46. Poměří-li konečně Ústavní soud právo na ochranu účastníků původního řízení o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím před obstrukcemi a právo stěžovatelky na přístup k soudu, pak má za to, že prvé jmenované právo nebude ve prospěch druhého jmenovaného práva nijak citelně zasaženo, jestliže Nejvyšší soud nejprve rozhodne o návrhu stěžovatelky na přiznání osvobození od soudního poplatku v řízení o obou jejích předmětných dovoláních a eventuálně opět vyzve stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za tato řízení, pakliže jí nevyhoví. Tento postup by přitom nevyžadoval neúměrné úsilí ze strany soudu (vydání jednoho procesního usnesení, potenciálně spojeného s novou výzvou k zaplacení).
47. K tomu je nutno zopakovat závěr, uvedený výše sub 27, že v řízení o přiznání osvobození od soudního poplatku je účastníkem pouze ten, kdo toto řízení inicioval, nikoliv účastníci původního řízení. Těch se tak případné průtahy, způsobené rozhodováním v tomto řízení, příp. i o opravných prostředcích proti rozhodnutí v něm vydaném, tak mohou dotýkat toliko zprostředkovaně. Takový průtah navíc nebude příliš markantní ani v hypotetickém scénáři, v němž (a, jak Ústavní soud předestřel, k tomuto posouzení je povolán Nejvyšší soud a Ústavní soud v žádném případě nepředjímá jeho výsledek) by Nejvyšší soud stěžovatelce nevyhověl, stanovil jí dodatečnou lhůtu k zaplacení, tato by v této lhůtě nezaplatila a Nejvyšší soud by následně řízení zastavil.
VII. Závěr
48. Neumožnění stěžovatelce zaplatit dodatečně soudní poplatek poté, co soud dospěl k závěru, že na její straně nejsou dány podmínky k osvobození od něj, je nutno kvalifikovat jako porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Ústavní soud ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 3891, 3901/2014-700 zrušil.
49. Ústavní soud na tomto místě opětovně podotýká, že v žádném případě nepředjímá rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelčině návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku za podané dovolání z hlediska posouzení existence důvodů dle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (natož jeho případné rozhodnutí o stěžovatelčině dovolání v řízení o žalobě pro zmatečnost). Takové posouzení je zásadně svěřeno obecným soudům. I kdyby však Nejvyšší soud v dalším řízení naplnění těchto důvodů neshledal, je povinen o návrhu stěžovatelky rozhodnout samostatným usnesením a opětovně ji vyzvat k zaplacení soudního poplatku. Až eventuální nezaplacení soudního poplatku v této dodatečné lhůtě by hypoteticky opravňovalo Nejvyšší soud k zastavení řízení.
50. Ostatními námitkami stěžovatelky nepovažoval Ústavní soud za nutné se zabývat, neboť již výše vylíčené důvody postačovaly k tomu, aby ústavní stížností napadené usnesení zrušil. Jako obiter dictum však uvádí, že již z prosté datace jednotlivých procesních úkonů je zřejmé, že Nejvyšší soud jednal s Mgr. Shánělcem jakožto s právním zástupcem stěžovatelky ještě v době, kdy mu bylo známo, že jeho zmocnění zaniklo pozdějším a Nejvyššímu soudu řádně doručeným zmocněním Mgr. Šedy, LL.M. Tím vznikla nepřehledná procesní situace, projevivší se mimo jiné v tom, že Nejvyšší soud doručil nesprávně první výzvu k zaplacení soudního poplatku Mgr. Shánělcovi, který tou dobou již nebyl právním zástupcem stěžovatelky v předmětném dovolacím řízení.