43. Ústavní soud nejprve považoval za vhodné vymezit, v čem se rozcházejí závěry obsažené ve zprošťujících rozsudcích okresního soudu a kasačních usneseních krajského soudu. Jak již bylo výše zmíněno (viz bod 7), okresní soud byl přesvědčen, že státnímu zástupci se v trestním řízení proti Janu Tanečkovi nepovedlo jednoznačně a bez důvodných pochybností prokázat, že jednal v přímém nebo nepřímém úmyslu, pročež jej není možné uznat vinným ze spáchání přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud uvedl, že samotná skutečnost, že stěžovatel předložil dne 21. 6. 2011 padělaný lékařský posudek, nepostačuje k prokázání jeho úmyslu spáchat uvedený přečin. Z uvedených důvodů okresní soud rozsudkem č. j. 1 T 76/2014-224 ze dne 29. 7. 2015 již podruhé zprostil stěžovatele obžaloby. Učinil tak navzdory předchozímu kasačnímu usnesení krajského soudu č. j. 8 To 296/2015-209 ze dne 29. 6. 2015, v němž krajský soud označil závěr okresního soudu o neprokázání úmyslu stěžovatele za nesprávný, "neboť je v rozporu s hodnocením provedených důkazů a zcela se vymyká správnému, logickému uvažování, formálním pravidlům logiky a zdravému rozumu". Krajský soud byl přesvědčen, že pokud by okresní soud hodnotil logicky a nerozporně a pokud by ze strany okresního soudu nedošlo k nekritické akceptaci obhajoby Jana Tanečka, dospěl by k závěru, že provedené důkazy jednoznačně a bez důvodných pochybností prokazují přinejmenším nepřímý úmysl stěžovatele spáchat přečin podle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku. Stručně řečeno, hlavní rozpor mezi okresním soudem a krajským soudem tedy spočíval v tom, jestli lze na základě skutkových zjištění dovodit - přímý nebo alespoň nepřímý - úmysl stěžovatele spáchat přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu dle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku.
44. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že s výjimkou výše zmíněného rozporu ohledně prokázání, resp. neprokázání úmyslu obžalovaného okresní soud ve svém v pořadí druhém rozsudku č. j. 1 T 76/2014-224 v zásadě napravil všechny vady, jež mu krajský soud vytýkal ve svém kasačním usnesení č. j. 8 To 296/2015-209. Okresní soud postupoval v souladu s pokyny odvolacího soudu a objasnil, jestli obě žalovaná jednání považoval za samostatné útoky pokračujícího trestného činu nebo za trestný čin trvající. Soud prvního stupně také pečlivě vysvětlil, který důvod zproštění použil, a podrobně vylíčil myšlenkový postup, jenž ho vedl k závěru, že ve vztahu k jednání obžalovaného ze dne 17. 5. 2011 nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, a ve vztahu k jednání obžalovaného ze dne 21. 6. 2011 není tento skutek trestným činem. Taktéž okresní soud obsáhle odůvodnil, proč jednání obžalovaného nenaplňuje ani skutkovou podstatu jiného v úvahu přicházejícího trestného činu. Okresní soud věnoval pozornost také otázce, jestli stěžovatele nelze stíhat za spáchání přestupku, dospěl však k závěru, že nikoli.
45. Z hlediska aplikace ustanovení § 262 trestního řádu jsou relevantní výhrady krajského soudu stran vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení provedených důkazů. Tyto výhrady však bude možné považovat za opodstatňující tento postup odvolacího soudu pouze tehdy, budou-li dostatečně konkrétní a bude-li z nich vyplývat, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Za výhrady stran vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení důkazů ovšem nelze skrývat snahu odvolacího soudu rozšířit svůj zákonem vymezený prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout [s důrazem na ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) trestního řádu, dle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn], nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí (viz body 36 a 37). Dle konstantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu tedy odvolací soud nemůže zrušit rozsudek soudu prvního stupně pouze z toho důvodu, aby prosadil své vlastní hodnocení provedených důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), nález sp. zn. I. ÚS 109/11 ze dne 14. 4. 2011 (N 72/61 SbNU 105), nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391), usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015 ze dne 24. 6. 2015].
46. S tím úzce souvisí otázka, kam až sahají zmiňované hranice prostoru, jenž je odvolacímu soudu vymezen k prosazení jeho názoru na postup a závěry soudu prvního stupně. Vztáhnuto na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud musel najít odpověď na to, za jakých podmínek a v jakém rozsahu byl krajský soud oprávněn měnit nebo jinak zasahovat do skutkových zjištění okresního soudu jako soudu nalézacího, příp. co již lze označit za nepřípustný zásah krajského soudu do jmenované oblasti. K této otázce se velmi podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, jenž uvedl: "[P]okud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Jestliže však považuje odvolací soud rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, 'nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu ... Odvolací soud přitom pak může jen soud prvního stupně upozornit, ve kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny' (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006, sp. zn. 4 Tz 45/2006, sp. zn. 2 Tzn 187/96 aj.)" [usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015 ze dne 24. 6. 2015; srov. také nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391), nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411); nález sp. zn. I. ÚS 109/11 ze dne 14. 4. 2011 (N 72/61 SbNU 105)]. Otázka určení limitů pravomoci odvolacího soudu zasahovat do skutkových zjištěni soudu prvního stupně ovšem není záležitostí pouze podústavního práva, ale má přesah i do oblasti ústavního práva (viz bod 37), konkrétně do ústavně zaručeného práva jednotlivce na spravedlivý proces. Ústavní soud proto znovu připomíná, že "je v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud odvolací ... soud nad rámec svého zákonného oprávnění, jakož i procesních pravidel pro dokazování, spekulativně mění skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyplývají. Změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů" [nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 80/81 SbNU 349), bod 53].
