2. Již úvodem si nemohu odpustit poznámku, jež se mi při pročítání nálezu i mé zprávy vnucuje. Současná košatá i ambivalentní legislativa, judikatura i literatura nevyhnutelně vedou k následku, že se právnická argumentace stává objektem eristicky laděného souboje. Stavíme-li svou tezi proti tezi konkurenční, můžeme si občas připomenout známou Churchillovu sentenci, že věří jen té statistice, kterou si sám zfalšuje. Dovoluji si tedy nabídnout oproti citacím ze senátních usnesenísp. zn. II. ÚS 2115/09ze dne 24. 9. 2009 (bod 29) aIV. ÚS 3355/10ze dne 19. 4. 2011 (bod 30) vlastní citaci obsahu plenárního nálezusp. zn. Pl. ÚS 42/08ze dne 21. 4. 2009 ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2009 (N 90/53 SbNU 159; 163/2009 Sb.): "Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání ... Funkcí právní fikce není zpravděpodobnění určitých rozhodných skutečností, tím spíše se fikce nemůže vztahovat na základní právo procesní strany disponovat řízením a předmětem řízení ..." (bod 20).
3. Komparací analogických právních úprav neoplývají ani nález, ani má předchozí zpravodajská zpráva. Procesní úprava sousedních zemí náležejících ke středoevropské právní kultuře, tj. Německa a Rakouska (kde si civilní proces ponechal jako východisko dřívější společnou "monarchickou" úpravu z roku 1895), však každopádně s předmětnou procesní pasivitou žalovaného spojuje jako meritorní následek nikoli uznání nároku, ale zmeškání.
4. Varianta ústavně konformní interpretace dosavadního obsahu ustanovení § 114b o. s. ř., na níž staví nález (viz bod 37 a následující), pokulhává.
5. Je založena kromě důvodové zprávy k zákonu (což ovšem nestačí) spíše jen prakticistně, poukazem na rozhodování v tisícovkách věcí. Tyto věci nejsou však vizitkou bezproblémového fungování zákona; jsou daleko spíše poznamenány pasivitou žalovaných, zhusta dlužníků, spoléhajících na průtahy v řízeních včetně exekučních.
6. Rozhodovací praxe se navíc nevyhnula množství sporů, v nichž se v relaci k obsahu žaloby i odpovědi na výzvu zkoumá, zda žalobní tvrzení postačují k nástupu fikce uznání, či co chtěl (prizmatem nesouhlasu) žalovaný ve své (případné) odpovědi na výzvu vyjádřit.
7. Koncepce zákona je kontroverzní i v tom, že rozsudek pro uznání má být vydán, jestliže to podle § 114b odst. 1 o. s. ř. "vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu". Dalo by se tedy předpokládat, že půjde zejména o věci skutkově a právně jen přiměřeně obtížné. Jiné ustanovení, a to § 114c odst. 6 o. s. ř., však spojuje možnost nástupu fikce uznání s nedostatkem součinnosti žalovaného při nařízené a provedené přípravě jednání. Ta však přichází pravidelněji v úvahu ve věcech skutkově i právně složitých. O co tedy zákonodárci šlo? O odklizení věcí jednodušších, nebo o rozsudek pro uznání za jakoukoli cenu?
8. Celá konstrukce, při níž se dokonce přímo (§ 114b odst. 1 o. s. ř.) počítá s alternativou podání odporu proti platebnímu rozkazu (na nějž má navázat jednání ve věci samé) a současně se - též přímo - kalkuluje s kvalifikovanou výzvou s možným následkem v podobě fikce uznání nároku, je protismyslná. Uznání se finguje, ač je nezřídka právě z odporu známo, že žalovaný se žalobou nesouhlasí. Evropské principy spravedlivého procesu, např. princip kontradiktornosti řízení nebo veřejnosti řízení, tu dostávají políček.
