47. Ústavní soud opět dodává, že nemůže nyní nijak presumovat, zda by střídavá péče byla vhodná, resp. vhodnější než stávající stav, neboť nemůže hodnotit důkazy, které se nijak v odůvodnění napadených rozhodnutí nepromítly. Ústavní soud není další skutkovou instancí, která by měla na základě skutkových tvrzení stěžovatele, resp. vedlejší účastnice spor mezi nimi meritorně posuzovat. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti pouze hodnotí, zda se s tvrzeními stěžovatele ústavně konformně obecné soudy vypořádaly, zda při zdůvodnění svých rozhodnutí respektovaly judikaturu Ústavního soudu vymezující pravidla pro rozhodování o výchově dětí, konkrétně zda vymezily silné důvody pro závěr, že střídavá péče není v daném případě možná. Proto též Ústavní soud nebral jako relevantní pro své rozhodnutí stěžovatelem doložený pracovní posudek zaměstnavatele ani informaci o členství stěžovatele ve výboru společenství vlastníků jednotek.
48. Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria pro posuzování svěření dětí do střídavé péče a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617), "rozhodování v citlivých rodinněprávních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního ,rozhodce', ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".
49. Ústavní shrnuje, že v nyní posuzovaném případě nemůže argumentaci obecných soudů svědčících proti střídavé péči vůbec přezkoumat, neboť v odůvodnění obou instancí víceméně absentuje. Sama stabilita výchovného prostředí relevantním argumentem být nemůže, není-li zároveň posouzena kvalita výchovného prostředí navrhovaného, tj. není-li z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že změna výchovného prostředí by byla změnou k horšímu, resp. nebyla v nejlepším zájmu dětí. K nedostatečnosti argumentu obtížnou komunikací mezi rodiči se již Ústavní soud výše vyjádřil.
50. Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí porušila právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na výchovu dětí dle čl. 32 odst. 4 Listiny tím, že neobsahují relevantní a silné důvody svědčící proti vyhovění návrhu stěžovatele na svěření dětí do střídavé péče, resp. nedostatečně se vypořádávají s argumentací samotného stěžovatele.
51. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nálezem vyhověl ústavní stížnosti a shora označená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.