46. Právní praxe vychází z poznatku, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi spácháním trestného činu a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být dosaženo. Účelem trestu je totiž chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit v páchání další trestné činnosti, vychovat je k tomu, aby vedli řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. V případě zproštění obžaloby však vzniká paradox - s prodlužující se dobou od okamžiku zahájení trestního stíhání do vynesení pravomocného zprošťujícího rozhodnutí se snižuje zájem nezúčastněných osob - při současném utvrzení jejich přesvědčení o morální závadnosti stíhané osoby. Je-li trestním stíháním určitá osoba dehonestována, přesvědčuje v rámci sociálních vazeb dlouhotrvající trestní řízení její okolí o důvodnosti trestního stíhání a správnosti postupu státu. O to těžší je nakonec vyvrátit, respektive fakticky pouze vyvracet, zaseté pochybnosti. Zatímco zahájení řízení bývá provázeno zjevnou aktivitou státu prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, zproštění viny již podobně zjevné není. Je věcí státu, aby nesl svoji odpovědnost stejně důsledně, jak očekává od svých občanů, a stejně zjevně, jak nesprávný postup zahajoval. Bylo proto zcela namístě, aby soudy zohlednily právě fakt, že stěžovatelka se živila jako advokátka, jejímž úkolem je hájit oprávněné zájmy klientů, při předpokladu, že tak bude činit zákonným způsobem a bude garantem kontroly a dodržování práva. Na advokáty se laikové obracejí proto, aby jim zajistili legální vyřešení jejich záležitostí a pro vztah advokát - klient je prvořadý prvek vzájemné důvěry. Za situace, kdy je advokát sám trestně stíhán, ztrácí jeho činnost, ať v rámci pravomocně zakázaného výkonu advokacie, nebo "jen" v průběhu trestního stíhání, na důvěryhodnosti. Na okraj Ústavní soud uvádí, že v podobném postavení se může ocitnout i soudce, což se ostatně v nedávné době stalo [viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1073/15 (N 130/82 SbNU 137)] a fakt dlouhodobého trestního stíhání, či dokonce pravomocné odsouzení, zneváží do značné míry jeho osobu, výsledky jeho práce a částečně i ostatní zástupce příslušného stavu.
47. Jak je i ze spisu nalézacího soudu zřejmé, stěžovatelka se domáhala rovněž náhrady majetkové újmy. O této její žalobě bylo pravomocně rozhodnuto a Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 22 C 249/2012-196 stěžovatelce přiznal pravomocně částku 1 398 000 Kč s příslušenstvím. Domáhala-li se stěžovatelka rovněž náhrady majetkové újmy (ušlého zisku), mohou sice soudy i toto řízení zohlednit; nikoliv však způsobem, že stěžovatelka "stejně něco dostane".
48. Stát svými právními normami "rozčlenil" svůj vztah ke stěžovatelce do více linií: do linie trestní (včetně opakovaného řízení před obecnými soudy tří stupňů), o náhradě majetkové újmy; řízení o náhradě nemajetkové újmy pak rozdělil do dvou dílčích řízení před soudy, a opět ve více stupních. Svůj vztah ke stěžovatelce stát deklaroval i právními předpisy, které zakotvují pravidla trestního a civilního řízení i hmotněprávní předpoklady dané trestním zákonem, jakož i zákonem č. 82/1998 Sb. - činí tak ve snaze maximálně objektivizovat kontrolu svého jednání a vzájemnou nezávislost přezkumu jednotlivých svých dílčích složek. Tento velkoryse vybudovaný a nákladný aparát se však v daném případě zachoval neadekvátně právě k tomu, k jehož ochraně byl vybudován a povolán. Napadeným rozhodnutím obecných soudů chybí velkorysost, s jakou stát musí přistupovat ke kontrole svých pochybení - podle přísloví "sytý hladovému nevěří" anebo v absenci postupu podle "zlatého pravidla", které říká, že každý by měl činit druhému to, co by chtěl, aby bylo činěno jemu. Soudci se musí umět alespoň elementárně vcítit do pozice souzeného člověka, zejména za situace, kdy mají napravit škody způsobené jinými soudy (tím spíše trestními); musí zohlednit, že stěžovatelku trestní řízení pohltilo a vyšla z něj po téměř 6 letech s rozvráceným profesním, rodinným i osobním životem. Pokud soudci uznají, že k tak závažnému zásahu do přirozených práv stěžovatelky opravdu došlo, avšak na odčinění nemajetkové újmy přiznají nepatrnou částku, působí to až cynicky - jako postup bez citu pro elementární spravedlnost. Újmu, kterou stěžovatelka ve víře v justiční systém tvrdila a prokázala co do základu, soudy sice konstatovaly, avšak skutečný dopad nezákonného postupu státu, alespoň co se výše nároku a finančního ohodnocení tohoto pochybení týká, bagatelizovaly. Z napadených rozhodnutí přitom není patrné, na základě čeho konkrétně dospěly soudy k závěru, proč by stěžovatelkou požadovaná (žalovaná) částka měla (případně neměla) být dostačující jako náhrada za nesnáze, které stěžovatelce v důsledku objektivně nedůvodného trestního řízení vznikly snad ve všech myslitelných oblastech života.
