45. Konečně Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v námitce, že by neměl být do Ruské federace vydán z důvodu, že má k České republice úzký vztah, jelikož je na jejím území řádně přihlášen k pobytu, podniká a žijí zde osoby blízké s trvalým pobytem, přičemž je nutno zvláště zohlednit zdravotní stav dcery. Ačkoliv vydání osoby může být za určitých výjimečných okolností limitováno požadavky na respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny, stěžovatel v řízení před Vrchním soudem v Praze ani v řízení o ústavní stížnosti neobjasnil, zda nemocné dítě je jeho dcera nebo pouze dcera jeho přítelkyně, ačkoli disponoval odpovídajícími procesními možnostmi k vyjádření. Významnější nicméně je skutečnost, že stěžovatel ničeho nedodal ani ve vztahu k závěrům soudů, že odpovídající péči může poskytnout matka dítěte. Do ústavněprávní roviny stěžovatelovu věc nesituují další údaje ze spisu, z nichž se podává prohlášení družky, že o její dceru narozenou dne 14. 7. 1998 (tj. osobu dosahující téměř věku zletilého), která studuje ve Spolkové republice Německo, kde rovněž probíhá její specializovaná léčba, stěžovatel (před vzetím do vazby pobývající na území České republiky) pečoval "jako o svoji vlastní". Není vyloučeno odkázat na argumentaci ESLP, podle kterého na jedné straně je nepřijatelné založit závěr o vině výlučně nebo převážně na mlčení obžalovaného, na druhé straně mlčení obžalovaného v situaci, která si zřetelně žádá jeho vysvětlení, nemůže bránit tomu, aby takové mlčení bylo vzato v úvahu při hodnocení důkazů předložených obžalobou (srov. rozsudek ze dne 8. 2. 1996 ve věci John Murray v. Spojené království, stížnost č. 18731/91, odst. 47, a rozsudek ze dne 20. 3. 2001 ve věci Telfner v. Rakousko, stížnost č. 33501/96, odst. 17). Dlužno konstatovat, že další konkrétní okolnosti, které by o výjimečnosti situace a případném nepřiměřeném postižení vydáním do Ruské federace svědčily, stěžovatel neoznačil. Ani v tomto ohledu proto Ústavní soud neshledal důvod pro svůj kasační zásah.
46. Pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ohledně předběžné vazby dle § 94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, Ústavní soud na tomto místě odkazuje na judikaturu ESLP, jenž v případech, kdy vazba trvá již delší dobu, vyslovil zásadu, že po určité době trvání vazby je nezbytná zvýšená pozornost, "obzvláštní aktivita", se kterou se příslušné orgány mají věnovat zkoumání důvodnosti setrvání obviněného ve vazbě (srov. např. rozsudek ze dne 18. 12. 1996 ve věci Scott v. Španělsko, stížnost č. č. 21335/93, odst. 74, a rozsudek ze dne 25. 1. 2005 ve věci Singh v. Česká republika, stížnost č. 60538/00, odst. 61 a násl.).
47. Není však přesvědčivého důvodu pro úsudek, že již délka jejího trvání vazbu v ústavněprávní rovině diskvalifikuje; obava ze stěžovatelova útěku se zakládá nejen na hrozbě vysokého trestu (stěžovateli ve vyžadujícím státu hrozí trest odnětí svobody až ve výši deseti let), ale zejména z jednání spočívajícího v tom, že z domovského státu před vyšetřováním předmětné trestné činnosti příslušnými orgány uprchl, což podle rozhodujících soudů vyplývá z extradičních materiálů.
48. Řečeným nicméně není predisponován výsledek řízení o ústavní stížnosti stěžovatele evidované pod sp. zn. II. ÚS 635/16, která směřuje proti dalším rozhodnutím týkajícím se předběžné vazby.
49. Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje (srov. výše), s jeho ústavní rolí se neslučuje, aby ve vztahu k jiným státním orgánům vystupoval v postavení jakési hierarchicky nadřízené, "superrevizní" nebo kontrolní instance. Výlučná úloha, jež Ústavnímu soudu přísluší, je být "soudním orgánem ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy).
50. Na základě shora uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
51. Dlužno zaznamenat, že vykonatelnost napadeného rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2015 z povahy věci odložena do rozhodnutí o věci samé (viz bod 21 shora); jeho vydáním pozbývá odkazované usnesení Ústavního soudu platnosti, aniž by muselo být formálně rušeno (§ 80 odst. 3 per analogiam zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu