24. Proto také v některých zákonem daných případech musí mít obviněný obhájce, a pokud si ho ten sám nezvolí, soud mu jej ustanoví. Zde se plně projevuje účel ústavně zaručeného práva na právní pomoc v oblasti trestního soudnictví spočívající v záměru zajistit, že budou vůči němu orgány činné v trestním řízení vystupovat v mezích zákona a při respektu k jeho ústavně zaručeným právům. Jak dokonce konstatoval Ústavní soud, obecné soudy jsou povinny přistoupit k ustanovení obhájce ex offo nikoliv jen v závislosti na splnění podmínek nutné obhajoby podle vnitrostátního práva, nýbrž kdykoliv, vyžadují-li si pomoc obhájce zájmy spravedlnosti ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy (viz nález sp. zn. I. ÚS 469/16 ze dne 22. 3. 2016). Otázka, zda si zájmy spravedlnosti vyžadují, aby byl obviněnému poskytnut obhájce, je přitom posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu a průběhu řízení jako celku. Mezi kritéria, která je třeba vzít v úvahu, patří zejména složitost věci z právního hlediska (rozsudek ESLP ve věci Pham Hoang proti Francii č. stížnosti 13191/87 ze dne 25. 9. 1992), závažnost trestného činu nebo hrozícího trestu pro obviněného (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Benham proti Spojenému království č. stížnosti 19380/92 ze dne 10. 6. 1996) a osobnost obviněného z hlediska jeho schopnosti obhajovat se sám.
25. S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud případ stěžovatele, neshledal však, že by v postupu obvodního (či městského) soudu bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právní pomoc. Ze zvukového záznamu o průběhu jednání totiž vyplynulo, že hned v jeho počátku (viz čas 1:40) soudkyně stěžovatele poučila o možnosti zvolit si obhájce i o dalších okolnostech jeho obhajoby, přičemž stěžovatel dle svého vyjádření tomuto poučení porozuměl. Pokud se pak jedná o otázku, zda nebyly u stěžovatele dány podmínky nutné obhajoby, musí Ústavní soud konstatovat, že obvodní soud zjevně zvažoval všechny zákonné důvody pro její přiznání, přičemž též ve vyjádření k ústavní stížnosti se vypořádal s tím, proč žádná z nich nebyla naplněna. Ústavní soud se přitom s jeho hodnocením plně ztotožňuje, kdy nadto dodává, že ustanovení obhájce stěžovatelovi již pro dotčené jednání konané dne 27. 7. 2016 nevyžadovaly ani jiné zájmy spravedlnosti ve smyslu ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy tak, jak vyřkl zdejší soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 469/16. K argumentaci stěžovatele právním názorem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 1248/2009 pak Ústavní soud v souladu s vyjádřením Městského soudu dodává, že toto bylo vydáno ještě před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 459/2011 Sb., pročež nyní (po zrušení věty třetí ustanovení § 179b odst. 2 trestního řádu) již nejsou stěžovatelem citované závěry Nejvyššího soudu aktuální.
26. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné fatální pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
27. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samotné, samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu