33. Napadená rozhodnutí tak dostatečně respektovala závěry judikatury Ústavního soudu, který k důvodům předstižné vazby uvedl, že její existence je závislá mj. na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Dotčená rozhodnutí soudu vyřčené zásady naplňují, neboť je zřejmé, že při rozhodování byla brána v potaz především osobní charakteristika stěžovatele, jakož i charakteristika a frekvence jím páchané trestné činnosti. Soudy tak svá rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě podepřely relevantními a dostatečnými důvody, přičemž vycházely i z výsledků dokazování prováděného v rámci trestního řízení. Seznámily se rovněž se zdravotním stavem stěžovatele, který podle nich nebyl neslučitelný s výkonem vazby. Ze spisu je zřejmé, že zejména předseda senátu krajského soudu si opakovaně vyžádal lékařské zprávy vazební věznice ke zdravotnímu stavu stěžovatele, které považoval za dostačující, a že se s námitkami stěžovatele v tomto směru řádně vypořádal.
34. Na základě výše uvedených skutečností dospěl opětovně krajský soud v napadeném usnesení též k závěru, že vazbu nelze v tomto případě nahradit jiným opatřením podle § 73 nebo § 73a trestního řádu. I vrchní soud poté ke stížnosti stěžovatele zhodnotil možnost nahrazení vazby jinými instituty (viz bod 17) a ztotožnil se s odůvodněním usnesení krajského soudu, z něhož vyplývalo, že vztáhl své posouzení nejen na instituty výslovně uvedené a navrhované, nýbrž na všechny v zákoně uvedené, přičemž dospěl k závěru, že vazbu nelze nahradit žádným z nich ani jejich kombinací. Již dříve přitom soudy konstatovaly, že v případě stěžovatele je předstižná vazba s ohledem na zjištěné skutečnosti adekvátním zajišťovacím opatřením, a že navrhovaný slib, který se již jednou v této trestní věci minul účinkem, i navrhovaný dohled probačního úředníka nemohou v tomto případě splnit svůj účel (viz bod 12).
35. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečná; o vazbě rozhodovaly oprávněné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách, přičemž zákonnost tohoto opatření byla již dříve předmětem mnohačetného přezkoumání. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán nadaný pravomocí rozhodovat o trvání vazby vyhodnotí okolnosti tak, že stěžovatele ponechá ve vazbě. Je pochopitelné, že stěžovatel s takovým rozhodnutím nesouhlasí, to však samo o sobě není způsobilé založit protiústavnost postupu soudů. V daném případě obecné soudy nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem, pokud napadenými rozhodnutími zamítly žádost stěžovatele o propuštění z vazby a ponechaly jej ve vazbě. Důvody, které je k tomu vedly, zejména obava, že stěžovatel bude trestnou činnost opakovat, se zakládaly na konkrétních jednáních stěžovatele a lze je považovat za relevantní a dostatečné.
36. Je současně přiléhavé připomenout, že ústavnost vazebního stíhání stěžovatele Ústavní soud již jednou prověřil, a to konkrétně v souvislosti s rozhodnutími o ponechání stěžovatele ve vazbě přijatými ve dnech 9. 9. 2016 a 10. 10. 2016. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 4180/16 ze dne 31. 1. 2016 byla ústavní stížnost stěžovatele směřující proti těmto usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný a na toto rozhodnutí lze pak přiměřeně odkázat.
37. Ve smyslu judikatury ESLP (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kudła proti Polsku ze dne 26. 10. 2000 č. 30210/96, § 110-111, či výše cit. rozsudek ESLP ve věci Smatana proti České republice, § 102) je na místě přezkoumat také to, zda příslušné vnitrostátní orgány postupovaly v trestním řízení se "zvláštní péčí". ESLP v tomto ohledu připomíná, že obzvláštní rychlost, na kterou má zadržený obžalovaný právo při přezkoumání jeho případu, nesmí být na újmu úsilí soudců splnit jejich úkol s náležitou péčí (viz např. výše cit. rozsudek ESLP ve věci Knebl proti České republice, § 69). V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelova trestní věc je značně rozsáhlá, zahrnuje velké množství poškozených a vyžádala si znalecká zkoumání a poměrně široké shromažďování důkazních materiálů (viz body 1-3). Od podání obžaloby dne 26. 8. 2016 se konala tři hlavní líčení a další je nařízeno na konec června 2017. S ohledem na konkrétní okolnosti případu je tedy Ústavní soud toho názoru, že délku předmětné vazby nelze v tomto okamžiku, byť již dosahuje 18 měsíců, považovat za excesivní.
38. Zbývá tedy vypořádat se s námitkou stěžovatele týkající se toho, že vrchní soud i přes jeho výslovnou žádost nenařídil veřejné vazební zasedání. Vrchní soud v této souvislosti odkázal zejména na ustanovení § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, podle kterého není třeba vazební zasedání konat, jestliže obviněný byl k vazbě slyšen v posledních šesti týdnech a neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě, nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně vazebního rozhodnutí. Tyto podmínky pro upuštění od osobního slyšení stěžovatele ve stížnostním řízení byly v posuzovaném případě splněny. V době rozhodování Vrchního soudu v Praze totiž neuplynula lhůta uvedená v ustanovení § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, jelikož stěžovatel byl k vazbě slyšen v rámci hlavního líčení konaného krajským soudem dne 22. 2. 2017, kdy mu byla poskytnuta příležitost uplatnit veškeré své námitky proti vazbě. Následně byly tyto námitky podrobně rozvedeny ve stížnosti proti prvoinstančnímu rozhodnutí, podané písemně jeho obhájcem. Za těchto okolností mohl stížnostní soud důvodně předpokládat, že osobní slyšení obviněného by bylo nadbytečné a že může rozhodnout jen na podkladě spisového materiálu. Ve svém rozhodnutí stížnostní soud všechny stěžovatelovy námitky posoudil a v odůvodnění se s nimi vypořádal. Ústavní soud k tomu připomíná, že i podle ESLP není za jistých okolností, zejména tehdy, jestliže mohl dotyčný stanout před soudem rozhodujícím o jeho žádosti o propuštění z vazby v prvním stupni a jestliže měl možnost v jakémkoliv okamžiku podat nový opravný prostředek, který by byl následovně projednán ve veřejném zasedání, k dodržení procesních požadavků obsažených v článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod třeba, aby znovu stanul před soudem rozhodujícím o opravném prostředku (viz např. rozsudek ESLP ve věci Rahbar-Pagard proti Bulharsku ze dne 6. 4. 2006 č. 45466/99 a č. 29903/02, § 67).
39. Nelze tedy uzavřít, že by napadenými rozhodnutími, vydanými v souladu s příslušnými zákonnými normami i principy spravedlivého procesu, aplikovanými ve vazebním řízení, byla osobní svoboda stěžovatele omezena neústavním způsobem či že by došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu. Ústavní soud nicméně apeluje na soudy rozhodující v trestní věci stěžovatele, aby dané řízení - a tím i nutnost vazebního stíhání - co nejrychleji ukončily, neboť dlouhodobější držení stěžovatele ve vazbě by mohlo mít za následek neproporcionální zásah do jeho práva na osobní svobodu.
40. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu