43. Stěžovatel se dále dovolává nálezu sp. zn. I. ÚS 211/99 ze dne 17. 10. 2000 (N 152/20 SbNU 75), v němž Ústavní soud uvedl, že "uložení pořádkové pokuty je krajním opatřením a lze ji uložit jen tam, kde domluva nebo jiné mírnější prostředky nevedly k nápravě". Tento požadavek ovšem nelze vnímat absolutně. Ústavní soud se ostatně v citovaném nálezu zabýval v prvé řadě porušením práva na spravedlivý proces. V odkazovaném případě totiž stěžovatelům uložil pořádkovou pokutu odvolací soud, který stěžovatele - podle Ústavního soudu nesprávně - poučil, že se proti jeho rozhodnutí nemohou odvolat. Až následně se Ústavní soud zabýval i pořádkovou pokutou ve výši 25 000 Kč, kterou považoval vzhledem k okolnostem případu za nepřiměřenou. Tato pokuta byla stěžovatelům uložena za tvrzení o "režii právního zástupce žalobců", dále tvrzení, že "každé další rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nebude objektivní a vše má jiné pozadí" a za údajně nepravdivé tvrzení, že "dne 31. 7. 1995 byl osobně spis donesen JUDr. B. JUDr. P. k nahlédnutí". Ústavní soud nezkoumal povahu těchto výroků, uvedl pouze, že "mohou být dotčenými osobami vnímány jako hrubě urážlivé" a že se soudu "subjektivně zdály jako hrubá urážka". Požadavky vyslovené v tomto nálezu je podle Ústavního soudu třeba chápat tak, že při ukládání pořádkových pokut je třeba postupovat zdrženlivě se zřetelem na okolnosti případu.
44. V projednávaném případě byly stěžovatelovy výroky týkající se soukromého života soudkyně součástí stěžovatelova písemného podání (a nikoliv spontánního ústního projevu před soudem) a byly extrémně urážlivé - závažnější povahy než výroky stěžovatelů v nálezu sp. zn. I. ÚS 211/99 ze dne 17. 10. 2000 (N 152/20 SbNU 75), které byly citovány v předchozím bodě. Z těchto důvodů Ústavní soud souhlasí s obecnými soudy, že slovní napomenutí stěžovatele by v projednávaném případě nepostačovalo, a proto považuje uložení pořádkové pokuty za odůvodněné. Stěžovatel sice poukazuje na svou obtížnou sociální situaci, tu však vzal v úvahu už odvolací soud, který s ohledem na to pokutu snížil z 50 000 Kč na 25 000 Kč. Navíc se nejedná o trestní sankci, ale toliko o pořádkové opatření (a contrario rozsudek ESLP ve věci Rodriguez Ravelo proti Španělsku ze dne 12. 1. 2016, stížnost č. 48074/10, § 44 a 50). Vzhledem k uvedenému tak Ústavní soud pokládá uloženou sankci za přiměřenou.
45. K porušení svobody projevu stěžovatele tedy napadenými rozhodnutími nedošlo.
C. Ostatní námitky stěžovatele
46. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, protože se v něm neuvádí konkrétní výroky, za které mu byla uložena pokuta. Uvádí, že toto rozhodnutí není možné interpretačně dotvářet u odvolacího soudu, protože tím je porušováno jeho právo na dvojinstanční řízení. Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že ani v rozhodnutí odvolacího soudu se neuvádí konkrétní výroky, za něž se stěžovateli ukládá pořádková pokuta, ale pouze jejich obecná charakteristika. I přesto byl předmětný projev stěžovatele dostatečně identifikován. Od počátku případu nebylo pochyb o tom, že pořádková pokuta je ukládána za písemné podání stěžovatele, jehož obsahem bylo zdůvodnění námitky podjatosti. Protože stěžovatel toto podání soudu zaslal a je součástí soudního spisu, obsah podání nemohl být v řízení sporný. Stěžovatel tedy věděl, jaký jeho projev soudy posuzují, věděl, že předmětem tohoto posuzování mohou být jen výroky obsažené v tomto jeho písemném podání, a měl tedy dostatečnou možnost tyto výroky hájit. O to ostatně stěžovatel usiloval i ve své ústavní stížnosti, v níž namítal, že jeho kritika má pravdivý základ. Ústavní soud však toto pochybení obecných soudů napravil tím, že konkrétní hrubě urážlivé výroky směřující proti soudkyni, za které byl stěžovatel pokutován, uvedl výslovně v tomto svém nálezu. Ústavní soud k tomu uvádí, že přesvědčivé odůvodnění výroku, za nějž se ukládá pořádková pokuta, zpravidla vyžaduje, aby byl tento výrok v odůvodnění rozhodnutí uveden.
