40. V daném případě spočívá podstata problému v tom, že občanský zákoník na straně jedné umožňuje, aby dítě výjimečně osvojila i jiná osoba (nežli manžel), přičemž však zákon o registrovaném partnerství současně výslovně vylučuje, aby touto osobou byl někdo, kdo žije v registrovaném partnerství. Dochází tak k situaci, kdy zákonodárce připustil osvojení dítěte i jedincem, který nežije v manželském svazku, a nestanovil ani žádné omezení v tom, zda se jedná o osobu heterosexuální či homosexuální orientace. Na straně druhé však zakazuje, aby tento jedinec žil v registrovaném partnerství. Výsledkem je proto stav, kdy např. osoba, která společně žije s jedincem stejného pohlaví, bez dalšího může požádat o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli a této žádosti bude po splnění všech podmínek vyhověno, nicméně pokud v jiném - avšak fakticky zcela obdobném - případě tyto osoby uzavřou registrované partnerství, je jim tato možnost zákonem zakázána. Může tak dojít i k takovým značně nelogickým případům, kdy stejná osoba podá žádost, o níž bude zahájeno správní řízení, a teprve po jejím podání "zlegalizuje" svůj delší dobu trvající faktický vztah tím, že uzavře registrované partnerství, v důsledku čehož však přestane splňovat základní podmínku pro zařazení do příslušné evidence žadatelů o osvojení dítěte.
41. Jinak řečeno, napadená zákonná úprava jednoznačně povyšuje formální právní stav (registrované partnerství) nad stav faktický. Přitom však z této samotné úpravy a ani z důvodové zprávy není vůbec seznatelné, jaký racionální důvod zákonodárce ve skutečnosti vedl právě k tomuto řešení, které se ze shora popsaných důvodů jeví jako nelogické, iracionální a ve svém důsledku i diskriminační ve vztahu k osobám, které registrované partnerství uzavřely.
42. Zmíněná nelogičnost stávající zákonné úpravy se velmi výrazně projevuje rovněž v tom, že napadené zákonné ustanovení sice zapovídá, aby se některý z registrovaných partnerů stal osvojitelem dítěte, nicméně na straně druhé z odstavce 3 stejného ustanovení výslovně plyne, že zákonodárce s faktickou péčí registrovaných partnerů o dítě přímo počítá, a dokonce v tomto směru druhého partnera zavazuje povinnostmi týkajícími se ochrany vývoje a výchovy dítěte. Vzniká tak situace, kdy na straně jedné zákonodárce ze zcela nesrozumitelného důvodu zakazuje registrovanému partnerovi osvojení dítěte (případ tzv. second parent) a současně jej zavazuje se o ně starat. Rovněž odborná literatura v tomto případě velmi kriticky uvádí, že "nemožnost adopce biologického dítěte svého partnera se s ohledem na jinak legálně vznikající homoparentální výchovná prostředí jeví být absurdní překážkou plnohodnotné výchovy dítěte v harmonickém rodinném prostředí" (D. Elischer, in: S. Radvanová, c. d., str. 181).
43. Nad rámec argumentace ohledně porušení práva na rovné zacházení podle čl. 14 Úmluvy (a tomu korespondující úpravy obsažené v Listině), kterou v tomto směru nabídla ve svém vyjádření veřejná ochránkyně práv, spatřuje Ústavní soud základní ústavněprávní deficit napadeného zákonného ustanovení v jeho rozporu s čl. 1 větou první a čl. 10 odst. 1 Listiny. Podle těchto ustanovení totiž platí, že "[l]idé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech" a "[k]aždý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno." Právě lidskou důstojnost totiž považuje Ústavní soud za základ celé úpravy základních práv a svobod.
