35. Z hlediska potřebnosti postupu podle § 262 trestního řádu jsou nicméně relevantní výhrady městského soudu týkající se nesprávného hodnocení důkazů a nedostatečnosti odůvodnění rozsudku obvodního soudu. Jak však uvádí výše citovaná judikatura, tyto výhrady lze považovat za dostatečné k postupu podle uvedeného ustanovení pouze tehdy, budou-li dostatečně konkrétní a bude-li z nich vyplývat, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Za podobné výhrady ovšem nelze skrývat snahu odvolacího soudu rozšířit svůj zákonem vymezený prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout, nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí (viz body 23 a 24). Podle Ústavního soudu "je v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud odvolací (...) soud nad rámec svého zákonného oprávnění, jakož i procesních pravidel pro dokazování spekulativně mění skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyplývají. Změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů" [nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 80/81 SbNU 349), bod 53].
36. Městský soud se pokusil ukončit výše popsané rozpory, které přetrvávaly mezi ním a obvodním soudem, obecnou instrukcí ohledně hodnocení důkazů. Neomezil se však pouze na uložení závazku, aby se obvodní soud vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti, případně aby zopakoval některé důkazy nebo provedl další důkazy [§ 2 odst. 6 a § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu]. Městský soud se v ústavní stížností napadeném usnesení naopak zabýval hodnocením některých provedených důkazů. Zejména se ztotožnil s odvolacími námitkami státní zástupkyně týkajícími se věrohodnosti vyslechnutých svědků, nesouladu znaleckých posudků a bagatelizace předmětných skutků (viz body 5 a 6). Ústavní soud nepřehlédl, že městský soud hodnotil tyto důkazy a následně z nich vyvozoval závěry o skutkových zjištěních. Ve vztahu k poškozené například bez bližší konkretizace uvedl, že četné důkazy její tvrzení podporují a její osobnost byla shledána obecně věrohodnou. Odmítl pak pohled obvodního soudu na některé důkazy v neprospěch stěžovatele jako nevhodnou bagatelizaci (patrně měl na mysli natáčení domu poškozené na kameru, zaslání dopisu jejím rodičům a obžalobou tvrzené zasílání SMS). Žádný z předmětných důkazů však bezprostředně nezopakoval a neprovedl v rámci odvolacího řízení (srov. body 5 a 6).
37. Hodnocení provedených důkazů, k němuž dospěl samosoudce obvodního soudu ve svém v pořadí druhém zprošťujícím rozsudku, následně městský soud označil za "naprostou profesionální neschopnost (...) se s danou problematikou řádně vypořádat", přičemž vytýkané vady byly podle městského soudu "zásadního rázu". Samosoudce v očích městského soudu "vůbec nebyl schopen se se složitostí trestní věci vypořádat". I to byly důvody městského soudu pro přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci. Ústavní soud musí na tomto místě ovšem konstatovat, že postup městského soudu v této věci vzbuzuje podezření, že se snažil v rozporu s výše nastíněnými ústavními principy prosadit své vlastní hodnocení provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3564/12; sp. zn. I. ÚS 109/11; a sp. zn. I. ÚS 1922/09). Postup podle § 262 trestního řádu, který vedl k omezení stěžovatelova práva na zákonného soudce, totiž podle Ústavního soudu nebyl potřebný. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud především z následujících důvodů.
38. Z (dosud) posledního kasačního usnesení v této věci plyne, že městský soud hodnotil důkazy, které nikdy za celou dobu řízení neprovedl. Spekulativně poté naznačoval svůj pohled na skutková zjištění obvodního soudu. Obvodní soud přitom podle Ústavního soudu v dostatečné míře zareagoval na předchozí výtky městského soudu a přiléhavě odůvodnil, proč zcela neuposlechl jeho pokyn ke konfrontaci znalců. Nerespektování tohoto pokynu bylo jedním z důvodů, proč městský soud obvodní soud poměrně nevybíravě zkritizoval. Podle Ústavního soudu se však samosoudce ničeho tak závažného nedopustil, pokud předložil důvody svého postupu.
39. Jestliže se městský soud s tímto odůvodněním obvodního soudu neztotožnil a na konfrontaci znalců trval, nebylo by pro něj nijak zatěžující, aby ji sám provedl. To se týká i zbylých tvrzených vad. Podle Ústavního soudu by v tomto konkrétním případě neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to pravomoci městského soudu, pokud by za dané procesní situace provedl předmětné důkazy sám, zhodnotil je a se závazným právním názorem věc vrátil obvodnímu soudu. Jak bylo popsáno výše (bod 25), provádění důkazů před odvolacím soudem bude pravidlem v případě vad ve skutkových zjištěních. Dokazování před odvolacím soudem pak představuje prostředek pro potvrzení či zpochybnění a nápravu těchto vad. Městský soud měl podle Ústavního soudu vzít v potaz, že ve věci již po šesté posuzoval prvostupňové rozhodnutí. Rozhodoval v únoru 2016, přičemž obžaloba byla podána již v dubnu 2012. Pokud se městský soud chtěl držet svého zjevného pohledu na tuto věc, bylo by v daném procesním rámci konstruktivnější provést konkrétní důkazy v odvolacím řízení. O rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování by podle Ústavního soudu nešlo.
