21. Ústavní soud připomíná, že základním kamenem jeho judikatury vztahující se ke svěření dítěte do péče je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", však zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů atd.). Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu [viz Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2003, CRC/C/GC/14]. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) Ústavní soud konstatoval, že i za situace, kdy jsou obecně splněna kritéria u obou rodičů ve zhruba stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, neboť střídavá péče by nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Jde například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či ve výjimečných případech, kdy rodiče, kteří jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte. Ostatně možnost, že model střídavé péče nebude v budoucnu slučitelný se školní docházkou nezletilé, a v jejím zájmu od něj bude muset být upuštěno, připustil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739). Tuto otázku však Ústavní soud, který v bodě 27 citovaného nálezu současně nevyloučil, že by model střídavé výchovy nemohl přetrvat i poté, co nezletilá nastoupí do první třídy základní školy, blíže neposuzoval s tím, že to není v jeho kompetenci, ale toliko v kompetenci obecných soudů, které se touto otázkou budou muset zabývat, pokud se rodiče nezletilé na dalším fungování péče sami nedohodnou.
22. Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování ze závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, deklaroval nejlepší zájem dítěte a dovodil, že v projednávané věci rodiče nezletilé sice naplňují objektivní relevantní kritéria svědčící pro péči střídavou zhruba ve stejné míře, avšak psychický stav nezletilé i nepřiměřená zátěž, která je na nezletilou kladena, střídavou péči (na rozdíl od zjištěných onemocnění somatických) vylučují, neboť není v souladu s nejlepšími zájmy nezletilé. Soud výslovně akcentoval, že zdravý psychický vývoj nezletilé stojí nad zájmem rodičů podílet se na péči o dceru stejnou měrou i nad zájmem nezletilé být v péči obou rodičů. Takový závěr Ústavní soud považuje za respektující nejlepší zájem dítěte, jak jej definoval ve své judikatuře, a proto i za ústavně souladný.
23. To však neplatí pro závěry soudu odvolacího, který na základě shodně zjištěného skutkového stavu dovodil, že v projednávané věci se zahájením školní docházky změna poměrů na straně nezletilé nenastala. Ústavní deficit napadeného rozhodnutí přitom spočívá ve skutečnosti, že takový závěr odvolací soud učinil, aniž by se, jak vyplývá z výše uvedeného, řádně vypořádal s provedenými důkazy. Jedná se zejména o závěry znaleckého posudku, který vyzněl v neprospěch střídavé péče a obsahoval řadu zjištění a argumentů, které odvolací soud v odstavci odůvodnění napadeného rozsudku věnovaném znaleckým závěrům doslova odbyl větou, že pro nezletilou by bylo lepší, pokud by navštěvovala pouze jednu školu, ale pokud zvládá bez větších obtíží docházku do dvou škol, je spokojená a nejsou zde jiné změny v poměrech účastníků, pak není důvod dosavadní model péče měnit. Takové vypořádání se se znaleckým posudkem, který byl pro soud prvního stupně vodítkem pro závěr o tom, zda představuje střídavá péče za situace, kdy nezletilá začala navštěvovat dvě základní školy, pro ni únosnou zátěž, či nikoli, považuje Ústavní soud za vážný nedostatek odůvodnění se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Nelze totiž než konstatovat, že jakkoli je napadené rozhodnutí správně založené na zvažování, zda ke změně poměrů skutečně došlo a zda je tato změna takové povahy, že by bylo odůvodněné v jejím důsledku změnit předcházející rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů nezletilé, argumentace odvolacího soudu nesplňuje požadavky kladené čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 4 Listiny.
VI. Závěr
24. Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že se odvolací soud nedostatečně zabýval nutností přehodnotit stávající výchovné poměry s ohledem na nejlepší zájem nezletilé. Přehodnocení stávajících výchovných poměrů musí být komplexní a podrobné a v každé jeho složce je třeba hodnotit zájem dítěte. Není dostačujícím zjištění, že nezletilá režim střídavé péče a docházku do dvou základních škol zvládla. Je třeba zkoumat, jaký má tento režim vliv na její soukromý život, zda nezletilá prožije šťastné a spokojené dětství či zda má možnost stýkat se se svými vrstevníky a být součástí kolektivu. Pouhé zvládnutí učiva není v tomto ohledu dostatečným odůvodněním, zvláště za situace, kdy dle závěrů znaleckého posudku nezletilá zvládá školní dualismus na úkor své psychické pohody. Jinými slovy, nikoli za všech okolností zahájení školní docházky do dvou různých základních škol představuje změnu poměrů ve smyslu § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zda tomu tak je či není, je nutno vždy posuzovat optikou zájmu dítěte. V projednávané konkrétní věci však závěr odvolacího soudu o tom, že k takové změně poměrů nedošlo, zjevně neodpovídá provedenému dokazování. Při dalším rozhodování o případné změně výchovných poměrů tedy budou soudy povinny zabývat se všemi výše naznačenými otázkami a zohlednit též aktuální psychický stav nezletilé.
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 10. 2015 č. j. 83 Co 308/2015-742 je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, a v důsledku toho také s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a ve smyslu § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak je ve výroku uvedeno.