34. Uvedené rozhodnutí Ústavního soudu tedy mělo za cíl učinit rozhodování o přípustnosti dovolání lépe předvídatelným a ve své podstatě více odpovídajícím základnímu právu na spravedlivý proces v jeho širokém pojetí, na což reagovala právě novelizace občanského soudního řádu provedená shora citovaným zákonem č. 404/2012 Sb. Ta jednak stanovila jasnější podmínky pro určení přípustnosti dovolání z hlediska námitek spočívajících v interpretaci a aplikaci právních předpisů, a také v souladu se shora citovaným nálezem určila, že o přípustnosti dovolání, v němž je namítáno právní posouzení věci, musí rozhodovat pouze senát, a to jednomyslně, a nikoli pouze předseda senátu či jeho jiný pověřený člen.
35. S ohledem na výše uvedené tedy musí Ústavní soud odmítnout, aby "první selekce" případů s ohledem na nepřípustnost podaných dovolání byla prováděna již předsedou senátu (resp. jiným pověřeným členem senátu) tak, že podání, které by dle názoru předsedy neobsahovalo řádné vymezení podmínek přípustnosti dovolání, by odmítl tento samosoudce dle ustanovení § 243f odst. 2 občanského soudního řádu. Splnění předpokladu přípustnosti dovolání totiž nelze považovat za vadu, která (bez předchozí výzvy soudu) nebyla řádně doplněna nebo opravena (dle ustanovení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu), neboť tento výklad by nectil závěry obsažené ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 a ani současné výslovné znění a také smysl zákona (viz především ustanovení § 243c odst. 2 občanského soudního řádu). Nadto, pokud by bylo skutečně jen na rozhodujícím soudci, aby sám vyhodnotil, zda nesplnění podmínky přípustnosti dovolání bude považovat za vadu, pročež bude postupovat dle ustanovení § 243f odst. 2 občanského soudního řádu, či se s tímto nedostatkem dovolání vypořádá předpokládaným způsobem dle ustanovení § 243c odst. 2 občanského soudního řádu, jevila by se tato interpretace neudržitelnou z důvodu nepředvídatelnosti rozhodování a rizika arbitrárnosti.
36. Smysl ustanovení § 243f odst. 2 občanského soudního řádu totiž spočívá v "odbřemenění" senátu Nejvyššího soudu pouze tam, kde podmínky pro meritorní projednání dovolání zcela jednoznačně nejsou dány: dovolatel např. vezme podané dovolání zpět, a soudu tak není dána jiná možnost nežli řízení zastavit, dovolání bylo podáno opožděně nebo osobou, která k tomu není aktivně legitimována, dovolatel není zastoupen, nebyl zaplacen soudní poplatek anebo dovolání trpí obsahovými vadami, které k výzvě soudu nebyly odstraněny. Tyto případy lze zjednodušeně označit za jakousi "justiční malou násobilku", která zpravidla nevyžaduje vůbec žádné sofistikované úvahy a interpretaci práva soudem, nýbrž postačuje zcela prostá aplikace těch zákonných ustanovení, která obsahují procesní podmínky řízení. Pokud tyto nejsou splněny, pak se samozřejmě soud nemůže podaným dovoláním věcně zabývat. Otázka přípustnosti dovolání z hlediska splnění podmínek dle ustanovení § 237 občanského soudního řádu však již představuje kvalitativně zcela odlišnou situaci: ve skutečnosti se totiž nejedná o "přípustnost" dovolání v klasickém procesním smyslu, nýbrž daleko přesněji o jeho "přijatelnost". Je proto především na Nejvyšším soudu samotném, zda předestřenou věc bude považovat za natolik právně významnou (např. není prejudikována, je třeba sjednotit existující judikaturu anebo má být učiněn tzv. judikatorní odklon) či nikoliv. Takovéto rozhodnutí však zcela jednoznačně nemůže činit jediný samosoudce, nýbrž musí zůstat vyhrazena senátnímu rozhodování, což ostatně plyne i ze shora citované výslovné zákonné úpravy.
37. Ústavní soud znovu připomíná, že procesní pravidla (z hlediska obsazení rozhodujícího orgánu jakožto jednoho z klíčových aspektů práva na zákonného soudce) rozhodování o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti vymezené v ustanovení § 237 občanského soudního řádu jednoznačně upravuje ustanovení § 243c odst. 2 citovaného zákona, které jasně stanoví, že o odmítnutí dovolání rozhoduje senát, resp. že je dokonce třeba souhlasu všech členů senátu. Interpretace či aplikace dotčeného ustanovení ze strany Nejvyššího soudu, která nectí tato pravidla a spíše se snaží "posunout" selekci případů z důvodu jejich nepřípustnosti na stav před nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/11, musí Ústavní soud (s ohledem na argumentaci vyslovenou v tomto nálezu) odmítnout jako striktně a neudržitelně formalistickou. Je totiž třeba mít vždy na paměti, že primárním principem dovolacího řízení je ochrana práv dovolatele, přičemž tento účel nemůže být zakryt faktickou selekcí případů ze strany dovolacího soudu (jakkoliv odůvodněnou reálnou "zahlceností" Nejvyššího soudu množstvím nápadu). Jestliže tedy ve věci stěžovatelky odmítl jí podané dovolání na základě ustanovení § 243f odst. 2 občanského soudního řádu pouze předseda senátu Nejvyššího soudu, nelze tento postup považovat za ústavně souladný; obzvláště za situace, kdy rozhodující soudce zjevně musel fakticky zkoumat splnění předpokladu přípustnosti dovolání (což ostatně dostatečně vyplývá též z jeho vyjádření k ústavní stížnosti), byť tato pravomoc přísluší jedině a pouze senátu jako celku.
38. Nejvyšší soud tedy o dovolání stěžovatelky rozhodoval v nesprávném složení, neboť o odmítnutí dovolání rozhodl předseda senátu dle ustanovení § 243f odst. 2 občanského soudu řádu, ačkoliv o přípustnosti dovolání měl rozhodovat v souladu s § 243c odst. 2 občanského soudního řádu senát. Je tedy možno konstatovat porušení základního práva stěžovatelky na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Zároveň Ústavní soud konstatuje, že došlo-li k odmítnutí dovolání pro údajné vady, aniž by však byla posuzována jeho přípustnost dle § 237 občanského soudu řádu, vedlo takové odmítnutí dovolání k odepření přístupu stěžovatelky k dovolacímu soudu, a tím k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud tak nejenom nedostatečně odůvodnil, proč považuje podané dovolání za fakticky nepřípustné (viz výše), nýbrž nedodržel ani procení postup stanovený v občanském soudním řádu, čímž porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce.
VII. Závěr
39. Ústavní soud ze shora předestřených důvodů uzavírá, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce a právo na spravedlivý proces, neboť napadené usnesení postrádalo náležitosti, které jsou na soudní rozhodnutí kladeny (především stran odůvodnění a náležitého vypořádání se s jejími argumenty), a rozhodl namísto tříčlenným senátem pouze jeho předsedou. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona toto napadené usnesení zrušil.
40. Veden zmíněnou doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, Ústavní soud za této procesní situace již dále nepřezkoumával napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Případný ústavněprávní přezkum by totiž byl za situace, kdy se Nejvyšší soud napadenými rozhodnutími soudů nižších instancí dosud řádně nezabýval, předčasný.
41. Úkolem Nejvyššího soudu bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí znovu (a nyní již v senátu) posoudit stěžovatelkou podané dovolání v souladu s relevantními ustanoveními občanského soudního řádu.