9. Zamítnutí návrhu plénem znamená promeškanou šanci, jak odstranit ze zákona nonsens a dát signál zákonodárci pro uvažovanou (re)kodifikaci. Namísto toho krátkozrace vyhrává justice hurried a následkem je, možná daleko častěji než můžeme dohlédnout, justice burried. Právní vědomí se nenalezne ani neposílí fingováním nepravdy.
2. Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy
Ve věcisp. zn. Pl. ÚS 13/15podávám ve smyslu § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odlišné stanovisko, a to proti výroku nálezu.
Jsem přesvědčen, že Ústavní soud měl vyhovět návrhu I. senátu na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a specifikované části ustanovení § 153a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť tato ustanovení podle mého názoru odporují ústavnímu pořádku, zejména zasahují do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K argumentům, které jsou obsahem stanovisek dalších disentujících soudců, dodávám, že k fundamentu práva na spravedlivý proces patří rozhodování vycházející ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu (byť v tzv. sporném řízení s určitými limity determinovanými procesní aktivitou, resp. pasivitou účastníků řízení); tento základ nemůže být eliminován nekoncepční fikcí uznání nároku, byť odůvodňovanou jiným aspektem práva na spravedlivý proces, a to zájmem na vyřízení věci v přiměřené lhůtě.
3. Odlišné stanovisko soudce Pavla Rychetského
Odlišné stanovisko, které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje proti nálezu, kterým byl zamítnut návrh I. senátu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a části § 153a odst. 3 občanského soudního řádu. Na rozdíl od nejtěsnější většiny pléna jsem zastával stanovisko, že návrhu I. senátu mělo být vyhověno a předmětná ustanovení měla být zrušena.
Zde jsou důvody mého odlišného stanoviska:
1. Předmětem přezkumného řízení byla část ustanovení, které do civilního procesního předpisu vložila novela (zákon č. 30/2000 Sb.), a to zakotvením konstrukce právní fikce uznání nároku v návaznosti na procesní nečinnost žalované strany respektive i na procesní obranu, kterou rozhodující soud(ce) neshledá dostatečnou ve smyslu výzvy (usnesení) soudu, vydané podle odstavce 1 napadeného ustanovení. Napadené ustanovení přitom spojuje s takovou situací obligatorně vynesení rozsudku pro uznání (bez ústního jednání a bez meritorního projednání věci).
2. V předmětné věci tedy mělo plénum Ústavního soudu v první řadě posoudit, zda je vůbec ústavně přípustné zakotvení této právní fikce do zákona z hlediska základních ústavních a právních principů, kterými je ovládán demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka. Právní fikce jako součást závazné právní normy je uměle vytvořené a do práva zakotvené tvrzení o skutečnosti, která reálně a ve skutečnosti neexistuje. Použití právní fikce zákonodárcem zcela odmítl Hans Kelsen, když ji nazval "škodlivým klopýtnutím"; i František Weyr "předstírání neexistujících skutečností" v normativním pojetí práva odmítal. Jsem toho názoru, že právní fikce jako "normativní popření pravdivosti" je institutem, jehož použití v právní normě musí být dostatečně ospravedlněno logickým a nezvratným argumentem. Použití fikce je tedy namístě tam, kde je předem známo, že nějakou skutečnost nelze v konkrétní právní či skutkové situaci dostupnými právními prostředky prokázat, avšak existuje vysoký stupeň pravděpodobnosti, že při normálním průběhu by dokázána být mohla. Ústavně přijatelné jsou i právní fikce, které vědomě simulují skutečnost sice v rozporu s realitou, ale s všeobecně akceptovaným a žádoucím právním účinkem (např. na osvojené dítě se hledí stejně jako na dítě biologického rodiče anebo na nascitura se hledí jako na dítě již narozené). Použití právních fikcí v textu právních předpisů tedy nemůže být libovolným nástrojem a opodstatnění může mít převážně v oblasti procesního práva, pokud nevyvolá nevratný právní účinek na vlastní hmotné subjektivní právo účastníka řízení, a naopak slouží ke zvýšení efektivity procesu a posílení práv účastníků. V daném případě tomu však je naopak: napadená právní konstrukce fikce uznání je tzv. "pravou fikcí", obsahující deklarovaný rozpor s pravdou, a tak vytvářející vlastní "právní pravdu" v podobě pokynu zákonodárce soudci, aby si přimyslel skutkový stav, pod jehož vlivem má nepravdu považovat za pravdu. Zákonodárce přitom nepoužil v daném případě vyvratitelnou domněnku, která zakládá pouze tzv. prozatímní pravdu, ale zvolil fikci uznání s definitivními (nevyvratitelnými) účinky na hmotněprávní postavení žalované strany, která je zbavena možnosti důkazu opaku (pravdy), a to dokonce bez jakýchkoli limitujících omezení (např. hodnotou předmětu sporu). V daném případě tedy jde o fikci hmotného práva, i když se tváří jako fikce procesní. Prostor zákonodárce v používání fikcí není neomezený - naopak vědomé zakomponování normy, která obsahuje vědomý a záměrný rozpor právního tvrzení s realitou, je přípustné jen výjimečně a v zájmu legitimního cíle. Pokud zákonodárce navíc v daném případě zdůvodnil (stejně jako většina pléna Ústavního soudu v dané věci) tento postup snahou o efektivitu a rychlost řízení, ignoroval přitom cennější hodnoty ústavněprávních kautel a principů, mezi které patří v první řadě právo na spravedlivý proces, princip kontradiktornosti sporného civilního řízení, právo na přístup k soudu a zákaz denegationis iustitiae. Na jedné straně tak zvýhodnil jednu ze stran sporu, především však zřejmě vytvořil výhodnou pozici pro soudce, umožňující mu "nesoudit". Použití zákonné fikce uznání nelze podle mého soudu s ohledem na její hmotněprávní dopady a neodvolatelnost ospravedlnit žádným legitimním cílem.
3. Ve světle shora uvedených úvah pak nemohu souhlasit s nálezem, vůči němuž uplatňuji toto disentní stanovisko, když se zcela vyhnul standardnímu přezkumu napadené normy testem proporcionality, ve kterém by podle mého soudu neobstála. I kdybych připustil existenci legitimního cíle (rychlost řízení), norma by neobstála v testu vhodnosti a nezbytnosti zvolené úpravy, neboť sledovaného cíle bylo nepochybně možno dosáhnout i jinými právními prostředky, které by nezasahovaly tak intenzivně do ústavně chráněných hodnot a navíc jsou již v občanském soudním řádu v dostatečné míře obsaženy (např. rozsudek pro zmeškání nebo princip koncentrace řízení). Zvolený institut právní fikce uznání neobstojí ani v testu zkoumání přiměřenosti, tj. zásady využití všech možností minimalizace zásahů do základních práv ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Na okraj poznamenávám, že Lavický již v roce 2009 napsal, že "institut fikce uznání nároku (zakotvený do o. s. ř. novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) do té doby neměl v civilním procesu obdoby, a to nejen v českém, ale i celosvětovém měřítku". Stejný autor ostatně k ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. napsal: "Co však nelze akceptovat - a nepřekonává to ani judikatura - je požadavek, aby žalovaný v případě, že žalobní nárok neuzná, uváděl do řízení rozhodující skutečnosti a navrhoval důkazy k jejich prokázání. Žalovaného tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní pouze tehdy, staví-li svou obranu na námitkách proti žalobnímu nároku. Jestliže však pouze důvodnost žaloby popře ..., nevzniká mu tím žádná povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost; žalovanému může v těchto souvislostech nanejvýš vznikat tzv. vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem."
4. Považuji za smutné, že mnou napadaný nález se nejen vyhnul ústavněprávnímu přezkumu normy standardním postupem, jak to učinil původně pověřený soudce zpravodaj, ale dokonce veškerou argumentaci opřel pouze o tvrzení, kolik že rozsudků pro uznání již bylo úspěšně vydáno a obstálo v přezkumných řízeních anebo že senáty Ústavního soudu takové rozsudky zrušily pouze ve čtyřech případech. S touto argumentací ovšem nehodlám polemizovat, protože postrádá ústavněprávní rozměr ani ji nelze ztotožnit s ústavně konformním výkladem napadené normy.
