53. K přezkumu skutkových závěrů soudů nižších stupňů přistupuje Nejvyšší soud v podstatě až v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405)], a to pouze tehdy, pokud jde o námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu.
54. Nejvyššímu soudu dle jeho vlastní ustálené judikatury v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
55. Lze usuzovat, že stěžovatel byl veden úvahou, že nadřízení (prokazatelně V. Ch.) od něj vyžadují vyhotovení podkladů k otevření přezkumu skutkových zjištění z odlišných hledisek, než předvídá (ústavně konformním způsobem interpretovaná) úprava dovolání v trestním řádu, a to v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona. Městský soud v Praze na související obhajobu reagoval konstatováním, že se stěžovatel neměl soustředit jen na "formálně-procedurální hlediska" (čímž se patrně míní úprava institutu dovolání zakotvená v trestním řádu); tento argument však Ústavní soud nepovažuje za natolik validní, aby mohl představovat oporu pro trestní represi.
56. Je dlužno zaznamenat, že soudy vycházely z výpovědi svědka JUDr. Jiřího Balzera (přímého nadřízeného stěžovatele), který dal jednoznačně najevo, že s písemností vyhotovenou stěžovatelem nesouhlasí, nicméně ji v přesvědčení, že tak jedná na podkladě zájmu svých nadřízených (jím stěžovatel jako stážista na Ministerstvu spravedlnosti bezpochyby nebyl), podepsal a doporučil ji ke kladnému vyřízení. Řečené učinil, přestože již dříve aproboval negativní podklady referentky Mgr. Ilony Jakůbkové, jak v případě podnětu R. T., tak v případě podnětu J. B., načež "vyřízené věci postoupil výše"; posléze se vrátily stěžovateli s pokynem k jinému vyřízení. Akceptoval - stejně jako stěžovatel - nové vyřízení spisu stěžovatelem jako vyřízení "pokynové", proti čemuž z pozice ve služební hierarchii níže postaveného úředníka brojit nemínil. Byť nelze přehlížet, že JUDr. Jiří Balzer nebyl obviněn (čemuž Ústavní soud neoponuje), stojí za připomenutí, že v souvislosti s ním soudy argumentaci odkazující na úsilí respektovat vůli nadřízených a na služební subordinaci přijaly. Za stěžejní rozdíl přitom považovaly okolnost, že se jednalo o "kmenového" zaměstnance Ministerstva spravedlnosti, který byl vystaven vyššímu "riziku" postihu za "neloajalitu" než stěžovatel přechodně přidělený jako stážista.
57. O tom, že by šlo o případ krajní nouze, však soudy v případě jeho osoby neuvažovaly, ačkoli u stěžovatele dovodily (srov. právní větu usnesení Nejvyššího soudu), že úřední osoba, která jednala v rozporu s právními předpisy, se nemůže zprostit své odpovědnosti za některý z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku (např. za trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku) jen tím, že tímto způsobem jednala na pokyn služebně nadřízené osoby, ledaže by tak činila v krajní nouzi ve smyslu § 28 tr. zákoníku.
58. Úlohu prvního náměstka JUDr. Marka Görgese v rámci daných postupů soudy v podstatě zcela opomenuly.
V. e) Stěžovatelem předpokládaný postup ministryně spravedlnosti
59. Pokud jde o způsob jednání stěžovatele, který měl podle soudů předpokládat, že ministryně spravedlnosti návrh - předložený dne 7. 6. 2010 - bez dalšího podepíše, k čemuž také dne 8. 6. 2010 došlo, patří se zaznamenat následující.
60. Městský soud v Praze (na str. 26-27 rozsudku) považoval za rozhodné, že stěžovateli nemohlo za daných okolností unikat, že ministryně - notoricky vytížená v tzv. úřednické dočasné vládě vskutku jinými činnostmi než "úředničinou", než specifickou kontrolou aktů, předložených jí k podpisu bez patrných známek kontroverze či mimořádnosti podřízenými složkami od referenta k náměstkovi - jejich aktivním jednáním vyprodukovaný návrh na propuštění odsouzených v podpisové knize podepíše.
61. Ministryně spravedlnosti byla v přípravném řízení vyslechnuta a uvedla, že "s agendou stížností pro porušení zákona měla dlouhodobé zkušenosti jako advokátka, o podnětech odsouzených R. T. a J. B. se jako ministryně nikdy nedozvěděla, neměla je k dispozici a ani je nečetla". Obecně se vyjádřila v tom smyslu, že denně jí byly k podpisu předkládány "balíky" různých písemností v podpisových knihách, každodenně podepisovala cca 200 dokumentů, při aprobaci pouze "přeletěla" stanoviska podřízených, zprvu se ve funkci snažila předkládané materiály pročítat, ale nebylo možné to stihnout. Ke standardnosti rozhodování o přerušení výkonu trestu odnětí svobody při podání stížnosti pro porušení zákona uvedla, že tak učinila asi ve třech případech, ale nebývalo to obvyklé, vždy se spoléhala na stanoviska svých podřízených (procesní spis, č. l. 681).