47. Prizmatem uvedených principů Ústavní soud posuzoval, zdali lze výhrady odvolacího soudu stran nelogičnosti a vnitřní rozpornosti skutkových zjištění soudu prvního stupně považovat za ústavně konformní. Po důkladném prostudování předmětných rozhodnutí a spisu dospěl Ústavní soud k názoru, že tomu tak nebylo.
48. Jak již bylo uvedeno, okresní soud pečlivě napravil vady, které mu vytýkal krajský soud ve svém v pořadí prvním kasačním usnesení (viz bod 44), což posléze uznal i sám krajský soud. Jedinou přetrvávající neshodou mezi těmito soudy bylo hodnocení provedených důkazů ve vztahu k prokázání úmyslu stěžovatele spáchat přečin podle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku (viz bod 43). Krajský soud se snažil tuto výměnu názorů mezi soudy ukončit tím, že dal okresnímu soudu detailní instrukce ohledně hodnocení důkazů. Avšak krajský soud se neomezil pouze na to, aby okresní soud zavázal, nechť se vypořádá se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstraní nejasnosti nebo neúplnosti, příp. zopakuje některé důkazy nebo provede další důkazy [§ 2 odst. 6 a § 258 odst. 1 písm. b) a písm. c) trestního řádu]. Tento soud se v ústavní stížností napadeném usnesení naopak velmi podrobně zabýval samotným hodnocením provedených důkazů, a to zejména tím, jaké konkrétní závěry lze dovodit ze skutečnosti, že stěžovatel předložil společně s padělkem lékařského posudku i další údajně padělané doklady (v tomto směru však stěžovatel není v předmětné věci trestně stíhán), a ze skutečnosti, že místo vystavení lékařského posudku, resp. jeho padělku se liší od místa trvalého bydliště i místa podnikání stěžovatele (viz bod 8). Ústavní soud nepřehlédl, že krajský soud hodnotil tyto důkazy a následně z nich vyvozoval závěry stran skutkových zjištění, aniž by kterýkoliv z předmětných důkazů byl zopakován či proveden bezprostředně před odvolacím soudem (srov. bod 46). Krajský soud poté uzavřel, že provedené důkazy jednoznačně prokazují úmysl stěžovatele spáchat přečin podle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku, a pokud dospěl okresní soud k jinému závěru, je tento závěr "naprosto chybný a mylný".
49. Odlišné hodnocení provedených důkazů, k němuž dospěl okresní soud ve svém v pořadí druhém zprošťujícím rozsudku č. j. 1 T 76/2014-224, následně označil krajský soud za nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu ve smyslu § 264 odst. 1 trestního řádu. To se posléze stalo hlavním důvodem postupu krajského soudu podle ustanovení § 262 trestního řádu, tj. přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci.
50. Za této situace nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že postup krajského soudu, zejména přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí jinému samosoudci dle ustanovení § 262 trestního řádu, vzbuzuje podezření, že krajský soud se snažil v rozporu s výše nastíněnými ústavními principy prosadit své vlastní hodnocení provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění, a to způsobem, který trestní řád ani ústavní pořádek České republiky nepřipouští [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391); nález sp. zn. I. ÚS 109/11 ze dne 14. 4. 2011 (N 72/61 SbNU 105); nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411)]. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud především z následujících důvodů. V prvé řadě se krajský soud neomezil pouze na to, aby soudu prvního stupně přikázal, nechť se vypořádá se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstraní nejasnosti nebo neúplnosti rozsudku anebo zopakuje některé důkazy, příp. provede další [§ 2 odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu]. Právě naopak, krajský soud v rozporu se shora uvedenými ústavními principy velmi podrobně hodnotil důkazy, které před tímto soudem nebyly nikdy provedeny, a na základě toho spekulativně měnil skutková zjištění soudu prvního stupně. Dále krajský soud využil své výhrady stran nelogičnosti a vnitřní rozpornosti skutkových zjištění okresního soudu k tomu, aby zasahoval do hodnocení skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně. Krajský soud pak toto ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění okresního soudu označil za závazný právní názor ve smyslu ustanovení § 264odst. 1 trestního řádu, jímž je okresní soud vázán. Následné nerespektování tohoto právního názoru ze strany okresního soudu označil krajský soud za dostatečný důvod k tomu, aby přikázal věc k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ustanovení § 262 trestního řádu. Takovýto postup je však z pohledu judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nepřijatelný, neboť je v rozporu jak s trestním řádem, tak i se základním právem stěžovatele na zákonného soudce podle ustanovení § 38 odst. 1 Listiny (k tomu více viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016).
