40. Ústavní soud považuje nicméně za nutné jako obiter dictum připomenout, že stát je nositelem povinnosti aktivně chránit zájem dítěte vyrůstat ve funkční rodině. Zásahu do výkonu rodičovské zodpovědnosti musí proto zásadně předcházet preventivní působení ze strany OSPOD, které spočívá v projednání existujících problémů s rodiči a jejich dětmi, v důkladném zmapování poměrů dětí, vyžádání zpráv od lékaře, školy, širší rodiny apod. a ve využití mírnějších výchovných opatření nespojených s umístěním dětí mimo rodinu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 959/15 ze dne 25. 10. 2016, bod 8). Z dikce z. ř. s. (i zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) vyplývá, že OSPOD je ze své podstaty "hlavním strážcem bezpečí nezletilých dětí", k čemuž je povinen využívat účelně i předběžné opatření podle ustanovení § 452 odst. 1 z. ř. s. K tomu uvádí například veřejný ochránce práv ve svém stanovisku ze dne 24. 3. 2006 sp. zn. 2653/2005/VOP/AŽ: "Přestože o nařízení předběžného opatření a ústavní výchovy autoritativně rozhoduje soud, nezbavuje to orgán sociálně-právní ochrany odpovědnosti za podání návrhu. Jakožto výlučný navrhovatel při podávání takových návrhů je povinen zkoumat, zda jsou podmínky pro natolik závažný zásah do rodinného a soukromého života splněny" (srov. Jirsa. J. Komentář k § 452 in: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Soudcovský komentář. HBT. Praha: 2015, citováno dle ASPI). Zde je namístě znovu zdůraznit, že oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná. Svěření dítěte do ústavní výchovy by tedy mělo být posledním možným řešením, které představuje vygradování zásahů orgánů veřejné moci do vztahů rodičů a dětí (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2394/16 ze dne 14. 10. 2016). V projednávané věci sice Městský úřad Vsetín jako OSPOD zmínil ve své zprávě zaslané soudu spolu s návrhem na předběžné opatření (bod 4), jakož i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (bod 23) dříve učiněná mírnější opatření sociálně-právní ochrany, Ústavní soud je nicméně nucen se pozastavit nad tím, že tato opatření byla vesměs přijata až na podzim 2016, kdy se již výchovné problémy nezletilého stupňovaly. Vzhledem k tomu, že v tomto případě jde o rodinu, která je v evidenci OSPOD již od roku 1996, a stěžovatelka se sama stará o několik dětí, bylo dle Ústavního soudu namístě očekávat větší a intenzivnější zapojení OSPOD. Jeho úkolem bylo zejména včas využít veškeré dostupné nástroje prevence, které by směřovaly k zachování a ozdravění rodiny stěžovatelky, a poskytnout jí i nezletilému komplexní podporu a péči, zahrnující využití terénních a ambulantních služeb. Skutečnost, že se této úlohy OSPOD v dané věci nezhostil zcela uspokojivým způsobem, však nemůže být důvodem pro zrušení napadených usnesení, kterými soudy reagovaly na výrazné zhoršení výchovných problémů nezletilého, tím spíše, že předběžné opatření již v současnosti netrvá. Povinností OSPOD i příslušných soudů je však nadále aktivně pomáhat rodině stěžovatelky ve zvládnutí nelehké situace (viz bod 14) a všemi možnými prostředky zabránit dalšímu odebrání nezletilého z rodinného prostředí. V této souvislosti lze připomenout, že i dle Evropského soudu pro lidská práva je úlohou orgánů sociálně-právní ochrany pomoci osobám v nesnázích, které nemají nezbytné znalosti o systému, vést jejich kroky a poradit, jakými způsoby by mohly překonat své obtíže a vyřešit své problémy; nedostatečná spolupráce těchto osob přitom není rozhodující skutečností, jelikož nezbavuje příslušné orgány povinnosti uplatnit prostředky, které by umožnily zachování rodinného vztahu (rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Wallová a Walla proti České republice ze dne 26. 10. 2006 č. 23848/04, § 74, a Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, § 60-61).
41. V nyní posuzovaném případě však napadenými rozhodnutími obecné soudy reagovaly na konkrétní situaci dítěte, která již vyžadovala jiná než naznačená preventivní opatření. Byť by i příslušné státní orgány možná v minulosti ve své roli selhaly a zanedbaly přijetí zmíněných mírnějších opatření, Ústavní soud hodnotil rozhodnutí obecných soudů v konkrétní situaci a jejich zásah neshledal nepřiměřeným. Proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Z tohoto důvodu nepovažoval Ústavní soud za odůvodněné uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovatelce nahradil náklady spojené s jejím právním zastupováním před Ústavním soudem, jak bylo požadováno.