47. Stěžovatel poukazuje i na to, že podle § 15b odst. 1 občanského soudního řádu o námitce podjatosti rozhoduje nadřízený soud a soudce, vůči němuž je námitka vznesena, může zatím v řízení učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Stěžovatel namítá, že navzdory tomu soudkyně i po vznesení námitky podjatosti pokračovala v řízení, a dokonce rozhodovala o uložení pořádkové pokuty.
48. Úkolem Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je zabývat se tím, zda nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, nikoliv zkoumat možná porušení jednotlivých ustanovení zákonů. Z tohoto pohledu je tedy zásadní, zda nebylo porušeno právo stěžovatele na nestranného soudce. Nestrannost soudce se posuzuje ve dvou krocích, a to pomocí subjektivního a objektivního testu. Při subjektivním testu se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem příslušného soudce. Přitom platí, že soudce je považován za nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989, stížnost č. 10486/83, § 47). V rámci objektivního testu se zkoumá, zda osoba soudce poskytuje dostatečné záruky vylučující jakoukoliv oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti (rozsudek ESLP ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01, § 55). V ústavní stížnosti stěžovatel nepoukázal na nic, co by mohlo vyvrátit domněnku subjektivní nestrannosti soudkyně, a neuvedl ani žádnou okolnost případu, která by vyvolávala pochybnost o nestrannosti soudkyně z objektivního hlediska. V ústavní stížnosti stejně jako v podání, za které byla stěžovateli uložena pořádková pokuta, totiž stěžovatel poukazuje pouze na postup soudkyně v řízení, se kterým není spokojen. Postup soudce v řízení však obecně není důvodem pro vyloučení soudce. Proti případnému nezákonnému postupu nebo rozhodnutí soudce se stěžovatel může bránit pomocí řádných a mimořádných opravných prostředků.
49. Konečně stěžovatel namítá, že uloženou pokutou bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a že uložená pokuta není s ohledem na jeho majetkové poměry přiměřená. Ústavní soud konstatuje, že podle jeho judikatury má být pokuta přiměřená protiprávnímu jednání i ekonomické situaci odpovědného subjektu [např. nález sp. zn. I. ÚS 416/04 ze dne 13. 12. 2004 (N 190/35 SbNU 485) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3062/14 ze dne 27. 5. 2015 (N 102/77 SbNU 513)]. Za neústavní je tak třeba pokládat pokuty likvidačního charakteru [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.); obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 52/13 ze dne 9. 9. 2014 (N 163/74 SbNU 397; 219/2014 Sb.), body 34-35]. V projednávaném případě se Ústavní soud přiměřeností uložené sankce již zabýval (viz zejména bod 44 tohoto nálezu) a dospěl k závěru, že uložená pokuta je přiměřená. Ústavní soud připomíná, že majetkové poměry stěžovatele vzal v úvahu již odvolací soud, který následně pokutu o polovinu snížil. Za této situace Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl předmětnou otázku při posuzování případu z hlediska čl. 11 Listiny hodnotit jinak. Nezbývá tak než uzavřít, že uložená pokuta nepředstavuje neústavní zásah do majetku stěžovatele.
50. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl, neboť napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.