32. V případě stěžovatele zastavila státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-západ trestní stíhání podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy, že jemu vytýkaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. V odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve shrnula obsah svědeckých výpovědí, načež konstatovala, že provedeným vyšetřováním bylo dostatečným způsobem prokázáno, že se stěžovatel dopustil pokračujícího jednání, popsaného po skutkové i právní stránce ve výroku usnesení (tj. ve všech bodech obžaloby). Z trestné činnosti ho podle okresní státní zástupkyně usvědčovaly právě výpovědi jednotlivých svědků, již, v závislosti na své účasti na předmětných zájezdech, uvedli, který řidič řídil předmětný autobus na pozemních komunikacích v rámci České republiky. Její pozornosti neunikla ani skutečnost, že většina svědků shodně tvrdila, že ke střídání řidičů docházelo vždy na benzínové stanici v Břeclavi na území České republiky, před státními hranicemi. Okresní státní zástupkyně měla tak za zjištěné, že každý z řidičů jel část cesty po území České republiky. Na druhé straně okresní státní zástupkyně uvážila dobu, která od takového jednání uplynula, trestní zachovalost stěžovatele a přihlédla též k rozsahu trestné činnosti, již označila za subtilní. Své rozhodnutí pak založila na úvaze, že sice byla formálně naplněna skutková podstata trestného činu, nicméně nikoliv již stránka materiální.
33. Ústavní soud se, s ohledem na povahu námitek vznesených v předložené ústavní stížnosti, zaměřil na otázku, zda byly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy zda bylo možno v dané fázi trestního řízení dospět k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel skutku uvedeného pod bodem 1 obžaloby dopustil.
34. Ústavní soud předesílá, že plně respektuje princip nezávislosti orgánů činných v trestním řízení, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu dotčených orgánů s ústavními principy spravedlivého procesu. Ústavní soud tedy zkoumal, zda dokazování v trestním řízení probíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, resp. zda bylo v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť nedodržení těchto zásad zpravidla znamená i porušení ústavně zaručených práv obviněného ve smyslu čl. 36 odst. 1, popř. čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud se rovněž zabýval tím, zda orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§ 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu). Ústavní soud podotýká, že trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné, a to jak z pohledu podústavního práva, tak i z pohledu práva ústavního, klást na orgány činné v trestním řízení zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. ledna 2002 (N 10/25 SbNU 69)]. Nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli, přičemž princip právního státu libovůli v rozhodování zakazuje.
35. V projednávané věci byly klíčovými důkazy výpovědi svědků, kteří se vyjadřovali k průběhu zájezdu do Gentu a v této souvislosti především k otázce, zda se jej účastnil kromě stěžovatele i další řidič. Pokud by se prokázalo, že nikoliv, byla by obhajoba stěžovatele, že na území České republiky řídil druhý řidič, vyvrácena. Ze svědků, kteří uvedli, že se předmětného zájezdu zúčastnili, dva konstatovali, že si nevzpomínají (svědkyně Ungerová a svědkyně Žůrková), další čtyři svědci pak vypověděli, že v autobuse byl pouze jeden řidič (svědek Horák, svědkyně Hošnová, svědek Jennel a svědkyně Urbišová). Svědkyně Kudláčková, která v přípravném řízení rovněž tvrdila, že přítomen byl jen jeden řidič, v hlavním líčení změnila výpověď v tom smyslu, že v Gentu zřejmě vůbec nebyla, resp. si nevzpomíná na podrobnosti. Verzi stěžovatele, tzn., že v autobuse byli řidiči dva, potvrzoval svědek Kočík (druhý řidič), svědkyně Trčková (přítelkyně stěžovatele), a svědkyně Keményová (účastnice zájezdu). Ohledně místa, v němž došlo na tomto konkrétním zájezdu k výměně řidičů, se mohli relevantně vyjádřit pouze svědci Kočík a svědkyně Keményová, neboť ostatní si buď nevzpomínali, nebo tvrdili, že byl přítomen pouze jeden řidič a k vystřídání tedy vůbec nedošlo. Ze jmenovaných dvou svědků potvrdil svědek Kočík, že na území České republiky řídil pouze on; svědkyně Keményová si místo, na němž mělo dojít k vystřídání, nevybavovala.
36. Existovaly tedy dvě protichůdné verze skutkového děje, z nichž obě byly podporovány dílčí částí provedených důkazů. Stěžovatel vysvětloval rozpor ve svědeckých výpovědích tak, že svědek Horák a svědkyně Hošnová a Urbišová zaměnily zájezd do Gentu se zájezdem do Štrasburku. Toto své tvrzení opíral o rozbor podrobností uváděných svědky (jako např. doba jízdy, přítomnost konkrétních účastníků zájezdu, vloupání cizí osoby do autobusu, popis parkovacího místa), které odpovídaly právě zájezdu do Štrasburku, a nikoliv zájezdu do Gentu. Stěžovatel upozornil rovněž na skutečnost, že svědkyně Urbišová v hlavním líčení sama připustila, že je možné, že si oba zájezdy spletla. U svědka Jennela stěžovatel žádný rozpor ve výpovědi neshledal, nicméně poukázal na to, že svědek má k jeho osobě výrazně negativní vztah, jakož i na fakt, že právě tento svědek byl iniciátorem trestního stíhání.
