10. Pro posouzení obsahu napadeného ustanovení bylo významné, zda tehdejší zákonná úprava ponechávala nahlížení do archiválií vzniklých před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, bez jakýchkoliv omezení, nebo zda nějaká omezení přece jen stanovila. Připomínám, že podle doposud nezměněného § 2 písm. c) zákona č. 181/2007 Sb. se bezpečnostní složkou rozumí Federální ministerstvo vnitra, Ministerstvo vnitra České socialistické republiky s výjimkou útvarů vykonávajících výhradně civilně-správní činnost, Sbor národní bezpečnosti s výjimkou útvarů vykonávajících funkce státních archivů, Sbor nápravné výchovy, Pohraniční stráž, vojska Ministerstva vnitra, zpravodajská správa Generálního štábu Československé lidové armády, odbor vnitřní ochrany Sboru nápravné výchovy Ministerstva spravedlnosti České socialistické republiky a jejich předchůdci v období komunistické totalitní moci. Bývalá Státní bezpečnost je v tomto výčtu zahrnuta jako složka Sboru národní bezpečnosti.
11. Kromě ustanovení § 37 odst. 1 a 2 zákona o archivnictví, ve znění účinném do 30. června 2009, která se s ohledem na výjimku obsaženou v napadeném ustanovení neuplatní, nestanovil zákon o archivnictví žádnou jinou podmínku, která by omezovala možnost nahlížení do uvedených archiválií za účelem ochrany osobních údajů fyzických osob, k nimž se tyto archiválie vztahovaly. Takovouto ochranu neposkytoval ani žádný ze zbylých důvodů odepření nahlížení podle § 38 odst. 1 uvedeného zákona, ani žádná z formálních podmínek vymezených zejména v badatelském řádu. Přesto nelze dospět k závěru, že by žádné takovéto omezení nebylo dáno. Jednoznačně totiž vyplývalo ze zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti.
V.
12. Pro vysvětlení uvedeného závěru považuji za žádoucí upřesnit ty části přijatého nálezu, v nichž se shrnuje geneze vztahu zákona č. 140/1996 Sb. a zákona o archivnictví (zejména body 38 až 44 nálezu). Prvně uvedený zákon byl přijat jako zvláštní úprava ve vztahu k tehdy účinnému zákonu č. 97/1974 Sb., o archivnictví. Jeho původním předmětem bylo odtajnění a zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti. Takovýmto svazkem bylo třeba rozumět samostatný dokumentační soubor založený a vedený Státní bezpečností v období od 25. února 1948 do 15. února 1990 a evidovaný v evidenčních pomůckách statisticko-evidenčního odboru Federálního ministerstva vnitra nebo statisticko-evidenčních oddělení krajských správ Sboru národní bezpečnosti anebo jejich předchůdců [§ 2 písm. a)]. S obsahem osobního svazku nebo svazku s osobními údaji [§ 2 písm. b) a c), nyní § 3 písm. b) a c)] se mohla seznámit (mohla jí být zpřístupněna jeho kopie) pouze osoba, o které byl tento svazek veden, a v případě její smrti její manžel a děti, případně její rodiče. Jestliže v něm bylo obsaženo jméno nebo nepravé (krycí) jméno osoby evidované jako spolupracovník nebo příslušník bezpečnostní složky, mohl jí být zpřístupněn i její osobní svazek nebo personální (kádrový) spis (původně § 1, nyní § 4). Vždy se však zpřístupňovala jen kopie, v jejímž rámci byly znečitelněny blíže specifikované osobní údaje o jiných osobách, především o jejich soukromém a rodinném životě, o jejich trestné činnosti, zdraví a majetkových poměrech (původně § 6, nyní § 10a odst. 1).
