23. Podle § 88 odst. 8 trestního řádu státní zástupce nebo policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, a v řízení před soudem předseda senátu soudu prvého stupně po pravomocném skončení věci, informuje o nařízeném odposlechu osobu uvedenou v odstavci 2, pokud je známa. Informace obsahuje označení soudu, který vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, délku trvání odposlechu a datum jeho ukončení. Součástí informace je poučení o právu podat ve lhůtě šesti měsíců ode dne doručení této informace Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Předseda senátu soudu prvního stupně podá informaci bezodkladně po pravomocném skončení věci, státní zástupce, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem podle § 174a tr. řádu a policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí státním zástupcem podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu.
24. Vydání příkazu k odposlechu tak musí být podrobeno zkoumání, jak co do splnění zákonných náležitostí opravňujících k jeho vydání, tak co do faktické důvodnosti jeho vydání vyplývající z dosavadních výsledků trestního řízení. Po pravomocném skončení trestní věci k tomuto účelu slouží přezkum zákonnosti příkazu k odposlechu podle § 314l trestního řádu, který provádí Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Obviněný má již zpravidla v průběhu samotného trestního řízení možnost vyjádřit se k zákonnosti nařízení odposlechu podle § 88 trestního řádu, neboť porušení pravidel při získávání důkazů je zcela zásadní pro zákonnost a potažmo přípustnost takových důkazů. V případě přezkumu podle § 314l trestního řádu se tedy většinou jedná - pokud jde o obviněného - o další či opakovaný přezkum zákonnosti odposlechu, který byl pravděpodobně již v daném řízení proveden.
25. Požadavky kladené na odůvodnění příkazu k odposlechu, který je rozhodnutím sui generis, dotváří také judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Z judikatury Nejvyššího soudu lze poukázat především na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013 (publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), které se zabývalo (mimo jiné) náležitostmi odůvodnění příkazu k domovní prohlídce. Podle právní věty daného rozhodnutí je soud před vydáním příkazu k domovní prohlídce podle § 83 odst. 1 tr. ř. povinen bedlivě zkoumat, zda v posuzované věci jsou pro nařízení domovní prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, které je v odůvodnění příkazu povinen náležitě a zřetelně vyložit.
26. Pokud jde o závěry senátu č. 4 Nejvyššího soudu, jenž je podle rozvrhu práce příslušný k rozhodování o návrzích na přezkoumání zákonnosti příkazu podle § 314l a násl. trestního řádu, ten ve svém usnesení ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013, připomněl, že nařídit odposlech lze jen tehdy, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Posledně uvedenou formulací zákon vyjadřuje v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti vymezenou v § 2 odst. 4 trestního řádu tzv. subsidiaritu použití odposlechu. Při nařízení odposlechu a jeho vlastním provádění musí být tedy dán nejen důvodný předpoklad, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, ale musí být zváženo, zda získání konkrétních významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit a posléze dokazovat i jinými důkazními prostředky uvedenými v trestním řádu, např. výslechem obviněného, svědků apod. V odůvodnění pak musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují, dále zde musí být uveden účel odposlechu a také vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Omezí-li se příslušný soud jen na popis stíhaného skutku a obecné konstatování, že uvedeným odposlechem lze zjistit podstatné okolnosti vedoucí přímo k pachatelům popsané trestné činnosti a ztotožnění osob, které se na trestné činnosti podílely, porušuje tím ustanovení § 88 odst. 1 a 2 trestního řádu. Ve svém usnesení ze dne 11. 10. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, Nejvyšší soud uvedl, že byť jsou odůvodnění přezkoumávaných příkazů stručná, "nechybí v nich argumentace, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, zejména půjde o zjištění vzájemných vazeb a kontaktů mezi pachateli, jakož i rozsah prověřované trestné činnosti. Rovněž konstatuje, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinými prostředky, neboť je dán předpoklad, že vzájemná komunikace mezi zainteresovanými osobami probíhá telefonicky. Je proto třeba uzavřít, že elementární náležitosti, které podle § 88 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění mají být v odůvodnění takovéhoto příkazu obsaženy, v nich skutečně obsaženy jsou. Chybí pouze podrobnější popis skutkových okolností, ty ale vyplývají z návrhu státního zástupce, takže nelze uzavřít, že by oba návrhy byly vydány, aniž by soudkyně nebyla seznámena alespoň s prvotními skutkovými okolnostmi zjištěnými na prvopočátku trestního řízení. Rovněž doba, na kterou byl odposlech povolen (...), nepřesáhla zákonnou lhůtu čtyř měsíců, v tomto ohledu rozhodnutí konvenují zákonu, nebylo však podrobněji zdůvodněno, proč je odposlech hned zpočátku povolován na maximálně přípustnou dobu, což však nemá charakter takové vady, jejímž důsledkem by bylo porušení zákona. Oba příkazy Nejvyšší soud považuje za vydané v souladu se zákonem. (...) Je třeba si uvědomit, že na počátku každého přípravného řízení, zejména pak ve věcech tzv. hospodářské kriminality, je prokázaných skutečností minimum a k jejich prověření obvyklé vyšetřovací metody, jako jsou výslechy osob, ohledání místa činu, domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, apod., rozhodně nepostačují a jejich použití by vedlo k předčasnému prozrazení, že předmětná věc či činnost se ocitla v zájmu policie, na což by případní pachatelé zcela logicky odpovídajícím způsobem reagovali." (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 Pzo 4/2014). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Pzo 4/2016, v němž uvedl, že byť mohlo být odůvodnění příkazů ohledně předpokladu, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, důkladnější, nechybí v nich zmínka, že jde zejména o zjištění vzájemných vazeb a vztahů mezi pachateli, jakož i rozsahu prověřované trestné činnosti. Dále konstatoval, že i navzdory absenci výslovného odůvodnění bylo s ohledem na charakter trestné činnosti zřejmé, že sledovaného účelu nebylo možné dosáhnout jiným způsobem, a stejně tak byla z příkazů dovoditelná potřeba nařídit odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu na dobu čtyř měsíců, jelikož kratší doba by s ohledem na charakter a povahu dané trestné činnosti nemusela umožnit zjištění skutečností významných pro trestní řízení, které povedou k zahájení trestního stíhání (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 4 Pzo 5/2015).
27. Problematikou ústavnosti příkazu k odposlechu se ve své judikatuře zabývá i Ústavní soud, přičemž ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 88/45 SbNU 291) konstatoval, že příkaz k odposlechu musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání zákonem kvalifikovaného trestného činu. Příkaz musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice. Ve výše cit. nálezu sp. zn. II. ÚS 789/06 Ústavní soud judikoval, že z hlediska ústavně chráněných základních práv je nepřípustné, aby zahájení úkonů k objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin např. ve formě odposlechů, bylo zneužíváno jako prostředku k teprve dodatečnému opatřování podkladů pro tento postup, tj. samotné důvodnosti podezření. Odůvodněním příkazu k odposlechu se Ústavní soud zabýval také ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 2221/08 ze dne 14. 5. 2009, ve kterém uvedl, že adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí příkazu se odvíjí od zákonného požadavku, že k jeho vydání postačí důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení. Z toho důvodu se v případě příkazů k odposlechu uplatní přiměřeně (resp. ještě výrazněji) názor vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004). V usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006 Ústavní soud též konstatoval, že zákon ani judikatura nepožaduje, aby orgány činné v přípravném řízení ve svých podnětech, návrzích či rozhodnutích sui generis podrobně specifikovaly důkazní materiál, z něhož čerpaly uváděné skutečnosti (tj. kupř. odkazem na konkrétní strany ve spise, či dokonce na prameny jednotlivých informací zjištěných v rámci operativního šetření policejního orgánu), jelikož na tyto úkony nelze klást stejně formalizované nároky jako na rozsudky, popř. usnesení vydávaná v řízení před soudem. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2806/08 ze dne 27. 1. 2010 (N 15/56 SbNU 143) Ústavní soud konstatoval, že pokud v dané věci existovaly konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývalo podezření, že se na předmětné trestné činnosti nějak podílel stěžovatel, pak to s ohledem na ústavní limity nařízení odposlechu mělo být patrno již z odůvodnění příslušného opatření soudu a posléze z opatření státního zástupce. Konečně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 76/73 SbNU 351), kterým shrnul, upřesnil a doplnil svou dosavadní praxi týkající se formálních a materiálních podmínek provedení domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu, Ústavní soud akcentoval tzv. test ústavnosti z pohledu třístupňové kontroly takového zásahu, a to v linii policejní orgán - státní zástupce - soud.
27. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP") pak vyplývá, že ESLP nestanoví konkrétní požadavky na odůvodnění příkazu k odposlechu, nýbrž klade důraz především na zákonnost zásahu do práva jednotlivce na respektování soukromého života a korespondence ve smyslu článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní právní úprava musí být jasná, dostupná a předvídatelná, aby jednotlivci poskytla adekvátní vodítko ohledně okolností a podmínek, za kterých jsou příslušné orgány oprávněny k takovému zásahu přistoupit (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Roman Zakharov proti Rusku ze dne 4. 12. 2015 č. 47143/06, § 229). Zákon musí tedy v první řadě určit povahu trestných činů, ve vztahu k nimž lze tajné sledování nařídit; vymezit kategorie osob, které mohou být opatřením vystaveny; stanovit meze trvání takových opatření; postup, jímž se lze domoci přezkoumání zákonnosti použití opatření a uchování pořízených záznamů; a konečně též zakotvit postup, jímž se lze domoci odstranění a zničení záznamů (viz např. rozsudek ESLP ve věci Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990 č. 11801/85, § 35, či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Amann proti Švýcarsku ze dne 16. 2. 2000 č. 27798/95, §§ 56-58). Pokud jde o požadavek předvídatelnosti zákonné úpravy, ten má v kontextu tajného sledování odlišný obsah než v případech, kdy je účelem zákona omezit chování jednotlivce. Zákon totiž nemůže být formulován tak, aby jednotlivci umožňoval předvídat, v jakých případech hrozí, že bude odposloucháván, a mohl tomu přizpůsobit své chování. Jelikož je však v těchto případech výkonná moc prováděna utajeným způsobem, je pro vyloučení zneužití zcela zásadní, aby byl zákon formulován natolik jasně, aby bylo dostatečně zřejmé, za jakých podmínek jsou orgány státu oprávněny provádět tajné a potenciálně nebezpečné zásahy do práva na respektování soukromého života a korespondence (viz rozsudek ESLP ve věci Malone proti Spojenému království ze dne 2. 8. 1984, č. 8691/79, bod 67).
28. Při posuzování, zda byl zásah při plnění legitimního cíle (jako je ochrana národní bezpečnosti či veřejného pořádku) "nezbytný v demokratické společnosti", požívají státy určitého prostoru pro uvážení; ten je však podřízen kontrole ESLP, jenž se musí přesvědčit, že vnitrostátní právní úprava obsahuje dostatečné a účinné záruky proti zneužití, neboť systém tajného sledování je sice vytvořen za účelem ochrany zájmů společnosti, obsahuje však v sobě riziko podkopání či dokonce zničení demokracie, kterou má ve skutečnosti bránit. Posouzení této otázky závisí na veškerých okolnostech případu, jako jsou např. povaha, rozsah a trvání předmětných zásahů, důvody požadované pro jejich nařízení, orgány, které mohou předmětná opatření nařídit, provést a kontrolovat, jakož i typ opravného prostředku poskytovaného vnitrostátním právem. Soud proto zkoumá, zda proces kontroly při nařizování a provádění omezujících opatření je způsobilý udržet zásah do práv jednotlivců v rámci mezí nezbytnosti v demokratické společnosti (viz např. výše cit. rozsudek ESLP ve věci Roman Zakharov proti Rusku, § 232, či rozsudek ESLP ve věci Dragojević proti Chorvatsku ze dne 15. 1. 2015 č. 68955/11, body 83-84).
