53. Ústavní soud opakovaně upozorňuje na skutečnost, že právo na právní pomoc není na podústavní úrovni dosud uspokojivě provedeno [nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016 (N 139/82 SbNU 229), bod 29; nález sp. zn. I. ÚS 848/16 ze dne 13. 9. 2016 (N 174/82 SbNU 693), bod 21]. Tato skutečnost se ještě palčivěji projevuje v oblasti správního práva, neboť správní řád právo na právní pomoc neobsahuje a neprovádí vůbec. Tyto nedostatky na úrovni podústavního práva však nemohou způsobit negaci ústavně zaručeného práva na právní pomoc. Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl, námitka nedostatku výslovné právní úpravy jako důvod pro odmítnutí práva na právní pomoc odpovídá čistě pozitivistickému nazírání na právo, které nekoresponduje s požadavkem právního státu [nález sp. zn. II. ÚS 98/95 ze dne 5. 6. 1996 (N 42/5 SbNU 359)]. Z požadavku, aby ústavně zaručené právo na právní pomoc bylo naopak v praxi účinné, je nutno za této situace dovodit povinnost všech orgánů veřejné moci vykládat instituty podústavního práva při zohlednění základního práva na právní pomoc a způsobem, který toto právo respektuje a podporuje, a nikoliv tak, že jej v důsledku popírá (srovnej nález sp. zn. I. ÚS 848/16 ze dne 13. 9. 2016, kde Ústavní soud rovněž akcentuje nutnost ústavně konformního výkladu ve prospěch v praxi účinného práva na právní pomoc).
54. Ústavní soud také zdůrazňuje zvláštní postavení osob, jako je stěžovatel, které se nacházejí v zařízení pro zajištění cizinců, a tudíž jsou zbaveny osobní svobody. Reálné možnosti osob zbavených svobody zvolit si právního zástupce, poradit se s ním, a zajistit si tak efektivně právní pomoc jsou ve srovnání s osobami na svobodě podstatným způsobem omezeny. Ústavní soud již v kontextu trestního řízení opakovaně judikoval, že právě osoby zbavené osobní svobody a navíc cizinci, kteří neovládají český jazyk, jsou zranitelné osoby, u nichž právo na právní pomoc získává zvláštní a ještě podstatnější význam [nález sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015 (N 59/76 SbNU 795)]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 469/16 ze dne 22. 3. 2016 (N 49/80 SbNU 605) Ústavní soud zdůraznil, že k naplnění ústavně zaručeného práva na právní pomoc nepostačuje pouze formální přístup k právní pomoci. To platí tím spíše u osoby zbavené osobní svobody a znevýhodněné neznalostí českého jazyka a původem z jiné země (bod 17). V trestních věcech platí, že soudy musí ověřit, zda obviněný měl v době, kdy byl nějakým způsobem omezen na svobodě (zadržení, vazba), možnost přístupu k obhájci a zda jeho volba vzdát se práva na pomoc obhájce může být považována za svobodnou a dobrovolnou (nález sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015 s odkazy na judikaturu ESLP).
55. Ústavní soud se domnívá, že právě uvedené principy ze své judikatury týkající se práva na právní pomoc osobám v trestním řízení, které jsou zbaveny osobní svobody, je možno analogicky vztáhnout na situaci zajištěných cizinců. Obě skupiny osob jsou zbaveny osobní svobody a újma, která cizinci může vyhoštěním hrozit, je srovnatelná či ještě vyšší než újma hrozící osobě obviněné v trestním řízení. Mezi správním vyhoštěním a vyhoštěním, které cizinci hrozí jako trest v trestním řízení, není praktický rozdíl. Navíc pokud cizinec uprchl ze země z důvodu, že mu tam hrozí smrt či mučení nebo jiný druh špatného zacházení, tak újma, kterou může při vyhoštění do takové země utrpět, je větší než újma, která hrozí obviněným v rámci trestního řízení.
56. Lze shrnout, že osoby v postavení stěžovatele, které jsou zbaveny osobní svobody, jsou v neznámém prostředí, neznají jazyk, neorientují se v právním systému daného státu a hrozí jim závažná újma při návratu, mají zvláštní potřebu účinné právní pomoci. Pouze s pomocí kvalifikované právní pomoci bude zajištěno, že dotčené osoby plně chápou význam a důsledky všech právních řízení, která se s nimi vedou, a všech právních možností, které se jim nabízejí. Jak podotýká veřejná ochránkyně práv ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, zdá se, že mnoho cizinců plně nechápe dopady správního vyhoštění, nechápe, že mohou být transportováni do své země původu, aniž by měli možnost požádat o azyl v jiné členské zemi EU.
57. Toto neporozumění patrně nastalo i v případě stěžovatele, který od prvního kontaktu s českými orgány zmiňoval, že jeho úmyslem je požádat o azyl, avšak s ohledem především na své rodinné vazby až ve Švédsku. Zároveň policie při výslechu stěžovatele dne 30. 9. 2015 i 13. 10. 2015 stěžovateli kladla otázky týkající se primárně jeho vazeb na Českou republiku. Je tedy možné, že stěžovatel se domníval, že mu hrozí vyhoštění pouze z České republiky, a nikoliv z Evropské unie. Je však skutečností, že evropské právo neumožňuje vybrat si členskou zemi EU, kde cizinec může požádat o azyl. Na druhou stranu ale nelze pominout, že přání stěžovatele požádat o azyl až ve Švédsku není iracionální a lze jej pochopit, a to nejen z důvodu jeho rodinných vazeb. Pokud neexistuje jednotný evropský azylový systém a i přes harmonizační snahy je řízení o mezinárodní ochraně a v konečném důsledku i rozhodnutí o mezinárodní ochraně v pravomoci jednotlivých členských států, je pochopitelné, že žadatelé o mezinárodní ochranu budou preferovat určité země, kde o azyl chtějí požádat. Jedním z faktorů může být i úspěšnost žádostí, která se mezi jednotlivými zeměmi často podstatně liší. Například v roce 2015 Česká republika odmítla v první instanci 65 % žádostí o mezinárodní ochranu, oproti tomu Švédsko pouze 28 % (viz Eurostat, Asylum Statistics, http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/Asylum_statistics).
58. Lze doplnit, že otázka dostupné právní pomoci pro cizince je zakotvena ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Její ustanovení čl. 13 odst. 1 stanoví, že "dotčený státní příslušník třetí země musí mít možnost využít účinný prostředek právní nápravy ve formě odvolání proti rozhodnutí týkajícímu se navrácení". Podle odstavce 3 tohoto článku poté "dotčený státní příslušník třetí země musí mít možnost získat právní poradenství, právní zastoupení a v případě potřeby jazykovou pomoc".
59. Povinnost státu zajistit právní pomoc cizincům obsahují i některé mezinárodní dokumenty povahy soft-law. Například rozhodnutí Výboru ministrů Rady Evropy Dvacet pokynů pro nucené navrácení ze dne 4. 5. 2005 stanoví, že opravný prostředek proti rozhodnutí o vyhoštění musí nabízet požadované procesní záruky a musí mít mimo jiné následující charakteristiky: lhůty pro využití opravného prostředku nesmí být nepřiměřeně krátké; a opravný prostředek musí být dostupný, což znamená zejména to, že pokud ten, kdo se má rozhodnutí o vyhoštění podřídit, nemá dostatečné prostředky, aby si uhradil nezbytnou právní pomoc, měla by mu/jí být poskytnuta zdarma, v souladu s příslušnými vnitrostátními pravidly o právní pomoci.
60. Otázkou dostupné právní pomoci osobám zajištěným v ZZC se zabýval i Nejvyšší správní soud, a to konkrétně i v kontextu zmeškání lhůty pro podání odvolání proti správnímu vyhoštění. V rozsudku ze dne 30. 6. 2015 č. j. 4 Azs 122/2015-23 uvedl, že absence právního poradenství v kombinaci s neznalostí českého jazyka, nedostatkem právní erudice a pobytem v přijímacím středisku je důvodem k prominutí zmeškání úkonu podle § 41 odst. 4 správního řádu při opožděném podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud v odůvodnění uvedl, že cizinecký zákon trpí legislativním nedostatkem, neboť v něm není zakotvena obecná povinnost příslušného státního orgánu zajistit cizincům právní poradenství či právní pomoc tak, aby neutrpěli žádnou újmu: "Tento legislativní nedostatek je evidentní zejména v případech zajištěných cizinců či cizinců nacházejících se v přijímacím či pobytovém středisku, jimž bylo doručeno rozhodnutí vydané v řízení podle zákona o pobytu cizinců a kteří mají velmi krátkou lhůtu na sepsání a podání odvolání či žaloby ke správnímu soudu proti takovému rozhodnutí" (obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 29. 7. 2016 č. j. 4 Azs 151/2016-21).