13. Novelou provedenou zákonem č. 107/2002 Sb. byl s účinností od 20. března 2002 vztažen režim zpřístupňování podle tohoto zákona i na některé další dokumenty někdejších bezpečnostních složek. Jak nově stanovil jeho § 2 odst. 1, předmětem zpřístupnění a zveřejnění podle tohoto zákona jsou zachované nebo rekonstruované dokumenty vzniklé činností bezpečnostních složek v období od 25. února 1948 do 15. února 1990, evidované v dobových spisových nebo archivních pomůckách (registrech) těchto složek nebo jim nadřízených ústředních správních orgánů. Svazkem se rozuměl samostatný dokumentační soubor založený a vedený bezpečnostními složkami a evidovaný v evidenčních pomůckách statisticko-evidenčního odboru Federálního ministerstva vnitra, jednotlivých správ bezpečnostních složek, evidenčních nebo archivních pomůckách archivu Ministerstva vnitra nebo statisticko-evidenčních oddělení krajských správ Sboru národní bezpečnosti anebo jejich předchůdců [§ 3 písm. a)].
14. Významně byl rozšířen i okruh oprávněných osob, neboť právo na zpřístupnění kopie svazků s osobními údaji [§ 3 písm. c)] a dále osobních svazků nebo personálních (kádrových) spisů osob evidovaných jako spolupracovník nebo příslušník bezpečnostní složky získaly rovněž všechny fyzické osoby starší 18 let (§ 5). Účelem zákona tak bylo zpřístupnit uvedené svazky nejen těm, na něž byly tyto svazky evidovány, nýbrž komukoliv, kdo o to projeví zájem. I v tomto případě bylo nicméně podmínkou znečitelnění stanovených údajů podle § 10a odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb., podle něhož "archiv před zpřístupněním dokumentu oprávněnému žadateli znečitelní v kopii dokumentu datum narození a bydliště jiných osob, jakož i všechny údaje o jejich soukromém a rodinném životě, o jejich trestné činnosti, zdraví a majetkových poměrech. Pokud je zpřístupňovaným dokumentem kádrový (personální) spis příslušníka bezpečnostní složky, znečitelní se v něm též všechny údaje o osobách stojících mimo služební a veřejnou činnost příslušníka". Toto ustanovení, které upravuje ochranu osobních údajů "dotčených a třetích osob", bylo účinné ve stejném znění v rozhodném období a je tomu tak i dnes. Zároveň - a to legitimně - upírá obdobnou ochranu příslušníkům Státní bezpečnosti.
15. Přijetí zákona o archivnictví v roce 2004 nevedlo ke zrušení zákona č. 140/1996 Sb. Tento zákon nadále upravoval (a dosud upravuje) zpřístupňování archiválií vzniklých z činnosti někdejších bezpečnostních složek, přičemž sám byl později ještě několikrát novelizován. Zmínit lze především jeho novelu provedenou zákonem č. 181/2007 Sb., v jejímž důsledku přešlo zpřístupňování předmětných archiválií z působnosti Ministerstva vnitra do působnosti Archivu bezpečnostních složek.
16. Napadené ustanovení stanovilo pro některé druhy archiválií výjimku z obecného režimu nahlížení, jejíž účel se lišil v závislosti na jejich konkrétní povaze. V případě "archiválií, které již byly před podáním žádosti o nahlížení do nich veřejně přístupné" nebo "které byly jako dokument veřejně přístupné před prohlášením za archiválie," by jakékoliv dodatečné omezování přístupu k nim zjevně postrádalo smysl. Pokud jde o "archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bývalé Státní bezpečnosti, jakož i společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě", zde byl určující zejména požadavek poznání či "vyrovnání se" s minulostí. Zatímco však v případě archiválií vzniklých z činnosti "společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě" měla předmětná výjimka skutečně za následek jejich otevření pro kohokoliv, v případě svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, resp. svazků někdejších bezpečnostních složek, bylo jejím prostřednictvím pouze vyjádřeno, že otázka jejich zpřístupnění je upravena jiným zákonem, konkrétně zákonem č. 140/1996 Sb.
17. Právní názor, k němuž dospěla většina pléna a podle něhož mělo napadené ustanovení stanovit ve vztahu k archiváliím někdejších bezpečnostních složek nový režim zpřístupnění, který vylučoval další použití zákona č. 140/1996 Sb. (jen tak lze rozumět závěrům uvedeným zejména v bodech 44 až 52 nálezu), nemůže podle mého názoru obstát. V prvé řadě není podstatné, že napadené ustanovení bylo přijato později. Použití pravidla přednosti pozdějšího zákona (lex posterior derogat legi priori) - připustíme-li ho i bez výslovného zrušení zákona dřívějšího - by přicházelo v úvahu jen za předpokladu, že by nebylo jiné řešení střetu dvou právních úprav. V dané věci se však obě nejenže nevylučují, nýbrž navzájem doplňují. Přesněji řečeno, skutečnost, že podle napadeného ustanovení nebylo nahlížení fyzických osob do některých archiválií podmíněno splněním podmínek podle § 37 odst. 1 a 2 zákona o archivnictví, ještě neznamená, že by se na ně nemohly vztahovat podmínky podle zákona č. 140/1996 Sb. Tento zákon si ostatně i dnes zachovává povahu zvláštní úpravy vůči zákonu o archivnictví. Možnost, že by tomu bylo naopak, tedy že by se jako lex specialis uplatnilo právě napadené ustanovení, je vyloučena již tím, že zvláštní úprava nemůže vést k vyprázdnění (neboli obsoletnosti) úpravy obecné.
18. Zákon č. 140/1996 Sb. se nepřestal vztahovat na zpřístupňování v něm uvedených archiválií ani s ohledem na přechodné ustanovení § 82 odst. 4 zákona o archivnictví. Podle tohoto ustanovení archiválie mladší třiceti let, které byly zpřístupněny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona podle zvláštních právních předpisů, podléhají režimu zpřístupnění podle právních předpisů platných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Přestože se v něm v poznámce pod čarou odkazuje jako na zvláštní právní předpis na zákon č. 140/1996 Sb., tomuto odkazu nelze rozumět jinak než jako pouhému příkladu zvláštního zákona upravujícího přístup k archiváliím. Jakékoliv jeho použití ve vztahu k archiváliím, na které se vztahuje uvedený zákon, by bylo nejen problematické, ale přímo postrádající rozumný smysl.
19. Uvedené přechodné ustanovení mělo zamezit tomu, aby se jakákoliv již zpřístupněná archiválie nově nepovažovala za nezpřístupnitelnou jen z důvodu, že není starší třiceti let. V případě archiválií vzniklých z činnosti někdejších bezpečnostních složek ovšem takovýto problém nemohl vzniknout ani jen teoreticky. I kdyby totiž bylo možné připustit, že se na ně od účinnosti zákona o archivnictví nově vztahuje výlučně režim napadeného ustanovení (tedy že se neuplatní žádná jiná zvláštní úprava), s ohledem na jím stanovenou výjimku by byl přístup k nim možný bez ohledu na jejich "stáří". Jinak řečeno, ochranná doba třiceti let by u nich nehrála žádnou roli, pročež by nebylo třeba ani řešit, zda se ještě má či nemá přechodně uplatnit.
20. Nesouhlasím se závěrem, že toto přechodné ustanovení zakládá na dobu, než archiválie bude starší 30 let, dvojí režim pro nahlížení do archiválií někdejších bezpečnostních složek. Rozhodně tak nečiní v závislosti na tom, zda určitá archiválie byla fakticky zpřístupněna nějaké osobě, nebo nikoliv. Z hlediska ustanovení § 82 odst. 4 zákona o archivnictví je podstatné, že určitá archiválie byla v "režimu zpřístupnění" podle jiného zákona. Pokud tomu tak bylo, tento režim by se ve vztahu k ní nadále uplatnil bez časového omezení. Následkem použití tohoto ustanovení by tak mohlo být ponechání archiválií zpřístupněných před účinností zákona o archivnictví, jež byly ke dni jeho účinnosti mladší třiceti let (tj. všech vzniklých v letech 1975 až 1989), v režimu zákona č. 140/1996 Sb., k čemuž neexistuje rozumný důvod. Takto vzniklý dvojí režim by z hlediska racionálního zákonodárce zjevně nemohl obstát.
