32. Argumentace vedlejšího účastníka se pak z velké části netýká důvodů, pro které Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, nicméně tuto argumentaci vedlejší účastník může eventuálně uplatnit v pokračujícím soudním řízení. Odvolává-li se vedlejší účastník (totéž činí Nejvyšší soud) na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 389/10 ze dne 7. 4. 2010, třeba připomenout, že toto usnesení nelze chápat jako potvrzení správnosti právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5536/2007; Ústavní soud v něm jen konstatoval chybějící ústavněprávní dimenzi konkrétní ústavní stížnosti, a to s tím výsledkem, že námitky v ní obsažené nepřesáhly úroveň nesouhlasu s právním názorem obecného soudu na výklad tzv. podústavního práva, takže věc nebyla řešena meritorně.
33. Jak již bylo zdůrazněno, základním předpokladem přezkumu ústavní konformity příslušného právního názoru obecného soudu, vysloveného v rovině interpretace a aplikace tzv. podústavního práva ze strany Ústavního soudu, a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je existence řádného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí, a to nejen z hlediska závěrů skutkových, ale i právních; to znamená, že soudní rozhodnutí musí být srozumitelně, v souladu s pravidly logického myšlení zdůvodněno, přičemž v případě, kdy obecný soud nepřijme právní argumentaci účastníka řízení, je jeho povinností se s ní adekvátním způsobem vypořádat, tj. tak, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomuto postupu (závěru) vedly [viz např. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151) a ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 (N 160/38 SbNU 277)]. V případě, že svou právní argumentaci opřel účastník řízení o konkrétní soudní judikát, je povinností obecného soudu vysvětlil, proč právní závěry v něm obsažené na danou věc nedopadají (distinguishing), nebo z jakého důvodu dosavadní právní názor již nelze dále zastávat (overruling) [srov. odlišné stanovisko soudce Pavla Holländera ke stanovisku pléna ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (ST 33/63 SbNU 567; 368/2011 Sb.)]; v takovém případě bývá u nejvyšších soudních instancí předpokládán zvláštní procesní postup, jak tomu je i u Nejvyššího soudu [viz § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], jehož nedodržení může představovat uplatnění státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. vadu v podobě nesprávně obsazeného soudu, což v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce [viz nález ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 ve znění opravného usnesení ze dne 26. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 (N 201/54 SbNU 497)].
34. Ústavní soud tak uzavírá, že si je vědom toho, že jeho úkolem není řešit otázky soukromého práva, jakými jsou rozdíly v pojmech privativní či kumulativní novace nebo změna či zánik závazku dohodou. Pro výsledek tohoto řízení je podstatné, zda se stěžovateli dostalo ochrany jím tvrzených práv v řádném soudním řízení, ze kterého vzešlo nerozporné rozhodnutí, ze kterého jasně vyplývá, proč ve věci stěžovatele bylo rozhodnuto právě tak, a nikoli jako v obdobném jiném případě. Stejně tak je pro Ústavní soud z hlediska jeho funkce určující, zda rozhodující orgán veřejné moci dal přednost jasně, určitě a srozumitelně vyjádřené vůli účastníků právního vztahu vyjádřené v dodatcích k úvěrové smlouvě, kterými vyjádřili vůli změnit obsah závazkového vztahu vzniklého na jejím základě v opoře o čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, nebo naopak právněteoretické konstrukci výkladu "podústavního" práva, jejíž obsah není ani v právní teorii, ani v judikatuře všeobecně sdílen (a navíc jej ani v rozhodnutí sám nedefinuje, ačkoli na tom závisí správnost jím vysloveného právního názoru) a jejíž důsledky se nepokusil napravit ústavně konformním výkladem § 408 obch. z. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je postiženo - s principy řádného procesu neslučitelným - prvkem libovůle, neboť tento soud řádně a dostatečně neodůvodnil své právní závěry, když se nedostatečně vypořádal s právními otázkami, jež vyvstávají v souvislosti s (nikoliv zjevně nepřiléhavou) právní argumentací stěžovatelky a potažmo s jeho vlastními judikaturními závěry, jejichž neznalost navíc je vytýkána stěžovatelce za situace, kdy ke změně podmínek splácení úvěru dohodou stran došlo dávno předtím, než tyto závěry (navíc potenciálně rozporné) Nejvyšší soud formuloval. Z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tak Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti (zčásti) vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
35. Jde-li o napadené rozhodnutí městského soudu, Ústavní soud ochranu ústavnosti zásadně spojuje s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, a proto nálezem ruší toliko rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je-li tím vytvořen dostatečný procesní prostor pro ochranu práva uvnitř soustavy obecných soudů a není-li takový postup zjevně v rozporu s principem ekonomie řízení. Tak tomu bylo i v nyní souzené věci, neboť důvodem zásahu Ústavního soudu nebyla ústavní nekonformita právního názoru odvolacího a následně Nejvyššího soudu, ale "nepřezkoumatelnost" právních závěrů dovolacího soudu v souvislosti s námitkami uplatněnými v mimořádném opravném prostředku, a to z důvodu absence adekvátní právní argumentace, ke které je i dovolací soud z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny povinován.
36. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.