40. Městský soud tedy měl za těchto okolností k dispozici prostředky, kterými by dosáhl legitimních cílů dodržení základních zásad trestního řízení a prevence bezúčelného protahování trestního řízení, aniž by musel nařizovat projednání stěžovatelovy trestní věci již třetím zákonným soudcem (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3235/15). Ústavní soud proto konstatuje, že zásah městského soudu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce nebyl nezbytný. Městský soud měl vzhledem ke vzniklé procesní situaci, ve které již šestkrát zrušil prvostupňová rozhodnutí ve věci a nařídil její projednání již třetím samosoudcem, jiné možnosti, jak sledovat zmíněné legitimní cíle a přitom respektovat čl. 38 odst. 1 Listiny. Tvrzená pochybení samosoudce obvodního soudu podle Ústavního soudu neodůvodňovala absolutní nezbytnost jeho "odstranění" z rozhodování v této trestní věci. Městský soud obecně v jejím průběhu viditelně nedocenil ústavní důležitost práva na zákonného soudce, ačkoliv sám zdůrazňoval požadavek výjimečnosti odnětí věci a jejího přikázání jinému soudci. Vzhledem k nesplnění kritéria potřebnosti v rámci testu proporcionality tak Ústavní soud došel k závěru, že městský soud postupoval protiústavně, pokud v projednávané věci nařídil, aby trestní věc projednal jiný senát (samosoudce).
41. Tím, že provedené důkazy hodnotil, aniž by sám provedl jakékoli dokazování, které by umožnilo odlišné hodnocení provedených důkazů oproti pohledu obvodního soudu, navíc městský soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Jak bylo výše uvedeno (bod 25) a jak stěžovatel sám namítal, pokud má odvolací soud jiný pohled na skutková zjištění než soud prvního stupně, nemůže si bez provedení dokazování sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. Pokud si je na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně vytvoří, aniž by dané důkazy sám zopakoval, poruší tím právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016 (N 148/82 SbNU 357), sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 (N 35/76 SbNU 485), sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175), sp. zn. IV. ÚS 275/98ze dne 29. 5. 2000 (N 79/18 SbNU 183) aj.]. To městský soud v této věci podle Ústavního soudu učinil, přestože sám uváděl, že to nebylo jeho cílem.
42. Za problematickou z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud také skutečnost, že městský soud předmětné rozhodnutí neodůvodnil dostatečně přezkoumatelným způsobem. Městský soud prakticky ve všech zrušovacích usneseních v této věci obecně napadá obvodní soud pro nedostatky odůvodnění, nevypořádávání se s jednotlivými důkazy, vnitřní rozpornost a nesrozumitelnost. Sám však podle Ústavního soudu není dostatečně konkrétní, aby k těmto tvrzením ve všech případech přidal i konkrétní podklad pro tak silné závěry. Sám svým způsobem činí, co obvodnímu soudu vytýká. Pro obvodní soud tak nemohlo být zcela předvídatelné, jak má konkrétně splnit výhrady městského soudu, protože kasační usnesení nesplňovala požadavek potřebné konkrétnosti. Ústavní soud má za to, že ústavní stížností napadené usnesení městského soudu se ani v tomto ohledu nepohybovalo v rámci naznačených ústavněprávních limitů (srov. výše citované nálezy sp. zn. I. ÚS 794/16; sp. zn. II. ÚS 3564/12 a sp. zn. I. ÚS 1922/09 aj.).
43. Kvůli porušení práva na spravedlivý proces pro přehodnocování skutkových závěrů bez provedení dokazování a nedostatkům odůvodnění usnesení městského soudu je podle Ústavního soudu namístě zrušit celé toto usnesení. Věc se tak vrací do odvolacího řízení. V něm již městský soud musí ctít princip zákonného soudce a využít jiných procesních prostředků, které má k dispozici, aby poskytl ochranu zájmu na dodržení základních zásad trestního řízení a zabránění bezúčelného protahování trestního řízení. Nabízí se vlastní provedení sporných důkazů, jejich vyhodnocení a zavázání soudu prvního stupně vlastním právním názorem na skutkové okolnosti věci. Tento právní názor však městský soud musí odůvodnit přezkoumatelným a dostatečně konkrétním způsobem, aby ho obvodní soud mohl v případě opětovného zrušení jeho rozsudku náležitě zohlednit a řídit se jím.
VI. Závěr
44. Ústavní soud závěrem shrnuje nosné důvody svého rozhodnutí v posuzované věci. Odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Právě jejich provedení a hodnocení se v projednávané věci nabízelo jako alternativa k odnětí věci samosoudci obvodního soudu a přikázání věci jinému jeho samosoudci. Byl by tím adekvátně naplněn legitimní cíl dodržení zásad trestního řízení a prevence dalších průtahů za současné vyšší míry respektu k ústavně zaručenému právu stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Napadený zásah proto nesplnil kritérium potřebnosti v rámci testu proporcionality. Městský soud také porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, protože se neubránil přehodnocování některých skutkových zjištění obvodního soudu, aniž by provedl jakékoliv dokazování. Jeho usnesení navíc podle Ústavního soudu nebylo odůvodněno s potřebnou konkrétností a předvídatelností pro další postup obvodního soudu.
45. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti, neboť usnesení městského soudu vedlo k porušení základních práv stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení městského soudu zrušil.
46. Protože trestní řízení proti stěžovateli nebylo skončeno, stěžovatel i poškozená musí mít ještě možnost uplatňovat v jeho rámci své argumenty, pokud jde o vady v hodnocení důkazů či o skutkovou rovinu věci, a chránit si svá procesní práva.