51. Za problematickou z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud také skutečnost, že předmětné rozhodnutí o přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci dle ustanovení § 262 trestního řádu není prakticky nijak odůvodněno.
52. Jak již bylo uvedeno, z ustálené judikatury Ústavního soudu jasně vyplývá, že odvolací soud má povinnost náležitě odůvodnit svůj závěr o nutnosti postupu podle ustanovení § 262 trestního řádu (viz bod 38). V obecné rovině se k povinnosti soudů náležitě odůvodnit svá rozhodnutí Ústavní soud vyjádřil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci ... jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" [nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)]. Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí je tedy jedním ze základních atributů spravedlivého procesu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Chybějící nebo pouze povšechné a zcela obecné odůvodnění je proto s to založit nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale taktéž i jeho protiústavnost [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831); nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213); nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121); nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
53. Pro srovnání lze uvést, že k podobným závěrům dospěl ve své judikatuře i Evropský soud pro lidská práva (dále také "ESLP"). Při interpretaci ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dospěl k závěru, že "čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy uvést důvody pro svá rozhodnutí, i když toto ustanovení nelze interpretovat tak, že vyžaduje detailní odpověď na každý argument vznesený stranami" (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, § 29; srov. také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van De Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, § 61). Je však důležité připomenout, že dle ESLP "z rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že hlavní otázky posuzovaného případu byly náležitě posouzeny" (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Boldea proti Rumunsku ze dne 15. 2. 2007 č. 19997/02, § 30). Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Taxquet proti Belgii plyne také to, že "náležité odůvodnění rozhodnutí má za účel také ukázat stranám, že byly vyslyšeny, a tím přispět k lepší akceptaci konečného rozhodnutí z jejich strany. Kromě toho [tento požadavek] zavazuje soudce k tomu, aby založili svá rozhodnutí na objektivních argumentech a chránili práva obžalovaného" (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Taxquet proti Belgii ze dne 16. 11. 2010 č. 926/05, § 91).
54. Vztáhnuto na postup podle ustanovení § 262 trestního řádu, o projev libovůle v rozhodování soudů a potažmo o porušení ústavně chráněných práv stěžovatele by mohlo jít zejména tehdy, jestliže by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 věty první trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo pokud by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014; usnesení sp. zn. IV. ÚS 200/15 ze dne 8. 7. 2015; usnesení sp. zn. I. ÚS 1698/13 ze dne 25. 3. 2014; usnesení sp. zn. I. ÚS 2991/09 ze dne 14. 1. 2010; usnesení sp. zn. III. ÚS 963/08 ze dne 15. 5. 2008).
55. Ústavní soud má za to, že ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu se ani v tomto ohledu nepohybovalo v rámci naznačených ústavněprávních limitů. Navzdory své povinnosti náležitě odůvodnit postup podle ustanovení § 262 trestního řádu uvedl krajský soud pouze následující: "Vzhledem k tomu, že nalézací soud nerespektoval předchozí pokyny a zejména právní názor odvolacího soudu, nezbylo než napadený rozsudek zrušit podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu, věc vrátit podle § 259 odst. 1 trestního řádu soudu prvního stupně a nařídit, aby věc podle § 262 trestního řádu projednal jiný samosoudce." V žádné jiné části předmětného usnesení se přitom nenachází náležité vysvětlení, proč dle mínění krajského soudu nelze u dosavadního samosoudce zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v ustanovení § 2 trestního řádu, nebo vyloučit pochybnosti o nestrannosti soudu a soudce jako principu uvedeného v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391); nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411); nález sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995 (N 82/4 SbNU 271)].
C. Závěr
56. Ústavní soud závěrem shrnuje nosné důvody svého rozhodnutí v posuzované věci. Odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění nalézacího soudu nelze označit za závazný právní názor ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu a následné nerespektování tohoto právního názoru ze strany nalézacího soudu označit za dostatečný důvod přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ustanovení § 262 trestního řádu. Je totiž v rozporu s právem na zákonného soudce (a tedy s čl. 38 odst. 1 Listiny), pokud závěr odvolacího soudu o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu spočívá na důvodech nepřípustných nebo není náležitě odůvodněn.
57. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl, neboť přikázáním věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ustanovení § 262 trestního řádu bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení krajského soudu zrušil.
58. Ve zbylém rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná.
59. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jelikož trestní řízení stále pokračuje a stěžovatel zatím nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých ústavně garantovaných práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny (porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo) a čl. 38 odst. 2 Listiny (porušení práva na veřejné projednání věci), musí Ústavní soud v uvedeném rozsahu odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou.
60. Protože řízení proti stěžovateli nebylo skončeno, stěžovatel má možnost uplatňovat v rámci něj své argumenty, pokud jde o vady v hodnocení důkazů či o skutkovou rovinu věci, a chránit si svá procesní práva. Tím, že se věc nachází v řízení před soudem prvního stupně, zůstávají stěžovateli zachovány i všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv.