40. Jak bylo řečeno shora (bod 35), důvod k zásahu Ústavního soudu by byl dán ve dvou situacích: 1. jestliže by orgány činné v trestním řízení opomenuly informační povinnost podle § 88 odst. 8 tr. řádu, přestože již bylo trestní řízení pravomocně skončeno a ve věci nemohly být uplatněny výjimky ve smyslu § 88 odst. 9 tr. řádu; 2. jestliže by Nejvyšší soud v řízení o přezkoumání zákonnosti odposlechu ve smyslu § 314l tr. řádu odepřel stěžovateli poskytnout ochranu proti zásahům do základních práv. V posuzovaném případě takové situace nenastaly.
41. Stěžovatelův návrh, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení práva na ochranu novinářského zdroje, jež je součástí práva na svobodu projevu ve smyslu článku 10 Úmluvy a článku 17 Listiny, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na nedotknutelnost osoby a soukromí dle článku 7 odst. 1 Listiny a článku 8 Úmluvy a právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života dle článku 10 odst. 2 Listiny, právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy a právo na účinné opravné prostředky dle článku 13 Úmluvy, a aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, je návrhem zčásti předčasným a zčásti nedůvodným.
42. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu, napadeným ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z tohoto důvodu byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.
VII. Akcesorický návrh na zrušení zákonných ustanovení
43. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel podle § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení § 88 odst. 8 a 9 trestního řádu, která znějí:
"(8) Státní zástupce nebo policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, a v řízení před soudem předseda senátu soudu prvého stupně po pravomocném skončení věci, informuje o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu osobu uvedenou v odstavci 2, pokud je známa. Informace obsahuje označení soudu, který vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, délku trvání odposlechu a datum jeho ukončení. Součástí informace je poučení o právu podat ve lhůtě šesti měsíců ode dne doručení této informace Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Předseda senátu soudu prvního stupně podá informaci bezodkladně po pravomocném skončení věci, státní zástupce, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem podle § 174a a policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí státním zástupcem podle § 174 odst. 2 písm. e).
(9) Informaci podle odstavce 8 předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán nepodá v řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, spáchaném organizovanou skupinou, v řízení o trestném činu spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny, v řízení o trestném činu účasti na organizované zločinecké skupině (§ 361 trestního zákoníku), nebo pokud se na spáchání trestného činu podílelo více osob a ve vztahu alespoň k jedné z nich nebylo trestní řízení doposud pravomocně skončeno, nebo pokud je proti osobě, jíž má být informace sdělena, vedeno trestní řízení, anebo pokud by poskytnutím takové informace mohl být zmařen účel trestního řízení, včetně řízení uvedeného v odstavci 6, nebo by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti státu, života, zdraví, práv a svobod osob."
44. Čtvrtý senát Ústavního soudu nesdílí stěžovatelův názor, že citovaná ustanovení trestního řádu jsou rozporná s ústavními předpisy, a proto nepředložil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení těchto zákonných ustanovení ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
45. Nehledě na předchozí konstatování, a nad rámec posouzení konkrétních okolností nyní posuzované věci, Ústavní soud pokládá za vhodné k platné právní úpravě obiter dictum uvést:
46. Situace, kdy je zákonodárce stavěn před úkol upravit způsob řešení střetu mezi různými individuálními a skupinovými zájmy, je vždy velmi kontroverzní. Ústavní předpisy připouštějí, aby v případě kolize mezi různými ústavními hodnotami zákonodárce zákonem stanovil meze základních práv a svobod; při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu; taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (článek 4 odst. 2, 3, 4 Listiny).
47. Možnost zákonného omezení základních práv a svobod se vztahuje také na stěžovatelem zmiňovanou svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace (čl. 17 odst. 4 Listiny), listovní a telekomunikační tajemství (čl. 13 Listiny), nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny).
48. Významným zájmem, který nejčastěji může kolidovat se zmíněnými základními právy, je legitimní zájem demokratické společnosti na účinném potírání nebezpečných forem kriminality, jako je např. terorismus, organizovaná kriminalita, korupce ve veřejném životě, tzv. praní peněz.
49. Je rovněž třeba zohlednit, že bezpodmínečné prosazování základních práv a svobod jednotlivce v trestním řízení se může ocitnout ve střetu s individuálními zájmy jiných osob, které mohou být na trestním řízení zúčastněny, jako jsou osoby poškozené, svědci, oznamovatelé apod.
50. Obecným principem právního státu je požadavek, aby přípustné omezení základních práv bylo proporcionální ve vztahu k cíli, který je zákonodárcem sledován; proto je např. použití některých trestněprocesních metod a prostředků, kterými se razantně zasahuje do základních práv a svobod, omezeno jen na stíhání zvlášť závažných deliktů.
51. Stejně nezbytné je, aby použití takových prostředků bylo podrobeno účinným kontrolním mechanismům, bránícím jejich zneužívání; v trestním řízení jde jednak o dohled a dozor státního zástupce nad přípravným řízením, ale především o soudní kontrolu, uplatňovanou ve všech fázích trestního stíhání.
52. Za zmínku stojí, že kontrolní mechanismy střežící lidská práva fungují i vně orgánů činných v trestním řízení. V České republice např. existuje jako orgán Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky "stálá komise pro kontrolu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, použití sledování osob a věcí a rušení provozu elektronických komunikací" (viz http://www.psp.cz/sqw/text/fsnem.sqw?id=1139), na niž se mohou obracet se svými podněty i občané.
53. Ústavní soud připouští, že právní úprava informování dotčených osob o nařízení a provedení odposlechu obsažená v § 88 odst. 8 a 9 trestního řádu je kritizovatelná i z obecných pozic obsažených v ústavní stížnosti. Pochybnosti o účinnosti kontroly ze strany Nejvyššího soudu mohou vyvstat zejména v situacích, kdy trestní řízení, v jehož rámci byl prováděn odposlech, trvá příliš dlouho, což osobu dotčenou odposlechem omezuje v možnosti podat příslušný návrh ve smyslu § 314l trestního řádu. De lege ferenda by měl zákonodárce tyto kritické připomínky zvážit a eventuálně právní úpravu zdokonalit, např. stanovením maximální doby, po niž lze poskytnutí informace o odposlechu odkládat. Nicméně v posuzované věci tyto vznášené námitky nevedou jednoznačně k závěru o protiústavnosti napadené právní úpravy.
54. Za zmínku stojí, že také v zahraničních právních úpravách je problematika následného informování dotčených osob o provedeném odposlechu mimořádně pečlivě zvažována, přičemž dochází k postupnému slaďování zájmu na účinné ochraně základních práv se zájmem na efektivním potírání nebezpečných forem kriminality. Jako příklad může sloužit úprava institutu označovaného jako "Benachrichtigungspflicht", obsažená v ustanovení § 101 odst. 4 až 6 německého trestního řádu (StPO), k jehož podstatné novelizaci došlo s účinností od 1. 1. 2008 (BGBl I S. 3198). Je možno konstatovat, že tato nová německá zákonná úprava se v podstatných rysech shoduje s platnou českou právní úpravou.
55. Zmíněná německá zákonná úprava byla posuzována Spolkovým ústavním soudem, který nálezem druhého senátu ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 2 BvR 236/08 (viz BVerfGE 129, 208-268) vyslovil její ústavní konformitu (viz http://www.bundesverfassungsgericht.de/SharedDocs/Entscheidungen/DE/2011/10/rs20111012_2bvr023608.html).
56. Je možno konstatovat, že citované rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu se opírá mj. o judikaturu ESLP; jeho ústavněprávní závěry jsou akceptovatelné též v poměrech českého ústavního pořádku, i když se pochopitelně vztahují k poněkud odlišné trestněprocesní úpravě.
VIII. Závěr
57. Po shrnutí shora řečeného Ústavní soud uzavírá: Podaná ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a proti jinému zásahu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, spočívajícímu v odmítnutí poskytnutí informace o odposlechu podle § 88 odst. 8 trestního řádu nedůvodná, a proto se zamítá podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
58. V části směřující proti jinému zásahu blíže neoznačeného orgánu veřejné moci, spočívajícímu v odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je ústavní stížnost podána předčasně, a Ústavní soud ji proto musel odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
59. Čtvrtý senát Ústavního soudu nepokládá stěžovatelem napadená ustanovení § 88 odst. 8 a odst. 9 trestního řádu za rozporná s ústavními předpisy, a proto ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a contrario nepředložil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení těchto zákonných ustanovení.