61. Ústavní soud z výše uvedeného dovozuje, že součástí práva na účinný opravný prostředek, které se aplikuje v případě vznesení hájitelného tvrzení, že existují závažné důvody domnívat se, že vyhošťovaná osoba bude v cílové zemi vystavena reálnému nebezpečí zabití, mučení či jiného špatného zacházení, je efektivní přístup k právní pomoci. Tou zásadní pojistkou, která je nutná pro to, aby i přes krátkou pětidenní lhůtu byla možnost podat odvolání proti správnímu vyhoštění účinným opravným prostředkem před vyhoštěním ve smyslu čl. 13 Úmluvy, je poskytnutí kvalifikované právní pomoci dotčené osobě, která jí umožní plně pochopit důsledky zmeškání této lhůty.
62. Je tedy povinností státu v případě vedení řízení o správním vyhoštění cizince, který je zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a u něhož je nebezpečí porušení čl. 2 či 3 Úmluvy v cílové zemi hájitelné, zajistit cizinci účinný přístup k právní pomoci. Stát musí zajistit, že cizinec, který dosud není právně zastoupen, se v průběhu odvolací lhůty proti rozhodnutí o svém správním vyhoštění osobně setká s osobou schopnou podat kvalifikovanou právní pomoc v otázkách mezinárodní ochrany a cizineckého práva. Těmito osobami jsou ve smyslu § 35 soudního řádu správního advokáti a právníci nevládních organizací, k jejichž činnostem, uvedeným ve stanovách, patří poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům. Pokud si zajištěný cizinec sám právní pomoc neobstaral ani stát mu právní pomoc nezajistil, není možno rozhodnutí o správním vyhoštění vykonat, neboť by tak došlo k porušení čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 2 či 3 Úmluvy. Přitom nepostačuje pouhý odkaz policie na to, že v předmětném zařízení pro zajištění cizinců obecně fungovaly neziskové organizace zaměřené na pomoc zajištěným cizincům, neboť z tohoto závěru ještě nevyplývá, zda v inkriminované době, kdy cizinec mohl proti prvostupňovému rozhodnutí podat řádně odvolání, měl skutečně zajištěn přístup k právní pomoci, na jejímž základě by mu byl vysvětlen správný procesní postup (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2016 č. j. 4 Azs 151/2016-21, bod 14).
63. Zároveň absence účinného přístupu k právní pomoci v době, kdy cizinec zajištěný v zařízení pro zajištění cizinců mohl podat odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění, je důvodem vyhovění žádosti o prominutí zmeškání lhůty podle § 41 správního řádu. Absence efektivního přístupu k právní pomoci je totiž závažným důvodem pro zmeškání lhůty, který nastal bez zavinění cizince. Povinností státu zajistit cizincům kvalifikovanou právní pomoc a případným prominutím zmeškáním lhůty při porušení tohoto závazku bude respektována i judikatura ESLP, která varuje před automatickým a mechanickým používáním krátkých lhůt, které nemusí zajišťovat dostatečnou ochranu před porušením zásady non-refoulement (viz např. rozsudek ve věci Jabari proti Turecku ze dne 11. 7. 2000, č. 40035/98, § 40; či I. M. proti Francii ze dne 2. 2. 2012, č. 9152/09, v kontextu krátkých lhůt pro možnost podat žádost o mezinárodní ochranu).
64. Pouze v tom případě, že cizinec i přes řádné poučení o vhodnosti právní pomoci poskytované v ZZC advokáty a nevládními organizacemi odmítá setkání s osobou kvalifikovanou podávat právní pomoc, příslušné orgány státu povinnost takové setkání zajistit nemají. Právo na právní pomoc je právem, a nikoliv povinností a cizinec se jej může vzdát. V takovém případě je však na státu, aby prokázal, že vzdání se tohoto práva bylo svobodné a informované.