44. Ostatně, podobný přístup je typický i pro jiné státy založené na vládě práva. V tomto směru postačuje odkázat např. na skutečnost, že podle čl. 79 odst. 3 německého Základního zákona je do tzv. materiálního ohniska výslovně (kromě principu federalismu, demokracie, sociálního státu, suverenity lidu a dělby moci) z oblasti základních práv zařazen právě i čl. 1 odst. 1, podle něhož je důstojnost člověka nedotknutelná a respektovat a chránit ji je povinností veškeré státní moci. Jak přesvědčivě uvádí Jiří Baroš (Wagnerová/Šimíček/Langášek/Pospíšil a kol. Listina základních práv a svobod - komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 55 a násl.), koncept lidské důstojnosti se jako základní stavební prvek společenského řádu mohl prosadit až se zhroucením společenských hierarchií. Její právní koncept byl vypracován především v reakci na hrůzy holokaustu a v současné podobě je založen na vnímání člověka jako jedinečné osobnosti, který je však současně sociální bytostí. Lidská důstojnost představuje nedotknutelnou hodnotu a je součástí nadpozitivního práva [viz nálezsp. zn. II. ÚS 2268/07ze dne 29. 2. 2008 (N 45/48 SbNU 527)].
45. Rovněž judikatura Ústavního soudu staví lidskou důstojnost do samotného centra právního řádu a vymezuje ji jako součást samotného "lidství" člověka. K porušení lidské důstojnosti proto dochází "v případě, kdy je konkrétní jednotlivec postaven státní mocí do role objektu, kdy se stává pouhým prostředkem a je umenšen do podoby druhově zaměnitelné veličiny" [nálezsp. zn. I. ÚS 557/09ze dne 18. 8. 2009 (N 188/54 SbNU 325)]. Listina proto také uznává specifickou kvalitu člověka jako subjektu a zakazuje, aby byl člověk vystaven jednání, které by zpochybňovalo jeho příslušnost k lidské rodině. Rovnost lidí v důstojnosti a právech je základem uznání hodnoty každého člověka, a to bez ohledu na jeho další charakteristiky a užitečnost či prospěšnost pro celek [nálezsp. zn. Pl. ÚS 83/06ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.)].
46. Právě prizmatem lidské důstojnosti jako základní objektivní hodnoty lidství a ohniska ostatních základních práv přitom napadené zákonné ustanovení neobstojí. Pokud je totiž založeno na tom, že z určitého práva (byť plynoucího nikoliv přímo z ústavního pořádku, nýbrž z práva podústavního) vylučuje určitou skupinu osob jen proto, že se rozhodly uzavřít registrované partnerství, činí z nich de facto jakési osoby "druhého řádu" a dává jim bezdůvodně určité stigma, které evokuje představu o jejich méněcennosti, zásadní odlišnosti od ostatních (zřejmě "normálních") a zřejmě i o neschopnosti se - oproti osobám jiným - náležitě postarat o děti.
47. Tento důsledek přitom dovozuje nikoliv na základě toho, že by se snad dané osoby dopouštěly nějakého závadného, neetického, či dokonce protiprávního jednání, nýbrž jen ze skutečnosti, že dané osoby uzavřou registrované partnerství - tedy chovají se způsobem, který právo umožňuje a předpokládá, činí tak zcela transparentně a předvídatelně a přebírají na sebe i všechny povinnosti z tohoto registrovaného partnerství plynoucí. Jak ostatně plyne z odborných zkoumání, "konsenzus spočívá v uznání homosexuality jako vrozené nezměnitelné sexuální orientace, která vzniká v důsledku plurality faktorů. Problematiku společenské reflexe homosexuality je možno uzavřít tvrzením, že v každém případě je stavem dobrovolně nezvoleným a vůlí neovlivnitelným, a jako taková by se tedy v občanské společnosti neměla stávat záminkou jakékoli diskriminace" (viz D. Elischer, in: S. Radvanová, c. d., str. 173). Navíc, jak uvedl Ústavní soud již výše, k této zcela bezdůvodné diskriminaci registrovaných partnerů zákonodárce přistoupil za situace, kdy jim současně uložil výchovné povinnosti týkající se dítěte, o které již pečuje druhý partner (viz opakovaně citovaný § 13 odst. 3 zákona o registrovaném partnerství).
48. Porušení lidské důstojnosti (jakožto základního práva, interpretačního vodítka i objektivní hodnoty) přitom Ústavní soud spatřuje i ve spojení s ustanoveními čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, podle nichž má každý právo na zachování své lidské důstojnosti a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života, a obdobně s čl. 8 odst. 1 Úmluvy, zaručujím právo na respektování soukromého života. Právo na ochranu rodinného života, které citované články rovněž zaručují, nicméně napadené zákonné ustanovení porušit nemohlo, protože neexistuje-li základní právo na osvojení dítěte, nemůže být negativním rozhodnutím ve věci osvojení pochopitelně porušeno ani právo na rodinný život.
49. Platí, že osoby žijící v registrovaném partnerství mají nesporné právo na ochranu soukromí, a to v jeho vnitřním i vnějším pojetí. Tato ochrana a respektování ze strany státu však nemohou být zcela naplněny, pokud bude i nadále docházet ke stigmatizaci těchto osob tím, že zákon zcela vylučuje, aby se některá z nich vůbec ucházela o osvojení dítěte. Obsahem práva na soukromí je totiž i zajištění prostoru pro rozvoj a realizaci osobnosti, a zahrnuje proto i "garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování o sobě samém, včetně rozhodování o uspořádání vlastního života" (E. Wagnerová in: Wagnerová/Šimíček/Langášek/Pospíšil a kol. Listina základních práv a svobod - komentář. C. d., str. 281-282). Ústavní soud je proto přesvědčen o tom, že napadeným zákonným ustanovením, kterým byla jedna skupina osob (registrovaní partneři) zcela nedůvodně vyloučena z možnosti osvojení dětí, dochází ve svých důsledcích k zásahu do jejich lidské důstojnosti a k porušení jejich práva na ochranu soukromého života.
VII. Závěr
50. Vzhledem k tomu, že napadené zákonné ustanovení Ústavní soud shledal rozporným s právem na lidskou důstojnost, s právem na soukromý život a se zákazem diskriminace zakotvenými v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2 Listiny a v čl. 8 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy, vyhověl podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., návrhu Městského soudu v Praze a rozhodl, že se toto ustanovení ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
1. Odlišné stanovisko soudce Ludvíka Davida k odůvodnění nálezu
S výrokem nálezu zcela souhlasím, ale vzhledem k nesouhlasu s některými částmi jeho odůvodnění podávám následující konkurenční votum.
1. Na rozdíl od nálezu, ale i disentujícího, resp. konkurujícího kolegy se dívám na věc jinou optikou. Domnívám se, že mělo být věnováno více (a pozitivně laděné) pozornosti tomu nositeli základních práv, v jehož prospěch bylo rozhodnuto.
2. Z textu nálezu neměla být vypuštěna komparatistická část, v níž soudce zpravodaj osvětlil rozdíly a řešení v relevantních úpravách jiných států, zejména členských států Evropské unie. Doložilo by se, že například státy západní Evropy, zejména "přímořské" (Belgie, Francie, Španělsko), jsou v přístupu k registrovanému partnerství a navazujícím institutům podstatně liberálnější než střed kontinentu.
3. Je pozoruhodné, že nález je poněkud neosobní. Opřel se sice při zrušení napadené právní úpravy o principy (hodnoty) rovného zacházení a lidské důstojnosti, ale nijak se nevyslovil ke způsobilosti registrovaného partnera kvalitně vychovávat dítě, ať už individuálně nebo v páru. Bylo namístě tu zdůraznit, že potenciál registrovaného partnera není či nemusí být o nic menší než kohokoli jiného.
4. Podstatou nálezu je zajištění možnosti registrovanému partnerovi stát se osvojitelem dítěte. Plénum Ústavního soudu se však v těchto souvislostech nadbytečně věnovalo institutu rodiny a učinilo tak ve shodě se svým dosavadním, v otázkách rozsahu rodiny konzervativním trendem [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 10/15ze dne 19. 11. 2015 (N 197/79 SbNU 229; 44/2016 Sb.) o (ne)oprávnění "sociálního otce", ač druha biologické matky, dítě osvojit].
5. Silná preference tradiční heterosexuální rodiny s dítětem je v nálezu výrazně vyjádřena hned třikrát.
6. V bodě 34 se hovoří o osvojení a dalších formách náhradní rodinné výchovy o jako vždy jen náhradním řešení - v případě "krize přirozené rodiny".