29. Přezkum a kontrola opatření prováděných v rámci tajného sledování se mohou odehrávat ve třech stádiích: v okamžiku nařízení sledování, v jeho průběhu a po jeho skončení. Pokud jde o první dvě stadia, z povahy a logiky tajného sledování je zřejmé, že jak ke sledování, tak k jeho kontrole dochází, aniž by o tom dotčená osoba věděla. Jelikož tedy odposlouchávaná osoba nemůže podat žádný opravný prostředek, je nezbytné, aby existující postupy poskytovaly adekvátní a dostatečné záruky k ochraně jejích práv a respektovaly hodnoty demokratické společnosti. Při zkoumání, zda je řízení o povolení sledování způsobilé zajistit, aby sledování nebylo nařízeno náhodně, nezákonně či bez adekvátního posouzení, zohledňuje ESLP několik faktorů, mezi které patří orgán příslušný k povolení sledování, rozsah jeho přezkumu a obsah povolovacího rozhodnutí. ESLP sice připouští, že povolování tajného sledování jiným než soudním orgánem je v zásadě možné, muselo by se nicméně jednat o orgán dostatečně nezávislý na moci výkonné. V oblastech, kde dochází k rozsáhlým zásahům do práv jednotlivců a v nichž je velké riziko zneužití, by měla být účinná kontrola nad výkonem pravomocí výkonné moci zásadně prováděna, a to alespoň v konečné instanci, nezávislými a nestrannými soudy, které jsou v nejlepším postavení k tomu, aby posoudily striktní nezbytnost zásahu. Není přitom nezbytné, aby se jednalo o povolování ex ante, protože i následný soudní dohled může zhojit předchozí nedostatky povolení. Pokud jde o rozsah přezkumu prováděného povolovacím orgánem, ESLP připomněl, že tento orgán musí mít možnost ověřit existenci důvodného podezření vůči dotčené osobě, tedy zejména zkoumat, zda jsou dány indicie umožňující ji podezírat z přípravy, páchání či spáchání trestného činu nebo jiného činu způsobilému odůvodnit tajné sledování. Musí se rovněž přesvědčit o tom, že zásah splňuje podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti ve smyslu článku 8 odst. 2 Úmluvy, především podmínku přiměřenosti sledovaným legitimním cílům, například tak, že ověří, zda je možné těchto cílů dosáhnout jinými, méně omezujícími prostředky. Za zjevně nedostatečné ESLP v této souvislosti označil ustanovení vnitrostátního práva, které požaduje pouze to, aby orgány žádající o povolení k tajnému sledování podložily svou žádost důvody svědčícími pro nezbytnost sledování. Tajné sledování musí totiž dle ESLP podléhat náročnějšímu testu "přísné nezbytnosti", a to jak v obecném významu tohoto výrazu, tak ve smyslu, že musí mít za cíl získání životně důležité informace pro určitou konkrétní operaci. K povolení sledování je navíc nutné žádost o sledování podpořit příslušnými podklady, nikoli ji jen odůvodnit, přičemž z relevantních dokumentů a informací musí vyplývat individualizované podezření ve vztahu ke konkrétní osobě. Jen tak může rozhodující orgán provést příslušný test přiměřenosti (viz rozsudek ESLP ve věci Szabó a Vissy proti Maďarsku ze dne 12. ledna 2016, č. 37138/14). Pokud jde o obsah příkazu, ten musí jasně označit osobu, ve vztahu k níž se sledování nařizuje, např. pomocí jména, adresy, telefonního čísla a dalších relevantních údajů. Ve třetím stadiu, to znamená po skončení sledování, je otázka účinnosti vnitrostátních prostředků nápravy a existence dostatečných záruk proti svévoli neoddělitelně spjata s požadavkem, aby byly dotčené osoby ex post vyrozuměny o tom, že byly tajnému sledování vystaveny. Z článku 8 Úmluvy vyplývá, že jakmile je možné dotčené osobě po skončení odposlechů bez ohrožení sledovaného účelu sdělit, že byla sledována, tato osoba by měla být vyrozuměna a měla by mít možnost využít účinný prostředek nápravy podle článku 13 Úmluvy, čímž je zabezpečen následný soudní přezkum (viz výše cit. rozsudek ESLP ve věci Roman Zakharov proti Rusku, §§ 233-234, §§ 257-260; viz též rozsudek ESLP ve věci Lambert proti Francii ze dne 24. 8. 1998, č. 23618/94, §§ 34-41).