65. Ústavní soud dodává, že zcela shodné závěry platí i pro sedmidenní lhůtu k podání žádosti o mezinárodní ochranu. Ani ta není účinným prostředkem nápravy proti reálnému nebezpečí porušení čl. 2 či 3 Úmluvy, pokud v jejím běhu nemá cizinec efektivně přístup ke kvalifikované právní pomoci. Přitom Ústavní soud neopomíjí, že sedmidenní lhůta pro podání žádosti o mezinárodní ochranu počíná běžet až od momentu, kdy je zajištěný cizinec poučen o možnosti požádat o mezinárodní ochranu a o tom, že má na provedení tohoto úkonu lhůtu sedm dní. Toto poučení obsahuje sdělení, že uplynutím sedmi dní právo požádat o mezinárodní ochranu zaniká. Nicméně toto písemné poučení, které je standardně používáno vůči všem cizincům zajištěným v ZZC a které obdržel i stěžovatel, explicitně zmiňuje mezinárodní ochranu na území České republiky. Cizinci tedy nijak nejsou poučeni o tom, že nepožádáním o mezinárodní ochranu v dané lhůtě fakticky zaniká jejich právo požádat o ochranu v celé EU, neboť mohou být vyhoštěni do své země původu. Poučení je naopak zavádějící v tom, že naznačuje, že toto právo zaniká jenom pro území České republiky. Pokud tedy konkrétní cizinec chce požádat o azyl v jiné členské zemi EU, tak lze pochopit, pokud bez kvalifikované právní pomoci tuto lhůtu nechá marně uplynout.
66. Ústavní soud je toho názoru, že toto standardně používané poučení nenaplňuje zcela zákonné požadavky. Podle § 3b odst. 1 zákona o azylu oprávnění cizince podat žádost o udělení mezinárodní ochrany zaniká uplynutím 7 dnů ode dne, kdy byl policií informován o možnosti požádat o udělení mezinárodní ochrany na území a důsledcích spojených s uplynutím této lhůty. Jak bylo však právě zmíněno, používané poučení nedostatečným, až zavádějícím způsobem cizince informuje o důsledcích uplynutí této lhůty. Poučení by mělo obsahovat informaci o tom, že evropské právo neumožňuje si libovolně vybrat členskou zemi, kde cizinec požádá o mezinárodní ochranu, a že v případě, že o ni nepožádá v České republice, kde se právě nachází, může být v důsledku vyhoštěn do své země původu. I s ohledem na to, že cizinci nejsou příslušnými státními orgány dostatečně poučeni o všech aspektech řízení o udělení mezinárodní ochrany, jak je výše uvedeno, je tedy právní pomoc pro pochopení situace a účinnou obranu dotčeného cizince nezbytná. V každém případě však, pokud cizinec v sedmidenní lhůtě neobdrží kvalifikovanou právní pomoc, jejímž prostřednictvím bude moci dohlédnout všechny důsledky uplynutí této lhůty (včetně například provázanosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, které by nebylo vykonatelné), nelze možnost požádat o mezinárodní ochranu v této krátké lhůtě považovat za účinný prostředek nápravy proti možnému vyhoštění.
67. V nyní posuzovaném případě je také podstatné, že v den doručení rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovateli sedmidenní lhůta pro požádání o mezinárodní ochranu již dávno uplynula. Proto v případě stěžovatele podání žádosti o mezinárodní ochranu nemohlo být účinným opravným prostředkem proti jeho vyhoštění, které bylo nařízeno napadeným rozhodnutím policie dne 4. 11. 2015.
C. Aplikace výše uvedených principů na případ stěžovatele
68. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel byl o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu v ZZC poučen dne 13. 10. 2015. Sedmidenní lhůta mu tedy uplynula 20. 10. 2015. Rozhodnutí o správním vyhoštění mu bylo doručeno dne 6. 11. 2015, a lhůta pro podání odvolání mu tedy uplynula dne 11. 11. 2015. Dne 16. 10. 2015 stěžovatel udělil plnou moc pro zastupování "ve všech právních věcech" advokátovi Mgr. Vratislavu Polkovi, se kterým se ten den, podle svého vyjádření v ústavní stížnosti, osobně sešel.
69. Na základě této skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel byl v době, kdy mu ještě neuplynula ani jedna ze dvou zmíněných lhůt, zastoupen advokátem, tedy kvalifikovanou osobou. Ode dne, kdy se stěžovatel s advokátem sešel a udělil mu plnou moc, mu ze lhůty pro podání žádosti o mezinárodní ochranu zbývaly ještě čtyři dny. Stěžovatel byl Mgr. Vratislavem Polkou zastoupen i v době, kdy mu běžela lhůta pro podání odvolání proti správnímu vyhoštění. Mgr. Vratislav Polka za stěžovatele dne 30. 10. 2015 podal správní žalobu proti zajištění a dne 25. 11. 2015 kasační stížnost. Zvolený advokát tedy nebyl pouze formálním zástupcem stěžovatele, ale fakticky konal a činil za něj právní úkony.
70. Stěžovatel namítá, že zvolený advokát nebyl dostupný, že se mu jej po 16. 10. 2015 nepodařilo zkontaktovat a ani advokát již stěžovatele nekontaktoval. Zároveň poukazuje, že advokát byl činný pouze v řízení o zajištění stěžovatele, a nikoliv již v řízení o vyhoštění, které bylo naopak pro stěžovatele klíčové. Ústavní soud tyto skutečnosti považuje za krajně politováníhodné a je možné, že v jejich důsledku stěžovatel skutečně neobdržel kvalifikovanou právní pomoc. Nicméně z tohoto případného nedostatku již nelze vinit stát a vyvozovat z něj porušení základních práv stěžovatele. Skutečností totiž zůstává, že stěžovatel si sám zvolil svého právního zástupce.
71. Za uskutečněnou volbu advokáta nese odpovědnost sám stěžovatel. Advokát má povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, jednat čestně a svědomitě a využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (viz § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Za splnění těchto povinností však advokát odpovídá nikoli orgánu veřejné moci, ale zastupovanému, příp. orgánu, jemuž je kárně podroben, tedy České advokátní komoře. Stát nemůže posuzovat či odpovídat za kvalitu či nečinnost advokáta, kterého si zastupovaný sám zvolí [viz nález sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.)].
72. Lze tedy shrnout, že v relevantním období, kdy stěžovateli běžela lhůta pro podání žádosti o mezinárodní ochranu a pro podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění, byl stěžovatel zastoupen advokátem, kterého si svobodně zvolil a se kterým se i na počátku zastoupení osobně setkal. Stěžovatelovo právo na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 2 a 3 Úmluvy tedy nebylo porušeno. Proto Ústavní soud tu část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí policie o správním vyhoštění, na základě kterého byl stěžovatel skutečně vyhoštěn, zamítl. Důsledkem tohoto závěru také je, že Ústavní soud nemůže meritorně posuzovat namítané reálné nebezpečí porušení základních práv stěžovatele v důsledku jeho vyhoštění do země původu (viz bod 40 výše).
73. I přes právě uvedený závěr Ústavní soud považuje za nutné připojit k tomuto rozhodnutí následující obiter dictum týkající se činnosti Ministerstva vnitra při vydávání závazných stanovisek k možnosti vycestování cizince ve smyslu § 120a cizineckého zákona. To zejména z toho důvodu, že i veřejná ochránkyně práv Ústavní soud upozornila na systémové nedostatky této činnosti ministerstva (viz bod 34 výše). Ústavní soud si nemohl v případě stěžovatele nepovšimnout, že samotné prvoinstanční rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele vyvolává vážné otázky, zda Ministerstvo vnitra, které zpracovalo závazné stanovisko k možnosti vycestování stěžovatele ve smyslu § 120a cizineckého zákona, splnilo svou povinnost nevyhostit osobu, které v cílové zemi hrozí nebezpečí smrti nebo špatného zacházení v rozporu s čl. 6 a čl. 7 odst. 2 Listiny, potažmo čl. 2 a 3 Úmluvy. Závazné stanovisko v případě stěžovatele zcela ignoruje informaci, kterou stěžovatel policii sdělil, že mu v Iráku hrozí pronásledování z důvodu předchozí služby pro armádu USA. Odůvodnění závazného stanoviska, které se omezuje na jeden stručný odstavec, je paušální a nijak se nezabývá konkrétní situací stěžovatele. Jediná konkretizace na případ stěžovatele je názor ministerstva, že lze pochybovat o pravdivosti stěžovatelových obav z návratu, neboť jeho cílovou zemí byl jiný členský stát Evropské unie, konkrétně Švédsko, a v České republice o mezinárodní ochranu nepožádal. Nicméně mezi těmito dvěma jevy (důvodné obavy z návratu a přání stěžovatele požádat o azyl až ve Švédsku) není žádná logická souvislost. Jak Ústavní soud zmínil již výše, snaha stěžovatele požádat o azyl ve Švédsku, byť nezákonná, může být nakonec zcela racionální volbou (viz bod 57 výše). Rozhodně z této skutečnosti nelze vyvozovat, že stěžovateli nehrozí žádné nebezpečí v zemi původu.
74. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka. Toto ustanovení zavazuje státní moc ve všech jejích podobách a aktivitách (ŠIMÍČEK, V. in BAHÝĽOVÁ, L. a kol. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010. s. 30). Všechny orgány veřejné moci tak mají povinnost respektovat, chránit a naplňovat základní práva osob zakotvená v Listině. Totéž platí i pro lidská práva zakotvená v mezinárodních smlouvách, které jsou účinné a jejichž smluvní stranou je Česká republiky, neboť z čl. 1 odst. 2 Ústavy, který je také základní ústavní hodnotou [nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161), bod 59], vyplývá povinnost všech orgánů veřejné moci dodržovat mezinárodní závazky České republiky.
75. Ministerstvo vnitra jako státní orgán je tedy povinno dodržovat všechna základní práva osob, o kterých rozhoduje. V tomto konkrétním případě tedy Ministerstvo vnitra při vydávání závazných stanovisek k možnosti vycestování cizince pro účely řízení o správním vyhoštění musí pečlivě zhodnotit individuální okolnosti každého cizince a teprve na tomto individualizovaném základě důkladně posoudit a odůvodnit, zda skutečně neexistují vážné důvody se domnívat, že cizinci v případě vyhoštění do cílové země hrozí nebezpečí zacházení v rozporu s právem na život, zákazem mučení a jiného špatného zacházení, případně porušení dalších jeho základních práv. Je nepřijatelné, aby odůvodnění stanoviska nebylo individualizované, bylo paušální či ignorovalo relevantní okolnosti a obavy cizince. Povinnost ministerstva vydat toto stanovisko bezodkladně (§ 120a odst. 3 cizineckého zákona) jej v žádném případě nezbavuje této základní povinnosti vyplývající již z ústavního pořádku a vůbec základních hodnot, na kterých je založena České republika (viz také preambuli Ústavy, podle které je Česká republika svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům).
D. Ostatní návrhy stěžovatele
76. Co se týče stěžovatelova návrhu, že byla porušena jeho základní práva nezákonným zásahem Policie České republiky, který měl spočívat v tom, že nebyla akceptována jeho žádost o mezinárodní ochranu, tak Ústavní soud konstatuje, že proti tomuto zásahu se stěžovatel bránil ve správním soudnictví. Toto řízení dosud probíhá před Nejvyšším správním soudem, který projednává kasační stížnost stěžovatele (viz bod 23 výše). Tento návrh je tedy předčasný a Ústavní soud jej odmítá pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
77. Ústavní soud rovněž odmítl návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo Policii České republiky uloženo nevykonávat rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele, umožněno mu podat žádost o mezinárodní ochranu a odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí o správním vyhoštění. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele dne 23. 2. 2016. Týž den byl však stěžovatel vyhoštěn, tedy dřív než Ústavní soud vůbec mohl započít ústavní stížnost a návrh s ní spojený projednávat. Podle účinných pravidel o rozdělení agendy před Ústavním soudem se totiž až na konci dne seřadí v ten den došlé stížnosti abecedně podle příjmení navrhovatele a teprve poté je pro jednotlivé stížnosti určen rozhodující senát a soudce zpravodaj (viz čl. 3 odst. 1 rozhodnutí pléna Ústavního soudu o pravidlech rozdělení agendy ze dne 8. 12. 2015 č. j. Org. 61/15). V den podání stížnosti tedy Ústavní soud nemůže věc projednat, neboť není ani určen senát, který by ve věci měl a mohl rozhodnout. Následující den se staly tyto návrhy bezpředmětnými, neboť stěžovatel byl již vyhoštěn do Iráku. Ústavní soud tedy tyto návrhy odmítl.
78. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení části cizineckého zákona a části zákona o azylu, které stanoví lhůty, Ústavní soud dospěl k závěru, jak je uvedeno výše, že existence těchto lhůt sama o sobě v nyní posuzovaném případu protiústavnost nezpůsobila. Ústavní soud tedy tyto návrhy posoudil jako zjevně neopodstatněné.