravdivost tvrzení stěžovatele uvedených v jeho trestním oznámení a zda případně tato prokazatelně nepravdivá tvrzení představují úmyslné lživé obvinění jiného z trestného činu (a to nehledě na skutečnost, že na podkladě stěžovatelova trestního oznámení orgány činné v trestním řízení skutečně začaly prověřovat jednání dotčených policistů i revizorů s podezřením na spáchání trestného činu, neboť stěžovatelovo trestní oznámení bylo obsáhlejší, zejména obsahovalo závažnou informaci o fyzickém napadení stěžovatele revizorem za přihlížení policistů, kteréžto tvrzení ovšem již v ústavní stížností napadených rozhodnutích obecných soudů bylo z popisu skutku stěžovatele vypuštěno s tím, že nebylo prokázáno, že by šlo o tvrzení se zcela nepravdivým jádrem).
50. Ústavní soud přitom na tomto místě připomíná některé závěry vyslovené v judikatuře ve vztahu k trestnému činu křivého obvinění. Předně je třeba zdůraznit, že dostatečným důkazem o tom, že došlo ke křivému obvinění a že toto bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného, není sama o sobě skutečnost, že se orgánům činným v trestním řízení nepodaří prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobu za pachatele označen [nález sp. zn. IV. ÚS 485/01 ze dne 7. 3. 2002 (N 26/25 SbNU 205)]. Při posuzování viny obviněného z trestného činu křivého obvinění se tedy nestačí zabývat otázkou, zda křivě obviněná osoba skutečně spáchala trestný čin, případně za něj byla stíhána nebo odsouzena, ale zda lze prokázat, že obviněný z hlediska subjektivní stránky trestného činu chtěl nebo si byl vědom, že obviňuje jinou osobu nepravdivě, a byl s tím srozuměn a současně chtěl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že v důsledku jeho obvinění bude tato osoba trestně stíhána (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1010/2008 ze dne 25. 9. 2008, rozsudek vojenského senátu Nejvyššího soudu ČSFR sp. zn. Tzv 28/90 ze dne 6. 11. 1990, č. 63/1991 Sb. rozh. tr.). Lživé obvinění se tedy musí týkat jen trestného činu, nikoliv například přestupku. Jestliže někdo jiného lživě obviní z jednání, které nezakládá zákonné znaky některého trestného činu podle zvláštní části trestního zákoníku, nedopustí se trestného činu křivého obvinění. V neposlední řadě se ze strany obviněného musí jednat opravdu o učinění obvinění, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby; naopak vyslovení pouhého podezření, že došlo ke spáchání trestného činu (konkrétní osobou), nelze považovat za vědomě lživé, a tedy křivé obvinění (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 605/2015 ze dne 29. 9. 2015, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1010/2008 ze dne 25. 9. 2008, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 40/65 ze dne 15. 7. 1965, č. 44/1965 Sb. rozh. tr.).
51. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení dle § 83 zákona o Ústavním soudu. Pravidlem v řízení před Ústavním soudem je úhrada vlastních nákladů řízení účastníky a vedlejšími účastníky řízení. Z tohoto pravidla existují výjimky dle § 62 odst. 4 a § 83 zákona o Ústavním soudu. Tato ustanovení však nelze - coby výjimky z obecného pravidla - vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 762/10 ze dne 22. 7. 2010 (N 148/58 SbNU 257) a usnesení sp. zn. II. ÚS 143/04 ze dne 5. 5. 2004 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Takovým mimořádným případem ovšem podle názoru Ústavního soudu stěžovatelův případ není. Stěžovatel sice Ústavnímu soudu zaslal potvrzení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech, v němž uvedl, že nemá žádný stálý příjem ani nevlastní žádný majetek větší ceny; nicméně lze poukázat jednak na skutečnost, že stěžovatel byl týmž právním zástupcem zastoupen i v řízení o dovolání, v němž si ovšem nežádal o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, a jednak na skutečnost, že usnesením obvodního soudu ze dne 14. 9. 2015 mu byla uložena povinnost zaplatit částku ve výši přes 80 000 Kč představující náhradu nákladů nutné obhajoby vyplacených jeho obhájkyni, přičemž proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel nebránil stížností. Ústavní soud tedy uzavírá, že není přesvědčen, že by stěžovatelovy osobní a majetkové poměry byly tak mimořádné, aby odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů zastoupení stěžovatele před Ústavním soudem ve smyslu § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.