Klíčovým kritériem pro posouzení otázky svěření dítěte do péče jednoho z rodičů či naopak do střídavé péče je zájem dítěte. Jak připomenul Ústavní soud např. ve shora zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. 3. 2015, samotné hledisko nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2003, CRC/C/GC/14, dále jen "Obecný komentář") formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte (body 53-54), identitu dítěte (body 55-57); zachování rodinného prostředí a udržování vazeb (body 58-70); péči o ochranu a bezpečí dítěte (body 71-74); příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí (body 75-76); právo dítěte na zdraví (body 77-78); právo dítěte na vzdělání (bod 79). Obecný komentář ve vztahu k hledisku nejlepšího zájmu dítěte mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud shrnul, že "střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují".
V nyní posuzovaném případě je nutno konstatovat, že soud prvého i druhého stupně všechna relevantní kritéria vzal v potaz. Obecným soudům tudíž nelze vytknout, že by se kritérii, která plynou z rozhodovací praxe Ústavního soudu, nezabývaly. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je tak spíše spor o to, zda byla každému z kritérií přiznána ze strany obecných soudů relevance, která by vedla k závěrům konvenujícím buď stěžovateli, či vedlejší účastnici.
Je nutno přisvědčit stěžovateli, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá presumpce střídavé péče před péčí jednoho z rodičů, resp. závěr, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)]. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14, "pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče".
Zároveň však platí, že střídavá péče nemá být určitým automatismem či pravidlem. V citovaném nálezu I. ÚS 1554/14 Ústavní soud též uvádí, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu "pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte".
Pokud v nyní posuzovaném případě soudy obou stupňů dovodily, že s ohledem na psychický stav nezletilého dítěte by střídavá péče nebyla žádoucí, přičemž vyšly z posudku znalce, nelze z ústavního pohledu uvedenému závěru ničeho vytknout, neboť negativní vliv na psychický stav dítěte je jedním z důvodů, kdy je možno střídavou péči vyloučit. Jak již bylo shora uvedeno, nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde o skutkový závěr, k jehož posouzení jsou způsobilé primárně obecné soudy, které jsou v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení. Jak připomenul Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 "za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním, podloženým stanoviskem opatrovníka, případně soudního znalce".
Ústavní soud neshledává, že by se obecné soudy při posouzení nejlepšího zájmu dítěte v nyní přezkoumávaných rozhodnutích dopustily takového aplikačního či interpretačního excesu, který by umožnil Ústavnímu soudu jejich závěry přehodnocovat. Stěžovatel v závěru repliky upozorňuje na to, že ačkoli soudní znalec nedoporučil střídavou péči, doporučil rozšíření styku s otcem. V tomto ohledu však napadeným rozhodnutím nelze ničeho vytknout, neboť styk s otcem byl stanoven (oproti rozsahu styku plynoucího z předběžných opatření) jako poměrně široký. Nerespektování napadených rozhodnutí ze strany vedlejší účastnice a bránění styku stěžovatele se synem v rozsahu předvídaném ústavní stížností napadenými rozhodnutími, jakkoli lze hodnotit tuto skutečnost jednoznačně negativně, nemůže zpětně ovlivnit pohled na ústavnost samotných rozhodnutí. Stejně tak zásahy do práv stěžovatele ze strany vedlejší účastnice spočívající v omezování stěžovatele v kontaktu se svým synem před vydáním napadených rozhodnutí nemůže být samo o sobě důvodem protiústavnosti napadených rozhodnutí, která měla naopak tento kontakt zajistit a garantovat. Soudy měly bezesporu vzít chování vedlejší účastnice v době před vydáním napadených rozhodnutí v potaz, což však soudy učinily a dané chování zhodnotily v kontextu všech dalších důkazů, byť s jiným výsledkem hodnocení důkazů, než jak stěžovatel očekával.
V této souvislosti je navíc nutno připomenout, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinně právních věcech, je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria posuzování a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".
Jak dále shrnul Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3583/14 ze dne 26. 5. 2015, k přezkumu soudních rozhodnutí v rodinných věcech přistupuje Ústavní soud rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, u nichž jsou v některých případech ústavní stížnosti považovány za nepřípustné (např. v otázce rozvodu manželství). Jak dále Ústavní soud rozvedl, tato skutečnost "se odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces".
Ústavní soud vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu nemůže přisvědčit stěžovateli, že by samotnými napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Obecným soudům nelze vytknout, že by se argumenty stěžovatele dostatečně nezabývaly, ani že by při svém rozhodnutí nevzaly v potaz všechna kritéria, která ve své rozhodovací praxi vymezil Ústavní soud. Jejich posouzení a vzájemné vyvážení je již primárně věcí rozhodování obecných soudů, jak bylo shora naznačeno, přičemž Ústavní soud neshledal v úvahách obecných soudů plynoucích z odůvodnění napadených rozhodnutí natolik závažný exces, který by ho opravňoval k derogačnímu zásahu ve vztahu k napadeným rozhodnutím.
S ohledem na řadu citlivých otázek dotýkajících se přístupu obou rodičů ve vztahu k nezletilému, s ohledem na nové okolnosti předestřené Ústavnímu soudu ve vyjádřeních k ústavní stížnosti, jakož i s ohledem na paralelně probíhající řízení o svěření dítěte do péče stěžovatele zahájené stěžovatelem, resp. řízení o zákazu styku nezletilého se stěžovatelem zahájené vedlejší účastnicí, s ohledem na další probíhající znalecká zkoumání a další prováděné důkazy by byl jakýkoli derogační zásah Ústavního soudu vzhledem k principu právní jistoty v rodině právních otázkách kontraproduktivní a nefunkční.
Z vyjádření vedlejší účastnice i repliky stěžovatele je patrné, že z velké části jde o opakovanou polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, polemiku týkající se způsobu hodnocení důkazů, přičemž v nyní (paralelně s řízením o ústavní stížnosti) probíhajícím řízení týkajícím se péče o nezletilého, resp. zákazu styku s ním, jsou všechny relevantní okolnosti opětovně obecnými soudy zvažovány, a to na základě aktuální situace.
Klíčové pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti je, zda ústavní stížností napadená rozhodnutí mohou z pohledu ochrany ústavních práv stěžovatele obstát, přičemž Ústavní soud nemůže při hodnocení jejich ústavní konformity brát v potaz nové skutečnosti a nové okolnosti, které byly Ústavnímu soudu v rámci vyjádření sděleny. Tyto skutečnosti mohou naopak zohlednit obecné soudy v rámci právě probíhajících řízení, včetně zohlednění závěrů nových znaleckých posudků či dalších nových důkazů. Pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí je zásadní otázka ochrany ústavně zaručeného práva stěžovatele na péči o nezletilého syna, resp. práva na jeho výchovu ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, resp. čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Intenzita přezkumu ze strany Ústavního soudu je z povahy věci nižší v situaci, kdy oba rodiče mají soudním rozhodnutím umožněn styk s dítětem a oba se podílejí na jeho výchově, byť ne zcela rovnoměrně jako v případě střídavé péče, na rozdíl od případů, kdy je jednomu z rodičů, či dokonce oběma, tato péče a výchova soudním rozhodnutím zcela znemožněna.
Ústavní soud tak musí vycházet z napadených rozhodnutí, jejichž ústavní konformitu posuzuje, a tam stanoveného rozsahu styku stěžovatele s nezletilým. Jakkoli z vyjádření opatrovníka nezletilého pro Ústavní soud vyplývá, že vedlejší účastnice (matka nezletilého) soudní rozhodnutí nerespektuje, předmětem řízení je právě ústavnost napadených rozhodnutí, nikoli jejich následné reálné naplňování ze strany účastníků řízení. Rozsah styku stěžovatele s nezletilým zakotvený v napadených rozhodnutích (4 dny každý druhý týden a v zásadě polovina všech prázdnin) lze při nemožnosti střídavé péče obecně posoudit jako styk zajišťující tomu z rodičů, v jehož péči se dítě nenachází, takový rozsah kontaktu s nezletilým, který požadavek čl. 32 odst. 4 Listiny (právo rodiče na výchovu dítěte) naplňuje. Vždy však musí být přiměřenost rozsahu styku nezletilého s tím rodičem, v jehož péči se dítě nenachází, posuzována podle konkrétních okolností každého případu.