5. Ze všech těchto důvodů zastávám stanovisko, že napadená ustanovení jsou v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 36 Listiny a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a měla být Ústavním soudem zrušena.
4. Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Jaroslava Fenyka
S rozhodnutím pléna se nemůžeme ztotožnit, neboť podle našeho názoru je napadený institut fikce uznání v právním řádu demokratického právního státu nepřípustný, protože zasahuje do autonomie vůle účastníka řízení tím, že finguje jeho projev vůle, který však neučinil (a tím je rozporný s čl. 2 odst. 3 Listiny). Dále zasahuje neproporcionálně do práva žalovaného na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), zejména práva na řádné odůvodnění rozhodnutí, práva být slyšen před soudem, práva na efektivní opravný prostředek a rovnost účastníků řízení. Krom toho vede k tomu, že soudy v těchto případech neplní svou ústavní roli, která je jim určena v čl. 90 Ústavy.
Zamítavé rozhodnutí pléna není možno brát jako přitakání stávající úpravě, ostatně i většina připouští, že se v tomto případě jedná o nevhodné označení určitého procesního institutu, a vytýká mu "legislativní neobratnost". Pouze použití fikce uznání závazku nevnímá jako protiústavní, na rozdíl od velmi relevantní menšiny Ústavního soudu, a to sedmi soudců, kteří hlasovali pro zrušení napadeného ustanovení.
Většina se dostatečně nevypořádala s hlavním argumentem I. senátu, který navrhl konstatování protiústavnosti rozsudku pro fikci uznání, přičemž zdůraznil odlišnost mezi kontumačním rozsudkem (rozsudkem pro zmeškání) a rozsudkem pro fikci uznání. Většina v bodě 36 nálezu uvádí, že v obou případech (zmeškání i uznání) je rozhodnutí založeno na fikci, a proto proč se bránit jedné fikci (fikci uznání), když připouštíme druhou fikci, na níž je založen rozsudek pro zmeškání. Avšak proti sobě stojí fikce uznání, při níž účastníkovi jako trest za jeho nečinnost či nedokonalé podání fingujeme projev vůle spočívající v uznání závazku, a standardní sankce za nečinnost či zmeškání jednání formou kontumačního rozsudku, založeného na vyvratitelné domněnce, že se bez omluvitelného důvodu nedostavil, protože nemá skutková tvrzení, jimiž by oponoval skutkovým tvrzením žalobce. Sám zákonodárce v důvodové zprávě k zákonu č. 30/2000 Sb., který sporný institut zavedl, uvádí, že v případě nezaslání vyjádření k žalobě (či zaslání nekvalifikovaného vyjádření či odporu) nelze podle obecné lidské zkušenosti usuzovat na uznání nároku, nýbrž pouze na skutečnost, že žalovaný nemá, co by proti nároku namítal. Ze strany žalovaného lze presumovat pouze nepopírání skutkových tvrzení v žalobě (čemuž by odpovídal následek v podobě vydání rozsudku pro zmeškání), nikoli však uznání nároku, takový závěr neodpovídá realitě, a musí být proto fingován.
Jak to již v roce 2002 výstižně vyjádřil Josef Macur (ve svém článku Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b o. s. ř. v Bulletinu advokacie č. 2002/2), má uznání nároku právní povahu dispozitivního právního úkonu, na němž se jednající osoba záměrně podílí svou jednoznačně projevenou vůlí. Uznání soukromoprávního závazku má formu vědomého, výslovného a nezastupitelného projevu vůle, který se vztahuje k předmětu projednávaného sporu. Dispozitivní procesní úkon se nemůže stát obsahem právní fikce, neboť stát nemůže za jednotlivce fingovat jeho projev svobodné vůle. Naopak podle Macura "s ohledem na pravděpodobnostní povahu poznávací činnosti v soudním řízení lze usuzovat, že také právní a skutkové domněnky i tzv. zkušenostní věty tvoří organickou součást této poznávací činnosti ... rozsudek pro zmeškání není založen na nějakých fikcích či na pouhém úsilí o ukončení jednání za každou cenu, ale opírá se o dlouhodobě osvědčenou skutkovou domněnku, podle níž je vysoce pravděpodobné, že strana, která žádným způsobem tvrzení druhé procesní strany nezpochybňuje, ač má k tomu všechny možnosti, neučiní žádná skutková tvrzení ani důkazní návrhy a k nařízenému prvnímu ústnímu soudnímu jednání se nedostaví, nemá ve skutečnosti žádné argumenty ani důkazy proti správnosti skutkových tvrzení druhé procesní strany ... Výsledkem uplatnění domněnky je vysoce pravděpodobný závěr, ... že rozhodná skutková tvrzení procesní strany, jimž druhá strana neodporovala, jsou pravdivá". Aby soudce skutečně plnil svou roli ochránce práv a nerozhodoval nespravedlivě, tak "skutkový stav, z něhož soud ve svém rozhodnutí vychází, musí být podle vnitřního přesvědčení soudce vysoce pravděpodobný. Nemůže být založen na žádné fikci, která je v rozporu s objektivní skutečností."
Závěr, že dispoziční právní úkony není možné zakládat na právní fikci, vyslovil Ústavní soud jednoznačně ve svém nálezu ze dne 21. 4. 2009sp. zn. Pl. ÚS 42/08ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2009 [(N 90/53 SbNU 159; 163/2009 Sb.) - K fikci zpětvzetí návrhu dlužníka na oddlužení v insolvenčním řízení a ústavnosti vyloučení jeho odvolání v případě jejího uplatnění]: "Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání."
Stejně kriticky jako prof. Macur se od počátku k institutu fikce uznání stavěla i prof. Winterová (např. Přípravné jednání v civilním soudním řízení. Právní fórum, 2009, č. 6, str. 235, a další články v Právních rozhledech a Právním zpravodaji) a nyní obdobně silný odpor k tomuto institutu, který ani není nezbytný, neboť jen vytváří nadbytečnou alternativu kontumačního rozsudku, vyjadřují i mladí procesualisté Bohumil Dvořák a Petr Lavický. Bohumil Dvořák ve svém komentáři (jeho komentář k § 153a o. s. ř. je dostupný v ASPI MP952) připomíná, že fikce uznání založená na skutečnosti, že se žalovaný bez omluvy nedostavil k přípravnému jednání, neposkytuje žalovanému, který by až následně z omluvitelných důvodů svou neúčast omluvil, žádný prostředek, kterým by následky procesního uznání mohl zvrátit (neboť o. s. ř. nemá pro fikci uznání odvolací důvod obdobný důvodu u kontumačního rozsudku v § 153b odst. 4). Tedy i praxe obou institutů a možnost efektivní právní obrany je velmi různá a v případě fikce uznání výrazně nižší. Proto ani většinou nabízená náprava soudní judikaturou vždy není účinná.
Navrhující senát si byl dobře vědom toho, že proti sobě stojí dvě silné hodnoty, a tou je na jedné straně efektivita soudního řízení (tedy i právo žalobce na spravedlivé rozhodnutí, vynutitelnost práva a řízení bez průtahů) a na druhé straně právo žalovaného na projednání věci, spravedlivé rozhodnutí, možnost před soudem vystoupit a uvést argumenty ve svůj prospěch, právo na efektivní přezkum odsuzujícího rozsudku atd. Prostě v demokratickém právním řádu účastník, i když není v právu, musí prohrát s přesvědčivým odůvodněním, které je pravdivé (nebo o němž aspoň lze předpokládat, že by mohlo být pravdivé). Podstatou soudního procesu v demokratickém právním státě přece je, aby byl férový, aby soudní rozsudek byl legitimní, protože bude přesvědčivý, a aby stát svým občanům nelhal, pokud nechce, aby oni lhali jemu.
Obdobně to vyjádřil Petr Lavický takto: "Rychlost soudního řízení, v současnosti až přespříliš akcentovaná, má však své meze; řízení má plynout ke svému cíli co nejrychleji, nikoli však za každou cenu. Nelze totiž pouštět ze zřetele významný poznatek procesualistiky, že civilní řízení jako celek je pouze natolik spolehlivé, nakolik umožňuje dosažení svého cíle. Bude-li sice řízení rychlé, avšak na úkor ochrany skutečných subjektivních hmotných práv a právem chráněných zájmů, není taková situace o nic lepší než ta, v níž se proces ke svému cíli doslova vleče po mnoho let." (Zmeškání účastníka a fikce dispozičních procesních úkonů. Právní fórum. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, ročník 6., č. 10).
Právě v případě střetu těchto dvou důležitých hodnot (efektivity soudního řízení a ochrany spravedlivého procesu pro oba účastníky) je povinností zákonodárce zvolit nejšetrnější metodu, aby obhájil její ústavní konformitu.
Rozsudek pro uznání je nejen zásahem do autonomie vůle, jak je vyloženo výše, ale i zásahem do řady procesních práv (řádné odůvodnění rozhodnutí, právo být slyšen před soudem, právo na opravný prostředek a rovnost účastníků řízení), jak se podává z bohaté judikatury ESLP. Z ní také vyplývá, že účastník řízení se může těchto procesních práv vzdát, pokud tak učiní "jednoznačně" a vzdání se je "doprovázeno minimálními zárukami úměrnými významu tohoto úkonu" (viz např. i většinou citovaný rozsudek Aždajić proti Slovinsku, § 51). V této souvislosti je třeba upřesnit k odůvodnění většiny, že v tomto rozsudku ESLP shledal porušení práva na spravedlivý proces (tedy neaproboval postup vnitrostátních soudů) a navíc podle odůvodnění rozsudku slovinská úprava nevytváří fikci uznání, ale trestá stranu za pasivitu v řízení, čili jde spíše o obdobu našeho rozsudku pro zmeškání, nikoli o fikci uznání.
V případě, že účastník řízení proti žalobě podává odpor či jeho vyjádření ke kvalifikované výzvě je z nějakého důvodu považováno za neúčinné, je čistě iluzorní dovozovat, že se svých procesních práv jednoznačně vzdává a s nárokem v žalobě souhlasí, ba dokonce, že jej uznává.
Pokud v zájmu urychlení řízení zasahujeme do základních práv účastníka soudního řízení, je nezbytné tento zásah podrobit testu proporcionality. Rozsudek pro zmeškání je šetrnějším prostředkem k dosažení sledovaného legitimního cíle, tedy vypořádání se s procesně pasivními žalovanými. U zmeškání se domněnka týká pouze skutkových zjištění, a soud tedy musí uvést právní odůvodnění nároku, což je šetrnější z pohledu práva na řádné odůvodnění rozhodnutí.
Další závěr většiny, s nímž nemůžeme souhlasit, spočívá i ve srovnání stejné závažnosti pochybení spočívajícího v nedostavení se k soudu či nepřebírání pošty na straně jedné a v neschopnosti vyhovět kvalifikované výzvě na straně druhé. K vydání rozsudku pro fikci uznání bude docházet i proto, že si žalovaný sice převezme platební rozkaz a podá do něj odpor, který třeba i odůvodní, ale nezvládne (zejména proto, že si nemůže dovolit advokáta nebo že nerozumí tomu, co se po něm chce) sepsat kvalifikované vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Na rozdíl od rozsudku pro zmeškání, kde má soudce diskreci, zda k jeho vydání přistoupí či nikoli [srov. zákonem použitý pojem "může", vyložený zejména v nálezusp. zn. Pl. ÚS 49/10ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.)], tak v případě rozsudku pro uznání musí na nedostatečnou odpověď na kvalifikovanou výzvu reagovat uplatněním fikce uznání. Odvolací soud pak nemůže věc napravit, neboť § 205b o. s. ř. vylučuje meritorní přezkum. Ani argument, že se proti tomuto rozsudku brání minimum osob před Nejvyšším soudem či Ústavním soudem, jako potvrzení správnosti užívaného institutu neobstojí. Důvody mohou být buď takové, že se institut málo používá (a není tedy pro efektivitu výkonu justice nezbytný), nebo takové, že již ve fází odvolacího řízení dotčená osoba zjistí, že opožděnou či nedostatečnou reakcí na kvalifikovanou výzvu si zavřela cestu ke spravedlnosti, nebo to zjistí soud a neustanoví jí advokáta pro další postup nebo dotčená osoba rezignuje na hledání spravedlnosti. Čekala, že osobně vše vysvětlí před soudem, ten se však nekonal...
Pragmatické tvrzení většiny, že kontumační rozsudek a rozsudek pro fikci uznání jsou ve svém důsledku totéž, neobstojí z ústavněprávního pohledu i proto, že je též zradou základní role, kterou soudům stanoví naše Ústava v čl. 90 - soudy totiž jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. A právě rozhodování na základě fikcí, jimiž soudní řád finguje volní úkon či dispoziční procesní úkon účastníka, ačkoli jej účastník neprovedl, je v rozporu se samotnou podstatou a smyslem soudnictví demokratického právního státu. Jak uvádí v komentáři k Ústavě Tomáš Langášek, tak čl. 90 zavazuje zákonodárce, aby přijal takovou právní úpravu výkonu soudnictví, jež je s to poskytnout efektivně ochranu právům jednotlivců. Dále poukazuje na to, že synergicky s čl. 36 Listiny slouží jako podpora interpretační maximy ve prospěch základního práva na přístup k soudu (Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T., Mlsna, P. a kolektiv. Ústava České republiky. Komentář. Wolters Kluwer, 2015, s. 952).
Sám zákonodárce v § 1 občanského soudního řádu jasně deklaruje účel procesní úpravy "tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob". Jak však má být dlužník vychováván k čestnému plnění povinnosti a k úctě k právům jiných osob, když fingujeme jeho právní úkony, aniž bychom mu férově odůvodnili, proč je povinen platit. Z ústavního pořádku (práva na spravedlivý proces i účelu soudnictví) i z citovaného ustanovení o. s. ř. plyne, že není účelem soudního řízení "vyrobit jakkoli exekuční titul", ale vynutit dodržení práva tak, aby lidé byli vychováváni k plnění povinností legitimními a přesvědčivými soudními rozhodnutími.
Často, když zvolíme nějaký český vynález, jak zvýšit efektivitu soudního řízení, nemající obdoby v zemích s řádně fungující vládou práva, tak se dopustíme karikatury, která je ústavně i lidskoprávně nepřijatelná a která hlavně ani není nezbytná, aby příslušného účelu urychlení řízení bylo dosaženo.
Jak jednoduše se soudcům Ústavního soudu, kteří mají hluboké právní vzdělání, znalosti a dovednosti vysoce nadprůměrné a schopnost identifikovat právní problém dostatečně vyvinutou, jak jednoduše se jim říká, že "zákonem požadované vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svou obranu a připojení listinných důkazů, jichž se dovolává, není nepřiměřeně zatěžujícím požadavkem", a jak těžko se tento požadavek plní lidem v právu nevzdělaným, chudým či jinak znevýhodněným ve státě, kde stále není dostatečně zajištěna právní pomoc nemajetným. Neměli bychom nikdy rezignovat na to, že přístup ke spravedlnosti a férový proces musí být zajištěny stejně všem, tedy i těm, kteří opravdu nemusí sofistikovaným soudním výzvám porozumět či chápat, co jsou ty relevantní argumenty, jichž se mají dovolávat. Každý, kdo se soudnímu řízení účelově nevyhýbá, by měl dostat šanci před soud předstoupit a vysvětlit své stanovisko a měl by v odsuzujícím rozsudku mít možnost zjistit, proč soud shledal, že není v právu. To je podle nás též hlavní důvod, proč napadený rozsudek pro fikci uznání nemůže z pohledu ochrany ústavnosti obstát.