38. Institut přísedícího (byť ve zcela odlišné podobě, nežli je tomu v současnosti) není výdobytkem teprve nedávné minulosti. Obdobný institut (porota) byl již znám ve druhé polovině 19. století a mluví o něm i ústava z roku 1920 [viz např. Princ, M. Soudnictví v českých zemích v letech 1848-1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy). Praha: Woters Kluwer, a. s., 2015]. S nástupem komunistického režimu, v souvislosti se snahami o "zlidovění soudnictví" porotu nahradili soudci z lidu, kteří byli, slovy zákona, státně spolehliví a oddaní myšlence lidově demokratického zřízení (§ 11 bod 4 zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví). Tradice volených zástupců lidu, a nikoliv odborníků přetrvala i po roce 1989, kdy byl zákonem č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, institut soudců z lidu opuštěn a byli zavedeni přísedící. Rolí soudce z lidu a později přísedícího bylo soudnictví obohaceno o laický pohled, který měl přispět k tomu, aby se justice více otevřela veřejnosti. Podíl laiků na rozhodování soudů měl přinést jistou demokratizaci a dát výsledným rozhodnutím větší váhu. Přispění vnějšího faktoru mělo pomoci uzavřený svět justice, jeho jazyk a rozhodnutí učinit srozumitelnějším a čitelnějším pro ostatní. V nyní projednávané věci, kdy Ústavní soud rozhoduje o konkrétní ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutím obecných soudů, nicméně Ústavní soud nevidí žádný rozumný důvod, pro který by se měl jakkoliv vyjadřovat k vhodnosti a smysluplnosti stávajícího modelu přísedících, popřípadě k jejich stávající právní úpravě.
39. Porovnáním zákonných institutů soudce a přísedícího a požadavky na úpravu přiřazení přísedících k jednotlivým soudním senátům rozvrhem práce soudu se již Ústavní soud v minulosti zabýval. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3213/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 105/61 SbNU 581) k namítanému způsobu přidělování přísedících do konkrétního senátu uvedl, že právo na zákonného soudce slouží k ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak nelze je zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, a dospěl k závěru, že pokud byli přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce, nelze z tohoto pohledu postupu soudu nic vytknout. V rámci obecných východisek sice vyslovil, že základní pravidla pro soudce se vztahují i na přísedící a lze je vyvodit ze zákonné úpravy založené na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti), při rozhodování má také stejné postavení - jeho hlas má stejnou váhu, současně však uvedl, že požadavky na zákonného soudce (přísedícího) není možné absolutizovat. Pokud shledal jeho porušení, učinil tak však v souvislosti s řešením námitky, že soud v konkrétní kauze opakovaně rozhodoval v jiném složení senátu, kdy během řízení v civilní věci měnil přísedící, což je postup porušující právo na zákonného soudce. V tomto směru proto nelze bez dalšího poukazovat na závěry uvedeného nálezu, učiněné ve skutkově odlišné věci, jak mylně činí v nyní projednávané věci stěžovatel, jelikož podstata případu řešeného pod sp. zn. II. ÚS 3213/10 spočívala zjevně právě v personálních změnách rozhodujícího senátu v průběhu řízení, a nikoliv v otázce výběru přísedících.
40. Na uvedené závěry vyslovené ve výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3213/10 navázal Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1168/13 ze dne 23. 5. 2013 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž řešil skutkově i právně obdobnou problematiku jako nyní, tedy absenci předem daných pravidel v rozvrhu práce soudu stran přísedících, kteří měli spolurozhodovat v trestní kauze. Poukázal na to, že je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Zatímco soudce je jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období, soudce je na rozdíl od přísedícího v pracovním vztahu, v senátu je to především soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování. Z těchto důvodů shledal zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétních přísedících, méně specifikovanými než na určení soudce. Stav, kdy přísedící byli jmenovitě určeni v příloze k rozvrhu práce, a nikoliv v samotném rozvrhu práce, ani to, že v něm nebyli rozděleni do jednotlivých senátů, proto za porušení ústavního pořádku neoznačil.
41. Způsobem přidělování přísedících do soudních senátů se Ústavní soud zabýval také v usnesení sp. zn. I. ÚS 2337/14 ze dne 11. 8. 2015, v němž v podstatě obdobně jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 1168/13 poukázal na rozdíly v povaze funkcí soudce a přísedícího, pro něž zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétního přísedícího, jsou méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem.