49. Je-li deklarována újma, v daném případě spočívající ve ztrátě prestiže, zaměstnání, ovlivnění rodinného života a zdraví, jak soudy samy konstatovaly, povinnosti k její náhradě se není možné podle ustanovení § 2 zákona č. 82/1998 Sb. zprostit, nemůže stát bagatelizovat závažnost újmy přiznáním nepřiměřeně nízké náhrady; takové jednání je třeba považovat za obcházení zákona i jeho účelu. Zákon č. 82/1998 Sb. zavazuje stát absolutně, objektivně, a je nezbytné, aby ten pochybením vzniklé škody (újmy) nahradil v maximálně možné míře.
IV. Závěr
50. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatelka byla poškozena nezákonným postupem státu - s akcentem na skutečnost, že pro nerespektování závazného právního názoru vysloveného v prvním kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu byla opakovaně odsouzena a odsuzující rozhodnutí byla posléze zrušena. Byla dotčena v právu na ochranu důstojnosti, cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny). Faktickým výkonem celého dvouletého trestu zákazu činnosti, což vedlo k tomu, že opakovaně musela rozpustit svoji advokátní kancelář, byla omezena v právu podnikat a současně jí byl znemožněn výkon povolání, pro které byla vzdělána a připravena, u něhož je navíc vyžadován "čistý" trestní rejstřík (čl. 26 odst. 1 Listiny). Zjevně - i pro právního laika - tak postup soudů negativně zkrátil stěžovatelčina přirozená práva a ovlivnil její vnímání okolím (čl. 10 odst. 3 Listiny). Je přitom nepodstatné, zda trestní stíhání bylo příčinou rozvodu stěžovatelky, či nikoliv; faktem je, že na průběhu rozvodu se negativně projevilo a protistrana dostala "legální munici" k útokům na stěžovatelku, obdobně se projevilo i na zhoršení jejích rodinných vztahů (čl. 10 odst. 2 Listiny). Odsuzující rozsudky vedly ke zhoršení zdravotního i psychického stavu stěžovatelky (čl. 31 věta první Listiny) - vždyť jen na extrémně silnou osobnost s dostatečným rodinným zázemím by nezákonně (nespravedlivě) vedené téměř šestileté trestní stíhání mělo minimální dopad.
51. Stěžovatelka, bezpochyby poškozená postupem státu v její trestní věci, důvodně očekávala odpovídající odčinění své újmy na přirozených právech. Tím, že soudy v řízení o náhradu nemajetkové újmy dostatečně nezohlednily výše uvedené zásahy, zkrátily ji v právu na spravedlivý proces - ačkoliv totiž dospěly k závěru, že stěžovatelka byla poškozena, nedostatečně vysvětlily, proč při zjištěném zásahu přiznaly peněžité zadostiučinění v tak nízké výši (čl. 36 odst. 3 Listiny). Svá rozhodnutí soudy nedostatečně (a v případě Městského soudu v Praze i nepřezkoumatelně) odůvodnily, čímž se dopustily nepřípustné libovůle a zkrátily stěžovatelku v právu na nezávislé a nestranné posouzení věci soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny).
52. Pokud se stěžovatelka, za této situace, domáhala náhrady ve výši 1 350 000 Kč za to, že jí trestní soudy zničily profesní i osobní život, musí rozhodující soudy předestřít pádné a konkrétní úvahy, proč přiznanou částku považují za věci přiměřenou, respektive, proč částku požadovanou považují za nepřiměřenou. V dalším řízení musí zohlednit i fakt, jak bylo trestní řízení vedeno co do délky, i kvůli nečekaným zvratům, které způsobila "tvrdohlavost" krajského soudu. Ústavní soud je totiž přesvědčen o nutnosti nezbytné individualizace rozhodnutí a nevhodnosti rozhodování podle předem daných tabulek a algoritmů výpočtu. Je zapotřebí, aby se soudy dostatečně vypořádaly se ztrátami stěžovatelky v důsledku nezákonného trestního řízení, též s přihlédnutím k faktu, že řízení mělo počátek právě ve výkonu profese stěžovatelky.
53. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu zrušil nejen napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, ale s ohledem na výše uvedené okolnosti rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Učinil tak proto, že v řízení o žalobě stěžovatelky na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích shledal porušení práv stěžovatelky zakotvených v čl. 10 odst. 1 a 2 a v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.