30. Možno dodat, že pokud by skutečně nebylo poskytnutí ochrany práv formou předběžného opatření možné a obecné soudy by neučinily nic (resp. vše) pro to, aby bylo rozhodnuto ve věci samé, pak by v úvahu přicházela odpovědnost státu za nesprávný úřední postup (§ 13 zákona č. 82/1998 Sb.), eventuálně spočívající v neposkytnutí včasné právní ochrany. Tím by také byl dle názoru Ústavního soudu mezinárodní závazek České republiky, který plyne z čl. 13 Úmluvy, naplněn, nicméně je třeba preferovat takové řešení, jež škodě předchází, před takovým, které ji pouze dodatečně napravuje.
31. Jak plyne z výše uvedeného, vrchní soud pochybil, pokud usnesením č. j. 1 Co 114/2013-39 (viz sub 3) odvolací řízení zastavil pouze z procesních důvodů, konkrétně z důvodu jeho údajné bezpředmětnosti návrhu, aniž by se předtím jakkoliv zabýval otázkou zákonnosti usnesení krajského soudu. S ohledem na ratio decidendi nynějšího rozhodnutí Ústavního soudu nemohou obstát ani napadená usnesení krajského soudu č. j. 25 C 3/2013-57 a vrchního soudu č. j. 1 Co 79/2014-75 (sub 5 až 6) vydaná ve věci zmatečnosti, protože jsou rovněž založena na popření možnosti rozhodnout meritorně o odvolání proti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření (bez ohledu na přítomný prvek "nevratnosti"). Tato rozhodnutí, která by jinak měla být prostředkem nápravy podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 13 Úmluvy, se tak stala v podstatně formálními a neúčinnými, tak jako tomu bylo v projednávané věci. Ústavní soud však znovu zdůrazňuje, že jde jen o dosažení stavu, kdy bude možno cestou opravného prostředku dosáhnout meritorního řešení, přičemž bude pochopitelně věcí odvolacího, popř. dovolacího soudu, jak bude o věci rozhodnuto.
32. Domáhala-li se stěžovatelka zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5209/2014-91, ústavní stížnost ve vztahu k tomuto rozhodnutí žádné námitky neobsahuje, a ani Ústavnímu soudu není prima facie zřejmé, v čem by jeho protiústavnost mohla spočívat, když šlo o dovolání zčásti opožděné ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu, zčásti pak vykazující neodstranitelný nedostatek procesní podmínky řízení (chybějící funkční příslušnost dovolacího soudu) ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu. Tudíž lze usuzovat, že daný návrh stěžovatelka učinila pouze z důvodu právní jistoty pro případ, pokud by bylo jemu předcházející usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 114/2013-39 Ústavním soudem zrušeno, a tím bylo "odstraněno" z důvodu právní jistoty a nadbytečnosti. Jen z tohoto důvodu také Ústavní soud stěžovatelce vyhověl.
33. V případě napadeného usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5212/2014-93 se Ústavní soud ztotožnil s námitkami stěžovatelky. Odůvodnění tohoto rozhodnutí je vnitřně rozporné, neboť na straně jedné je stěžovatelce vytýkáno, že nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a ani konkrétní právní otázku, na straně druhé se dovolací soud právní otázkou, jak byla stěžovatelkou předestřena v dovolání (a k níž se vztahuje tento nález), zabýval, načež se s názorem odvolacího soudu ztotožnil, aniž by ovšem vysvětlil, proč stěžovatelčinu, minimálně dílem nepochybně relevantní právní argumentaci k otázce, zda lze za dané situace zastavit odvolací řízení, odmítl jako nesprávnou, neboť pouze konstatoval, že závěr odvolacího soudu je v souladu s doktrínou i jeho judikaturou. Dlužno dodat, že i kdyby dovolací soud odmítl dovolání pouze pro vady, nemohlo by jeho rozhodnutí obstát. Stěžovatelka vymezila předpoklady přípustnosti dovolání konstatováním, že daná otázka dosud nebyla řešena, protože judikatura, na kterou soudy nižších stupňů odkázaly a kterou ona také v dovolání specifikovala, na daný případ s ohledem na jeho specifika nemůže dopadat, a pro případ, že by tomu tak bylo, bylo třeba příslušnou právní otázku, jež byla dostatečně specifikována, posoudit dle jejího názoru jinak, přičemž zdůvodnila, proč by tomu mělo tak být (viz bod 10 dovolání); jestliže ani takový postup nepovažoval dovolací soud za dostatečný, nese jeho rozhodování známky tzv. přepjatého formalismu, jenž je v této souvislosti neslučitelný s ústavně zaručeným právem každého na přístup k (zde dovolacímu) soudu.
34. Stejně tak nemohl Ústavní soud přisvědčit závěru Nejvyššího soudu v předmětném usnesení č. j. 30 Cdo 5212/2014-93, podle kterého na vadně či chybně formulovaných dovolacích právních otázkách nemohly změnit nic ani úvahy dovolání upínající se k ústavním principům, resp. k aktuální životní situaci stěžovatelky. Tím Nejvyšší soud bez dalšího odůvodnění popřel svou povinnost chránit základní práva a svobody, kterou mu ukládá čl. 4 Ústavy.
35. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost, a v důsledku toho se jím nezabýval meritorně, nepřípustně jí tím odepřel přístup k soudu. Obdobný závěr bylo nutno učinit i ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů, neboť ta jsou, jak bylo vysvětleno výše, postavena na ústavně nekonformním řešení právní otázky, tedy že odvolání směřující proti usnesení o (ne)nařízení předběžného opatření je za dané situace bezpředmětné, v důsledku čehož se odmítly zabývat samotným meritem podaného odvolání. Na základě zjištěného porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud (při nutném respektu k výše uvedené judikatuře ESLP - viz sub 25 až 28) ústavní stížnosti vyhověl a napadená soudní rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Učinil tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).