B. Posouzení opodstatněnosti projednávaných stížností
30. Z výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vyplývá, že k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí (např. odposlech či domovní prohlídku) nemají české soudy přistupovat ryze formálně, nýbrž mají aplikovat formálně-materiální přístup, tedy zkoumat ve světle testu účinnosti trojí kontroly existenci materiálních důvodů pro nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu. Tato judikatura byla konsolidována výše citovaným nálezem pléna sp. zn. Pl. ÚS 47/13 a Ústavní soud nemá v projednávaném případě důvod se od ní odchýlit. Z rozsudků ESLP ve věci Maslák a Michálková proti České republice ze dne 14. 1. 2016 č. 52028/13 a ve věci Duong proti České republice ze dne 14. 1. 2016 č. 21381/11, ve kterých se ESLP zabýval námitkou týkající se obecného a formálního odůvodnění příkazů k domovní prohlídce, lze navíc vyvodit, že i ESLP tento přístup aproboval.
31. V nyní posuzované věci má Ústavní soud za to, že předmětný příkaz k odposlechu ze dne 28. 3. 2013 splňuje judikaturou stanovené meze pro nařízení odposlechu a že z formálně-materiálního hlediska nevykazuje takové vady, které by měly za následek jeho nezákonnost. Při širším náhledu na uvedený příkaz je totiž nutno konstatovat, že jeho odůvodnění je v souladu s náležitostmi usnesení podle § 134 trestního řádu ve spojení s ustanoveními § 88 trestního řádu. Ústavní soud se tak ztotožňuje s názorem vysloveným Nejvyšším soudem v napadeném usnesení sp. zn. 4 Pzo 15/2016-103, podle něhož nebyl tímto příkazem porušen zákon.
32. Předně je třeba konstatovat, že příkaz k odposlechu byl vydán příslušným soudcem Okresního soudu v Bruntálu po přezkoumání návrhu státní zástupkyně a přiloženého spisového materiálu. V souladu s § 88 odst. 2 trestního řádu je v něm uvedeno dotčené zařízení a stěžovatel jako jeho uživatel, doba trvání odposlechu, jakož i specifikace prověřovaných trestných činů, které spadají do kategorií vyjmenovaných v ustanovení § 88 odst. 1 trestního řádu. Z příkazu posuzovaného ve světle příslušné žádosti policejního orgánu a návrhu státní zástupkyně, které jeho vydání předcházely, dále vyplývají konkrétní skutkové okolnosti, jež vyplynuly z mezitimního prověřování dané trestné činnosti policií a jež odůvodňují nařízení odposlechu mobilních telefonů stěžovatele. Je z něj zřejmé, z jakého trestného činu je stěžovatel podezřelý a jakým jednáním se jej měl - z pozice své funkce vedoucího investičního oddělení - dopustit (tj. jaká je spojitost mezi prověřovanou trestnou činností a osobou stěžovatele). Poznatek, resp. relevantní indicie o tom, že se stěžovatel mohl dopouštět protiprávního jednání, tak předcházely vydání příkazu a pocházely ze spolehlivého zdroje, tj. z policejního šetření.
33. V příkazu je rovněž uvedeno, že dotčený podnikatel se stěžovatelem a dalším podezřelým pravděpodobně komunikuje prostřednictvím mobilních telefonů, aby se domluvili na postupu při prosazení navýšení ceny díla. Účelem odposlechu bylo tedy zjistit další skutečnosti významné pro objasnění daného jednání, přičemž tohoto účelu nemohlo být dosaženo jinak, neboť vzhledem k charakteru trestné činnosti nebylo možné zjištěné skutečnosti ověřit "běžnými", neutajovanými důkazními prostředky nezasahujícími do práv odposlouchávaných osob. Z druhého usnesení vydaného v této věci Nejvyšším soudem (viz bod 8) také vyplývá, že i podle úředního záznamu (protokolu) ze dne 16. 5. 2014 nebylo možno sledovaného účelu dosáhnout jiným způsobem, neboť jednání mezi zúčastněnými osobami probíhalo utajeně, a pokud by byly podezřelé osoby nebo Městský úřad Krnov kontaktováni policejním orgánem, hrozilo by ukončení jednání a odstranění důkazů, tedy i zmaření účelu trestního stíhání. Důvodný předpoklad pro získání těchto důkazů ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 trestního řádu a relevantní judikatury (viz např. výše cit. usnesení sp. zn. III. ÚS 2221/08 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013) byl tedy v dané věci nepochybně dán, byť mohl být - jak již konstatoval Nejvyšší soud (viz body 5 a 8) - v příkazu formulován podrobněji. Při použití testu účinnosti trojí kontroly však nelze přehlédnout, že tento předpoklad byl blíže specifikován v žádosti policejního orgánu a zejména v návrhu státní zástupkyně a v uvedeném protokolu. Lze mít přitom za to, že touto úvahou se příslušné soudy zhostily svého úkolu posoudit "nezbytnost" předmětného zásahu v demokratické společnosti (viz bod 31).
34. S ohledem na požadavky formulované výše uvedenou judikaturou lze formální nedostatky příkazu spatřovat pouze ve dvou skutečnostech, které však stěžovatel výslovně nenapadá. Jde jednak o absenci výslovného odůvodnění, proč je odposlech hned zpočátku povolován na maximálně přípustnou dobu; to je však materiálně vysvětleno poukazem na rozsah trestné činnosti, které se měli podezřelí dopouštět po delší dobu, a bylo namístě předpokládat, že v ní budou pokračovat. Dále jde o absenci bližšího zdůvodnění neodkladnosti úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu; v tomto ohledu však Ústavní soud neshledal neústavním způsob, jakým se s touto otázkou vypořádal Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2017 (viz bod 8), na které lze odkázat. Nejde proto o vady, které by způsobovaly nezákonnost příkazu.
35. Jakkoliv tedy stěžovatel může jistou nedostatečnost pociťovat, Ústavní soud se zřetelem na výše uvedený formálně-materiální přístup k posuzování zákonnosti obdobných úkonů, potažmo důkazů získaných na jejich základě, konstatuje, že předmětný příkaz nevykazuje takové nedostatky, aby bylo důkazy získané na jeho základě provedených odposlechem a vedoucí k závěru o vině stěžovatele nutno považovat za nezákonné. Je přitom třeba mít na paměti omezení, jež se váží k vyšetřování, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (viz judikatura citovaná v bodu 28). Zejména pak ve věcech tzv. hospodářské kriminality je prokázaných skutečností minimum, k jejich prověření nepostačují obvyklé vyšetřovací metody, jako jsou výslechy osob, ohledání místa činu, domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, apod., a jejich použití by vedlo k předčasnému prozrazení, že předmětná věc či činnost se ocitla v zájmu policie (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 Pzo 4/2014). Rovněž ESLP uznává, že v situacích, které nesnesou odkladu, může být těžké opatřit příkaz podrobným odůvodněním (viz, mutatis mutandis, výše cit. rozsudek ESLP ve věci Maslák a Michálková, § 71). Konečně ke stěžovatelově námitce, že příkaz nespecifikuje listinné materiály či úkony provedené v přípravném řízení, z nichž mělo vyplývat podezření vůči jeho osobě, Ústavní soud připomíná, že zákon ani judikatura nepožaduje, aby orgány činné v přípravném řízení ve svých podnětech, návrzích či rozhodnutích sui generis podrobně specifikovaly důkazní materiál, z něhož čerpaly uváděné skutečnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017).
36. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zásah do stěžovatelových práv zaručených články 7 odst. 1, 10 odst. 2 a 13 Listiny nelze považovat za nezákonný či nepřiměřený sledovanému legitimnímu cíli a že i podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti lze mít v daném případě za splněnou.
37. Nelze dále opomenout, že stěžovateli svědčily i další procesní záruky, které ve své rozhodovací praxi při hodnocení nezbytnosti zásahu zohledňuje ESLP. Z průběhu trestního řízení je zřejmé, že se nalézací soud zabýval otázkou zákonnosti odposlechů a že stěžovatel tuto námitku uplatnil také ve svém dovolání proti odsuzujícímu rozsudku (viz body 6 a 8). Je též třeba zdůraznit, že stěžovatel byl o provedeném odposlechu informován v souladu s § 88 odst. 8 trestního řádu, což mu umožnilo požádat Nejvyšší soud o přezkum zákonnosti odposlechu dle § 314l trestního řádu. Tento přezkum je způsobilý vést k deklaratornímu rozhodnutí dle § 314m trestního řádu o tom, že byl porušen zákon, které může být mimo jiné podkladem pro poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. Lze mít tedy za to, že tento institut představuje další záruku proti zneužití, resp. účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Association for European Integration and Human Rights a Ekimdzhiev proti Bulharsku ze dne 28. 6. 2007 č. 62540/00, §§ 97-102).
38. V projednávaném případě bylo výsledkem tohoto přezkumu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, které stěžovatel napadl první ústavní stížností. Ústavní soud zde připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoliv "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Nejvyšší soud stěžovatelův návrh věcně projednal, jeho námitky podrobil řádnému přezkumu a dostatečně s nimi vypořádal, přičemž zohlednil svou dosavadní judikaturu v této oblasti. Stěžovatelovy námitky, že Nejvyšší soud rezignoval na ochranu jeho základních práv a svobod a že jeho přezkum nepředstavoval účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, tedy nejsou důvodné a jeho stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 4 Pzo 15/2016-103 je třeba odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
39. Ústavní soud dále konstatuje, že předmětné odposlechy představovaly v projednávané věci jeden ze stěžejních důkazů, na němž byly založeny odsuzující rozsudky, které stěžovatel napadl svou druhou ústavní stížností ze dne 7. 8. 2017. Ze shora uvedeného přitom vyplývá, že oba soudy nižších stupňů mohly vycházet z odposlechů pořízených v této věci, neboť nebyly nezákonné, jak tvrdí stěžovatel. Zároveň z jejich rozhodnutí vyplývá, že se adekvátním způsobem zabývaly námitkami, které před nimi stěžovatel v této souvislosti uplatnil, a respektovaly tak jeho právo na obhajobu.
40. Zásady spravedlivého procesu měly být dle stěžovatele porušeny také tím, že trestní stíhání bylo vedeno podjatým policejním komisařem, který se dopustil policejní provokace. V této souvislosti Ústavní soud nejprve připomíná, že stěžovatelovu námitku podjatosti Nejvyšší soud opakovaně považoval za opožděně podanou, a věcně se jí proto nezabýval (viz body 5 a 9), čímž je s ohledem na zásadu subsidiarity vyloučeno, aby ji předmětem svého přezkumu učinil Ústavní soud. Ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2017 se však Nejvyšší soud podrobně vypořádal se související námitkou policejní provokace, kterou na základě existující judikatury odmítl jako nedůvodnou (viz bod 9). V projednávaném případě neshledal Ústavní soud důvodu zpochybnit přesvědčivě odůvodněný názor Nejvyššího soudu, že v dané věci šlo ze strany policejního orgánu pouze o pasivní monitorování a prověřování již probíhající trestné činnosti, přičemž úmysl páchat tuto trestnou činnost stěžovatel pojal bez přičinění policie.
41. Ústavní soud přesto přezkoumal napadená rozhodnutí v aspektu dodržení procesních garancí spravedlivého procesu. Dospěl přitom k závěru, že soudy řádně posoudily jednotlivé námitky vznesené stěžovatelem a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů je považovaly za nedůvodné; odůvodnění druhou ústavní stížností napadených rozhodnutí tak odpovídá požadavkům kladeným na ně trestním řádem, jakož i ústavními principy spravedlnosti.
42. Ústavní soud přitom není další soudní instancí, která by měla znovu zkoumat, zda byly v předmětné věci naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, ze kterých byl stěžovatel uznán vinným. Odlišuje-li se názor stěžovatele na jeho vinu od názoru vysloveného soudy rozhodujícími v trestním soudnictví, neznamená to samo o sobě porušení základního práva na spravedlivý proces. V dané věci přitom nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu.
43. Ústavní soud proto ústavní stížnosti odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu