30. Ústavní soud tedy shrnuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy totiž opomněly, že jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a jak již potvrdil i Ústavní soud (nález sp. zn. I. ÚS 2276/08 ze dne 24. 2. 2011), v případě postoupení pohledávky může být dlužník ve sporu s postupníkem zbaven obrany zpochybněním platnosti postupní smlouvy jen tehdy, pokud mu bylo postoupení pohledávky platně oznámeno postupitelem. V jiných případech, například pokud cesi dlužníkovi oznámí jen postupník jako údajný nový věřitel, nelze mít za to, že by takové omezení dlužníkových námitek vyplývalo z jeho ochrany a spravedlivého omezení jeho nejistoty o osobě, jíž je povinen plnit. Mimoto pokud účastník v soudním řízení v určité věci předloží pravomocné soudní rozhodnutí z jiné, ale obdobné věci, která se v podstatných okolnostech shoduje s věcí projednávanou, pak jsou obecné soudy povinny toto jiné rozhodnutí zohlednit a argumentačně se s ním vypořádat, i kdyby se s jeho závěry neztotožnily, a naopak jej nemohou opominout jako irelevantní jen proto, že bylo vydáno ve věci jiných účastníků. To platí tím spíše tehdy, pokud některý z účastníků vystupuje v obou dotčených věcech. Nerespektováním tohoto požadavku dochází k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a práva účastníka na spravedlivý proces. To se stalo v nyní projednávaném případě.
31. Ústavní soud dále připomíná, aniž by chtěl a mohl předvídat rozhodnutí obecných soudů v dalším řízení, že nyní bude nezbytné zabývat se zejména otázkou provedení platné notifikace postoupení pohledávky vůči stěžovateli ze strany postupitelů; přitom Ústavní soud podotýká, že případně bude nutno zohlednit i stěžovatelem dokládané oznámení o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek mezi Davidem Sengerem a společností BALLANGEN, SE, ze dne 7. 11. 2009, v němž obě smluvní strany vzaly na vědomí absolutní neplatnost postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2009 s tím, že tato smlouva nevyvolává žádné právní účinky a postupník není oprávněn převádět pohledávky na další osoby; takové oznámení o neplatnosti postupní smlouvy, podepsané postupitelem i postupníkem, je totiž třeba z pohledu dlužníka nahlížet obdobně jako oznámení (postupitele) o postoupení pohledávky ve smyslu § 526 občanského zákoníku z roku 1964. Pokud přitom nebude prokázáno, že stěžovateli bylo postoupení pohledávky vždy platně oznámeno postupitelem, pak se obecné soudy budou muset zabývat platností postupních smluv. Při případném zkoumání této otázky přitom samozřejmě budou muset zohlednit i pravomocná soudní rozhodnutí konstatující absolutní neplatnost postupní smlouvy ze dne 10. 9. 2009, na něž stěžovatel v řízení opakovaně poukazoval, stejně jako případné námitky vedlejšího účastníka proti tomuto závěru a svůj závěr následně budou muset náležitě odůvodnit a vypořádat se se všemi předloženými relevantními argumenty v tomto ohledu.
32. Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatel svou argumentaci jak v řízení před obecnými soudy, tak v ústavní stížnosti nezaložil jen na námitce neplatnosti postupních smluv a nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka, ale rovněž na námitce zániku svého dluhu dohodou o narovnání uzavřenou s původním věřitelem Davidem Sengerem. Ústavní soud se ovšem ve svém nynějším rozhodnutí této otázce blíže nevěnoval, a to z toho důvodu, že i posouzení této námitky bude záviset na přechozím zodpovězení otázky platné notifikace stěžovatele dle § 526 občanského zákoníku z roku 1964 a případně i otázky platnosti postupních smluv, a tedy věcné aktivní legitimace vedlejšího účastníka. Posouzení uvedené námitky tedy přijde na řadu až poté, co bude najisto postavena věcná aktivní legitimace vedlejšího účastníka, ať už tím, že bude prokázána platná notifikace stěžovatele postupníkem, či tím, že bude shledána platnost postupních smluv. Dojde-li k tomu, pak bude samozřejmě nutno postupovat v souladu s relevantní právní úpravou, která opět obecně chrání dlužníka stanovením, že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (§ 526 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku z roku 1964). V daném případě by pak samozřejmě musela být vzata v úvahu skutečnost, že podle tvrzení stěžovatele k zániku vymáhaného závazku nemělo dojít jeho splněním na základě jednostranného úkonu stěžovatele jako dlužníka (poskytnutí plnění), ale dohodou o narovnání ve smyslu § 585 a násl. občanského zákoníku z roku 1964, a zhodnoceno, zda má tato skutečnost v daném případě na posouzení zániku vymáhaného závazku nějaký vliv a případně jaký. Případné posouzení otázky namítaného zániku vymáhaného závazku je však v prvé řadě věcí obecných soudů a Ústavní soud do něj nemůže v této fázi zasahovat.
33. S ohledem na shora uvedené závěry, shrnuté v bodě 30 tohoto nálezu, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu zrušil v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.