27. Nad rámec výše uvedeného, a to jen ve formě obiter dicti, považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že si je vědom toho, že potřebu až judikatorně vymezit odpovědnost za péči o silniční vegetaci (§ 15 zákona o pozemních komunikacích) v průjezdním úseku silnice vyvolal primárně svou nedůsledností zákonodárce, který tuto odpovědnost v zákoně o pozemních komunikacích upravuje ne zcela jednoznačným a srozumitelným způsobem, kdy silniční vegetaci na straně jedné označil za "příslušenství dálnice, silnice a místní komunikace" [ustanovení § 13 písm. d)], na straně druhé ji však nepovažoval za "součást, ani příslušenství průjezdního úseku dálnice a průjezdního úseku silnice" [ustanovení § 14 odst. 1 písm. b)]. Stejně tak si je zdejší soud vědom skutečnosti, že tato nejednoznačná úprava měla za následek i nejednotnost judikatury týkající se této problematiky (viz např. stěžovatelem citované rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 64 Co 132/2014, analyzované v časopisu Soudní rozhledy č. 11?12/2014, s. 410, či rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 46/2001). Koneckonců i Krajský soud v Brně ve svém rozsudku rovněž připustil možnost jiné alternativy řešení nyní projednávané věci stěžovatele (odpovědnost ŘSD). Spornou se stala zejména otázka, zda lze uložit vlastníku silničního pozemku v průjezdním úseku dálnice či silnice povinnosti spočívající v péči o silniční vegetaci na těchto pozemcích rostoucí. Jak již bylo výše rekapitulováno, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nikoliv, neboť citovaná právní úprava v zákoně o pozemních komunikacích, dle níž silniční vegetace není součástí ani příslušenstvím průjezdního úseku dálnice či silnice, představuje právní úpravu speciální ve vztahu k úpravě v občanském zákoníku, dle níž platí, že součástí pozemku je rostlinstvo (i stromy) na něm vzešlé (§ 507 či 1067 občanského zákoníku, resp. § 120 občanského zákoníku z roku 1964).
28. S tímto závěrem se ovšem Ústavní soud neztotožňuje, neboť vztah speciality mezi uvedenými zákony nelze v těchto případech uplatnit, a to z toho důvodu, že právní úprava v zákoně o pozemních komunikacích se nijak nedotýká otázky vlastnictví silniční vegetace v průjezdním úseku silnice. Jak konstatuje i komentářová literatura k zákonu o pozemních komunikacích, ze skutečnosti, že zákon o pozemních komunikacích silniční vegetaci neučinil součástí nebo příslušenstvím průjezdního úseku silnice, nevyplývá, že má nutně odlišného vlastníka. "Rozlišování mezi součástmi a příslušenstvími věcí je významné zejména při soukromoprávních úkonech (převodech vlastnictví apod.). Pokud jde o veřejnoprávní regulaci upravenou zákonem o pozemních komunikacích, tj. o práva a povinnosti vlastníků a uživatelů komunikací, není toto rozlišování podstatné, jelikož i příslušenství komunikace je ve vlastnictví majitele komunikace a pravidla zákona se vztahují nejen na komunikace a jejich součásti, ale i na jejich příslušenství (povinnost kontrol, údržby, zákaz znečištění apod.)" (srov. Černín, K. a kol. Zákon o pozemních komunikacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, § 14). Současně je v ní poukazováno na (z právněteoretického hlediska) problematické označení silniční vegetace "za příslušenství pozemní komunikace (§ 13 zákona o pozemních komunikacích), ačkoliv je silniční vegetace součástí pozemku, ze kterého roste". Smyslem ustanovení § 14 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je silniční vegetaci, resp. péči o ní, zcela vyloučit z působnosti zákona o pozemních komunikacích, a to právě tím, že z ní (na rozdíl od vegetace podél úseku neprůjezdního) nečiní součást nebo příslušenství průjezdního úseku silnice. Dle ustanovení § 14 odst. zákona o pozemních komunikacích "vlastník pozemní komunikace sice nemá povinnost o ni pečovat, ale současně může mít tuto povinnost z titulu vlastnictví pozemku, z něhož strom vyrůstá" (srov. Kočí, R. Zákon o pozemních komunikacích s komentářem. 3. vydání, Praha: Leges, 2010, s. 72, obdobně také Mazánek, D. K problematice péče o vegetaci v průjezdním úseku silnice či dálnice a odpovědnosti za škodu způsobenou touto vegetací. Právní rozhledy č. 22/2014, s. 785 a násl.).
29. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že v důsledku novelizace zákona o pozemních komunikacích (provedené zákonem č. 268/2015 Sb.), která byla přijata v reakci na novou právní úpravu v občanském zákoníku, doznalo (s účinností od 31. 12. 2015) změny i předmětné ustanovení § 14 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, z něhož nyní vyplývá, že silniční vegetace je součástí a příslušenstvím průjezdního úseku dálnice a silnice. Přestože uvedená změna nemůže mít vliv na rozhodnutí nyní projednávané věci, do budoucna by tato právní úprava již neměla vyvolávat spory o tom, kdo je vlastníkem silniční vegetace na pozemcích v průjezdním úseku dálnice a silnice, a tedy primárně zodpovědným subjektem za péči o ni.
V. Závěr
30. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud aprobací výše popsaného postupu silničního správního úřadu i názoru Krajského soudu v Brně v ústavní stížností napadeném rozsudku porušil právo stěžovatele na samosprávu, zaručené čl. 8 Ústavy ve spojení s čl. 101 odst. 4 Ústavy.
31. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti (vázán jejím petitem) vyhověl a podle odst. 3 písm. a) stejného ustanovení napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil. Jeho úkolem tak bude ve světle výše uvedených závěrů Ústavního soudu znovu posoudit kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho správní žaloba, kterou se domáhal ochrany proti postupu silničního správního úřadu pro nepřípustné, v rozporu s čl. 101 odst. 4 Ústavy, omezení práva stěžovatele na samosprávu, zaručeného čl. 8 Ústavy.
32. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).