25. V posuzovaném případě není pochyb o tom, že odvolací soud v napadeném (tedy v jeho druhém) rozhodnutí uplatnil rozdílný právní názor (vyjádřený v prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci), ze kterého však vyplynula potřeba uvést další tvrzení nebo označit další důkazy, neboť se nově posuzovala otázka, zda předmětnou kupní smlouvu zcela splnil ke dni prohlášení konkursu i prodávající a jak je uvedeno shora (sub 22 a 23). Z důkazů provedených odvolacím soudem nebylo možno uzavřít, že prodávající zcela splnil ke dni prohlášení konkursu své povinnosti z předmětné kupní smlouvy. Ačkoliv stěžovatel i vedlejší účastník poskytli i bez výzvy odvolacímu soudu svá vyjádření k onomu rozdílnému právnímu názoru a stěžovatel navíc přednesl množství nových důkazních návrhů, odvolací soud se těmito vyjádřeními či důkazy vůbec nezabýval s odkazem na jejich nepřípustnost. Takový postup odvolacího soudu nelze aprobovat, neboť se jedná o porušení práva na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí ze dne 21. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 3670/2013-281 posuzoval v otázce tvrzené překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu v první řadě to, zda měl odvolací soud poskytnout účastníkům řízení v souvislosti s novým právním posouzením věci poučení dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, a dospěl k názoru, že vzhledem k tomu, že odvolací soud měl za prokázané, že předmětná kupní smlouva byla prodávajícím zcela splněna, nebylo takové poučení namístě. A contrario tak lze usuzovat, že pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že z dosud uplatněných tvrzení a důkazů nelze uzavřít, že předmětná kupní smlouva byla splněna zcela alespoň jednou smluvní stranou, bylo by poučení dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu nutným postupem. Odvolací soud sám však skutečnost, že dospěl k závěru o nepřípustnosti nových důkazů, svým právním názorem ohledně splnění předmětné kupní smlouvy ze strany prodávajícího podepírá pouze okrajově, jeho hlavním argumentem je bez dalšího rozpor namítaných skutečností s § 205a a 211a občanského soudního řádu. Odvolací soud uzavírá, že: "Žalovaný žádné důkazy o tom, že úpadce kupní smlouvu nesplnil a žalobce se nestal vlastníkem všech nemovitostí, ač byl podle protokolu o jednání, které se konalo 14. 9. 2010 (č. 1. 67), poučen podle ust. § 118b o. s. ř. i podle ust. § 119a o. s. ř., před soudem prvního stupně neuplatnil. Naopak, podle obsahu tohoto protokolu výslovně uvedl, že nemá žádná tvrzení ani žádné návrhy na doplnění dokazování." Odvolací soud zde však zcela pominul, že věc je posuzována na základě odlišného právního názoru, než který uplatnil soud prvního stupně, a že účastníkům řízení má být poskytnuta možnost na tuto podstatnou změnu účinně reagovat. Pokud by odmítnutí nově uplatněných tvrzení a důkazů spočívalo pouze na závěru, že odvolací soud k danému rozhodnutí dospěl na základě učiněného skutkového zjištění (v daném případě na základě závěru, že předmětná kupní smlouva byla ke dni prohlášení konkursu zcela splněna prodávajícím), porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí by nebylo dáno a Ústavní soud by se mohl omezit pouze na konstatování porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož však odvolací soud konstatuje nepřípustnost nových tvrzení a důkazů reagujících na nové právní posouzení věci, zejména s odkazem na rozpor s ustanoveními § 205a a 211a občanského soudního řádu, ačkoliv stěžovatel nebyl ohledně nové a ve věci rozhodné skutečnosti poučen dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť postupem odvolacího soudu nebyla zajištěna předvídatelnost jeho rozhodnutí
26. Pokud se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí následně vyjadřuje k otázce případné překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a tuto vyvrací mimo jiné na základě judikatury Ústavního soudu, dlužno dodat, že uvedená rozhodnutí Ústavního soudu (konkrétně rozhodnutí ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000 a ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/07) nejsou na nyní posuzovanou stížnost přiléhavá a nevyvrací názor Ústavního soudu, že v daném případě k porušení zásady zákazu překvapivých rozhodnutí došlo.
27. Navíc bylo opakovaně vyjádřeno Ústavním soudem, že jednou z funkcí ústavní úpravy základních práv a svobod je její "prozařování" celým právním řádem, pročež jsou soudy obecně povinny vykládat právní normy s ohledem na ochranu ústavně chráněných základních práv a svobod účastníků řízení. V každé jednotlivé věci to znamená, že soudy musí interpretovat jednotlivá ustanovení právního řádu (zde konkrétně občanského soudního řádu) v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany základních práv a svobod, kdy musí při výkladu či aplikaci podústavního práva pečlivě vážit a brát v potaz, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině podústavního práva, tak právům základním [srov. například nález ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04 (N 94/34 SbNU 19)]. Spravedlnost pak musí být přítomna v každém procesu, kde se interpretuje a aplikuje právo [srov. nález ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2108/14 (N 160/78 SbNU 409)].
28. Přestože Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že plně respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, nelze z uvedených závěrů v žádném případě dovodit, že se rozhodování o mimořádném opravném prostředku může ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [viz např. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59) nebo nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281)]. Dále platí, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a občanského soudního řádu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
29. Pokud v daném případě Nejvyšší soud shledal dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu jako zjevně bezdůvodné, ačkoliv v něm bylo stěžovatelem namítáno porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, které, jak plyne ze shora uvedeného, skutečně porušeno bylo, pak ani Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy). Nejvyšší soud se navíc vedle nesprávného posouzení otázky předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nezabýval stěžovatelovou námitkou, podle níž jsou závěry odvolacího soudu (v otázce splnění závazků z předmětné kupní smlouvy ze strany prodávajícího) v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Přitom právě tato námitka je zcela zásadní pro konstatované porušení stěžovatelových základních práv a svobod.
VII. Závěr
30. Na základě všech shora uvedených důvodů lze uzavřít, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť skutková zjištění ohledně splnění předmětné kupní smlouvy ze strany prodávajícího v plném rozsahu jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy, a současně byl porušen i čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovateli bylo upřeno právo na právní slyšení. Pokud pak za dané situace Nejvyšší soud napadeným usnesením následně odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně bezdůvodné, je třeba konstatovat, že ani Nejvyšší soud nepostupoval v souladu se svou povinností chránit základní práva a svobody stěžovatele.
31. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu zrušil.