42. S východisky i závěry vyslovenými v citovaných usneseních i v nálezu Ústavního soudu je možno se ztotožnit i v nyní posuzované věci, která se nijak neodlišuje od případů již řešených. Na některé rozdíly v postavení přísedících již bylo poukázáno v bodě 37 v rámci shrnutí právní úpravy institutu přísedících (odlišné požadavky na kvalifikaci, způsob uvedení do funkce, délku funkčního období, kárnou odpovědností i finanční odměnu). Zohlednit je třeba i praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních. Z tohoto hlediska není prakticky schůdné takové řešení, kdy by předseda senátu měl rozvrhem práce či jeho přílohou přiděleny např. toliko 2 přísedící (pouze tehdy by totiž byla úprava rozvrhu práce ve vztahu k přísedícím zřejmě plně transparentní a pro účastníky předem seznatelná), neboť by s největší pravděpodobností nutně docházelo k opakovaným situacím, kdy by hlavní líčení musela být nařizována s dlouhým časovým předstihem anebo by musela být opakovaně odročována, pokud přísedící omluví svou neúčast, popřípadě soudu sdělí, že se po dobu i více měsíců nebude moci dostavit, např. z důvodu pracovního či soukromého zaneprázdnění. V tomto případě by však jiný přísedící už nemohl být povolán. Proto jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících méně specifikované než na určení soudce, což - jak Ústavní soud opakovaně konstatoval v minulosti - není v rozporu s ústavním pořádkem. Lze proto učinit dílčí závěr, že není bez dalšího (ledaže by byl prokázán opak) aktem libovůle či účelovým obsazením jednajícího senátu ad hoc s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce (přísedící), pokud jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu přísedících, obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný.
43. Ústavní soud však přisvědčuje stěžovateli v tom, že jmenný seznam přísedících s ohledem na jejich počet a nezařazení do jednotlivých oddělení přímo v rozvrhu práce v něm mohl vyvolat pochybnosti o řádném postupu při výběru přísedících, kteří se zúčastnili projednání jeho kauzy. Protože Nejvyšší soud se této otázce v napadeném rozhodnutí v podstatě zcela vyhnul a pouze poukázal na to, že krajský soud měl zřejmě nějaký vnitřní systém, podle něhož při obsazování jednotlivých senátů přísedícími postupoval, Ústavní soud v souladu s návrhem stěžovatele nařídil ve věci ústní jednání, aby zjistil, zda takový systém, zaručující stěžovateli v konkrétním řízení právo na zákonného soudce (přísedícího), na krajském soudě skutečně existoval, anebo - pokud tomu tak nebylo - zda toto stěžovatelovo právo bylo porušeno.
44. Jak Ústavní soud vyložil výše, nehodlá se situovat do role někoho, kdo by byl oprávněn několik let zpětně prověřovat celkovou praxi Krajského soudu v Brně, která se přímo netýká projednávané kauzy. Proto provedl jen ty důkazy, navržené stěžovatelem před jednáním, které se této kauzy týkají, nikoliv důkazy vztahující se k jiným časovým obdobím či jiným případům. Ze stejného důvodu nepřihlédl k některým důkazům předloženým zástupcem stěžovatele při jednání, a to ke složce listin, která by měla dle tvrzení zástupce stěžovatele obsahovat další důkazy prokazující, že pořadí přidělování trestních věcí do jednotlivých senátů bylo narušeno již v roce 2011. Pokud byl Ústavnímu soudu při jednání dále předložen přípis Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2016 zn. 888/2016, odpověď Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2016 zn. Si 772/2016 a stejnopis notářského zápisu, který osvědčuje, že dokument předložený Krajským soudem v Brně (rozvrh práce účinný ke dni 1. 1. 2012) byl vytvořen dne 24. 6. 2016, Ústavní soud k těmto listinám nepřihlížel, neboť nejsou z hlediska posuzované věci relevantní.
45. Za relevantní důkaz pro ověření způsobu, jak krajský soud pracoval s přísedícími a jak je ke konkrétní kauze vybíral, Ústavní soud považuje především výslech předsedkyně senátu JUDr. Jaroslavy Bartošové, které byla věc stěžovatele přidělena k projednání a rozhodnutí. Z její výpovědi (která ostatně odpovídá i dalším provedeným důkazům, zejména výkazům o zasedání přísedících v senátu 40 T) vyplývá, že při převzetí senátu 40 T dostala k dispozici přibližně 15 přísedících z uveřejněného seznamu přísedících, že tento interní seznam "zdědila" po svém předchůdci a začátkem každého roku jej aktualizovala. Z její výpovědi se dále podává, jaká kritéria volí při výběru přísedících k napadlým kauzám tak, aby byli přísedící rovnoměrně vytíženi a nezasedali více než 20 dnů v roce, a proč nemůže z objektivních důvodů v některých případech dodržet rotační způsob výběru. Z její výpovědi též vyplývá, jak postupovala v kauze stěžovatele, kdy přizvala Mgr. Otto Císaře a PhDr. Soňu Haluzovou, kteří figurují jako první a třetí v jejím interním seznamu. Vyjádřila se také ke způsobu, jak jsou přísedící informováni o termínech projednání napadlých kauz a jakým způsobem jsou k nim zváni, pokud jim termín vyhovuje. Z uvedené výpovědi lze učinit závěr, že přísedící ke kauze stěžovatele nebyli vybráni nahodile, ale podle předem daných pravidel z interního seznamu přísedících, působících v senátu, jemuž JUDr. Bartošová předsedá. Zástupce stěžovatele sice JUDr. Bartošové položil řadu otázek, většina z nich se však netýkala projednávané kauzy. Ústavní soud proto konstatuje, že její výpověď v podstatných rysech se mu zpochybnit nepodařilo.
46. V rozporu s výpovědí JUDr. Jaroslavy Bartošové nejsou ani ostatní před jednáním vyžádané důkazy - příslušné rozvrhy práce Krajského soudu v Brně na roky 2012 a 2013 včetně příloh a doplňků, které obsahují seznam přísedících, mezi nimiž figuruje Mgr. Otto Císař a PhDr. Soňa Haluzová, výpisy nápadu trestní agendy senátu 40 T Krajského soudu v Brně v roce 2012 a 2013, z nichž se podává, že do senátu 40 T napadlo v roce 2012 celkem 15 věcí, z toho dne 26. 11. 2012 trestní věc stěžovatele, u které jsou jako přísedící uvedeni Mgr. Otto Císař a PhDr. Soňa Haluzová, a v roce 2013 celkem 11 věcí, a výkazy o zasedání přísedících pro rok 2012 a 2013, z nichž bylo zjištěno, že Mgr. Otto Císař se zúčastnil v roce 2012 rozhodování čtyř trestních věcí a stejně tak PhDr. Soňa Haluzová a v roce 2013 Mgr. Otto Císař pěti věcí a PhDr. Soňa Haluzová tří trestních věcí. Stěžovatel sice poukazuje na časté obsazování těchto přísedících, z výkazů však vyplývá, že stejně nebo ještě častěji byli obsazováni i jiní přísedící (např. Bc. Josef Marek, Jana Novotná, Bc. Romana Rysková, Ing. František Ujčík, Alois Urban, Ing. Miloslav Janíček). Z výkazů o zasedání přísedících senátu 40 T v roce 2012 a 2013 se rovněž podává, že v obou těchto letech působilo u daného senátu 14 přísedících, kteří byli povoláváni v zásadě rovnoměrně, a to nejvýše 5x a nejméně jednou.
47. Provedenými důkazy má Ústavní soud za prokázáno, že krajský soud měl v době nápadu věci stěžovatele i v době, kdy byli k jejímu projednání voláni přísedící, pevný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám, podle něhož bylo v jednotlivých odděleních postupováno, nikoliv systém nahodilý a účelový. V letech 2012 a 2013 totiž v senátu 40 T působili přísedící nikoliv z celého seznamu všech přísedících z přílohy k rozvrhu práce, nýbrž pouze z celkem 14 přísedících, přičemž se v obou letech téměř bezvýhradně jednalo o stejné osoby. Ani v rámci tohoto "subseznamu" přísedících se pak nepotvrdilo žádné podezření, že by např. byli využíváni jen někteří z těchto přísedících. Naopak, z provedeného dokazování plyne jednoznačná snaha o rovnoměrné zapojení všech daných přísedících do rozhodovací činnosti daného senátu. Byla tak potvrzena úvaha Nejvyššího soudu, že zjištěná vada příslušného rozvrhu práce je toliko formální, která nicméně nemá žádné prokazatelné materiální důsledky zakládající důvodné pochybnosti o spravedlivém posouzení věci stěžovatele, neboť bylo postaveno najisto, kdo, jakým způsobem a podle jakých kritérií na krajském soudu rozhodl o přidělení konkrétních přísedících do senátu rozhodujícího trestní kauzu stěžovatele, přičemž nebyly zjištěny žádné poznatky o tom, že by snad přísedící měli být vybráni účelově. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce u jednání ani netvrdil, že by v jeho případě byli přísedící vybráni svévolně či že by v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo k jejich změně. Nešlo tedy o akt libovůle či účelového obsazení senátu 40 T přísedícími ad hoc, a nelze proto dospět k závěru, že by ve věci rozhodl senát obsazený nezákonnými přísedícími. Tvrzení stěžovatele, že absence jmenovitého přidělení přísedících do jednotlivých senátů je formálním selháním rozvrhu práce takové povahy, které nevyžaduje konkrétní důkaz, nýbrž přímo implikuje v materiální rovině porušení práva na zákonného soudce, pokládá Ústavní soud ve světle výsledků ústního jednání za neudržitelné.
48. K námitce opomenutých důkazů, z nichž dle stěžovatele mohly vyplynout skutkové závěry pro něj příznivější, je nutno připomenout zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti, pokud jde o výslech svědka Ing. Michala Nováka, soud prvního stupně dostál, neboť vyložil, z jakého důvodu tento důkaz neprovedl (viz str. 45 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedenou námitkou se zabýval i odvolací soud (viz str. 14 rozsudku odvolacího soudu) a rovněž dovolací soud ústavně konformně vysvětlil, proč v případě neprovedení tohoto důkazu nešlo o tzv. opomenutý důkaz (viz str. 11 a 12 usnesení) a proč nebyly opomenuty další důkazy (jimiž se soud prvního stupně ve skutečnosti zabýval a hodnotil je). Takové vypořádání s důkazními návrhy lze označit za konzistentní a logické, a nejde tedy o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkazuje.
49. Nejvyšší soud řešil i námitku, že nebyla vyvrácena obhajoba stěžovatele, že v případě skutků č. 2 až 4 se jednalo o jiný tiskařský stroj než ten, který byl ve vlastnictví společnosti D. S. Leasing, přičemž shledal, že stěžejní nebyla otázka označení stroje štítkem či nálepkou, ale skutečnost, že každý stroj je identifikován individuálním výrobním číslem, a nemohou tudíž existovat dva stroje se stejným výrobním číslem. Jeho závěry nelze označit za svévolné, neboť odpovídají provedenému dokazování.
50. V souvislosti s námitkami stěžovatele směřujícími do způsobu provádění dokazování a zjišťování skutkového stavu Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, která zdůrazňuje, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. V projednávaném případě však žádný takový exces zjištěn nebyl.
VII.
51. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že právo stěžovatele na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatel především dovolává, v napadeném řízení porušeno nebylo, neboť bylo prokázáno, že Krajský soud v Brně měl v rozhodné době pevný vnitřní systém přidělování přísedících do jednotlivých soudních oddělení, a nikoliv systém účelový a nahodilý, a že ani přísedící ke kauze stěžovatele nebyli vybráni libovolně, ale podle předem daných pravidel z interního seznamu přísedících působících v senátu, který projednával kauzu stěžovatele. Nešlo tedy o akt libovůle či účelového obsazení senátu 40 T přísedícími ad hoc, a nelze proto dospět k závěru, že by ve věci rozhodl senát obsazený nezákonnými přísedícími. Úvaha Nejvyššího soudu, že zjištěná vada rozvrhu práce je pouze formální, která nemá žádné materiální důsledky zakládající důvodné pochybnosti o spravedlivém posouzení věci stěžovatele, tak byla potvrzena. Z důvodů uvedených v bodech 48-50 dospívá dále Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení stěžovatelem tvrzeného práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
52. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
53. Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil výkon trestu odnětí svobody, který stěžovatel v době podání ústavní stížnosti již fakticky vykonával (výkon trestu nastoupil již dne 16. 10. 2014).