33. Předpokladem řádného posouzení konkrétního případu, jde-li o soulad výkonu práva s dobrými mravy, je přitom pečlivé posouzení věci, a to ve všech relevantních souvislostech. Je proto nutno zvážit nejen okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, ale i všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Rozhodnutí soudu musí spočívat na pečlivé úvaze, přičemž závěr o tom, že výkon práva v rozporu s dobrými mravy je či nikoli, musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, které takový závěr umožňují přijmout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3704/2014). Porušením práva na spravedlivý proces tak může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo (tím spíše, pokud ji účastník řízení namítal), nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost [viz nález ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 2232/07 (N 119/57 SbNU 467)].
34. Na základě uvedených obecných východisek přistoupil Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.
35. Stěžejní námitkou, na níž stěžovatel postavil tvrzení o neústavnosti napadených soudních rozhodnutí, je nedostatečné posouzení otázky, zda výkon práva vedlejší účastnice řízení (vycházející z realizace práva vlastnického) tím, že se žalobou proti stěžovateli domáhá vydání bezdůvodného obohacení, je v rozporu s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku). Nedostatečnost posouzení této otázky je spatřována především v tom, že obecné soudy se nezabývaly nemravným jednáním vedlejší účastnice řízení, resp. osoby v pozici jejího statutárního orgánu (JUDr. Zdeněk Vychodil), vůči stěžovateli, a to v souvisejících právních vztazích, resp. takovému jednání nepřiložily žádnou váhu s odůvodněním, že stěžovatel se rovněž choval nemravně, pokud vědomě užíval nemovitosti, které nebyly v jeho vlastnictví.
36. Předně je nutno stěžovateli přisvědčit, jak vyplývá z vyžádaného spisového materiálu okresního soudu, že již v řízení před okresním soudem namítal nemravnost uplatněného nároku, vyplývající z předcházejících soudních sporů i aktuální situace, konkrétně pak s přihlédnutím k jednání současného jednatele vedlejší účastnice řízení a likvidátora původní žalobkyně JUDr. Zdeňka Vychodila. Ve stanovisku ze dne 12. 8. 2011 (č. l. 218 spisu) stěžovatel popsal anabázi převodů nemovitostí, jejichž (jak bylo později určeno) neoprávněným vlastníkem se stěžovatel v roce 1996 stal a za něž zaplatil (z bankovního úvěru) 5 250 000 Kč právě JUDr. Zdeňku Vychodilovi. Poukázal též na bezúspěšné vymáhání části zaplacené kupní ceny, jež mu byla přiznána soudním rozhodnutím. K doložení skutečnosti, že JUDr. Zdeněk Vychodil byl personálně spojen se všemi subjekty vystupujícími v pozici prodávajícího u předmětných nemovitostí, resp. v pozici právních nástupců těchto subjektů, a že tato osoba měla stěžovatele svým jednáním vědomě poškodit, stěžovatel navrhl, aby byly provedeny důkazy spisy okresního soudu (sp. zn. 9 C 185/2007, 5 C 693/2005) a Okresního soudu v Pardubicích (sp. zn. 18 C 238/2000).
37. Okresní soud k této námitce stěžovatele v napadeném rozsudku uvedl: "Skutečností je, že žalovaný shora uvedené nemovitosti kupoval v roce 1996 v dobré víře a že nezavinil stav, že dřívější dispozice s nimi byly posouzeny jako neplatné. Na druhé straně žalovaný ví již od roku 2002, že soudy hodnotí tyto dřívější dispozice jako úkony absolutně neplatné ... měl tedy dostatek času na to, aby tento stav řešil tak, aby utrpěl co nejmenší újmu...". Krajský soud v napadeném rozsudku ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se uplatnění nároku v rozporu s dobrými mravy odkázal na odůvodnění svého prvního rozsudku ve věci ze dne 5. 4. 2012 č. j. 22 Co 567/2011-408, v němž fakticky potvrdil úvahu okresního soudu. Uvedl zde, že "obecné představě o mravném jednání neodpovídá, užívá-li nějaký subjekt bez právního důvodu vědomě majetek jiného, aniž by za toto užívání majetku něco hradil ... žalovaný jednal, jako by mu svědčilo vlastnické právo k nemovitostem ... ačkoli věděl, že smlouva, od níž dříve své právo mohl odvozovat, je neplatná".
38. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení, jímž neshledal dovolání stěžovatele přípustným, ve vztahu ke stejné námitce uvedl, že odvolací soud věc posoudil v souladu s jeho judikaturou, pouze "konkrétní skutkové okolnosti individualizovaného sporu a jejich význam z hlediska mravnosti žalovaného nároku zjevně nevyhodnotil tak, že by výkon práva shledal s dobrými mravy vskutku v rozporu". Zdůraznil, že "při posouzení, zda výkon práv odporuje dobrým mravům, dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu", když "úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách". Nejvyšší soud přisvědčil úvaze odvolacího soudu, "který neshledal, že by okolnosti provázející majetkové dispozice s nemovitostmi mohly být za dané situace vnímány jako ve své podstatě zprošťující žalovaného coby jejich domnělého nabyvatele povinnosti respektovat objektivně nastalý právní stav a nést pozdější následky svého vědomého počínání ...", přičemž stěžovatele odkázal na právním řádem poskytované prostředky k dosažení nápravy a k ochraně jeho práv (srov. zejména § 42 obč. zák. či § 457 obč. zák. ve spojení s § 107 odst. 3 obč. zák.).
39. Jakkoli oprávnění přezkoumávat výkon práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) je v zásadě vyhrazeno soudům obecným (resp. soudům nalézacím a odvolacím), jde-li o porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud je povinen zasáhnout. K porušení tohoto práva stěžovatele v posuzované věci došlo, neboť obecné soudy se sice k námitce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy vyjádřily, avšak namítanou nemravností jednání vedlejší účastnice řízení, resp. jejího jednatele, se podrobně nezabývaly v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu, takže nebylo dostatečně zváženo chování obou stran. Závěry obecných soudů hodnotí jen jednání jedné ze stran, a proto jsou vůči straně druhé nepřiměřeně tvrdé, a příčí se tak požadavkům řádně vedeného procesu, férovosti a ekvity.
40. Právní závěr o tom, že v dané věci nelze využít korektivu dobrých mravů, resp. že není nutno podrobně se zabývat jednáním JUDr. Zdeňka Vychodila jakožto osoby spjaté se všemi subjekty vystupujícími ve sporech proti stěžovateli stran předmětných nemovitostí, jemuž stěžovatel (což nebylo v řízení rozporováno) kupní cenu na základě kupní smlouvy z roku 1996 za tyto nemovitosti skutečně zaplatil, aniž by se po konstatování neplatnosti kupní smlouvy (v odůvodnění soudního rozhodnutí v roce 2003) domohl jejího vrácení, byl "vyvážen" úvahou o nemravnosti jednání stěžovatele, který měl vědomě užívat cizí věc, konkrétně nemovitosti, jejichž vlastník byl pravomocně určen až ke dni 20. 11. 2008. Jakkoli se stěžovatel nebrání zjištění, že v období od 11. 9. 2007 do 31. 12. 2008 tyto nemovitosti užíval, považuje Ústavní soud úvahu obecných soudů (na rozdíl od soudu Nejvyššího) za zjevně nepřiměřenou, resp. dostatečně nezohledňující s věcí související právní vztahy mezi stěžovatelem a JUDr. Zdeňkem Vychodilem.
41. Důkazy navrhované stěžovatelem nebyly ze strany obecných soudů v daném řízení provedeny, neboť došlo - z hlediska požadavků na uplatnění korektivu dobrých mravů - k nepřijatelnému upřednostnění toliko "jedné strany mince", tj. jednání stěžovatele, aniž by bylo v kontextu souvisejících skutečností a soudních sporů zvažováno, zda je to skutečně stěžovatel, kdo se "obohatil", resp. zda přijatý závěr není vůči stěžovateli nepřiměřeně tvrdý, a nepříčí se tak slušnosti. Ústavní soud je přesvědčen, že tento případ ze strany obecných soudů vyžadoval skutečně velmi pečlivé posouzení věci, a to ve všech relevantních souvislostech. Naplnění tohoto požadavku nebylo učiněno zadost, jestliže došlo k paušálnímu odmítnutí zhodnocení jednání osoby (JUDr. Zdeňka Vychodila), jejíž stěžejní roli v posuzované kauze nelze opominout.
42. Je tak nutno konstatovat, že závěr obecných soudů o tom, že v daném případě nešlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není podložen dostatečnými skutkovými zjištěními, resp. je výsledkem neadekvátní reflexe relevantních tvrzení stěžovatele, podkládaných odpovídajícími důkazy. Ústavní soud má za to, že nedostatečné zohlednění zvláštností tohoto případu, konkrétně pak vztahů mezi stěžejními účastníky tohoto sporu a sporů souvisejících, odůvodňuje závěr o tom, že ze strany obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
VII. Závěr
43. Ústavní soud uzavírá, že nalézací ani odvolací soud se v rozporu s požadavky kladenými na úvahy o aplikaci institutu dobrých mravů v posuzované věci dostatečným způsobem nezabývaly komplexem právních vztahů mezi stěžovatelem a osobou jednatele vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení tyto nedostatky nezohlednil, byť neodpovídají jeho vlastní judikatuře (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3704/2014). Tím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a Ústavní soud proto zcela vyhověl ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a napadené části rozsudků okresního a krajského soudu.
44. V dalším řízení bude nutno přihlédnout ke vztahům mezi stěžovatelem a osobou jednatele vedlejší účastnice řízení, jež vyplývají z předcházejících právních úkonů, soudních sporů a navazujících procesů (exekuční řízení), případně soudních sporů probíhajících, zjištěných z řádně provedených důkazů, a na základě jejich pečlivého posouzení zvážit, zda se uznání stěžovatele povinným k placení dalších finančních částek v daném sporu nepříčí spravedlivému řešení věci.