40. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", představuje systémovou pojistku zajišťující nezávislost soudů. Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se uskutečňuje podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole apod. Toto právo přitom není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce či stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Pro každého účastníka řízení představuje především záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" [např. nález ze dne 22. února 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101) nebo nález ze dne 21. ledna 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71)].
41. Podle § 41 zákona o soudech a soudcích se rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení řídí rozvrhem práce, který vydává předseda soudu na období kalendářního roku po projednání s příslušnou soudcovskou radou. Vydaný rozvrh práce je přitom veřejně přístupný. Každý má právo do něj nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy.
42. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří nezbytně předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu (včetně zastupování) pro účastníky řízení [např. nález ze dne 17. prosince 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423) nebo nález ze dne 20. dubna 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 (N 77/61 SbNU 239)]. Osoba soudce ve složení senátů jím musí být určena předem, než návrh dojde soudu. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát jen tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména (nikoliv však výlučně) vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce [např. nález ze dne 18. října 2001 sp. zn. III. ÚS 29/01 (N 153/24 SbNU 125)]. Ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátů (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení (nález ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14).
43. V projednávané věci není nikterak sporné, že soudkyně Mgr. Jana Brothánková byla v období od 1. ledna 2014 do 30. června 2014 dočasně přidělena k Nejvyššímu správnímu soudu, a tedy po tuto dobu byla soudkyní tohoto soudu [blíže srov. nález ze dne 16. září 2010 sp. zn. II. ÚS 721/10 (N 199/58 SbNU 767)]. Podle rozvrhu práce pro rok 2014 byla zařazena do senátů č. 1 a 8, přičemž v souladu s bodem 6 pravidel rozdělování věcí jí byly přiděleny již napadlé kasační stížnosti, jejichž seznam (zahrnující kasační stížnost stěžovatele) byl uveden v příloze k rozvrhu práce. V těchto věcech tak uvedené senáty rozhodovaly v jiném než původně stanoveném složení, jehož součástí byla na místě votanta, jenž nebyl původně soudcem zpravodajem, právě uvedená soudkyně. Stěžovatel byl na možnost změny složení senátu v důsledku změny rozvrhu práce nicméně upozorněn dopisem ze dne 14. srpna 2013, obsahujícím informace o předmětném řízení, s tím, že rozvrh práce, včetně všech jeho změn, byly (a jsou) veřejně dostupné na webových stránkách Nejvyššího správního soudu.
44. Ústavní soud dospěl k závěru, že takto provedená změna složení senátu dostojí všem výše uvedeným požadavkům [srov. též nález ze dne 21. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 2747/08 (N 94/53 SbNU 207), v němž byla řešena obdobná situace]. V tomto ohledu má stěžejní význam, že k této změně došlo na základě rozvrhu práce, a tudíž byla pro jednotlivé účastníky řízení předvídatelná. Zároveň nešlo o změnu svévolnou, nýbrž odůvodněnou dočasným přidělením uvedené soudkyně k Nejvyššímu správnímu soudu. Účel jejího přidělení by totiž mohl být jen obtížně naplněn (ne-li vůbec), jestliže by se mohla podílet jen na rozhodování věcí, které napadly po jejím dočasném přidělení. S ohledem na nezbytnost provedení některých procesních úkonů v řízení o kasačních stížnostech by jinak přípravu a projednání těchto věcí nemohla/nemusela stihnout. Přesto by bylo žádoucí, pokud by rozvrh práce obsahoval podrobnější pravidla výběru takto přidělených věcí. Skutečnost, že tato soudkyně nebyla přidělena k uvedenému soudu v době, kdy mu byla doručena kasační stížnost stěžovatele, sama o sobě nevylučuje, aby se později - v souladu s rozvrhem práce - podílela na rozhodování ve věci. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
V./b K soudnímu přezkumu rozhodnutí o ukončení studia stěžovatele
45. Pokud jde o námitky týkající se samotného soudního přezkumu rozhodnutí rektora, Ústavní soud se jimi zabýval ze dvou základních hledisek. V první řadě posuzoval, zda správní soudy při rozhodování přezkoumaly zákonnost tohoto rozhodnutí v rozsahu, v jakém tak byly povinny učinit podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Teprve následně se mohl zabývat tím, zda skutková zjištění a na jejich základě učiněné právní závěry obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny.
46. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že se správní soudy nedostatečně zabývaly jeho námitkou nezákonnosti rozhodnutí o ukončení svého studia, protože v jeho případě nedošlo k řádnému přezkoumání neudělení kolokvia konaného dne 1. září 2009 ve smyslu čl. 12 odst. 6 studijního a zkušebního řádu. Kolokvium ze strany rektora nemělo být přezkoumáno po stránce organizační i materiální. Z tohoto důvodu nemělo být ani postaveno na jisto, zda hodnocení stěžovatelova kolokvia bylo správné. S tímto hodnocením se ovšem Ústavní soud neztotožňuje. Jak vyplývá z napadených rozsudků, správní soudy se v dané věci vypořádaly i s otázkou zákonnosti rozhodnutí rektora ze dne 2. října 2009 č. j. 1608/2009-R, přičemž v jím provedeném posouzení průběhu a hodnocení kolokvia neshledaly žádné pochybení. Z hlediska projednávané věci přitom není podstatné, že tyto soudy opakovaně vyslovily právní názor, podle něhož jim vůbec nepřísluší přezkoumávat výsledek kolokvia. Aniž by Ústavní soud ve vztahu k tomuto právnímu názoru zaujímal - v tuto chvíli - jakékoliv stanovisko, je zřejmé, že ani jeho případný odlišný názor by nemohl nic změnit na výsledku řízení o kasační stížnosti, resp. jí předcházející žalobě. Stěžovatel totiž v žalobě proti napadenému rozhodnutí rektora nenamítal nesprávnost hodnocení určité konkrétní otázky, nýbrž se pouze obecně domáhal opětovného posouzení kolokvia jako celku.
47. Pochybení Ústavní soud neshledal ani ve vztahu k způsobu, jakým správní soudy přezkoumaly rozhodnutí rektora o žádostech o výjimky, které by stěžovateli mohly otevřít prostor pro opakování kolokvia. Nelze souhlasit s tvrzením, že by k jejich přezkumu vůbec nedošlo. Jejich zákonnost byla v napadených rozsudcích posuzována jako otázka předběžná, a to s ohledem na její možný dopad do posouzení zákonnosti rozhodnutí o ukončení studia, jehož zrušení by otevíralo prostor i pro nové posouzení žádostí stěžovatele. Není přitom podstatné, že zamítavá rozhodnutí rektora ze dne 8. června 2010 č. j. 1399/2010-R a 1400/2010-R by zůstala v platnosti i po eventuálním zrušení žalobou napadeného rozhodnutí rektora, neboť tato skutečnost by nebránila případnému novému posouzení žádostí stěžovatele o výjimku [v tomto ohledu lze poukázat na § 101 písm. b) správního řádu].
48. Lze tedy shrnout, že správní soudy přezkoumaly napadená rozhodnutí správních orgánů zcela zjevně v rozsahu odpovídajícím požadavkům čl. 36 odst. 2 Listiny, když žádnou z uplatněných námitek neponechaly stranou svého hodnocení. Ve vztahu ke způsobu, jakým se správní soudy vypořádaly s námitkami stěžovatele, že podmínky pro udělení kolokvia splnil dvakrát, že hranice pro absolvování posledního kolokviálního testu měla být 11 bodů a že nebyla přijata opatření, která by mu umožňovala vyvážit nerovnost způsobenou jeho handicapem, jakož i námitkami co do věcné stránky posouzení rozhodnutí rektora o výjimkách, Ústavní soud - v souladu s § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - stručně odkazuje na relevantní právní závěry obsažené v napadených rozsudcích. V nich obsažené závěry jsou náležitě odůvodněné a nelze v nich spatřovat svévoli ani žádný jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné identifikovat vybočení ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Námitka překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pak zcela nepřípadná. Ze skutečnosti, že stěžovateli bylo podle § 36 odst. 3 soudního řádu správního přiznáno osvobození od soudních poplatků, nelze dovozovat očekávání, že jeho žaloba bude (s největší pravděpodobností) úspěšná. Ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozsudky porušena nebyla.
V./c K návrhu na zrušení § 68 odst. 1 věty první zákona o vysokých školách
49. Ústavní soud se nakonec zabýval návrhem stěžovatele na zrušení § 68 odst. 1 věty první zákona o vysokých školách. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu může být s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z ústavní stížnosti stěžovatele nicméně žádná takováto souvislost nevyplývá. Přesněji řečeno z něj nelze dovodit, jakým způsobem by se do posouzení jeho věci promítlo, pokud by bylo napadené ustanovení zrušeno. Samotná námitka jeho protiústavnosti, uplatněná výlučně v abstraktní rovině, nemůže na ústavněprávním posouzení napadených rozhodnutí nic změnit, a tedy ani založit aktivní legitimaci k podání návrhu na jeho zrušení. Za situace, kdy je dán důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti, by tento návrh navíc i jinak sdílel její osud.
VI. Závěr
50. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost. Návrh na zrušení § 68 odst. 1 věty první zákona o vysokých školách odmítl jako podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (výrok I). O návrhu na vyslovení naléhavosti věci, stěžovatelem formulovaným jako návrh na její přednostní projednání, Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti se stal bezpředmětným.
51. Vyhovět nakonec nebylo možné ani návrhu Univerzity Palackého v Olomouci, aby byla stěžovateli uložena povinnost nahradit jí náklady řízení. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ustanovení § 62 odst. 4 téhož zákona dále stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Je tedy zřejmé, že náhrada nákladů řízení není "automatická" a že k uložení povinnosti k ní lze přistoupit jen v odůvodněných případech. Žádné takovéto okolnosti v dané věci ovšem shledány nebyly, pročež Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout i tento návrh (výrok II).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Jan Filip v. r. předseda senátu