7. Podle bodu 36 chápe Ústavní soud rodinu primárně "nikoliv jako jakýsi umělý sociální konstrukt, nýbrž především jako konstrukt biologický, založený na pokrevním příbuzenství osob, které spolu žijí".
8. A konečně v bodě 37 zcela nadbytečně Ústavní soud garantuje, že "... nespatřuje sebemenší rozumný důvod, pro který by i on sám měl k erozi tradičního pojetí rodiny a její funkce jakkoliv aktivně přispívat".
9. Ústavní soud tak v pojetí rodiny jako "primárně biologické vazby" navazuje na svůj dřívější přístup např. v nálezusp. zn. II. ÚS 568/06ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399). Evropská definice rodiny (o USA nemluvě) je však širší; za rodinné vztahy se považují vztahy sourozenecké, dalších osob blízkých, vztahy plynoucí z náhradní rodinné péče - i stabilní vztahy stejnopohlavních párů žijících ve společné domácnosti.
10. Living constitution tu velí reagovat na společenský vývoj; prostor k uvážení členských států Rady Evropy tu není velký; podle dobře známého nálezusp. zn. Pl. ÚS 36/01ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.) tak vzniká "nepodkročitelný" standard, závazný i pro Českou republiku.
11. Na počátek úvah Evropského soudu pro lidská práva o ochraně (a rozsahu) rodinného života můžeme postavit rozhodnutí jeho pléna ve věci Marckx proti Belgii (rozsudek ze dne 13. 6. 1979 č. 6833/74). Otázka rodiny z hlediska soužití homosexuálních párů byla před ESLP později silně akcentována např. ve věci Schalk a Kopf proti Německu (rozsudek ze dne 24. 6. 2010 č. 30141/04); následovala věc Vallianatos a ostatní proti Řecku (rozsudek velkého senátu ze dne 7. 11. 2013 č. 29381/09, 32684/09) a nověji Oliari a další proti Itálii (rozsudek ze dne 21. 7. 2015 č. 18766/11 a 36030/11).
12. Alespoň stručně: Oliari sledoval věc Schalk a Kopf konstatováním, že stabilní, faktický vztah společně žijících osob stejného pohlaví spadá pod pojem "rodinný život". Vallianatos dovodil v obdobné situaci, že při zohlednění změn společenského vnímání občanských svazků neexistuje jen jediný způsob, jak vést soukromý či rodinný život. Tuto interpretaci, se kterou sice výše citované pasáže nálezusp. zn. Pl. ÚS 7/15výslovně nepolemizují, ale naznačují jinou "vnitřní" preferenci, sleduje též Doporučení CM/Rec(2010)5 Výboru ministrů Rady Evropy o opatřeních v boji proti diskriminaci na základě sexuální orientace a genderové identity, jakož i zpráva o jeho plnění.
13. Předestřené úvahy nejsou po mém soudu samoúčelné.
14. Nelze přehlédnout, že nynějším nálezem Ústavní soud (pouze) umožnil ucházet se o osvojení osobě žijící v registrovaném partnerství. Takový potenciální osvojitel bude zajisté podroben zvažování obecného soudu stran své vhodnosti, či jinak řečeno, osobnostního profilu. Nelze možná ani vyloučit kolizi návrhu na osvojení podaného jím samým s návrhem jiné osoby. Budou-li zvažovány jeho předpoklady k výchově dítěte, může se pak přihodit, že se soud bude cítit vázán nejen nosnými důvody nyní vyhlášeného nálezu, ale i jeho hodnotově konzervativními dovětky, které mají k těmto důvodům velmi blízko a mohou být s nimi směšovány. Pak se ovšem může registrovaný partner jako v úvahu připadající osvojitel ocitnout v nevýhodné pozici.
15. Teze rekapitulované zde sub 6-8, případně i úvahy s nimi úzce spojené neměly být součástí plenárního nálezu.
2. Odlišné stanovisko soudce Jaromíra Jirsy k odůvodnění nálezu
Plénum Ústavního soudu dne 14. 6. 2016 jednoznačně schválilo nálezsp. zn. Pl. ÚS 7/15, kterým se ruší ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Přestože se zcela ztotožňuji s důvody rozhodnutí, a tedy jeho výrokem, považuji za vhodné uvést své stručné odlišné (doplňující) stanovisko k odůvodnění nálezu. Stručné proto, že se ztotožňuji i s odůvodněním nálezu; jen pokládám za důležité, aby v něm navíc zazněl i následující akcent:
Podstata rozhodnutí spočívá v tom, že je lidsky nedůstojné a diskriminační, aby byly určité osoby vyloučeny z možnosti individuálně (nikoliv společně) osvojit výjimečně dítě pouze a jedině proto, že se rozhodly chovat občansky odpovědně a využily možnost zlegalizovat (veřejně i úředně "přiznat") stejnopohlavní svazek uzavřením registrovaného partnerství.
Ze strany Ústavního soudu se v žádném případě nejedná o "nakročení" k možnosti společně osvojit dítě registrovanými partnery - to je záležitost čistě politická a bude na zákonodárci, jak se k ní postaví. Jde z mého pohledu především o to, aby jednotliví registrovaní partneři mohli individuálně osvojit dítě, kterému bude v péči osvojitele lépe než v péči ústavní.
Rozhodnutí Ústavního soudu neznamená ani to, že by se jeden z registrovaných partnerů stával osvojením dítěte druhého partnera "společným rodičem" - v tomto případě by totiž individuální osvojení znamenalo výmaz biologického rodiče z matriky podle ustanovení § 800 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, podle něhož platí: "Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči."
Považuji za důležité, že Ústavní soud v odůvodnění zdůrazňuje (bod 37), "že nespatřuje sebemenší rozumný důvod, pro který by i on sám měl k erozi tradičního pojetí rodiny a její funkce jakkoliv aktivně přispívat" - i s připojenou citací, že "rodina je základ rodu čili pokračování života v dalších generacích" (S. Radvanová in: S. Radvanová a kol. Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. C. H. Beck, 2015, str. 3). Tím spíše, že v dnešní době "střetu civilizací", různých kultur a náboženství se často volá po tradičních křesťanských hodnotách, mezi něž nepochybně patří i tradiční rodina.
3. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Sládečka
V souladu s § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění rozhodnutí.
I.
1. Výrok nálezu nepodporuji, a to nejen z toho důvodu, že mě odůvodnění nepřesvědčilo. Nejde ani tak o podstatu věci, ale o to, jakým způsobem Ústavní soud k projednávané věci přistoupil. Domnívám se totiž, že především demokraticky zvolenému zákonodárci přísluší, zda a jak problematiku adopce registrovanými partnery, resp. adopci stejnopohlavních osob upraví.
2. Nemyslím si, že by o této věci měl rozhodovat Ústavní soud, a tak nahrazovat vůli 281 členů Parlamentu České republiky. Patnáct (v daném případě 13) soudců Ústavního soudu by si podle mého mínění nemělo osobovat postavení jakéhosi sboru nebo rady (nezávislých) moudrých či spravedlivých, neřku-li mudrců, ani - jak je Ústavnímu soudu někdy vyčítáno - hrát roli třetí komory parlamentu. V demokratickém právním státě je úloha orgánů státu - což platí i pro Ústavní soud - vymezena Ústavou a zákony. Podle čl. 83 Ústavy je pak Ústavní soud "pouhým" orgánem ochrany ústavnosti.
3. Ostatně když ponecháme stranou teprve vládou projednávaný návrh zákona, který se dotýká i napadeného ustanovení, je třeba upozornit na tisk 320 (Poslanecká sněmovna, 2014), který obsahuje návrh novely zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a k dané problematice má bezprostřední vztah. Projednávání tohoto tisku je navrženo na pořad 48. schůze (od 28. června 2016). Ústavní soud by měl zaujmout vyčkávací postoj - jak již nezřídka učinil v minulosti - nebo návrh zamítnout.
4. Navíc si je třeba povšimnout, že v odůvodnění rozhodnutí se uvádí (bod 35), že podle názoru Ústavního soudu neexistuje základní právo na osvojení dítěte, Ústavní soud "současně akcentuje značnou volnost, kterou má zákonodárce při úpravě vztahů mezi stejnopohlavními partnery. Není totiž dáno ani základní právo na uzavření sňatku (resp. registrovaného partnerství) mezi osobami stejného pohlaví, a je proto věcí politického rozhodnutí zákonodárce, zda a jakým způsobem tento vztah upraví". To mimochodem potvrzuje i skutečnost, že v nemalém počtu členských států Evropské unie není upraveno registrované partnerství vůbec, o osvojení ani nemluvě (např. Itálie, Litva, Lotyšsko, Slovensko, Maďarsko a Polsko).
5. Obdobný závěr ostatně vyplývá z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Fretté proti Francii, kde se uvádí, že "státy mají na poli adopce stejnopohlavními páry širokou míru uvážení" (bod 26). Ještě přiléhavější názor nalezneme v rozhodnutí francouzské Ústavní rady ze dne 17. května 2013. Ústavní rada mj. prohlásila, že nemá stejnou pravomoc jako zákonodárce posoudit, zda existence stejného pohlaví osvojitelů nepředstavuje překážku vytvoření pouta mezi osvojiteli a osvojenci (rozhodnutí uvedeno v materiálu analytického odboru Ústavního soudu, který si vyžádal soudce zpravodaj).
6. Lze uzavřít, že Ústavní soud by měl respektovat autonomní vůli zákonodárce a zachovávat princip sebeomezení či zdrženlivosti (judicial self-restraint doctrine), "vůdčí princip ovládající ústavní soudnictví v demokratických právních státech" [usnesenísp. zn. Pl. ÚS 11/16ze dne 24. 5. 2016 asp. zn. Pl. ÚS 17/14ze dne 13. 1. 2015 (U 2/76 SbNU 909)], tedy se vyvarovat přílišného aktivismu a nezasahovat do úpravy otázek, které příslušejí zákonodárci. Poukaz na tuto zásadu nalezneme - byť se vždy netýkala kontroly norem - v některých rozhodnutích Ústavního soudu [kromě již zmíněných např. v nálezechsp. zn. Pl. ÚS 54/05ze dne 22. 1. 2008 (N 16/48 SbNU 167; 265/2008 Sb.) asp. zn. Pl. ÚS 50/04ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.)], pohříchu je však ve větší míře obsažena především v separátních votech [nálezysp. zn. Pl. ÚS 15/04ze dne 30. 11. 2004 (N 180/35 SbNU 391; 45/2005 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 8/07ze dne 23. 3. 2010 (N 61/56 SbNU 653; 135/2010 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 1/08ze dne 20. 5. 2008 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 25/12ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 29/11ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) a usnesenísp. zn. Pl. ÚS 26/11ze dne 28. 2. 2012]. Zdá se vhodné znovu ocitovat z odlišného stanoviska soudce J. Musila [usnesenísp. zn. Pl. ÚS 24/09ze dne 15. 9. 2009 ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2009 (U 18/54 SbNU 621)] výňatek z rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (BVerfGe 36, 1, 14 f.): "Princip judicial self-restraint, kterému se Spolkový ústavní soud podrobil, neznamená zkrácení nebo oslabení jeho ... kompetencí, nýbrž rezignaci na to, aby ,provozoval politiku', tj. aby zasahoval do ústavou vytvořeného a ohraničeného prostoru svobodné politické tvorby. Zamýšlí proto ponechat prostor svobodné politické tvorby, který ústava garantovala pro ostatní ústavní orgány, otevřený."
II.
7. Pokud jde o vlastní odůvodnění návrhu, lze vznést několik připomínek. Spíše obecnou poznámku na úvod: pokud chtěla většina pléna skutečně realisticky hodnotit průběh legislativního procesu (bod 24), neměla by zapomínat, že nezřídka je jeho výsledkem (ne vždy zcela racionální) kompromisní řešení, kterému předcházelo politické vyjednávání. Důvodová zpráva, zpracovaná před projednáváním návrhu zákona v Parlamentu, o tom sotva může něco vypovídat (stejně jako o eventuálních pozměňovacích návrzích).
8. Část V.3 je nadepsána "Další relevantní judikatura", což považuji za poněkud zavádějící, neboť se v následujícím textu (body 30-32) uvádí jediný rozsudek rakouského Ústavního dvora, jehož zařazení vyvolává podezření, že byl vybrán ryze účelově na podporu většinového stanoviska. Jistě by se našla i "další relevantní judikatura", která by ovšem úplně nekonvenovala přijatému rozhodnutí, např. již zmíněné rozhodnutí francouzské Ústavní rady.
9. V bodech 41 a 42 se namítá nelogičnost či iracionálnost úpravy, to však samo o sobě nemusí znamenat, že je úprava protiústavní. Nepochybně by se našla řada nelogických či iracionálních ustanovení v nemalém počtu zákonů (k tomu srov. též výše bod 7). Sluší se však poznamenat, že k nelogičnosti tak trochu přispěl nový občanský zákoník.
10. Považuji za poněkud paradoxní argumentovat německým základním zákonem (bod 44), když v samotné SRN adopce stejnopohlavními páry výslovně připuštěna není (jak vyplývá z materiálu analytického odboru, je akceptován postup, kterým se zákaz obchází).
11. Problém shledávám také ve vlastní ústavněprávní argumentaci. Nepovažuji ji obsahově za zcela konzistentní, neboť zpočátku směřuje jakoby k podpoře zamítnutí návrhu (body 34-39), když náhle v bodě 40 dochází k určitému zlomu a další text již "obhajuje" zrušovací výrok.
12. Většina pléna shledala rozpor ustanovení s čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nicméně pokud jde o samotnou diskriminaci (v návaznosti na důstojnost), Ústavní soud jen akceptuje argumentaci, kterou "nabídla" veřejná ochránkyně práv, kterou "doplňuje" citováním příslušných ustanovení (bod 43), což má snad podpořit citace D. Elischera (bod 47). I ve srovnání s uvedenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva či s rozhodnutím rakouského Ústavního dvora je tak ústavněprávní argumentace - eufemisticky řečeno - dosti chudá. Odůvodnění se v podstatě nijak nevypořádává se základními závěry vyplývajícími z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tj. s neexistencí základního práva na adopci a se skutečností, že právní úprava vztahů párů stejného pohlaví je ponechána vnitrostátnímu zákonodárství členských států. Limitem pro zákonodárce, vyplývajícím jak z mezinárodních závazků České republiky a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tak z Listiny základních práv a svobod a z judikatury Ústavního soudu, je zákaz diskriminace a nejlepší zájem dítěte. Přezkumu napadené úpravy z hlediska těchto limitů se odůvodnění věnuje jen povrchně, resp. kritériem nejlepšího zájmu dítěte se nezabývá vůbec. Odůvodnění rezignovalo i na standardní postupy dosavadní judikatury Ústavního soudu, jakými jsou např. test přímé diskriminace či alespoň důkladnější analýza důvodnosti rozlišování, což by si problematika adopcí homosexuálními páry jistě zasloužila.
13. Těžiště argumentace je tak - zdá se (body 43 a násl.) - soustředěno na porušení lidské důstojnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což nepovažuji za zcela přiléhavé. Novodobá koncepce lidské důstojnosti zakotvená po druhé světové válce v mezinárodních lidskoprávních smlouvách a v ústavách demokratických států totiž spočívá v pojetí, podle kterého má každá lidská bytost hodnotu vyplývající právě a pouze ze samotné podstaty její existence. Ochrana lidské důstojnosti vedle zákazu mučení a jiného nelidského či ponižujícího zacházení a trestání, existence základních životních podmínek a otázek ochrany individuální svobody jednotlivce, je spojována také s ochranou skupinové identity a zákazem diskriminace. V tomto smyslu se ochrana lidské důstojnosti soustředí právě na ochranu odlišnosti vyplývající z přirozených charakteristik člověka či vytvořených jeho vůlí nebo společenským prostředím. Podstata ochrany lidské důstojnosti tkví právě v respektování této odlišnosti. Jinými slovy, ochrana lidské důstojnosti spočívá nikoli v ochraně práv či možností, které některé lidské bytosti ze své podstaty či v důsledku společenské situace nemají, ale právě respektování toho, že je nemohou mít. V odůvodnění je porušení lidské důstojnosti vztahováno k osobám stejného pohlaví žijícím v registrovaném partnerství z hlediska jejich (ne)možnosti ucházet se o osvojení dítěte. Možnost vychovávat dítě (ať již vlastní nebo osvojené) však není podmínkou zachování lidské důstojnosti, a to nejen v případě osob homosexuálních, ale ani heterosexuálních. Jen velmi obtížně lze totiž akceptovat závěr, že člověk, který "formálně" nepečuje o dítě - což může mít i objektivní důvody - postrádá důstojnost.
