42. K návrhu na zajištění kompletního účetnictví společnosti Diderot obecné soudy uvedly, že by to bylo v rozporu s účelem probíhajícího konkurzního řízení; stěžovatel si totiž v průběhu řízení pořizoval z konkursního spisu fotokopie listin, přičemž informace následně poskytoval některým věřitelům, čímž i nadále docházelo k jejich zvýhodňování. Ústavní soud konstatuje, že byť paralelně probíhající konkurzní řízení nemůže být samo o sobě důvodem neposkytnutí podkladů k obhajobě, v daném případě uvedená rozhodnutí obstojí. Současně z nich totiž plyne, že v řízení byl proveden dostatek důkazů, který umožnil učinit závěr o tom, že byl spáchán trestný čin. Nejedná se totiž o případ, kdy soud neprovedení důkazu sice odůvodnil, avšak toto odůvodnění je materiálně nesprávné, neboť potřeba provedení tohoto důkazu objektivně vyvstala. Stěžovatelé požadovali doplnění dokazování "kompletním účetnictvím společnosti Diderot", aniž by specifikovali, které konkrétní dokumenty ke své obhajobě potřebují, a co chtějí jejich prostřednictvím ve vztahu k obviněním prokázat (cf. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jokša proti Litvě ze dne 12. 11. 2013, č. 25330/07). Jestliže měl být tento požadavek na doplnění dokazování odůvodněn tvrzenou neúplností elektronické verze účetnictví, pak nutno poznamenat, že neúplnost účetnictví vzal v úvahu i znalec. I z rozhodnutí obecných soudů v tomto směru plyne, že z účetnictví (přesněji z účetního deníku) získaný poznatek ohledně evidence dluhu vůči Nakladatelskému domu OP ke dni 31. 12. 2002, je pouze jednou z indicií, že trojstranná smluvní dokumentace nebyla zpracována řádně a před prohlášením konkurzu. O uvedeném závěru však svědčila řada dalších důkazů. Za těchto okolností odůvodnění obecných soudů stran neprovedení dalších důkazů obstojí.
43. Stěžovatelům nelze přisvědčit ani v té části jejich argumentace, v níž polemizují s následným hodnocením důkazů a s hmotněprávní kvalifikací skutků, jež provedly obecné soudy. S těmito námitkami, jakožto i otázkou subsidiarity trestní represe, se řádně vypořádaly obecné soudy, přičemž není úkolem Ústavního soudu jejich závěry přehodnocovat. K tomu by mohl přistoupit pouze tehdy, pokud by v napadených rozhodnutích shledal exces, což se však v projednávané věci nestalo.
44. Ke zbylým námitkám (viz bod 24 tohoto usnesení) Ústavní soud souhrnně dodává, že nejsou způsobilé zpochybnit výsledek řízení a nedosahují ústavněprávní relevance. Tyto námitky jsou navíc založeny na subjektivním vnímání stěžovatele (např. hodnocení udělení pokuty stěžovatelce jako "šikanózní" či postupu orgánů činných v trestním řízení jako "nepřátelský"), které však nenachází odraz ve spisu. K zásahu do práva stěžovatele na obhajobu nedošlo ani tím, že mu, na rozdíl od jeho obhájce, nebyla umožněna osobní účast na některých úkonech v přípravném řízení. Tento postup je v souladu s ustanovením § 165 odst. 1 trestního řádu, a se závěry uvedenými v bodě 33 tohoto usnesení.
45. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími ani v jim předcházejícím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelů, pročež mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako podanou opožděně podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Stejným způsobem rozhodl Ústavní soud i o návrhu na zrušení části § 165 odst. 1 trestního řádu, jenž jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti, a o návrhu na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Jan Musil v. r. předseda senátu