37. Jak je patrno, stěžovatel v rámci své obhajoby vznesl celou řadu relevantních námitek, s nimiž bylo nutno se vypořádat, jestliže měl být postaven najisto závěr, že se skutek stal. Z hlediska důkazního se navíc jednalo o stav, který se výrazně blížil situaci "tvrzení proti tvrzení", což, jak již bylo vyloženo, kladlo na orgány činné v trestním řízení, resp. na odůvodnění jejich rozhodnutí, zvýšené nároky. Současně bylo třeba mít na zřeteli výše popsaný princip, dle nějž je k zastavení trestního stíhání možno přistoupit jen v případě jednoznačně objasněného skutkového děje, přičemž jakákoliv nejistota v tomto směru by měla z procesního hlediska zásadně vyústit v podání obžaloby. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí naznal, že se orgány činné v trestním řízení při vydání napadených rozhodnutí dopustily řady nedůsledností, které měly za následek, že jejich postup nemohl z ústavněprávního hlediska obstát.
38. Okresní státní zástupkyně pochybila již v tom ohledu, že založila své rozhodnutí výlučně na výpovědích svědků učiněných v přípravném řízení, které však představovaly pouze část důkazů, jež byly v průběhu trestního řízení shromážděny. Zcela tak pominula výpovědi svědků z hlavního líčení, ačkoliv někteří z nich svá předchozí svědectví podstatným způsobem změnili či doplnili. V rámci posuzování, zda jsou naplněny podmínky pro zastavení trestního stíhání, je přitom pochopitelně třeba přihlížet nejen k okolnostem vyplývajícím z obžaloby, ale i těm, které vyšly najevo až po jejím podání. Především je však třeba okresní státní zástupkyni vytknout, že u jednotlivých svědeckých výpovědí byl v napadeném rozhodnutí toliko stručně zrekapitulován jejich obsah, aniž by bylo provedeno jakékoliv jejich zhodnocení, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a v konfrontaci s důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel v průběhu trestního řízení poukazoval na řadu rozporů v usvědčujících výpovědích, jak byly stručně popsány shora, a rovněž zpochybňoval věrohodnost svědka Jennela s ohledem na jeho osobní averzi vůči jeho osobě. Na žádnou z těchto jeho námitek nebylo ze strany okresního státního zastupitelství, a posléze ani krajského státního zastupitelství, reagováno, přestože se jednalo o argumenty vzbuzující vážné pochybnosti o správnosti přijatých závěrů.
39. Ústavní soud se za popsaných okolností nemohl ztotožnit s kategorickým stanoviskem orgánů činných v trestním řízení, že je nepochybné, že se stíhaný skutek stal. Je totiž zřejmé, že klíčová otázka, zda stěžovatel dne 23. února 2008 řídil autobus na území České republiky, nebyla doposud v řízení jednoznačně zodpovězena a její posouzení se bude odvíjet zejména od hodnocení věrohodnosti výpovědi svědků Horáka, Hošnové, Jennela a Urbišové na straně jedné a svědků Kočíka, Keményové a Trčkové, jakož i výpovědi samotného stěžovatele na straně druhé. K takovému hodnocení však doposud nedošlo.
40. Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní jakkoli předjímat budoucí rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, nýbrž toliko konstatuje, že za stávající důkazní situace existuje reálná možnost, že se stíhaný skutek nestal. Jak bylo shora naznačeno, jestliže výsledek trestního řízení závisí na vyhodnocení rozporných důkazů, je státní zástupce povinen podat obžalobu. Případný závěr o tom, zda se skutek stal, je totiž oprávněn učinit jen soud po projednání věci v hlavním líčení, po provedení všech dosažitelných důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti a po zhodnocení takto provedených důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
41. Lze tedy shrnout, že okresní státní zastupitelství tím, že se nevypořádalo se všemi dostupnými důkazy a nevzalo v potaz obhajobu stěžovatele, porušilo zásady pro dokazování obsažené v § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a současně i ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tuto výtku je současně nutno vztáhnout i na postup krajského státního zastupitelství, které neposkytlo ohroženým ústavně zaručeným právům stěžovatele dostatečnou ochranu, přestože jej stěžovatel na skutečnosti, v nichž porušení dotčených práv spočívalo, adresně upozornil. Svým paušálním přístupem ke stížnosti stěžovatele krajské státní zastupitelství doslova rezignovalo na své přezkumné povinnosti vymezené v ustanovení § 141 a násl. trestního řádu.
42. Ústavní soud, v reakci na průběh posuzovaného trestního řízení, pokládá za vhodné připomenout, že každé trestní stíhání představuje významný zásah do soukromého života jednotlivce. Nelze proto připustit, aby docházelo k bagatelizaci účelu a způsobu vedení trestního řízení tím, že orgány činné v trestním řízení rezignují na důsledné vyšetření případu jen proto, že od jeho spáchání uplynula delší doba, nebo proto, že se jim stíhaná trestná činnost jeví jako nevýznamná. Je třeba mít neustále na zřeteli, že rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností orgánů činných v trestním řízení. Institut zastavení trestního stíhání pak nemá sloužit k tomu, aby se orgány činné v trestním řízení zbavovaly nepohodlných případů, nýbrž k tomu, aby byla zajištěna hospodárnost řízení a aby nedocházelo k projednávání věci v hlavním líčení tam, kde je to zcela neúčelné. To ale zjevně nebyl případ trestní věci stěžovatele.
43. Z důvodů výše vyložených Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-západ č. j. ZT 131/2011-83 ze dne 24. května 2013, jakož i usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 2 KZT 516/2011-42 ze dne 25. června 2013 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).