14. Závěrem je vhodné připomenout nálezsp. zn. Pl. ÚS 10/15ze dne 19. 11. 2015 (44/2016 Sb.) - zákaz osvojení dítěte partnerem rodiče v nesezdaném soužití, přijatý před necelým rokem, na který se v odůvodnění odkazuje (bod 37). Ústavní soud zde při posuzování ústavnosti § 72 odst. 1 věty první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v odůvodnění zamítavého rozhodnutí také konstatoval, že "napadená právní úprava není v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny ani s článkem 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Změna této úpravy a případné umožnění osvojení druhým rodičem u nesezdaného páru jsou plně v kompetenci zákonodárce. Zde je vhodné citovat ze souhlasného stanoviska soudce Costy, ke kterému se připojil soudce Spielmann v již výše zmíněném rozhodnutí ve věci Gas a Dubois proti Francii: ,... existují oblasti, ve kterých je národní zákonodárce lépe než evropský soudce nadán k tomu, aby změnil instituty, které se dotýkají rodiny, vztahů mezi dospělými a dětmi, či pojem manželství.' Ústavní soud je téhož názoru ...".
4. Odlišné stanovisko soudce Jiřího Zemánka k odůvodnění nálezu
Sdílím nosné důvody nálezu, včetně hlavního argumentu, že připouští-li zákonodárce zařadit do evidence žadatelů vhodných stát se individuálními osvojiteli dítěte osoby s homosexuální orientací, je zákaz osvojení u osob s toutéž orientací žijících v registrovaném partnerství ústavně nepřípustnou diskriminací, která odůvodňuje zrušení napadeného ustanovení zákona.
Evolutivní výklad Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen "Soud"), na jehož výsledky se nález vyváženým způsobem odvolává, je omezován doktrínou margin of appreciation, podle níž Soud bere na vědomí, že národní orgány jsou v úzkém kontaktu se životem ve své zemi, a mohou proto posoudit podmínky pro použití Úmluvy z hlediska místních potřeb lépe než Soud sám. Svou sjednocující roli při aplikaci Úmluvy tak Soud neprosazuje jednostranně na úkor principu subsidiarity, který jej v tomto smyslu vede k náležitému zohledňování historických a kulturních odlišností jednotlivých zemí, jak je reflektuje jejich správní a soudní judikatura.
To platí zejména v tak společností stále citlivě vnímané oblasti úpravy, jako jsou statusové otázky života stejnopohlavních párů. Jakkoliv nelze kategoricky stavět proti sobě formy heterosexuálního a homosexuálního soužití z hlediska předpokladů pro osvojení dítěte, není namístě ani nepřipomenutí objektivního rozdílu mezi nimi, který by měl soud rozhodující o osvojení dítěte vždy, když potenciálně existují obě varianty řešení osvojení, při vyhodnocení individuálních okolností konkrétního případu s ohledem na "nejlepší zájem dítěte" vzít v úvahu, totiž (ne)přítomnost mužského a ženského výchovného vzorce v páru žádajícím o osvojení.
Poukázat obiter dictum na nejednoznačný stav veřejného mínění v této otázce v dnešní české společnosti by nebylo ve výslovném rozporu s judikaturou Soudu, jejíž ustálenost ostatně není konstatována ani v odůvodnění nálezu (V.4). Svojí v nálezu projevenou zdrženlivostí ve vztahu k vymezení registrovaného partnerství jako typu soužití, jež splňuje některé významné, ne však všechny konstitutivní předpoklady pro naplnění práva na rodinný život, Ústavní soud nikterak neusnadnil dialog o nastavení podmínek pro interpretaci práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, který je potřeba s Evropským soudem pro lidská práva a se soudy smluvních stran Úmluvy vést.