21. V úvahu nakonec nepřichází ani výklad, podle něhož představují zákon o archivnictví (resp. napadené ustanovení) a zákon č. 140/1996 Sb. dva vedle sebe nezávisle stojící režimy nahlížení. Obecně samozřejmě nelze vyloučit, aby k určitému následku bylo možné dospět dvěma různými zákonnými postupy, z nichž by každý sledoval jiný účel. V projednávané věci se však účely uvedených zákonných úprav zásadně neliší. Přijatý nález sice takovýto rozdíl konstatuje, dále ale tento svůj závěr nijak nerozvádí (viz bod 47 nálezu). Při seznámení se s obsahem obou zákonných úprav přitom nelze než dospět k závěru, že cílem obou z nich bylo otevřít přístup k předmětným archiváliím pro širší veřejnost, a to za jakýmkoliv účelem, včetně vědeckého bádání. Ani § 5 zákona č. 140/1996 Sb., ani § 34 a násl. zákona o archivnictví nespecifikují účel, pro který mohou fyzické osoby nahlížet do archiválií. Badatelem podle zákona o archivnictví je ostatně jakákoliv fyzická osoba. Oba zákony se liší až v režimu ochrany osobních údajů, kterým podléhá zpřístupnění archiválií někdejších bezpečnostních složek. Zatímco zákon o archivnictví v tomto směru - vzhledem k napadenému ustanovení - žádná podstatná omezení nestanoví, zákon č. 140/1996 Sb. jej připouští pouze za předpokladu znečitelnění citlivých osobních údajů podle § 10a odst. 1. Protože takto stanovená ochrana osobních údajů by byla připuštěním prvně uvedeného obecného režimu popřena, nelze než zopakovat, že se v tomto případě musí jako zvláštní úprava použít zákon č. 140/1996 Sb.
22. Z uvedených důvodů zastávám názor, že napadené ustanovení nevyjímalo archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona č. 181/2007 Sb. z režimu zpřístupnění podle zákona č. 140/1996 Sb. Jestliže proto za jeho účinnosti požádala fyzická osoba o zpřístupnění některé z archiválií uvedených v § 3 písm. a) zákona č. 140/1996 Sb., uvedená žádost měla být posouzena a tato archiválie zpřístupněna právě podle tohoto zákona, včetně případného znečitelnění specifikovaných osobních údajů.
23. Stojí za zmínku, že výše shrnutá argumentace v podstatě odpovídá tomu, jak se s otázkou vztahu obou zákonů vypořádal Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 3 A 86/2011-89 (viz bod 46 nálezu), kterým byla zamítnuta žaloba Archivu bezpečnostních složek proti rozhodnutí o pokutě, kterou mu udělil Úřad pro ochranu osobních údajů. Porušení povinnosti se měl tento archiv dopustit tím, že v souvislosti se zpřístupněním svazků bývalé Státní bezpečnosti opomenul znečitelnit osobní údaje osob mimo služební a veřejnou činnost příslušníka, jak to předpokládá § 10a odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb.
VI.
24. Lze tedy shrnout, že napadené ustanovení ve vztahu k archiváliím vzniklým z činnosti někdejších bezpečnostních složek stanovilo, že se na nahlížení do nich nevztahuje ani podmínka uplynutí třiceti let od vzniku archiválie, ani podmínka předběžného souhlasu s nahlížením ze strany žijící osoby, o níž jsou v archiválii obsaženy citlivé osobní údaje. Toto nahlížení tak podle zákona o archivnictví nepodléhalo dalším omezením z hlediska ochrany těchto údajů. Tím ovšem nebylo vyloučeno, aby se v jejich případě uplatnil jiný režim zpřístupnění podle zvláštního zákona. Protože v daném případě takovýto režim upravuje zákon č. 140/1996 Sb., nelze ve výše popsané výjimce spatřovat zákonný základ pro ústavně nepřípustný zásah do soukromí dotčených osob. Jakékoliv námitky v tomto směru mohou být směřovány výlučně proti zákonu č. 140/1996 Sb., resp. jeho jednotlivým ustanovením. Tento zákon by se nakonec použil i v případě, jestliže by napadené ustanovení v dané době neplatilo.
25. Pro úplnost dodávám, že takto vymezený vztah uvedených zákonů nezpochybňuje aktivní legitimaci navrhovatele, protože napadené ustanovení dotváří zákonný základ pro nahlížení do svazků bývalé Státní bezpečnosti. Navrhovatel v rámci svého návrhu rozumným způsobem osvědčil, že posouzení jím projednávaného dovolání - s ohledem na jím provedený výklad podústavního práva - závisí na zodpovězení otázky ústavnosti napadeného ustanovení. Případné vyslovení jeho protiústavnosti by mělo přímý vliv na posouzení zákonnosti postupu Archivu bezpečnostních složek ve věci žalobce, a tím i na výsledek dovolacího řízení.
26. Logickým důsledkem těchto úvah je závěr, že napadené ustanovení nebylo v rozporu s právem na soukromí, potažmo právem na informační sebeurčení, plynoucím zejména z čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Návrh na vyslovení jeho protiústavnosti tudíž nepovažuji za důvodný.
27. Otázkou, zda zákon č. 140/1996 Sb. v rozhodném období poskytoval (a nadále poskytuje) dostatečnou ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromí dotčených osob, jsem se již dále nezabýval. Stejně tak jsem nehodnotil, zda naopak nezakládal (či nezakládá) nepřípustné omezení práva na informace. K takovýmto úvahám by bylo možné přistoupit pouze v případě, pokud by projednávaný návrh směřoval přímo vůči tomuto zákonu.
VII.
28. Jelikož napadené ustanovení z výše uvedených důvodů nezakládá zásah do ústavně zaručeného práva osob, jež byly předmětem zájmu někdejších bezpečnostních složek, na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého života podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, je otázka přípustnosti takovéhoto zásahu z povahy věci nadbytečná. Přesto bych se chtěl v poslední části odlišného stanoviska zabývat i jí, avšak v souvislosti s výkladem, k němuž dospěla většina pléna. Připomínám, že podle nálezu se archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona č. 181/2007 Sb. zpřístupňovaly v období do 30. června 2009 (stejně jako je tomu i nyní) výlučně v režimu zákona o archivnictví. V souladu s napadeným ustanovením měl přitom do těchto archiválií (a stále má) přístup kdokoliv, kdo o to požádá.
29. Vyjde-li se z uvedeného výkladu napadeného ustanovení, je zřejmé, že jeho obsahem je povinnost osoby, jejíž citlivé osobní údaje jsou obsahem zpřístupňované archiválie, strpět omezení jejího informačního sebeurčení spočívající v tom, že do této archiválie může proti její vůli kdokoliv nahlížet a seznámit se s jejím obsahem. Ústavněprávní přezkum tohoto ustanovení se tak měl soustředit na zodpovězení otázky, zda uvedená povinnost představuje přípustný zásah do základního práva dotčené osoby na informační sebeurčení, resp. v širším smyslu na ochranu jejího soukromí. Za tímto účelem měl být řádně proveden test proporcionality, v jehož rámci by bylo posouzeno, zda předmětná povinnost sleduje legitimní (ústavně aprobovaný) cíl omezení základního práva, a pokud ano, zda představuje opatření k dosažení tohoto cíle vhodné (požadavek vhodnosti), dále, zda tohoto cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, jenž by byl k dotčenému základnímu právu šetrnější (požadavek potřebnosti), a nakonec, zda zájem na dosažení tohoto cíle v rámci určitého právního vztahu převáží nad dotčeným základním právem (proporcionalita v užším smyslu). Výsledkem tohoto testu měla být ucelená a srozumitelná argumentace, jež by vyústila v závěr o tom, zda napadené ustanovení z ústavněprávního hlediska obstojí, či nikoliv.
30. Při veškerém respektu k odlišnému právnímu názoru většiny pléna musím podotknout, že přijatý nález těmto požadavkům nedostál. Test proporcionality je v něm proveden nedůsledně, což činí celou jeho vlastní právní argumentaci nepřehlednou a jen obtížně uchopitelnou. Tato moje výhrada samozřejmě vyžaduje podrobnější rozvedení.
31. Přijatý nález důsledně rozlišuje mezi "nahlížením" do archiválií (jejich individuálním zpřístupňováním) a "zveřejněním" jejich obsahu (body 89, 90 a 94 nálezu), přičemž za zásah, k němuž může dojít na základě napadeného ustanovení, označuje toliko "nahlížení" badatelů, umožňující jejich seznámení se s citlivými osobními údaji dotčených osob. V této souvislosti se ale již málo zdůrazňuje, že badatelem je ve smyslu zákona o archivnictví jakákoliv fyzická osoba, přičemž její oprávnění nahlížet může být vykonáváno za jakýmkoliv účelem. Uvedené se nezbytně promítá již do otázky, co vlastně předmětný zásah sleduje. Zde nález nabízí několik variant. Pominu-li řadu slovních spojení, jejichž použití poněkud stírá hranice mezi esejí a odůvodněním soudního rozhodnutí ("společenská katarze minulosti", "odosobněná společenská sebereflexe"), usuzuji, že podle přijatého nálezu má napadené ustanovení za cíl "poznání minulosti" a "vyrovnání se" s ní. Jde o to umožnit badatelům pracovat s předmětnou dokumentací v celém jejím rozsahu, aby mohli správně porozumět všem jejím souvislostem.
32. Nepochybuji o tom, že napadené ustanovení sleduje i tento cíl. Podotýkám však, že nahlížení do archiválií není vázáno jen na něj, nýbrž k němu může docházet za jakýmkoliv jiným účelem. Objektivně vzato, ze znění relevantních ustanovení zákona o archivnictví, včetně napadeného ustanovení, lze dovodit, že účelem posuzovaného zásahu, tedy povinnosti dotčené osoby strpět nahlížení a s ním spojené seznámení se třetí osoby s jejími citlivými osobními údaji, je naplnění práva na informace v nejširším slova smyslu. Nálezem předpokládaný účel umožnit bádání nezbytné "pro objektivní historické poznání praktik minulého režimu a pojmenování jejich organizátorů a vykonavatelů, ale i pro vzdělávání občanů vedoucí je k samostatnému úsudku o potřebě včas rozpoznat náznaky autoritářských tendencí ve společnosti, k upevňování základů demokratického právního státu, rozvoji občanské společnosti a naplňování ideálu spravedlnosti" (bod 100 nálezu) je tak z hlediska napadeného ustanovení pouze dílčím účelem, což se - jak bude uvedeno níže - promítá i do dalších kroků testu proporcionality. Ve shodě s nálezem budu nicméně dále vycházet právě z tohoto užšího pojetí. "Poznání minulosti" zároveň považuji v obecné rovině za legitimní cíl sledující naplnění ústavně zaručeného práva na informace.
33. Pokud jde o vhodnost přezkoumávaného zásahu k dosažení sledovaného cíle, je zřejmé, že neomezená možnost nahlížení do předmětných archiválií umožňuje "poznání minulosti". Tím se dostáváme k dalšímu kroku prováděného testu, jímž je posouzení potřebnosti zásahu, tedy zda sledovaného účelu nelze dosáhnout i jiným způsobem, jenž by byl šetrnější k dotčenému základnímu právu (bod 101 nálezu).
34. O tom, že takovýto šetrnější způsob je možný, vypovídá již v nálezu obsažený přehled právních úprav jiných zemí, jež mají obdobnou zkušenost s nedemokratickými režimy (viz body 29 až 36). Jejich srovnání by mělo obsahovat závěr, že žádná z těchto zemí neznemožnila přístup veřejnosti k archiváliím vztahujícím se k činnosti jejích někdejších represivních složek, současně však tento přístup nikdy nebyl zcela neomezený. Ve všech případech byl v té či oné míře kladen důraz na požadavek ochrany citlivých osobních údajů osob, jež se z nějakého důvodu staly předmětem zájmu někdejších represivních složek. Konkrétní forma této ochrany pak závisela na tom, zda tyto údaje měly být znepřístupněny (typicky znečitelněny, např. Německo, Slovensko), nebo zpřístupněny pod podmínkou předchozího souhlasu dotčené osoby, případně za podmínek omezujících možnost jejich zneužití (např. Španělsko, Rakousko, Slovinsko). V takovém případě byl přístup umožněn pouze určitému okruhu osob, které na něm prokázaly oprávněný zájem (například vědecké bádání). Neomezené zpřístupnění těchto archiválií, jež bylo stvrzeno přijatým nálezem, je specifikem našeho právního řádu, které nemá v okolních zemích obdoby.
35. Posouzení potřebnosti posuzovaného zásahu je v přijatém nálezu provedeno jen částečně. Jeho stěžejní komponenty jsou v něm totiž uvedeny až po vyhodnocení testu proporcionality jako celku (!), a to v těch částech argumentace, které shrnují právní záruky bránící zneužití citlivých osobních údajů, které se badatel dozví při nahlížení do předmětných archiválií. Ve stručnosti jde o možnost domáhat se ochrany prostřednictvím občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti a dále povinnost státu stíhat a sankcionovat porušení povinností podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle příslušných trestních předpisů (bod 107 nálezu). Tyto prostředky jsou pak doplněny o povinnost archivu poučit předem badatele o důsledcích neoprávněného nakládání s předmětnými údaji (bod 96 nálezu).
36. Slabou stránkou této argumentace je nedostatečné vypořádání se s tím, že právo nahlížet do archivu a seznámit se s jeho obsahem má jakákoliv fyzická osoba, a to za jakýmkoliv účelem. Přesněji řečeno, uvedenými prostředky má být sankcionováno, že badatel sdělil jiné osobě, osobám či veřejnosti určitý citlivý osobní údaj, který si však kterýkoliv z adresátů tohoto sdělení může bez jakýchkoliv omezení zjistit v příslušném archivu. Za této situace si kladu otázku, co vlastně má být objektem deliktu, kterého se měl badatel svým jednáním dopustit. Obavám se, že funkčnost tohoto řešení je spíše v rovině přání než reálného očekávání. Jen stěží lze chránit citlivé osobní údaje dotčených osob tím, že budu postihovat sdělení těchto údajů třetím osobám, kterým zákonná úprava sama přiznává právo se s těmito údaji seznámit v rámci nahlížení do archiválií.
37. Tyto pochybnosti nerozptyluje ani skutečnost, že povinnost státu poskytnout ochranu informacím z nejintimnější osobní sféry jednotlivce a zvlášť zranitelným osobám plyne přímo z ústavního pořádku, konkrétně čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy (bod 106). Ani důraz na přímou aplikaci těchto ustanovení, která by v této souvislosti mohla mít pouze povahu neumožnění nahlížení do archiválie, nemůže vést k řešení uvedeného dilematu. Základní problém je totiž v samotné zákonné úpravě, konkrétně v absenci zákonných podmínek pro nahlížení, jež by omezovaly přístup k předmětným archiváliím.
38. Jsem přesvědčen, že nastíněná možnost soukromoprávní či veřejnoprávní sankce by mohla bránit zneužití citlivých osobních údajů získaných nahlížením pouze tehdy, jestliže by zákonná úprava vázala přístup k těmto údajům na určitý konkrétní účel a zároveň by v tomto ohledu omezovala okruh oprávněných osob. Jde o standardní požadavek, což lze doložit nejen poukazem na již zmíněné srovnání zahraničních úprav. S takovýmto řešením se lze setkat v mnoha případech i v rámci našeho právního řádu, např. v souvislosti s přístupem k utajovaným skutečnostem nebo přístupem k citlivým osobním údajům plynoucím z výkonu zákonem svěřených pravomocí. K určitým informacím má prostě přístup jen omezený okruh osob, které zavazuje povinnost mlčenlivosti, jejíž porušení může být sankcionováno.
39. Tyto úvahy ale přijatý nález vůbec neobsahuje. Nijak se nezabývá tím, zda je "potřebné", aby měla neomezený přístup k předmětným archiváliím jakákoliv fyzická osoba, nebo zda by žadatel o zpřístupnění těchto archiválií neměl alespoň nějakým způsobem prokázat, že má na nahlížení oprávněný zájem (např. vědecké bádání). Napadené ustanovení nijak nerozlišuje, zda jde badateli o "poznání minulosti" z hlediska všech relevantních souvislostí, nebo o napsání článku o aférách kdysi známých osobností do bulvárních novin, nebo o získání diskreditujících informací o určité osobě, které by se "v pravý čas mohly hodit". Nález se pak nevyjadřuje ani k otázce, z jakého důvodu by v těchto případech neměl být vyžadován souhlas dotčené osoby. Závěr, že posuzovaný zásah obstojí v testu proporcionality jako potřebný, je proto nepřesvědčivý a přinejmenším předčasný, ne-li dokonce - jak se naznačuje z výše uvedeného - nesprávný.
40. Ze stejného důvodu považuji za předčasný i závěr, že napadené ustanovení, resp. na jeho základě provedený zásah do práva na informační sebeurčení, obstojí v rámci posouzení proporcionality v užším smyslu. Právě v tomto kroku je podle mého názoru prostor pro zvážení významu skutečnosti, že v našem státě dvanáct let fakticky existoval neomezený přístup k předmětným archiváliím (bod 109 nálezu). Nepřekročitelnou hranici ovšem spatřuji v tom, že zájem na "poznání minulosti" nemůže převážit, jestliže by následkem zákonem stanoveného režimu nahlížení měl být zásah do důstojnosti dotčených osob. Právní úprava, která ponechává přístup k jejich citlivým osobním údajům otevřen pro kohokoliv, přitom takovýto zásah nepochybně zakládá, neboť - zjednodušeně řečeno - umožňuje učinit jejich nejintimnější osobní sféru předmětem bádání ze strany široké veřejnosti, a to se všemi negativními důsledky, které z toho pro dotčenou osobu a její soukromý život mohou plynout.
VIII.
41. Závěrem bych chtěl opětovně zdůraznit, že podle mého názoru se ve vztahu k nahlížení do archiválií vzniklých před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona č. 181/2007 Sb. nadále uplatní režim zpřístupnění podle zákona č. 140/1996 Sb., včetně jím stanovené ochrany osobních údajů. Tím je vyloučen závěr, že na základě napadeného ustanovení mohlo dojít k nepřípustnému zásahu do práva na informační sebeurčení. Pokud by však bylo možné přisuzovat napadenému ustanovení jiný význam, a to že na jeho základě se ve vztahu k nahlížení do uvedených archiválií neuplatní žádná omezení, nemohl bych se ztotožnit s právním názorem většiny pléna o jeho ústavnosti. Zpřístupnění těchto archiválií pro účely historického bádání bylo možné provést i jiným způsobem, který by byl šetrnější ve vztahu k základním právům dotčených osob, v důsledku čehož toto ustanovení nelze považovat za ústavně konformní a musela by být vyslovena jeho protiústavnost.
42. Stvrzením neomezeného přístupu k archiváliím obsahujícím citlivé osobní údaje, navíc získané zcela nepřípustným zneužitím moci ze strany někdejších represivních složek, byl ze strany většinově hlasujících soudců Ústavního soudu absolutizován neurčitý zájem na "vyrovnání se s minulostí" bez jakýchkoli omezení, a to i tam, kde jde o samotnou esenci práva jednotlivce na soukromý život. Představa, že vhodným prostředkem takovéhoto "vyrovnání se" je neomezené zpřístupnění výsledků několik desetiletí trvajícího zasahování do soukromí "zájmových" osob, je neslučitelná s tím, jaký význam přisuzuji lidské důstojnosti a dotčeným základním právům. Fakticky jde o popření práva těchto osob na informační sebeurčení. Ani v této části se proto nemohu ztotožnit s argumentací většiny.