62. Jak konstatoval soud prvního stupně (str. 13 rozsudku), svědkyně JUDr. Daniela Kovářová v hlavním líčení jednoznačně potvrdila, že všechny dokumenty, které jsou opatřeny jejím podpisem, určitě četla, ovšem podklady a spisy k nim přiložené s ohledem na množství předkládané agendy číst nemohla. Bylo toho takové množství, že i při nejlepší vůli nešlo věc do hloubky prostudovat. Pokud tedy byla tzv. košilka předmětného dokumentu řádně podepsána prvním náměstkem a dalšími příslušnými zaměstnanci, dospěla k názoru, že je věc po odborné a faktické stránce v pořádku, a v podstatě se zabývala pouze stránkou stylistickou. Za dobu jejího působení na ministerstvu jí bylo předloženo řádově 200 až 300 stížností pro porušení zákona, přičemž pouze minimum z nich obsahovalo také návrh na přerušení, resp. odložení výkonu trestu odnětí svobody. Šlo řádově o šest, maximálně o osm případů. Pokud tento návrh ve spise připojen byl, nikdy se nestalo, že by stížnost podala a přerušení výkonu trestu odmítla. Pokud ovšem ve spise tento návrh připojen nebyl, sama jej nepožadovala. Dále svědkyně popřela, že by kdykoli a komukoli dala pokyn, jak má ve věci rozhodnout, protože k věci do doby, než byla zpracována, neměla žádné informace. (...) V projednávané věci si svědkyně není vědoma toho, že by podávala stížnost pro porušení zákona za situace, kdy již původně byly oba podněty odloženy, pouze si vzpomíná, že po podání stížnosti jí byl doručen nesouhlasný dopis ze státního zastupitelství, který vzala na vědomí s tím, že vyčká rozhodnutí Nejvyššího soudu.
63. Není tedy zřejmé, na jakém podkladě soudy dovodily, že stěžovatel ryze formální postup ministryně spravedlnosti - která je advokátkou specializovanou v oboru trestní právo - měl "předpokládat" (tj. měl očekávat, že podepíše návrhy na podání stížnosti pro porušení zákona a vydání rozhodnutí o přerušení výkonu trestů "bez dalšího", míněno bez jakéhokoli vlastního posouzení) a že takto vskutku jednala.
64. Pokud Městský soud v Praze naznal, že připravená písemnost byla "bez patrných známek kontroverze či mimořádnosti", tento úsudek neobstojí.
65. Z textu stížnosti pro porušení zákona (procesní spis, č. l. 232 a násl.), který připravil stěžovatel, vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 9 T 13/2008 obviněné R. T. a J. B. uznal vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění, (dále jen "tr. zákon"), spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a odsoudil je každého podle § 247 odst. 4 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona je zařadil k výkonu trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla těmto obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným společnostem v konkretizované výši a další společnost byla podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. 4 To 45/2009 podle § 258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 tr. řádu zrušil výrok o trestu ohledně obou obviněných. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 a 4 tr. zákona a výroku o náhradě škody odsoudil oba obviněné podle § 247 odst. 4 tr. zákona každého k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zákona oba obviněné zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Ve stížnosti pro porušení zákona, kterou připravil stěžovatel (JUDr. Daniela Kovářová "všechny dokumenty, které jsou opatřeny jejím podpisem, určitě četla"), je citována skutková věta, z níž vyplývá, pro jaké jednání byli obvinění R. T. a J. B. odsouzeni.
66. Již konfrontací se samotným faktem, že obvinění R. T. a J. B. byli odsouzeni pro odcizení hotovosti ve výši 74 000 000 Kč, což stěžovatel před ministryní spravedlnosti evidentně nezamlčel, se podle názoru Ústavního soudu vylučuje udržitelnost závěru soudů, že ministryně spravedlnosti přijala náhled, že jde o věc "bez patrných známek kontroverze či mimořádnosti", resp. že stěžovatel mohl spoléhat na její "nepozornost". O rutinní agendu z povahy věci nešlo a řečené platí tím spíše, že o přerušení výkonu trestu rozhodovala vcelku ojediněle (dle dalších údajů ve spisu pouze ve 13 případech). Svědkyně JUDr. Daniela Kovářová přitom sama uvedla, že s agendou stížností pro porušení zákona měla dlouhodobé zkušenosti jako advokátka. Otázkou, jak mohl stěžovatel spoléhat na "nepozornost", se soudy měly náležitě zabývat zejména v situaci, kdy předmětný materiál sepsal podle pokynů nadřízených. V rámci hodnocení důkazů se soudy nezabývaly relevantně ani výše zmiňovaným dopisem státního zastupitelství.
67. Stojí za zmínku, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 36/2013 dovolateli, který tvrdil, že byl odsouzen za špatnou organizaci a kontrolu práce a že došlo k negování odpovědnosti jeho nadřízených, vytkl, že nedostatečná kontrola pracovních výkazů nadřízenými nezbavuje trestní odpovědnosti, pouze trestnou činnost obviněného umožnila, resp. usnadnila. V dané věci nejde o situaci hodnotitelnou naroveň případu, kdy dovolatel ve výkazech uváděl nepravdivé údaje a místo oprávněného služebně nadřízeného je i podepsal.
V. f) Závěry
68. Z důvodů shora uvedených nezbývá než uzavřít, že právní závěr soudů o tom, že ze strany stěžovatele byla naplněna skutková podstata přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními soudů, čímž se vymyká z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, a je současně i v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž tato zásada, podle níž, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pro uvedené nelze než konstatovat, že soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nedostály požadavkům, jež v rovině tzv. podústavního práva pro ně plynou z kautel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 a 6 tr. řádu).
69. Ústavní soud proto konstatuje, že v rovině ústavního práva došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nadto tím, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily i základní právo stěžovatele na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
70. Ústavní soud proto ústavní stížností napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve vztahu ke stěžovateli zrušil.
71. Bude na soudech, aby pokračovaly v řízení postupem podle § 314h a násl. tr. řádu. Otevírá se tím prostor též pro eventuální doplnění dokazování a možnost nového hodnocení důkazů.