Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu T. S., v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vlkem, advokátem se sídlem v Brně, Cejl 101, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. července 2016, sp. zn. 5 To 48/2016, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel svým podáním brojí proti rozhodnutí, jímž měl být zkrácen v ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 2 odst. 2 v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl jeho stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2016, č. j. 46 T 8/2014-713, jímž nebyl předseda senátu vyloučen z projednávání věci.
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), představuje ústavní stížnost (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy) zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci - v tom rámci zejména obecné justice viz například nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79, též http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních mechanismů. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného.
V tomto případě je zřejmé, že řízení dosud neskončilo. Není proto věcí Ústavního soudu napravovat možná pochybení obecných soudů v čase, kdy je mohou napravit soudy samy, jako je tomu v projednávané věci. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou soudy napravit v průběhu řízení, a teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu.
Podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj