30. Ústavní soud tak musí dát za pravdu stěžovatelům, jestliže tvrdí, že účastníci jako orgány činné v trestním řízení se postupem navrhovaným ÚOOZ neřídili a s výsledky jeho šetření se vypořádali nanejvýš formalisticky. Ústavní soud konstatuje, že samo odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu působí povrchně a nekonzistentně, kdy prakticky jen konstatuje obsah výpovědí jednotlivých účastníků dotčeného trestního řízení, aniž by však tyto důkazy jakkoli hodnotilo, a to zejména v kontextu podezření z trestných činů proti svobodě. Tak policejní orgán postupoval i přesto, že samy výpovědi obsahují indicie, jež vlastně vznesená podezření, pokud jde o trestný čin dle nyní platného ustanovení § 168 trestního zákoníku, potvrzují. Lze poukázat namátkou jen na ta místa výpovědí, kde podezřelí sami potvrzují, že dělníkům nevyplatili žádnou mzdu, neboť jejich výdělek prý nepostačoval na úhrady záloh a ubytování. Takovýto postup naznačuje typický modus operandi pachatelů trestného činu dle ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku (dříve srov. příslušná ustanovení § 232a trestního zákona). Ústavní soud zde má z hledisek trestněprávních za to, že policejní orgán byl povinen prověřit zejména oznamovateli, resp. stěžovateli namítaný stav tísně, kdy byli k setrvání v práci za neúnosných podmínek fakticky nuceni tím, že jim bylo vyhrožováno stran jejich pracovního působení v České republice bez řádného pracovního povolení, a to i přesto, že již dříve sami podezřelí jim měli slíbit, že toto povolení zajistí. Kromě toho, že napadené usnesení prakticky vůbec nezohledňuje výslechy poškozených, resp. oznamovatelů, nabízí se otázka, proč policejní orgán ve svých skutkových zjištěních nezohlednil např. obsah výpovědí členů představenstva společnosti Affumicata, a. s., kteří sami otevřeně přiznali, že jsou "nastrčenými" osobami. Totéž platí pro další zjištění, jež se týkala podezřelých podnikatelských aktivit této společnosti, včetně souběžně probíhajícího řízení proti Ing. Mrkosovi a spol. pro podezření ze spáchání trestného činu poškození věřitele dle ustanovení § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Všechna tato zjištění byla jako indicie relevantní pro úvahy o celkovém kontextu a provázanosti jednání podezřelých Mrkose a Martináka, jež mohla eventuálně být posouzena jako jediný skutek s rysy pokračování či trvajícího trestného činu.
31. Obdobně Ústavní soud považuje za nedostatečný a ryze formální způsob, jímž se s argumentací stěžovatelů vypořádalo státní zastupitelství v napadeném usnesení o stížnosti oznamovatelů proti rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci. Státní zástupkyně zde vlastně vyvrací námitky stěžovatelů především s odkazem na jimi podaná vysvětlení, která však vykládá striktně k jejich tíži, aniž by přitom brala do úvahy eventuální kontext a koncepčnost celého protiprávního jednání ze strany podezřelých podnikatelů. Dále se pak drží vlastní argumentační linie, omezující se toliko na prokazatelnost podvodného úmyslu při uzavírání smluv se zahraničními dělníky, kdy pouze konstatuje, že obchodování s lidmi, neoprávněné zaměstnávání cizinců, vydírání či nebezpečné vyhrožování "nepřichází v úvahu" (viz s. 4 napadeného rozhodnutí). Ústavní soud přitom sdílí výhrady stěžovatelů, kteří velmi přiléhavě odmítají neadekvátní výklad státní zástupkyně, že vlastně sami poškození nesli vinu na vzniklé situaci, neboť kvalita jejich práce byla nízká a podobně bylo tempo jejich práce pomalé (naprosto stranou pak Ústavní soud ponechává úvahu nad přiměřeností konstatování státní zástupkyně na s. 3 napadeného usnesení, že "je také otázkou, co považují občané Vietnamu za špatné počasí"). Takovýto přístup orgánu veřejné žaloby je v případě podezření ze systematického vykořisťování zahraničních dělníků (ať již mohlo naplnit kteroukoli trestněprávní kvalifikaci) skutečně velmi nezvyklý. Argumentace státní zástupkyně je ostatně - celkově nazíráno - zatížena až urputnou snahou posuzovat celou věc důsledně jako otázku podezření z takřka bagatelního majetkového deliktu. Kontext vykořisťování, podezření ze zastrašování, omezení osobní svobody poškozených, kteří měli být k pokračování v práci za zcela neúnosných podmínek nuceni směsí výhrůžek, podvodů a manipulace, se proto z úvah státní zástupkyně v napadeném rozhodnutí zcela vytrácí.
32. Ústavní soud považuje na tomto místě rovněž za důležité zdůraznit, že zásadu subsidiarity trestní represe dle ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku nelze v žádném případě chápat tak, že by umožňovala orgánům činným v trestním řízení přehlížet jakoukoli trestnou činnost, jež má rovněž svůj soukromoprávní rozměr a u níž připadá v úvahu, že se oběti trestné činnosti budou domáhat náhrady škody nebo jiných plnění cestou civilního procesu. V případech obchodování s lidmi a jiných forem kriminálního vykořisťování pracovníků je třeba navíc přihlédnout k tomu, že ekonomická a sociální situace poškozeným zpravidla neumožňuje, aby se efektivně domáhali ochrany v civilním řízení. Tuto skutečnost ostatně zohledňuje i nyní platný zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), který zapracovává Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení a směrnici Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů a jenž mimo jiné označuje oběti obchodování s lidmi dle ustanovení § 168 trestního zákoníku za zvlášť zranitelné oběti [srov. ustanovení § 2 odst. 4 písm. c) citovaného zákona]. Ústavní soud má totiž za potřebné akcentovat tezi, že v případech obchodování s lidmi a jiných velmi závažných trestných činů, jež se dotýkají řady základních práv, může být pro oběti příliš obtížné, ba fakticky nemožné domoci se svých práv v občanském soudním řízení bez předchozího trestního řízení.
33. Ústavní soud souhlasí konečně s argumentací stěžovatelů, i co se týče jejich dílčích námitek ohledně procesního postupu při prověřování trestních oznámení jako celku. Neodpovídalo rozsahu, povaze a závažnosti projednávaných podezření, byla-li věc zcela neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, dokonce v rámci různých krajských ředitelství Policie České republiky. Při prověřování věci bylo namístě zohlednit samotný ráz obchodování s lidmi, jež jako trestný čin zpravidla zahrnuje celý provázaný agregát nejrůznějších jednání podvodného, násilného i vyděračského rázu i jednání, jež sama o sobě se jeví jako beztrestná. Ústavní soud je toho názoru, že tímto postupem bylo znemožněno efektivní vyšetření trestné činnosti, jež mohla zasáhnout desítky cizích státních občanů v oblasti jejich základních práv; navíc je dáno podezření, že probíhala dlouhodobě. Ústavní soud považuje za této situace především za zcela neakceptovatelné, aby výpovědi tak vysokého počtu poškozených osob nenašly žádný odraz ve výsledných rozhodnutích policejního orgánu a státního zastupitelství.
VI. Závěr
34. Ústavní soud tedy uzavírá, že z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadeným usnesením Policie České republiky a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 došlo k porušení práva stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývajícího ze základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
35. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.
36. Úkolem Policie České republiky bude posoudit daný případ znovu, přičemž dotčené orgány činné v trestním řízení jsou vázány právním názorem Ústavního v tom směru, že musí náležitě posoudit eventuální spáchání trestného činu obchodování s lidmi dle ustanovení § 168 trestního zákoníku vůči stěžovatelům jako poškozeným, případně spáchání jiných trestných činů, jejichž aplikace by vůči podezřelým připadala v úvahu v souvislosti s nevolnickou až otrockou prací stěžovatelů, jež mohla ve své podstatě zasáhnout do jejich shora uvedených základních práv a svobod.
37. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).