Ústavní soud tím nijak nechce bagatelizovat tvrzení stěžovatele o nerespektování předběžných opatření ze strany vedlejší účastnice předcházející vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, přesto však opětovně musí poukázat na to, že je v prvé řadě věcí soudů prvého a druhého stupně posoudit závažnost uvedeného jednání v konfrontaci s tvrzeními vedlejší účastnice, resp. v souvislosti se zjišťováním všech dalších aspektů ochrany nejlepšího zájmu dítěte, a to jak z hlediska stanovení momentálně nejvhodnějšího výchovného prostředí, tak z hlediska aktuálního fyzického a psychického stavu dítěte předurčujícího možnost střídavé péče, resp. výchovného prostředí vůbec.
Jakkoli by měla být, jak opakovaně Ústavní soud konstatuje, v nejlepším zájmu dítěte péče ze strany obou rodičů, a to pokud možno rovnoměrná (střídavá), složitosti rodinných vztahů přinášejí řadu situací, kdy se nejlepší zájem dítěte ocitne v kolizi s právem rodičů na rovnoměrnou (střídavou) výchovu dítěte a zájem dítěte, resp. práva dítěte pak musí dostat přednost před právem rodičů na střídavou péči.
Odvolacímu soudu nelze vytknout, že by argumentaci stěžovatele nebral v potaz a dostatečně se jí nezabýval. Odvolací soud mj. v odůvodnění uvádí, že "bude-li matka jakýmkoli způsobem i nadále bránit stykům otce se synem, bude tato okolnost v možném řízení o změnu péče o nezletilého jedním z důvodů pro vyhovění takovému návrhu. Nelze přehlédnout ani procesní stanovisko opatrovníka nezletilého, který v odvolacím řízení navrhoval svěření nezletilého do péče otce zejména z toho důvodu, že s ním matka nedostatečně komunikuje a nerespektuje jeho rozhodnutí. Jak shora uvedeno, nezletilý je na matku citově vázán a odvolací soud při svém rozhodování nechtěl, aby dopady tohoto nerozumného přístupu matky k řešení situace dopadly na nezletilého, a i přes tyto pro matku nepříznivé okolnosti se snažil dítěti, jemuž dle znalců hrozí neurotizace, zachovat stálé výchovné prostředí tam, kde je více citově vázáno. Pokud však bude matka ve svých postojích k orgánu, zastupujícím nezletilého, pokračovat, mohla by i tato okolnost v případném řízení o změnu tohoto rozhodnutí být významná".
Nelze pominout, že nyní posuzovaný případ je s ohledem na skutkové okolnosti značně citlivý, a to zejména ve vztahu k nezletilému. Právě v těchto případech však musí spravedlivou rovnováhu mezi kolidujícími zájmy nacházet obecné soudy, neboť jde v prvé řadě o otázky skutkové, o hodnocení důkazů, resp. o bezprostřední kontakt s účastníky řízení, s nezletilým dítětem, o jehož zájem v prvé řádě jde. Pokud obecné soudy vezmou v potaz všechna relevantní kritéria důležitá pro rozhodnutí, tak jak plynou z judikatury Ústavního soudu, přičemž se nedopustí zjevné libovůle při jejich hodnocení, nemůže Ústavní soud suplovat roli další skutkové instance, která by přehodnocovala závěry obecných soudů či opětovně prováděla dokazování, zvláště pak jde-li o specifickou agendu rodinně právní, konkrétně agendu péče o nezletilé, kde je velmi silný zájem na co nejrychlejším právním etablování rodinných, výchovných a citových vztahů v situaci po rozpadu roviny zejména ve vztahu k nezletilým dětem a jejich potřebám.
K tvrzenému porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů Ústavní soud pouze dodává, že jsou-li předmětem ústavní stížnosti soudní rozhodnutí, nemůže být jejich případnou derogací jakkoli zhojen tvrzený zásah spočívající v průtazích. Nadto je s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nutno tvrzený zásah spočívající v průtazích napadat jinými procesními prostředky, přičemž teprve po jejich vyčerpání je možno uvedenou argumentaci předestřít též v ústavní stížnosti.
Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by napadená rozhodnutí ústavně zaručená práva stěžovatele porušila.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2016
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu