9. Způsob obsazení senátu na Krajském soudě v Brně v posuzované věci (a zjevně nejen v ní) byl rozporný s čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť umožňoval libovůli a účelovou manipulaci s obsazováním senátů přísedícími. Zda skutečně k libovůli došlo, již není podstatné, neboť samotné umožnění libovůle zakládá porušení práva na zákonného soudce, nebyla-li naplněna kritéria transparentnosti a předvídatelnosti při obsazení senátu přísedícími. Tuto tezi zastává ve své judikatuře i Evropský soud pro lidská práva, který konstatoval, že zásadní význam soudcovské nezávislosti a právní jistoty pro vládu práva vyžaduje jednoznačnost pravidel pro prvotní přidělení i následné přerozdělení věcí, používaných v každém jednotlivém případě, a jasné záruky, které zajistí objektivitu a transparentnost a především vyloučí jakékoliv zdání svévole při rozdělování případů jednotlivým soudcům (rozsudek z 5. 10. 2010 ve věci DMD GROUP, a. s., proti Slovensku, stížnost č. 19334/03, § 66). I jakékoliv zdání svévole tedy dle Evropského soudu pro lidská práva podkopává důvěru veřejnosti ve výkon spravedlnosti. Zajištění důvěry ze strany veřejnosti je pak možno realizovat prostřednictvím důsledného zajištění nestrannosti a nezávislosti soudu. Nezávislost a nestrannost soudní moci má pro důvěru veřejnosti takový význam, že určitou důležitost má i dojem (appearance), který soudy a soudci v tomto ohledu vzbuzují (např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 16. 12. 2003 ve věci Cooper proti Spojenému království, stížnost č. 48843/99, § 104). Při posuzování nestrannosti a nezávislosti nelze zcela odhlédnout od tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování. Toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba ve skutečnosti neexistuje (jak v subjektivní, tak v objektivní poloze) reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti, nelze přehlížet případnou existenci kolektivního přesvědčení, že takový důvod existuje. Přitom důvěra v právo patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu [nálezsp. zn. Pl. ÚS 11/04ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)]. Přidělování věcí je postaveno právě na zásadě, že "spravedlnosti nejen, že musí být učiněno zadost, ale rovněž musí být vidět, že jí bylo učiněno zadost", a tudíž i pouhá hrozba ovlivnění rozhodnutí soudu diskrečním přerozdělením věci je v rozporu s tímto právem (srov. mutatis mutandis rozsudek ESLP ze dne 12. 1. 2016 ve věci Miracle Europe Kft proti Maďarsku, stížnost č. 57774/13, § 58).
10. Ve vztahu k projednávané věci lze tedy shrnout, že z rozvrhu práce nebylo v rozhodné době možno dovodit, dle jakých kritérií bude senát přísedícími obsazen. Rozvrh práce soudu nepřipouštěl žádnou úvahu interpretující jeho konkrétní ustanovení a při posuzování, zda bylo respektováno ústavní právo na zákonného soudce, není z okolností konkrétního případu zřejmé, zda šlo o libovůli, anebo o postup racionální, logický a zdůvodnitelný. Krajský soud v Brně na svou obranu argumentoval existencí interních, nepsaných pravidel, která byla respektována při obsazování senátu. Tato pravidla však nebyla jakýmkoliv způsobem zpřístupněna účastníkům řízení před daným senátem. Tento postup tedy zcela zjevně neodpovídá požadavkům transparentnosti a předvídatelnosti tak, jak je vytyčila shora uvedená předchozí konstantní judikatura Ústavního soudu. Požadavek transparentních pravidel, která jsou z povahy tohoto kritéria srozumitelná a dostupná, a to nejen účastníkům řízení, ale i celé veřejnosti, zdůraznil i recentní nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 2769/15ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. (N 115/81 SbNU 795). Těmto kritériím nebylo v dané věci učiněno zadost, čímž je zároveň podkopávána důvěra veřejnosti ve výkon spravedlnosti Krajským soudem v Brně obecně, neboť rozvrh práce se dotýká činnosti celého tohoto soudu. V tomto ohledu lze tedy přisvědčit argumentaci stěžovatele, který ve své replice uvedl, že veřejnost má právo předpokládat, že činnost orgánu soudní moci je vykonávána po právu. V dané věci jde o pochybení interního rázu a navíc o systémovou chybu, kterou však účastník řízení primárně nepředpokládá, neboť má důvěru ve stát a řádný výkon soudní moci.
11. Ve vztahu k právu dle čl. 38 odst. 1 Listiny je irelevantní argumentace faktickou nemožností stanovení rigidních pravidel pro dosazování přísedících, která je zapříčiněna tím, že přísedící nejsou zaměstnanci soudu, ale vykonávají občanské povolání, a je tudíž nutno brát v potaz i jejich osobní život a zájmy a v neposlední řadě taktéž časové možnosti, které jim zaměstnavatel pro danou činnost poskytuje. Jde tu o organizační problém na straně soudu, který nemůže jít k tíži účastníkům řízení a který nemůže za žádných okolností ospravedlňovat porušení práva na zákonného soudce [viz též nálezsp. zn. IV. ÚS 2053/12ze dne 1. 11. 2012 (N 183/67 SbNU 219)]. Je ostatně faktem, že na jiných soudech byl rozvrh práce vydán tak, že přiřazoval přísedící do jednotlivých senátů. Krajský soud v Brně tedy neplnil řádně svou podstatnou povinnost související s naplněním práva na zákonného soudce, jejíž plnění na jiných soudech zásadní problém nečiní.
12. V této souvislosti stojí za zaznamenání tvrzení účastníka řízení Vrchního soudu v Olomouci, který ve svém vyjádření uvedl, že není v rozporu s ústavním pořádkem, pokud je požadavek na konkrétního přísedícího méně specifikován než požadavek na soudce z povolání, přičemž odkázal na nálezsp. zn. II. ÚS 3213/10(viz výše). Taktéž Nejvyšší státní zastupitelství dle své argumentace zastává obdobný názor. Ze zmíněného nálezu však tato teze nevyplývá. Ústavní soud v tomto nálezu obecně konstatuje, že právo na zákonného soudce, a tudíž i přísedícího, nelze absolutizovat v tom smyslu, že by senát musel v tomtéž složení zasedat po celou dobu řízení před daným soudem. Mohou se vyskytnout situace, a to jak na straně soudce, tak i přísedícího, které mu znemožní účast na všech jednáních (nemoc, dovolená, pracovní cesta atp.). V takovém případě však, aby byly dodrženy požadavky na transparentnost a předvídatelnost, se zastoupení soudců i přísedících, stejně jako složení senátů, musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce. Není možné, jak tomu bylo v dané věci, aby byli přísedící dosazováni do senátu v podstatě ad hoc (byť z řádně sestaveného seznamu přísedících), a senát tak jednal při každém jednání v jiném složení. Ústavní soud tedy v odkazovaném nálezu nečiní rozdílu mezi soudci z povolání a přísedícími, nýbrž právě naopak zdůrazňuje, že oba instituty podléhají stejným pravidlům ve vztahu k rozvrhu práce a ústavněprávním požadavkům na předvídatelnost a transparentnost obsazování senátu. Netransparentní dosazování přísedících nahrává možným spekulacím o nezávislosti a nestrannosti rozhodování a není slučitelné s právem na zákonného soudce. Jestliže bychom připustili, že požadavky transparentnosti a předvídatelnosti nejsou aplikovatelné na přísedící, nýbrž toliko na soudce z povolání, bagatelizovali bychom význam čl. 38 odst. 1 Listiny pro ta soudní řízení, v nichž se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané (čl. 94 Ústavy), neboť přísedící v senátu početně převažují nad soudci z povolání, v důsledku čehož může být soudce z povolání přehlasován. Soudní rozhodnutí by tak bylo zatíženo skutečností, že většina senátu, který věc projednával, nebyla dosazena na základě transparentních a předvídatelných pravidel, která by vyloučila možnou libovůli.
13. Pochybnosti stran možné libovůle lze pak odstranit pouze při striktní aplikaci kritérií transparentnosti a předvídatelnosti při obsazování senátů. Tyto požadavky lze zajistit, pokud bude rozvrh práce zpřístupněn odpovídající formou veřejnosti a zároveň z něj bude zcela jasným způsobem možno dovodit, kteří přísedící budou v dané věci v senátu zasedat. Již v den, kdy daná věc soudu napadne, musí být možno - na základě pravidel stanovených ještě před tímto dnem - ze strany veřejnosti zcela přesně dovodit, které konkrétní osoby budou v tom kterém senátu zasedat. Požadavek na vyloučení libovůle a požadavky transparentnosti a předvídatelnosti jsou podmínkami kumulativního charakteru, které musejí být naplněny, má-li být právo na zákonného soudce skutečně zaručeno. Pouze při splnění všech těchto podmínek může být zajištěna důvěra veřejnosti ve spravedlivý výkon soudní moci.
14. Z uvedených důvodů měl Ústavní soud všechna napadená soudní rozhodnutí zrušit.